Hodně lidí neustále vykládá o tom, že politici to mají jednoduché, že všem jde akorát o korýtka, peníze a nikdy ne o lidi. Neříkám, že to tak často není, ale máte pocit, že politika je něco snadného, u čeho si můžete válet šunky, brát obří plat, jezdi zadarmo v MHD, mít poslaneckou imunitu a kupovat si v kantýně potraviny za poloviční ceny, než je běžné? A co vy, brali byste politický život, když přece nabízí tolik super věcí?
Ne, zhnuseně si odplivnete. Já bych do politiky nikdy nešel, já na to nemám žaludek. Věřte mi, že jako člence politické strany a účastnici nejdené schůze je mi to více než jasné – politika není žádný med, občas je to pekný hnus a jde hlavně o peníze, moc a vliv. Ale taky to přináší spoustu starostí, které ani ty nejlepší výhody nevynahradí.
Můj táta dělal do komunální politiky – několik let byl členem městského zastupitelstva. Obnášelo to pro něj kromě jeho zaměstnání ještě schůze na radnici, cca dvakrát do týdne, bylo-li třeba něco projednat i častěji. Musel hodně číst – všemožné zprávy nejrůznějších výborů, návrhy vyhlášek, žádosti o dotace tamtoho na tamto a jiného na něco jiného, musel zvažovat, pro který návrh zvedne ruku, protože se pojí s jeho politickým přesvědčením a zároveň to bude to nejlepší pro naše město a taky musel vyjednávat se členy ostatních stran v zastupitelstvu, aby se vždy shodli na kompromisu.
Nemyslete si, že ve vrcholové, tedy státní politice je to o něčem jiném. Pouze to neděláte dvakrát týdně, ale denně a neberete za to nějaké přilepšení ke svému platu, ale normální mzdu. Komu se zdá částka okolo 80 000 korun čistého měsíčně příliš, nechť čte dále a vzpomene si na všechny ty top-managery, kteří berou ještě více za (troufám si tvrdit) mnohem méně.
Vezměte si, že jste řadový politik, kupříkladu poslanec. Ráno vstanete a jdete na zasedání sněmovny. Nejmůžete se ulít, jak si mnozí myslíte, poslanec je zaměstnanec jako každý jiný, omluvenku do zaměstnání nosí stejně jako metař, pošťák, kuchař nebo úředník.
Celý den sedíte na lavici, pročítáte propozice k novému zákonu a posloucháte debatu k němu. Kdo byl někdy na nějakém zasedání (a já už jich absolvovala) ví, že je to nudné, zdlouhavé a přece důležité. Posloucháte připomínky, děláte si poznámky, upravujete svůj názor a místo oběda pak se členy vaší politické strany probíráte návrh zákona zepředu, zezadu, dělíte se o poznámky, navrhujete, pozměňujete, přemýšlíte.
Nakonec stihnete o pauze něco málo zhltnout a kolotoč povídání za pultíkem pokračuje. Možná jste si taky připravili řeč, tak jen upravit škrtící kravatu a jde se na to (kdo jste si někdy v životě připravovali projev, víte, že stránka dobře znějící řeči zabere aspoň hodinu práce, deset minut u mikrofonu tak spolkne okolo dvou až tří hodin práce doma). Přednesete své postřehy a ozve se tu potlesk, tu pískot. Klasika.
Až do večera se nic neprojedná, každý má svůj názor a co pes, to jiná ves a tak táhne na šestou a nic není hotovo. Konec jednání ale neznamená konec práce. Šupem zase do pracoven a poslouchat, co na to nadřízení – předseda strany, místopředsedové a vlastně taky i všichni kolegové z politické strany. Nakonec se shodnete, že návrh zákona by měl být schválen tak, jak je. Táhne na devátou, ale nemyslete na cestu domů! Předseda strany vás požádal, abyste mu pomohli s jednáním s opozicí, která nejhalasněji protestovala.
A tak s povzdechem jdete a do noci řešíte, jak ten zákon zaonačit, aby jej opozice schválila, ale vy jej nemuseli moc upravovat. Přikyvujete, oči polozavřené, škrtáte, píšete, usínáte. Konečně je jedna ráno, předseda vaší a opoziční strany si třesou rukama, dohoda je hotová, hned ráno se přednese nový návrh zákona a začne se jednat nanovo.
Před budovou sněmovny na vás čekají novináři, kterým ospale vysvětlíte, na čem jste se dohodli a protože už nevidíte na oči, sednete do tramvaje, kterou máte zadarmo, auto necháte zaparkované v garážích sněmovny a hurá do postele. Ráno to totiž začne zase.
A teď si představte, že nejste jen obyčejný poslanec, ale rovnou ministr. Krom toho, že musíte absolvovat všechny tyhle únavné kolotoče ve sněmovně, jste to vy, kdo navrhuje zákony, kdo spravuje svůj resort, pod nějž spadá milion nejrůznějších ptákovin, které občan považuje za samozřejmé, jste to vy, kdo jedná s ministry ze zahraničí, s delegacemi, s úředníky, s demonstrujícími pracujícími, studenty, Romy, homosexuály, dosaďtecochcete, jste to vy, kdo přesvědčuje ministra financí, že zrovna vaše ministerstvo potřebuje nejvíc peněz, protože bez školství, zdravotnictví, armády, policie, dosaďtecochcete to prostě nejde. A ano, jste to vy, kdo mluví v televizi o nutných změnách, reformách a jiných záludnostech, které je třeba udělat, aby vše fungovalo tak, jak má, jste to vy, na koho občané remcají a kreslí na jeho tvář na billboardech posměšné xichtíky, jste to vy, kdo zodpovídá za chod velkého kusu republiky a ačkoli vám při zklamání nehrozí nic víc, než vyhazov z práce a šílená ostuda, už to je dost na to, abyste se pekelně snažili. O služebních cestách všude po světě (nebyla jsem nikdy na služební cestě, ale mamka jo a klidně vám poví, že i když jedete do Prahy, Dubaje nebo Tramtárie, kromě kanceláře a jednácího sálu si neužijete vůbec nic) ani nemluvě, nehledě na různé tiskovky, rozhovory, přípravu plánů na to a na ono, jo a musíte taky jíst, spát a páchat hygienu;)
Připadá vám stále politika jako procházka růžovým sadem? Jako skvělá práce, při níž se nenadřete, zato dobře vyděláte a získáte spoustu super věciček, jako je to jízdné zdarma, vliv na spoustu osobností nebo prestiž a moc? Tak se stačí přihlásit do místního sdružení strany dle vlastního výběru; udělat v něm kariéru (to trvá tak dva tři roky, ale může i dvacet, záleží které lidi znáte a jak to s nimi umíte); pak se dostat na kandidátku své strany (u větších do patnáctého, u menších do třetího místa), což obnáší spoustu lítání po lidech, vyřizování, jednání a projevů; pomoci straně s volebním úspěchem a voalá, vaše vysněná kariéra je tu. Přeji hodně štěstí;)
1. není pravda, že poslanec musí být neustále ve sněmovně a dávat pozor – dívala ses někdy na ty prořídlé řady? Neustále někam odcházejí, nebo jen sedí a čtou si noviny…
2. od dob pana předsedy JP si už ani nemusí lámat hlavu s vlastním názorem. Zvedají ruce podle JP 🙂
3. nemyslím, že by top-manager nedělal skoro nic. Možná to není pravidelná tvrdá práce (management je prý napůl věda a napůl umění), ale zase se musí hodně snažit duševně – hledat odbyt, přemýšlet na efektivitou podniku, sledovat statistiky… Ta zodpovědnost podle mě dost stresuje.
4. někteří politici nemusí začínat od práce pro stranu (třeba Brožová)
Až na tyhle maličkosti jsi to napsala moc pěkně – o tom, jak by to mělo být, a v lepších případech i je.
[1]: no jasně že nemusí sedět na lavici, ale to, že někm odbíhají není na záchod ani na pivo, většinou je to na jednání, projednávání, vyjednávání aspol. No tomu s JP se jde jen hořce zasmát, top-manager dělá vpodstatě totéž co politik, s tím rozdílem, že zodpovídá za svou firmu a ne za celý stát no a paní Brožová je výjimka která potvrzuje pravidlo:) ale díky za připomínky, jsem ráda když lidi přemýšlí!:)
Ja to rikam porad.. jak furt lidi jen fnukaj nad tim, jak se to politici maji dobre a ze kdyby jim zkratli platy tak by se hned vsechno vyresilo.. chtela bych videt ty co tohle kecaj, jak tam pujdou delat za nejaky minimalni plat (realitvne, smaozrejme nemyslim minimalni mzdu).. nikdy jsem zivot politika nevidela jednoduse, ja kdybych delala tohle, tak mam kazdy druhy den histericky zachvat s myma nervama a cholerismem 😀
samozrejme to nemeni nic na to, ze Paroubek by tyhlety komicky vystupy mel delat za plat kabaretoveho umelce..
[3]: ale bacha, třeba si někteří kabaretní umělci vydělávají ještě víc než politici:D
[3]:
Já bych to šel dělat, za průměrný plat.
Věřím si, že bych nebyl nějáký hamoun, protože si uvědomuji, že to lidé nechtějí vidět.
Právě že trosky našeho politického systému jsou natolik v prdeli, že i kdyby se tam ocitl slušný člověk, který by řekl, pánové, nepotřebujeme osmdesát, nebo padesát tisíc měsíčně, stačí nám tak třicet… tak odtamtud vyletí dřív, než řekne KurvaGerard. Něco podobného se opravdu stalo 🙂 táta mi o tom vyprávěl. To co vidím, tu parodii na pány poslance (nebo posrance jak říkal míla zeman) to je dobrý leda tak pro ostudu, a občas super komedie. Málokdy jsem se zařehtala tak, jako při live vysílání ze sněmovny. Prázdné židle, a ten kdo tam náááhodou byl, mlel takový sračky, že i Bill by se od něj mohl učit.
Dobrý den,nahodou jsem si vygoogloval Váš blog. Rád bych Vás pozval na návštěvu mého blogu. Možná by Vás zajímala myšlenka udělat z naší republiky monarchii-v čele třeba s… koho si představujete třeba Vy? :-)Hezký den, Roman.