Sedmdesát let stará vzpomínka na peklo na zemi

Dnes uplynulo 70 let od osvobození koncentračního tábora Osvětim (Auschwitz). Asi není třeba představovat toto místo, kde asi člověk nejvíce opustil cestu lidskosti a soucitu a změnil se ve vraždící bestii. Tisíce lidí, včetně dětí, zde byly zavražděny, další tisíce byly nuceny k otrocké práci a týrány hlady a v neposlední řadě zde byly prováděny pokusy za hranicí čehokoli, co bylo dosud v lékařství přípustno, doktora Mengeleho a jeho týmu. Těžko najít na světě místo, které by se stalo tak mocným symbolem utrpení, jež je schopen způsobit jeden člověk druhému. Slouží nám jako připomínka toho, co by se již nikdy nemělo opakovat, kam by už lidstvo nikdy nemělo zajít. Ale už je to 70 let, vzpomínky blednou, poslední pamětníci pomalu vymírají a během generace nebude již žít nikdo, kdo by peklem Osvětimi skutečně prošel. Jistě, zbydou zápisky, svědectví, dokumenty, ale bude to stačit?

Poslední dobou jsem viděla několik filmů s post-apokalyptickým námětem a všechny se odehrávaly v ne zrovna vzdálené budoucnosti. Měly ale společné to, že v době, kdy se lidstvo vrhlo do dalšího krvavého konfliktu, kdy člověk pozvedl zbraň proti člověku, vždy to bylo až v době, kdy již nežil žádný pamětník druhé světové války.
Ta doba se nezadržitelně blíží. Změní se v lidstvu něco? Stane se Osvětim a další vyhlazovací tábory jen smutnou kapitolou dějin, bez jasných obrysů? Budou další generace hrůzy holokaustu bagatelizovat, ohlazovat hrany, cenzurovat a tím „chránit“ své děti? Vždyť i pro mě zní vyprávění pamětníků jako hodně za vlasy přitažený horor, jak to budou vnímat ti, kterým to nebude mít kdo povyprávět a budou jim muset stačit nahrávky a knihy?
Hrozně ráda bych věřila, že se lidstvo poučilo. A že tento sedmdesát let starý výstražný prst nikdy neztrouchniví. Člověk by rád věřil, že ti, kteří týrali vězně v koncentračních táborech, byli nelidské zrůdy, ale nelze si nevzpomenout na výsledky experimentu, který tento názor vyvrací.
V roce 1971 se uskutečnil v USA tzv. Stanfordský vězeňský experiment, kdy bylo vybráno 24 zcela psychicky i fyzicky zdravých mladých mužů a ti byli náhodně rozlosováni do dvou skupin – dozorci a vězni a měli strávit dva týdny v přichystaném vězení. „Dozorci“ dostali obušky a uniformy, „vězni“ jen hadry a matraci na spaní v cele. Netrvalo ani den, kdy si „dozorci“ začali dokazovat svoji dominanci nad „vězni“, ačkoli tělesné tresty byly zakázány a po šesti dnech byl experiment ukončen, protože „dozorci“ sadisticky týrali vězně, odpírali jim jídlo a hygienu, nutili je se ponižovat čištěním záchodů holýma rukama apod.
Zasáhl až člověk zvenčí, nikdo z „dozorců“, kteří ještě před týden byli normálními občany, stejně jako „vězni“, se proti krutostem nepostavil. Výměna rolí pohltila i samotného autora pokusu, který mezi dozorci byl a pozoroval je. Stačilo šest dní, aby se z normálních lidí stali sadisté, stačilo jen postavit správné kulisy.
Ve světle těchto faktů člověku docela zatrne – hranice mezi Jekyllem a Hydem v nás je totiž dost možná tenčí, než si myslíme. Teď, v teple doma na židli, jsem si jistá, že bych nikdy nikomu neublížila a nikoho netýrala. Násilí se mi příčí a byla jsem i proti šikaně, ačkoli mi do toho nic nebylo. Celý život se zastávám slabších – ale skutečně bych to dokázala, postavit se zlu, opojená mocí, co mi byla svěřena? Říká se, že moc korumpuje. A moc také svádí na scestí. V nesprávných rukou se může zvrhnout, ale možná se může zvrhnout v jakýchkoli rukou. A to mě děsí.
Upřímně doufám, že pokud dojde na lámání chleba a lidstvo zase bude stát na hranici mezi soucitem a vražděním, rozhodne se tentokrát správně. Že jsme se poučili a dokud bude Osvětim stát, tak mezi její zdi bude moct zavítat každý a připomenout si, co je správné a co je zlé.
S úctou nyní vzpomínám na ty, kteří prošli těmito zdmi a ať už se vrátili nebo nikoli, jejich utrpení pomohlo svým způsobem celému lidstvu, jako odtrašující příklad, jako vhled do temné stránky našich duší, kterých se pro příště chceme, ne, musíme vyvarovat.
Před sedmdesáti lety skončila nejhrůznější éra v lidských dějinách. Nedovolme nikdy, aby se cokoli podobného opakovalo. Máme to v našich rukou, můžeme být vězni nebo dozorci, ale můžeme být také prostě jen lidmi.

8 komentáře “Sedmdesát let stará vzpomínka na peklo na zemi

  1. Nám o válce v jednom kuse vyprávěla učitelka ve druhé třídě, a nikdy mi to nepřišlo jen jako za vlasy přitažený příběh. Naopak jsem všechny ty lidi obdivovala, že dokázali (někteří) přežít. A zároveň mě vždycky hrozně rozčilovalo, že se miliony dalších nechali zabít. Že za svou smrt ve skutečnosti nemohli, mi došlo až mnohem později, když jsem se o to začala více zajímat…
    A rozhodně by něco takového nemělo začít znovu. Nikdy.

  2. Je to smutné. Přitom nebýt druhé světové války, tak by to byla tak krásná doba! Ale bohužel válka byla a my si ji každoročně připomínáme. Nedovedu si představit, co může vést člověka k tomu, že si řekne (zjednodušeně řečeno), že někdo jiný má menší právo na život než on, jen proto, že se narodil s hnědýma očima a tmavými vlasy. Taky se divím, že s tím tolik lidí souhlasilo a dokonce se ke své ideologii hrdě hlásilo. A co už vůbec nechápu, je nějaký pitomý neonacismus, sedmdesát let poté. Pevně doufám, že to jsou jen nějací zbloudilci, potomci těch "původních" nacistů, a ne takoví hlupáci, kteří by dnes sami dobrovolně seznali, že Židé nebo Romové jsou špinavá rasa.. To snad vážně ne.. 🙁

  3. ten film se mi docela líbil (viz tzv. Stanfordský vězeňský experiment

    mimochodem lidstvo se dle mého názoru nezmění (tedy ne v rámci demokratické společnosti) – na většinu lidí platí metoda cukru a biče – to je můj názor)

  4. Mně strejda vyprávěl, jak to za války chodilo. Nějaký čas pracoval jako vrátný. Jednou, když se vracel z práce, tak prý procházel kolem komanda Hitlerjugend, a jen proto, že strejda nosil baret a zapomněl před nimi smeknout, ho začali pronásledovat. O klobouk sice přišel, ale kdyby ho chytili, mohlo to být mnohem horší. Mimochodem, mám dost rozporné pocity z projevu pana prezidenta. Souhlasím s tím, že terorismus – zvlášť v podání ISIL – vychází z ideologie, která k nacismu v mnohém nemá daleko. Ať už jde o neúctu k ženám, Židům, vraždy novinářů a podobné ohavnosti. Ale co mělo znamenat to vyzývání k zásahu proti teroristům? My už přece proti nim bojujeme, hlavně tím, že v rámci NATO dodáváme zbraně Kurdům. Evropa sama, bez jednotné armády, těžko může něco proti nim vojensky podnikat. Naprosto nechápu, že Zeman musí takhle provokovat a přihřívat si politickou polívčičku zrovna v den výročí šoa.

  5. 70 let není tak moc dlouhá doba a je to šílená představa že se na tomhle světě děla taková zvěrstva. Sama se o 2. světovou válku zajímám a nevěřím vlastním očím a uším čeho jsou lidé schopni a schopni budou. Bojím se aby se nestaly ještě horší věci než za 2. světové války. Taky si myslím že spousta věcí z té doby je zatajených.

  6. @Jan Duha Pan president totiž chápe, na rozdíl od mnoha jiných, že pokud se s tím islámem něco zásadního neudělá, tak příště budeme do toho plynu capat jako ovce my.
    Druhou věcí je, že podle staré a dosud pořád platné zásady, země, na níž nevkročila noha našeho pěšáka není dobytá a vyčištěná.

    @Lúmenn
    1. Podstata koncentráků byla velmi tvrdě utajovaným státním tajemstvím. V podstatě ani příslušníci rodin zaměstnanců KT nesměli vědět, o co jde (viz nedávný film "Chlapec v pruhovaném pyžamu"). Nacisté se až do konce báli reakce obyvatel, kdyby "konečné řešení" vyšlo najevo.
    Proti tomu se muslimové s cílem vybít všechny "nevěřící psy" (tj. při současném stavu lidstva něco mezi 6 a 7 miliardami) nijak netají a i "umírnění" muslimové tento cíl jednoznačně schvalují.
    2. Podobné pokusy, jaké dělal Mengele, se o pár desetiletí předtím dělaly běžně na dobrovolnících. Když Walter Reed dělal svůj pokus, kterým prokázal, že žlutou zimnici šíří komáři a nelze ji dostat kontaktem s nemocným, tak měl nadbytek dobrovolníků, takže zaháněl ženaté (viz Paul de Kruif, tuším "Bojovníci se smrtí", on těch knih napsal několik a v jedné z nich je to popsáno velmi expresívně).
    Takže z našeho pohledu je Mengele zrůda, ale on sám se narodil v době, kdy se něco podobného dělalo běžně, a za zrůdné se to nepovažovalo (paradoxně on sám k takové ostré změně etických postojů asi dost přispěl).

  7. Když jsem byla malá, byla jsem s našima několikrát v Terezínské pevnosti. Ale jako dospělá bych do koncentračního tábora nevkročila. Nesnesu ten pohled na nádoby na zuby a podobná zvěrstva. Je mi strašně smutno při pomyšlení, co všechno ti lidé museli vytrpět, než je nechali zemřít….

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.