Články na téma tohoto týdne, bezdomovci, jsem raději ani nečetla. Bojím se, že se dočkám reakcí, jimiž internet i část mého okolí doslova přetéká. „Smrdí, jsou hnusní, akorát jsou líní makat a válí se celý dny ožralí na ulicích, hanba!“Kéž by svět byl černobílý a všichni bezdomovci se skutečně dali hodit do jednoho pytle. Jistě, jsou mezi nimi spousty feťáků a alkoholiků, ale nikdo neví, jací byli před tím, než skončili pod lepenkovou peřinou a v bundě od Armády spásy, vybírající jídlo z popelnic a kouřící tabák z vysbíraných vajglů. Že se za těmi pohublými špinavými tvářemi, pod zavšivenými vousy a smrdalavými vaťáky, skrývají lidské příběhy, mnohdy plné bolesti, smutku a neuvěřitelné smůly. Málokdo, kdo si sáhl na betonové dno ulice, si za to může sám a jen výjimečně je z bahna života bez domova snadná cesta ven. Proto vám chci povědět příběh jednoho bezdomovce, kterého považuji za dobrého známého. Říká si Rampušák.
My mu tedy říkáme Azrik, podle jednoho známého dřevárníka, kterého trochu vzhledově přípomíná – stejně jako on má mohutný zrzavý vous a holou hlavu. Ale abych nikterak neurazila kamaráda z dřeváren, použiju pro příběh přezdívku, kterou si sám vymyslel a pod kterou jej znají jiní – Rampušák. Rampušák proto, že pochází z Orlických hor a stejně jako jejich vládce má pořádná vousiska.
Na první pohled byste si ho nevšimli – je to anonymní postavička brněnského nádraží v ošoupaných, ale poměrně dost čistých džínách a příliš velké péřové bundě. Nosí odrbanou kšiltovku a na zádech sportovní tašku či batůžek s veškerým svým majetkem.
Seznámili jsme se s ním v době, kdy můj bývalý přítel Mamut a kamarád Horset začali hrát v podchodě pod nádražím, tzv. Myší díře, a kolem nich se začaly srocovat místní existence. Většina byla otravná, pochtívali peníze a alkohol, byli vlezlí a nepříjemní. Ne tak Rampušák. Ten si klidně sedl opodál, protože věděl, že jeho přítomnost by odradila případné posluchače, mající zájem vhodit drobák do klobouku. Hodinu dvě pak jen tiše seděl a zaníceně poslouchal a když kluci skončili, požádal o drobák na jídlo – a téměř vždy jej dostal. Ne moc, třeba desetikorunu, ale i tak vždycky poděkoval a klidně odešel.
Časem kluky vyhledával a svýma umouněnýma rukama jim házel do klobouku mince – korunu, dvě, někdy i pět. Pak dostal deset, dvacet, když se dařilo i pade, ale nikdo to neřešil a Rampušák byl rád. Nic nežádal, jen seděl, poslouchal a pak, když jsme ho požádali, začal vyprávět.
Vždycky nás zajímalo, jakto, že je narozdíl od ostatních bezdomovců tak slušný, nikdy jsme ho neviděli opilého, ačkoli byl zarostlý jak Rumcajzův dědeček, málokdy smrděl nebo měl na sobě vyloženě špinavé oblečení. Zdálo se, že ho ostatní boveři moc nemusí a on se od nich také distancoval. Chtěli jsme vědět, jak se dostal na ulici. A on nám to pověděl.
Pochází, jak jsem zmínila, z podhůří Orlických hor a tam měl ženu, dceru a malou stavební firmu. Jen pár zedníků a on sám za rýsovacím prknem. O dceři mluvil vždy hrozně krásně, prý byla květinářka a dělala někde na zámku v zahradě a on za ní hrozně rád chodil, dívat se na kytky a na dívku při práci.
Vlastně si nežil nijak zle a firmě se dařilo. Bylo třeba ji rozšířit, tak pronajal nějaké prostory, koupil techniku, vybavení a protože neměl hotovost, zadlužil se bance. Kšefty ale šly a na splátky vždycky bylo. Tedy až do osudné noci před několika lety, kdy v kanceláři vznikl požár. Dodnes se neví, zda šlo o nějakou vadu na rozvodech nebo založil oheň úmyslně, každopádně všechny projekty shořely na prach. Práce se zastavila, zákazníci odešli jinam, firma zkrachovala. A půjčka zůstala. Nějakou dobu se Rampušák snažil splácet, ale novou práci ne a ne sehnat a manželka přestávala být trpělivá. Až na stole jednoho dne přistála žádost o rozvod, kterou nešlo nepodepsat. Rázem nesl všechny dluhy už jen na svých bedrech a protože dům patřil manželce již před sňatkem, ocitl se milý Rampušák ze dne na den na dlažbě.
Chvíli se potloukal po rodném kraji, ale tam nemohl sehnat ani příležitostnou práci, aby splatil podnájem a tak šel zkusit štěstí do Brna. Jenomže na podnájem nezbylo a tak musel začít bydlet v azylových domech. Jestli jste někdy viděli azylový dům, víte, že bývají přeplněné a jejich kapacity nestačí pomoci všem. Někdy vybylo místo, jindy ne. A tak musel začít bývalý podnikatel spát na ulici.
Stále se snažil být aspoň trochu normální, najít si práci, jenomže protože přestal splácet půjčku na firmu, přišla na něj exekuce. První peníze, co vydělal, schramstla banka a mu zbylo sotva na jídlo, o nějakém bydlení nemohla být řeč. A když začal chodit do práce nevyspalý a někdy i smradlavý, přišel i o tenhle zdroj příjmů.
Člověk v tak zoufalé situaci přestává bojovat, začne pít, aby utišil svůj žal, zapomene, že býval člověkem a krmí se z popelnic, zbytků, co lidé odhodí, spí se špinavými na kost vyhublými psy a pak je sní, protože umírá hlady. Rampušák se snažil tomu nepropadnout. Jednou, když přišla tuhá zima, schválně skočil pod auto a po otřesu mozku pak předstíral duševní chorobu, takže jej na měsíc a půl zavřeli do blázince, kde nejtužší mrazy přežil. Když vyšel, vypadal čile a usměvavě, plný naděje.
Tehdy jsme ho potkali a já zrovna přijela z jedné máminé firemní akce a měla jsem plnou tašku řízků a sekané. Věděla jsem, že to nemám šanci sama sníst a Mamut mi jakožto vegetarián moc nepomůže a tak když jsme potkali na nádraží Rampušáka, bylo to jasné. Se slzami v očích se díval na voňavé maso a hned si začal plné hrsti cpát do pusy a prskaje si na vousy nám zaníceně děkoval.
Když dojedl, řekl nám, že si našel bydlení – nečekejte nic běžného, jako byt či dům. Ubytoval se u jednoho staršího pána v zahradní chatce v zahrádkářeské kolonii u kolejí za to, že se mu bude starat o zeleninu, brambory a pár ovocných stromů. Byl nadšený, těšil se, jak bude sekat trávu a stříhat růže a v zimě si topit v malých kamínkách. Vypadal docela šťastně, na bezdomovce.
Od té doby jsem ho viděla jen párkrát a letmo. Smutně seděl na lavičce na nádraží a pozoroval šaliny. Dělává to od doby, co ho znám, tři roky jsem ho takhle aspoň jednou do týdne potkala, jak sedí a pozoruje lidi, auta, šaliny, ten frmol na brněnském hlaváku, celé hodiny. Ne vždy jsem mu mávala, přece jen, člověk se cítí divně, když si pod palbou pohledů kolemjdoucích zvesela povídá ze smrdutým houmlesákem. A což, pohledy sper ďas, ale Rampušák měl nepříjemný zvyk nám potřásat na uvítanou a rozloučenou rukama či se nás dokoncepokusit obejmout a to pak člověk jel domů celý zkoprnělý a pak hupsl do sprchy a modlil se, aby nedostal žloutenku nebo minimálně nějakou ošklivou střevní chřipku. Ale stejně jsem se přes okno šaliny usmívala a říkala jsem si – helemese, náš bover, vypadá spokojeně, zasněně, ale spokojeně.
Už ale aspoň tři čtvrtě roku jako by se po ně slehla zem. Pravda, v Myší díře už se tolik nepohybuju, co nechodím s pouličním muzikantem, a nádraží spíš prolítnu při přestupu z šaliny do šaliny, ale je divné, že jsem ho ani nezahlédla. Třeba je někde zalezlý v příjemně vyhřátém domku a vstává za úsvitu pozorovat rozvíjející se květy růží. Nebo si zase hoví v blázinci, jí pětkrát denně teplé jídlo, kouká na telku a předstírá schizofrenii a je mu fajn. A třeba, na což nechci myslet, umřel.
Člověku na ulici hrozí nebezpečí každý den. V zimě může umrznout, než bys řekl švec a i v létě na něj čeká tolik nebezpečných chorob z jídla, ze špíny, z krys a psů, v zimě zase z chladu a nedostatku jídla. Kdykoli jej můžou naštvaní a nízkými platy frustrovaní policajti zmlátit tak, že už se neprobere, a nebo se stane obětí útoku bandy kolegů bezďáků, kteří ho ubodají pro trochu jídla, hlt krabičáku či deset korun v drobných.
Na ulici stále číhá za nejbližším rohem smrt. Já doufám, že jí náš bover, Azrik, Rampušák, usměvavý děda se zrzavými, stříbrem prokvetlými fousy, nepodlehl a zatím žije, usmívá se a zdraví kolejdoucím indiánským pozdravem s napřaženou rukou. Že se usmívá na lidi a přeje jim vše dobré a že mu třeba odpustili půjčku a on teď rýsuje plány a staví nové domy.
Já vím, že to tak není. Já vím, že nejspíš jeho popel tlí na rozsypové loučce na městském hřbitově, že ho spáli beze svědků v lepenkové krabici a já už se nikdy nedozvím, co se s ním stalo. Ale nechte mi tu naději, pro něj a pro všechny lidi, co se právě teď místo na televizi dívají na špinavé dálniční mosty, které mají místo střech, pro všechny, co večeřeli tři hranolky z koše a posnídají zbytek ukradeného vína ze včerejška, pro ty, co je dnes nepustili do azyláku a tak se k sobě choulí prokřehlí a smutní a pijí aby se zahřáli a souloží s tou hnusnou feťačkou z vykotlanými zuby, jenom aby zahnali chlad a stesk, pro všechny tyhle lidi prosím doufejte, že jednoho dne bude líp.
A až příště půjdete po ulici, nekopejte do bezdomovců, nešklebte se na ně, nepokřikujte a neofrňujte se. Vy o tu korunu neschudenete, jim možná zachrání život. Za každou neoholenou tváří se skrývá příběh, za každým lokem laciného vína je hektolitr bolesti. Myslete na to. Stačí jeden špatný hod v ruletě osudu a můžu zítra házet drobák vám.
Je to smutnej příběh,ale bohužel se takový věci dějou. :/ Nemyslim si,že by všichni zavrhovali bezdomovce. Člověk si neuvědomuje, jak je to těžký dokud ho to nepotká..ale jde spíš o to, že spousta takovejch lidí se s tim ani nesnaží nic dělat. Ten váš známý se aspoň snažil a ikdyž je to těžký, tak jde o to mít tu vůli..a tu právě většina z nich vážně nemá.
Taky to raději nečtu. Tvůj článek je supr. Vůbec bych se nedivila, kdyby byl jediný dobrý. Pouhých 4 až 5% si volí bezdomovectví dobrovolně jako svou životní cestu. Ostatní do toho spadnou svým osudem, příběhem, který si z dětství nesou a tím, co jim bylo geneticky dáno.
Ani jsem si nevšimla, jaké to máme téma týdne.
Nedávno jsem pracovala na ulici jako prodejce dárkových předmětů pro neziskovku. A dost překvapilo, že i bezdomovec hodil nějakou tu korunku, aniž by o to byl požádán! Skvěle jsem pokecala s bezdomovkyní, co prodává přes firmu nějaké záchodové gely, jiná prodává Nový Prostor. A opět su potkala bezdomovce, kterého od vidění znám a občas prohodíme pár slov. Od něj jsem ze dozvěděla, že ne všichni na ulici táhnou za jedno, v pražských Holešovicích máme evidentně dvě skupiny, které se vzájemně nemusí, okrádají a dělají si naschvály. A věřím, že je těžké nespadnout do klasické verze bezdomovců – mě už je všechno jedno, už se nedá nic dělat a jen pít. Bohužel jsou tu i tací, kteří poprosí o pár korun na jídlo a když jim člověk nabídne krajíc chleba, co má s sebou, akorát mu vynadají, že to nechcou, že chcou prachy…
To jsi napsala moc hezky. Snad se má Rampušák fajn.. třeba jo. Já jsem jich taky pár znala.. milý lidi. Ostatní by je neměli jen tak odsoudit, nikdy neví, proč se dostali na ulici. Stačí nějakej průšvih, dluhy.. a je to v háji.
smutný to příběh
Hodně smutný příběh. Já musím podotknout, že já se na bezdomovce nedívám nějak škaredě a neházím je do jednoho pytle i přes to, že tak silnou zkušenost jako ty, nemám. Pár bezdomovců v zahrádkách vedle kolejí jsem viděla, třeba si tam stále šťastně sní 🙂
Ten jeho pribeh je diravy jak usta stare zeny. Ale tak uz to byva, vetsina bezdomovcu co nepije si vymysli pribehy, aby se odtrhli od reality.
Konečně někdo, kdo na to pohlíží jinak. Krásný článek.
Já s bezdomovcema dost soucítím. Někdo říká, jak jsou líní, že nechtějí pracovat, ale já znám pocit, když ztratíte veškerou sílu o něco bojovat a o něco se snažit. Proč by taky měli pracovat? Za minimum, které si vydělají (bezdomovec moc dobře placenou práci nedostane) si život nekoupí. Koupí si jídlo, oblečení, ale zůstane sám, odvržen společností, téměř jako by v dnešním světě neexistoval, vyhraněn, mrtev. Zvlášť při postoji dnešní společnosti.
Mimochodem, v Indii tvoří takoví lidi většinovou společnost. Tam je tohle běžné.
[7]: Eh?
Bezdomovcov neodsudzujem…
akurat ked ma v lete clovek prejst z ceskej do vankovky a mal by kazdemu, kto ho zastavi, vyhoviet, zachvilu by bol na ulici sam.
Obcas si kupim novy prostor, ked mam zrovna prachy nazvys, ale na cuco prispievat nebudem…
Je to samozrejme smutny osud a clovek nikdy nevie, co sa mu stane, kam ho zivot zavanie…
ja som napriklad poznala prostitutku, tiez mala za sebou hodne smutny osud, bola ochrnuta, ale ,,nastastie" (??) ju dal jeden fyzioterapeut dokopy. nemala nikoho a pracu ako invalid (sice bez voziku, ale stejne) nenasla.
prachy na nejaky kurz tiez nemala a tak slapala brnenske ulice…
neodsudzujem, snazila som sa jej pomoct, dat jej jedlo, kontakty na pracu…
ale na alkohol nebudem prispievat nikomu…
inak neviem, ci si videla toto:http://www.youtube.com/watch?v=1j72HGj0fI0
kazdopadne hodne dobry dokument, bude sa ti pacit 🙂
Je to moc smutné, že plno lidí musí takhle žít. Já bych nemohla. Radši bych se musela smířit se smrtí hladem/žízní/zimou apod. (nejlépe někde v ústraní mimo město). Sice drsná smrt, ale netrvalo by to tak dlouho jako tohle přežívání, které už ani není životem. Takovýhle život (pokud by tedy bylo jisté, že neexistuje žádné východisko) by už pro mě neměl smysl. A pro ženy je ještě víc nebezpečný.
Nechápu, že si někdo myslí, že prostě mají začít pracovat a tím se všechno vyřeší – vždyť kdo by bezdomovce zaměstnal? V nějakém zaměstnání, které platí dost na to, aby měli na nájem a ostatní věci k životu? No a že zapáchají, oni na to asi taky nejsou pyšní, ale co dělat, pokud nemají peníze nebo se ani nemají kde umýt?
Dnes i mnozí lidé, kteří mají práci, mají co dělat, aby vystačili s penězi, protože náklady na živobytí jsou velké a platy pro mnoho lidí ani tolik ne. Obzvlášť těžké je to asi pro ty, kdo musí sebe nebo ještě i dítě živit jen ze svého platu a nemají pomoc partnera nebo rodiny.
Je děsné, že kdo nemá peníze, nemá nárok existovat. Není důležitější, že jsme všichni lidské bytosti? Myslím si, že to základní by měl mít každý: přístřeší, hygienu, vodu, jídlo, oblečení.
Veľmi krásne si to napísala a príbeh sa mi moc páčil. Poňala si to ako reálnu rozprávku dnešnej doby, kde veríš v happyend. I ja v neho verím a dúfam, že ten bezdomovec našiel zmysel svojho života tam, kde zacítil závan šťastia. Takých dobrých ľudí je ozaj málo a vidíš… život si nevyberá koho a prečo. Je krutý, nespravodlivý a ľudia sú v ňom každý deň skúšaní… vyhrkla mi pri čítaní slza, zabolelo pri srdci a uvedomila som si aká som oproti nim bohatá…
Ďakujem za krásny príbeh…
Za to že je tu toľko bezdomovcov môže tento náš skvelý systém. Bezdomovectvo a tuláctvo by malo byť zakázané, každý by mal dostať prácu a bývanie, tak ako to bolo za komunizmu. Stačilo by keby im vyhradili nejakú osadu, kde by títo ľudia žili, nejakú opustenú budovu ktorú by si sami zveľadovali, a mali by tam zakázaný chľast. A televízie by tam mohli točiť niečo na spôsob Farmy, bezdomoveckú reality show 🙂
Vím, že se to může stát každému z nás, ale já znám zase jiný příběh.
Jeden člen naší rodiny byl odjakživa příživník, jen pil, gambloval, válel se doma a neměl práci. Po alkoholu míval agresivní záchvaty, kdy napadal své rodiče a jako malá jsem byla svědky, když se pokusil dostat k noži a na svého rodiče ho použít.
Jeho maminka umřela, tatínek se oběsil, byt mu sebrali. Teď je z něj bezdomovec a já se děsím toho, že mě někdy pozná, protože nám kdysi vyhrožoval smrtí. Nejen díky tomu jsme se museli přestěhovat a ještě i teď je pro mě občas smrtelná hrůza jít po městě a noční můry mi zůstaly do dneška.
[14]: Kravina. Nepřivolávej komunismus, protože ještě ani neskončil, a nepokoušej se dělat lidi šťastné silou – jako komunisti, to nikdy nekončí dobře a ta krásná ideologie nevyjde.
to je hezký příběh, ale bohužel takových jako on, co na ulici skončili kvůli nějaké katastrofě, špatné shodě náhod a prosté smůle a co se i pak snaží zachovat si aspoń nějakou důstojnost a nepropadnout alkoholu, je minimum. většina z nich tam prostě spadla, protože chlastala už primárně a alkoholismus u nich není důsledkem zapíjení žalu nad smutným bezdomoveckým osudem. zase někdo může namítnot, že za to stejně nemůžou, protože se chudáci už narodili na špatné adrese, v sociálně slabé rodině a nic jiného prakticky neznají, tka jak pak můžou žít jinak, ale podle mě tohle omluva taky není. díky práci na psychině mám pohled i trochu z jiné strany, je to naprosto běžné, že se bezdomovci chodí na zimu k nám "schovat". už jsem jich potkala značnou řádku a zatím jen jeden byl takovej, že měl dřív normální život svou firmu, měl se celkem dobře, až mu firma zkrachovala, žena se rozvedla a on přišel o byt, ale i ten přiznal že problémy s alkoholem měl už když vedl tu firmu, takže kdo ví, jak to úplně všechno bylo, ani v jeho případě nemuselo jít o prostou smůlu, taky si k tomu částečně dopomohl.
Pak je teda ještě třetí skupina a tu opravdu vystát nemůžu a to jsou bezďáci feťáci, arogntní a drzí spratci, kteří měli jen tu "smůlu", že je rodiče rozmazlili..
no, každopádně neházím všechny bezdomoce do jednoho pytle ani se od nich se zhnusením neodvracím, přiznám s, že peníze jim nedávám, ale už několikrát jsem jim dala jídlo, co jsem měla zrovna u sebe, jen bohužel takových jako je tvůj Rampušák je minimum. i tak ten článek ale příjemně zahřál
Achjo, tenhle příběh je opravdu smutný. Vím, že se bezdomovcem může stát kdokoli. I tenhle podnikatel, kterému vše bohužel shořelo. Jak si dřív žil a teď nemá nic. To je hrozné. Ale jelikož ho nevídáš, tak je třeba u toho pána, nebo má i práci, díky které splatil zbytek půjčky, našel si menší byteček a tam se teď snaží přežívat o něco líp než na ulici. 🙂 Doufejme.