Kamarádka si včera pouštěla k narozeninám takový hořkosladký song „Punkáči stárnou“, který mě dojal víc, než bych čekala. Zpívá se v něm mimo jiné: „A dnes to táhnem od vejplaty k vejplatě, přes tejden v práci, o víkendu na chatě, k tomu si každej najdem nějakej ten koníček a z brutus punkera je ochočenej králíček.“Nikdy jsem nebyla nějaký trů ívl punkáč. Vlastně na mě byl punk vždycky trochu moc vágus, tíhla jsem spíš ke gothice a metalu, ale když strávíte tři roky života s kytaristou punkové kapely, přeci jen se vám tenhle styl zažere pod kůži. Nu a stárnutí, dospělost, zapadnutí do systému, to bylo něco, čeho jsme se jako dvacetiletí nevyřádění punkáči (metloši, dřevárníci, rockeři…) děsili víc, než čehokoli jiného.
Když jsem v sedmnácti začala vymetat rockové kluby, jezdit na koncerty a na LARPy a dřevárny, byla pro nás dospělost skoro něco jako smrt. Dospělí lidi, to neznamenalo osmnáctku na krku a možnost kupovat si chlast a cíga legálně. Opravdová strašidelná dospělost přicházela až později a znamenala to, že člověk přestane jezdit na akce, pověsí ošoupané džíny a kožený křivák do skříně a začne žít spořádaným životem řadového občana.
V jedenadvaceti jsem se osamostatnila od rodičů. Chodila jsem do práce, ale ke spořádanému životu jsem měla daleko. Bydlela jsem s kamarádkou a později s mým drahým punkovým kytaristou v garsonce, v níž byla kuchyně v koupelně a kde se pořádaly divoké mejdany plné nejlevnější vodky, trávy a krabicového vína. Už tehdy jsem žila od výplaty k výplatě jako v té písničce, ale punk v mém životě jel na plné obrátky a z té doby asi pochází moje nejlepší a nejšílenější zážitky. Všude jsem jezdila stopem a někdy jsme jedli vojenské potravinové balíčky, co vozil kamarádčin otčím zadarmo z práce, protože na jídlo prostě nebylo.
Tehdy jsem si přála, aby to tak bylo navždy. Večírky až do rána, opilecký zpěv na ulicích, koncerty, fesťáky, spaní pod širákem a žádný zítřek, no future. Často jsme se bavili o našich kamarádech, kteří zradili „pravou cestu“. Jeli domů z akce o půlnoci, protože museli ráno vstávat do práce. Nebo na akci nejeli vůbec, protože museli být doma s partnerem a dítětem. Prodávali vybavení na dřevárny, protože si našli nějaký trapný dospělácký koníček, jako lezení po stěně, cyklistiku nebo cestování. Lidi kolem si začínali pronajímat hezké byty, ženit a vdávat se, brát si hypotéky, spořit na důchod. Nacházeli si práce, do kterých nemohli chodit v 7 ráno po propařené noci beze spánku. A my si tehdy naivně mysleli, že tím se vzdali punku v sobě, že se vzdali svobody a prodali ji za peníze.
Ale s dalšími a dalšími roky jsem se já čím dál víc stávala tím trapným dospělým. Kytaristu z punkové kapely jsem vyměnila za spořádaného týpka, co dělá od devíti do pěti v kanclu, žiju v rodinným baráku, starám se o zahrádku a spát před jedenáctou chodím vcelku běžně. S kámoškama řeším častěji co budu vařit a kde prodávají ekologický přípravky na čištění WC, než o tom, s kým a jaký to bylo a na které akci. Koncerty mě nudí, místo stopa mám vlastní auto a na večících piju většinou džus s vodou. Opravdu vodou, bez ká.
Navenek se zdám jako ten nudný dospělý, jímž jsem ve svém naivním mládí pohrdala. Ale punk není o tom, jestli nosíte glády nebo balerínky, o tom, jestli chlastáte jak ruský mužik nebo cucáte celý večer jednu dvojku bílého, ani o tom, jestli vymetáte čtyři koncíky týdně nebo si radši zajdete občas do divadla. Punk je ta vnitřní svoboda, které se můžete vzdát i v gládách a křiváku a nebo si ji můžete uchovat i v obleku a lakýrkách.
A ten pravej punk, pokud ho v sobě máte, nikdy neumírá. Je to ta rebelie, kdy se všichni mračí a vy se usmíváte. Když tančíte na ulici v rytmu hudby, která vám hraje ze sluchátek a kašlete na pohoršené pohledy kolejdoucích. Když gecnete do trávy v parku v nových šatech nebo si sednete na obrubník, abyste si pokecali s kámošem. Je to každý okamžik, který prožijete upřímně a naplno. Hlasitý smích i srdcervoucí pláč. Je to prodejní stánek slepený lepící páskou. Stará Škoda Felicie, které nefunguje otvírání zadních dveří. Jsou to hadry ze sekáče, které vypadají líp, než ty z konfekce. Je to hození noh nahoru a nechání úklidu na zítra. Je to cedulka na dveřích obchůdku, která zakazuje vstup Entům nad pět set let věku a povoluje vstup jednorožcům. Je to jet párkrát do roka na akci s kamarády v post apo kostýmech, jíst červy a objednat si pizzu do raketové základny. Je to přístup k životu, kdy se nenecháte svázat tím, co byste měli a děláte to, co chcete a co vás činí šťastnými.
A někdo je šťastný právě na zahrádce, když okopává svoje rajčata a v té práci od devíti do pěti a doma s ženou a dítětem a při jízdě na kole za dvacet papírů, na které si vydělal. Protože ty koncerty a garsonky a rum s kofolou, to je jen životní fáze. Kulisy, které jsou ve dvaceti celkem boží a cool, ale v pětadvaceti už jsou okoukaný a oprýskaný. A časem se z toho stane jen póza, špinavá a ubohá. Plést si míru svobody života s mírou ztroskotanosti? Trumfovat ostatní, kdo má míň peněz, kdo má víc rozervaný gatě, kdo vypil víc panáků a kdo vydrží dýl vzhůru a u toho si namlouvat, že to je ten pravej život, pravej svět a pravej punk? V jeden okamžik vám dojde, že už to neděláte proto, že vás to baví, ale proto, abyste tím udělali dojem na ostatní a vaše svoboda je v tahu.
Jak roky letí, lidi stárnou. Ale punkáč může zestárnout a pořád zůstat punkáčem, i když už to nemá napsaný na bundě a neřve to ve tři ráno lidem do oken. Říká se, že punk není mrtvej. A to ten punk v srdci, v mým srdci, fakt není – dokud ho člověk nezabije. Ale to už je jen na něm.
Tak teď jsi mě nejvíc dojala a zlepšila mi náladu 🙂 Učím se na zkoušku a docházejí mi síly a tenhle článek mě fakt nakopl. Děkuji 🙂
Teda… Povětšinou mám potřebu nechávat pod články komentáře (pardon!), ale tentokrát mi to nedá.
Pecka, boží, perfektní. Takovým zvláštním způsobem se mě to dotklo a dodalo energii. Díky! C:
Nádherně, přenádherně napsáno!! 🙂 Souhlasím se vším, co zde bylo řečeno. Odjakživa jsem měla punkovou duši a skutečně mě tento "směr" nejvíce sedl také hudebně. Není to o tom mít bundu samej cvok a propíchanej ksicht piercingem, v podstatě mi přijde možná i zajímavější to, když se punkáči úplně tak punkově neoblíkají, protože to je občas trochu póza a za vším tím drsným ošacením se kolikrát skrývá úplně něco jinýho…
Přesně, jak tu v textu popisuješ – je to o vnitřní svobodě. O prudkých, avšak naprosto upřímných gestech, které jsou milionkrát srdečnější, než nějaká hraná komedie.
Upřímný článek, hodně povzbudivý. Tímhle způsobem se občas dozvídám, jaké životní etapy má za sebou babička. A nestačím se divit 🙂
Lumenn má na těch starších fotkách, jak by řekli pojídači žab, un beau sourire…
Vzácnost!
Jsi mě teď úplně dojala 🙂
Ano, žít spořádanej život,kterej je ve společnosti potřeba ve vztahu spolupráce lidí. Ale zůstat uvnitř svobodný/á a dokázat se uvolnit.Říct si: " Tak, teď se uvolníme, teď žijem a je to skvělý".
Zatraceně dobře napsané! Hodně lidí jedná tak, jak jedná, ne z nějaké vlastní bytostné potřeby, ale protože chtějí udělat dojem, mimochodem, právě blogové prostředí je pro to často optimální. Já ale budu vždycky držet palce těm, co dělají věci – ať si o nich ostatní myslí cokoli – pro svou radost a potěšení, které pak navíc umějí dávat dál.
Hezky se to četlo 🙂
Tento článok je naozaj úsmev prinášajúci! 🙂
Ja mám 21 rokov, čiastočne osamostatnená od rodičov, na bytíku, škola , práca….a predsa pocit slobody na mňa občas až doľahne..ten spomínaný pocit slobody v srdci ^^
Hej, přemejšlim, jestli tohle budeš psát i s miminem 🙂 protože ty zbytky svobody, který člověk má i když "je dospělej" – pracuje a stará se o zahradu, domácnost, atp. – a vlastně si furt může dělat "teď a tady" co chce, zmizí po narození dítěte – v tu chvíli totiž, pokud nejsi sobec matka, končí veškerá tvá svoboda a spaní před 11 večer je jen zbožný přání 😀 btw. nad tragedis a touhle písničkou sem zamáčkla slzu asi měsíc zpátky 🙂
[11]: hele možná, že nebudu 😀 ale zase mám kolem sebe dost lidí, kteří mají malé děti a jsou stejně svobodní jako dřív, záleží jak si to prostě zařídíš 🙂
[12]:
Je to pravda. Když se zná pár rodičů s malými dětmi, tak mezi nimi koluje výměna hlídání. A když oba rodiče berou rodičovství se zápalem a vzájemně si umožňují péči a vycházejí si v ní vstříc, tak mají i volno.
Věř mi, prvních deset let to jde pomalu, hodně se toho řeší, ale pak to zrychlí, už se toho nedá ani moc opečovat a už vůbec ne vychovat a najednou je dítě dospělé.
Tu největší svobodu se svými dětmi zažívají rodiče, kteří se na dítě těší a mají to vlastně jako koníček. K dítěti vstává někdy táta, jindy máma. Kdo je zrovna při síle. Je to příjemnej pocit. Naučíš se reflex, kdy dítě pípne, klidně i z vedlejší místnosti a máš citlivější sluch a cit než na budíka.
Uvidíš obličejíček VAŠEHO-SVÉHO miloučkého děťátka. A to je pěkný. Nabumbat, nebo přebalit a za chvilku zas do hajan. Po nějaké době už to děláš automaticky.
díky za tento článek 🙂 spousta lidí furt jede ten trapnej stereotyp, že punkáč nutně musí mít číro, nepracovat a být věčně vylitá smažka a přitom je to úplná blbost… vnitřní svoboda o které píšeš není o tom dělat nějaký konkrétní věci, ale o tom vědět co chci a nechci a rozhodovat se podle toho jak já to cítím, třeba i pro rodinnej život 🙂 přijde mi hrozně paradoxní, jak Známku punku od Visáčů zná úplně každej včetně těch, co se o punk nikdy nezajímali, ale skoro nikdo nechápe, o čem ta písnička vlastně je…
a vnější svoboda nebude úplná nikdy a to ani když je ti -náct a teprve studuješ: vždycky tady bude nějakej systém, kterej nás všechny bez výjimky bude nějak svazovat, minimálně potřebou peněz, na kterých je celej tento systém postavenej. jakmile cokoli koupíš – třeba vodku na kalbu – přispíváš k chodu systému, protože na všem je daň a je vcelku jedno, jestli máš peníze od rodičů nebo odkudkoli.
jen bych možná ještě dodala, že svoboda není jediná věc, která dělá punkáče punkáčem. on se totiž někdo může svobodně rozhodnout třeba i pro to být nácek nebo zmrd, pro kterýho jsou největší hodnotou prachy, nebo nanynka, která musí vždycky nutně být trendy… kritika společenských problémů a nešvarů a nemít strach, že nezapadnu, by tam podle mě měla být taky…
[15]: já bych řekla, že když je člověk uvnitř opravdu svobodný, tak nemůže být nácek ani zmrd, kterýmu jde jen o peníze. Protože jako nácek bereš svobodu druhým a jako "prodejný hajzlík" nebo "trendy nanynka" zase nejsi svobodný ty sám a trendy a honba za penězi tě svazují. Takže ten, kdo je svobodný, nemá strach, že nezapadne. A protože společnost je plná nesvobody, pak by se tam ta kritika dala zahrnout taky 🙂 Alespoň tak to vnímám já.
This post is good enough to make somebody understand this amazing thing, and I’m sure everyone will appreciate this interesting things.
Znám z vlastní zkušenosti 😀
Nikdy jsem nebyl ani moc punkáč, ani moc metalák, ani moc rocker. Vyrostl jsem na Iron maiden, žeru Rolling Stones a založil jsem pnkovou kapelu s dvouletým trváním 😀 . Vždy jsem byl od každého něco. A pokud někdo nahodí číro a řekne že je punkáč, nebo oblékne černý kabát a glády a řekne že je metalák a nebo když si někdo na sebe vezme džínovou vestu s nášivkami a řekne že je rocker – tak kecá.
Rebela z nás nedělají hadry nebo muzika do které se "škatulkujeme" ale naše rozhodnutí.
Také jsem si zažil svoje ale dnes "již žiji život spořádaného občana".
A tenhle článek nemohl napsat nikdo, kdo, kdo to celé také nezažil – děkuji za něj 🙂