Jak jste si jistě všimli v nedávném článku, před dvěma dny mě docela naštval článek v časopise Enigma, který vrhá špatné světlo na metalovou subkulturu. Kdosi v komentářích trefně poznamenal, že k metalistům a potažmo i příbuzným subkulturám gothiků a punkerů se vážou spousty předsudků, které se většinou nezakládají na pravdě.
Ale nejsou to jen metloši, kdo trpí zabedněnci, kteří jsou plni předsudků. Na vlastní kůži jsem to pocítila včera, když jsem byla na vyšetření zad u neuroložky, která mě viděla poprvé.
Její první slova byla, zda nedržím nějakou dietu. Samozřejmě, že nedržím, to že vážím 47 kilo není moje vina a já se posledního půl roku nesnažím o nic jiného, než přibrat. A stále se to nedaří. Jenomže to paní doktorce nestačilo, zavalila mě kecy, že jsem anoretička a měla bych se jít zase léčit na psychiatrii. Když jsem reagovala, že jsem se s anorexií nikdy neléčila, tak jen pokrčila rameny a při prohlídce mi asi pětkrát zopakovala, že mám začít jíst. Já vždy reagovala, že nezačnu jíst, protože jsem nikdy nepřestala. Ale bylo to jako mluvit do zdi. Nakonec do zprávy napsala, že si sleduju příjem kalorií (což je pravda, ale jen proto, abych denně měla víc kcal než potřebuju a tím pádem přibrala) a že denně cvičím (což je taky pravda, ale cvičím protahovací cviky na záda, nedřu kvůli hubnutí). Při odchodu z ordinace mi bylo zase řečeno, že pokud nezačnu jíst, že mi záda nikdo nespraví a to už jsem vypěnila a seřvala paní doktorku, že už mám jejích řečí o anorexii plné zuby a že mi to říkají všichni a už mě to unavuje. Ona se zářivým úsměvem odpověděla, že když mi to říkají všichni, tak na tom asi něco bude. Prásknutí dveřmi bylo zase moje poslední slovo.
Co tím chci říct? Jsi-li nezdravě hubená dívka – jsi anoretička, ačkoli jíš, co ti chutná a připadáš si nechutně hubená. Jsi-li fanda metalové hudby – jsi satanista, protože chodíš v černé barvě a taky jsi násilnický úchyl. Jsi-li punkáč – jsi feťák, který se válí ve špíně na nádraží. A jsi-li gothik – jsi depresivní introvert, co se řeže do zápěstí a po nocích se toulá na hřbitovech. Nechceš se nikam řadit? Tak jsi zbabělec, co se stydí za svou subkulturu nebo pokrytecký lhář („Ale ty jsi v černém, ty musíš být gothik!“).
Takže mi předsudky lezou krkem, mám jich plné zuby a brzo je asi začnu plivat po lidech. Neříkám, že jsem svatá a že jsem nikdy neodsoudila člověka předem, ale většinou se snažím jej i po zaškatulkování blíž poznat a jsem pak mnohdy mile překvapena (a mnohdy nemile:)). Ale když někomu hodinu vykládám, že gothic není o řezání, hřbitovech a satanismu a on mi poté řekne, jestli teda mám deprese nebo ne, tak mám chuť dělat moc ošklivé věci. Stejně jako s tou „milou“ paní doktorkou, která mě bude půl hodiny přesvědčovat o mé anorexii, kterou nemám, neměla jsem a mít nebudu, protože kdybych o své kostnaté postavě někdy řekla, že je tlustá, tak bych se na tu psychiatrii zavřela sama. Bože drát, vždyť já bych mohla hrát ve filmu o II.světové válce vězně v koncentračním táboře a nemuseli by mě maskovat!
Co tímto článkem ale chci říct? Že předsudky sami o sobě jsou docela běžná věc, černě oblečeného člověka si prostě zařadíme mezi metalisty či gothy a ožralou smažku s čírem na hlavě mezi punkáče. Důležité ale je, abychom dokázali překročit tu zeď, kterou jsme vlastníma rukama postavili s předsudkových cihel a nebáli se ji v třeba i zbořit. Když se ale někdo obrní za touhle zdí a odmítá ji přelézt či dokonce rozmlátit na kousky, začíná být zle a on se uzavírá ve smyšleném světě svých vlastních předsudků a připravuje se o spoustu skvělých lidí, kteří se za jeho zdí nacházejí a které on odmítá poznat.
Zaškatulkovat člověka, aniž bychom ho znali, je jedna věc. Ale odsoudit ho a vyřadit ze spektra našeho zájmu, je věc druhá. Jediný způsob jak to změnit, je naslouchat a mluvit, komunikovat a slovy bořit ty zdi, které jsou všude kolem lidí. Představte si mladého člověka, kolem kterého je pár desítek centimetrů vysoký plůtek a potom důchodce, kolem kterého je dvoumetrová betonová zeď. Představte si punkáče, který má kolem sebe metr vysokou zídku a neonacistu, kterého přes pětimetrovou zeď s ostnatým drátem není ani vidět. Představujte si u rozhovorů s lidmi jejich zeď z předsudků a možná vás překvapí, že je tak nízká nebo naopak až příliš vysoká. K těm, co svou zeď nezvětšují, můžete přijít blíže a stát se přáteli, a těm, co kolem sebe mají hradbu jako hrom, ji alespoň pomozte trošku pobořit.
Nevyhlašuji válku předsudkům, ale myslím si, že dívat se na svět svobodnýma očima anebo přes pevný plot je něco úplně jiného. Osvoboďme se od všech zdí, co jsme sami postavili a třeba uvidíme, že se nám na světě líp dýchá:).
Podobné články:
Předsudky taaak miluju..xD A když někomu řeknu, že je předsudkama tak přecpanej, že už přes ně nevidí a tudíž nemůže uznat, že nějaké má, řekne buď, že jsem blbá, nebo že tomu vůbec nerozumím (úplně vidím tu postavu za pětimetrovou zdí, jak se tam krčí a mumlá "Vy tomu nerozumíte.."). Příkladem budiž nedávná hodina IVT – na pozadí jsem si dala fotku Bou – to je bývalý kytarista An Cafe. Ano, vypadá hodně zženštile. Jeden spolužák se dokonce nechal přesvědčit, že je to opravdu kluk. Potom přišel jeho kamarád a onen přesvědčený spolužák mu řekl: "Dívej, docela kus ta baba, co?" A jeho kamarád se podíval a řekl: "Jo, pěkná ženská, ta se mi líbí." A spolužák se smíchem dodal: "Ale to je kluk." A co udělal kamarád? Zamračil se a křičel: "Ježíši, fuj, to je nechutný!" Kdyby mu neřekli, že je to kluk.. Kdyby Bou mohl znát osobně, pozval by ho na rande a začal by ho mít rád – ale pak se dozví, že je to kluk. A najednou fuj, běž pryč, nech mě být, buzno ošklivá.. Lidé se obrňují předsudky, rádoby mravy a tolerancí, strašnou humanitou a kdo ví, čím vším.. No jo, ten tvůj článek o toleranci byl trefnej.x) Ale lidi jsou prostě blbí.. Dokud nebude mít v hlavě pořádek každej, nikdy nemůžeme fungovat jednotně, jako lidi.. Jsem se do toho nějak zamotala, bo mě tyhle debilní předsudky nehorázně vytáčí..xDD Vrátím se ke spolužákům – když se jim líbí jako holka, proč by nemohli říct, že je to hezkej kluk? Nikdo je nenutí, aby zteplali a spali s ním – ale místo "fuj, buzna" by mohli aspoň říct něco jako: "To je fakt kluk? Ten je ale dost hezkej, no." nebo prostě tak.. Chápete, co myslím, ne?xDD Ježiš, jsem se zas rozčílila..xDD
Přesně tak. Je mi na nic z toho všeho. Předsudky všude kolem. Několikrát jsem si to vyzkoušela na vlastní kůži na základce. Byla jsem tam skoro jediná "metla v černým" taxe do mě hned pustili. Proč taky ne,byla jsem přece jiná než oni. Došlo to málem až k šikaně. Naštěstí to pak přešlo.
Ale nevím,co bych dělala na tvým místě u té doktorky. Když jsi jí řekla,že anorektička nejsi xD Já bych asi vypěnila dřív.
U lékařky jsem měla obdobný problém, akorát to bylo tak, že jsem širší typ. Ona se divila, kolik jsem to přibrala od poslední návštěvy a začala mít kecy, že mám sportovat a psát si, co všechno za den s ním a bla bla bla. Když jsem oponovala, že jím jako každý normální člověk a pravidelně dělám taekwon-do a mimojiné jí nic není do toho, jak vypadám, tak sklapla. Je vidět, že doktorům se nelíbí nic 🙂
Jinak předsudky jsou vážně všude…
Ty neurologové budou asi všichni postižený.
Já před dvěma lety šla za jednym s šílenejma bolestma hlavy, on se na mě podíval, udělal si názor, ještě sem pořádně nevlezla do dveří a celou dobu se mnou jednal jak s největší simulantkou pod Sluncem. Nakonec mi s obrovsky sebezapřením předepsal naprosto neúčiný kapičky a hlava mě bolí vesele dál…. ;D
No, je to občas vtipný, no…. I mezi ostatníma….
To s tou anorexii znám až moc dobře. Taky jsem vychrtlá až hrůza a můžu se přežírat a posilovat jak chci, ale lidem pravdu nevnutíš když ji nechtějí slyšet.
předsudky….zkrátka tu jsou…kolikrát jsem se snimi pokoušela bojovat a stále to zkouuším.jenže např. má babi si nenchá vysvětlit,že já předsi nejsem emo,nechci se zabít,neberu drogy a hudba co poslouchám není brak.steely nejsou fašistické boty,neřežu se…a mohla bych pokrařčovat…ach jo
Nesnáším předsudky..Ale někdy mě zaráží,kam je kvůli nim člověk schopen až zajít.Třeba jako u nás ve škole,kdy mě sledují i ve volném čase:(
No, názor že som anorektička tiež poznám a oveľa lepšie, ako by mi bolo milé… a to vážim 45 kg… niektorí ľudia si však nedajú povedať a aj keď vidia že som nízka a drobná (mám meter 65), a každú prestávku sa napchávam čokoládou, stále o mne budú tvrdiť že nie som v poriadku a mala by som sa liečiť. Cudzí ľudia, susedia, spolužiaci… moji vlastní rodičia. Takže presne viem, ako sa cítiš… no čo, my "anorektičky" musíme držať pokope 😀