Venku je nádherně a já místo u vody ležím doma, protože moje páteř nějak nezvládala zátěž a přišly na mě v tomhle horkém počasí migrény a točení hlavy. Když zrovna nepodřimuju nebo necvičím bolavý krk, věnuju se internetům a čtu a čtu a čtu. A protože téma tohoto týdne, jímž jsou pro-ana blogy, mě velice zajímá (vedla jsem blog stop anorexii a stále se snažím těmto slečnám pomáhat), začetla jsem se i do nových přírůstků.Mezi nechápavými a mnohdy až nepříjemnými články se tu a tam zablesklo příjemné zamyšlení, které byla radost číst, smutné příběhy ze života a pak…ano, i nemocné a anorexii propagující blogerky přispěly svou troškou do mlýna a rozvířily stojaté vody blog.cz nejen samotnou existencí svých blogů, ale i prohlášením, že být pro ana je prý úplně v pohodě.
Není.
Dovolím si citovat jednu slečnu, autorku blogu anorexia-4u (už samotný název nahání husí kůži):
Podporuji pro ana. No a co?!
Určitě nejsem první ani poslední co zde píše a podporuje Pro ana. Ráda bych vám totiž napsala něco ze své hlavy.
Někteří slyšeli o Pro ana poprvé, jiní se jimi zabývají dlouho. Ale teď se teprve o to strhla bitva. Nejdříve pouhý článek, poté téma týdne. Ale nějak z toho není rozpoznat základní věc. A to, jestli nás odhalujete, ztrapňujete, odsuzujete, podporujete, tiše přijímáte mezi sebe, nebo „jen“ o nás debatujete. Některé z nás to psychicky nezvládají, ale to neznamená, že s tím chtějí skončit. A když jim tu budete psát rady, jak přestat (neříkám, že je píšete, možná ano, možná ne), myslím, že to pomůže minimu lidí. A jestli se nás tady pokoušíte obviňovat za náš životní styl, měli by jste vědět, že my vás taky můžeme odsoudit za to, že nosíte boty na podpadku, oblékáte se do růžové nebo že si lakujete nehty.
A taky tu někdo nazval anorexii nemocí. Děláte si srandu? Nemoc? Nemoc je nedobrovolná, ale pro ana uctíváme dobrovolně a víme o tom! NEchceme se změnit, jsme anorektičky a jsme na to hrdé! A jestli si někdo z vás bude bláhově myslet, že nás změní, tak se plete! Jme totiž silnější a ucelenější společnost a dokážeme se nad tohle všechno povznést a pobavyt se.
A jinak – Pro blogů je mnohem víc – kdo si myslel, že ne, opět se zmýlil.
Kdy napadnete je…?
KdyKdy
KdyKdy
Příběh k fotce zde.
Uff. Uvědomuje si někdo, že je to ještě horší, než si mnoho lidí myslelo? Srovnávat anorexii s botami na podpatku je už na volání psychiatrické zásahovky. A to nejsem příznivcem radikálních řešení, jenomže těmhle slečnám jde vážně o život. Semknuté v komunitě se cítí nedotknutelné, jako nějaká sekta, která je přesvědčená o své pravdě. Navzájem se podporují v tom, že hubnout je správné a smrt není zlá, ale je to vysvobození z útrpného života třicetikilových „tlušťošek“. Každá vyblitá kalorie, každý dřep podvyživeného těla, každý den o hladu si navzájem chválí a virtuálně se plácají po zádech. Je to jako morová epidemie, akorát že tyhle slečny si mor píchají do žil dobrovolně a ještě s tvářemi plnými boláků křičí, že to není nemoc, že jsou zdravé, že to tak chtěly.
A lidé v komentářích, místo, aby pomáhali, aby se snažili nějak poradit, nasměrovat, melou nesmysly…
Problém je právě v tom, že anorektičky nejste, pouze se do nich stylizujete. Najdi si to někde na Wikipedii nebo já nevím kde, mentální anorexie je psyachická porucha a normálně se léčí. Anorektičky by si nikdy na svůj blog nenapsala „pro ana“, protože si svou nemoc neuvědomuje (a pokud ano, tak se léčí) … nebudu vás odsuzovat, i když s vámi nesouhlasím, pouze mi vadí pletení si pojmů s dojmy …
Pleteš si pojmy s dojmy. Anorexie je skutečně klasifikovaná jako nemoc, nebo spíše psychická porucha. Pokud o sobě prohlašuješ, že jsi anorektička, už to napovídá o tom, že to není pravda. Anorektičky si často ani nepřiznají, že touto poruchou trpí, natož aby ji nazývaly správným jménem.
Pokud o sobě říkáš, že jsi dobrovolná anorektička, vypovídá to spíš o tom, že jsi jedna z těch hladovějících rachitickejch děvenek, který si hrajou na drsný, že jim z kalhot lezou fekfy pánevní kosti…
Pokud o sobě říkáš, že jsi dobrovolná anorektička, vypovídá to spíš o tom, že jsi jedna z těch hladovějících rachitickejch děvenek, který si hrajou na drsný, že jim z kalhot lezou fekfy pánevní kosti…
Ne, ne, ne! Lidičkové, když o duševních chorobách nic nevíte, tak si nehrajte na chytré. Hlavně napsat, že když o sobě někdo napíše, že je anorektička, tak není, ale je to hladovějící rachitická děvenka, tak si vážně nevidí do huby. To, že člověk chce mít duševní poruchu ještě neznamená, že si ji nemůže přivodit, vsugerovat a reálně jí trpět. A jaký je probohy rozdíl mezi anoretičkou a onou rachitickou děvenkou? Jedna na to má papír od doktora, druhá o tom píše na blogísku, ale obě jsou nemocné! A je třeba jim pomáhat.
Což je velice těžké, protože ony pomoci nechtějí…
Opět z komentářů:
milá múdra primadona…ona to dala len ako prirovnanie (boty na podpatku jsou totéž, co anorexie, pozn. Lúmenn) ..je to proste životný štýl…
Ja o sebe nehovorím, že som anorektička,ale mám proana blog a chcem žiť tak ako žijem, je to moje rozhodnutie…!!!
No a prečo by sme preboha o tom nemali písať? Vy si tu píšete kokotiny zmyslu, akú vložku medzi nohy si je najlepšie dať a čím sa namazať a iné somariny…ja neviem aké iné nezmyselné blogy sú tu…takže nás len berte ako ďalší nezmyselný blog a len nás prejdite bez povšimnutia,my nechceme pre boha ohurovať nikoho a nikoho nenútime do toho aby robili to čo my…je to na internete, a tam nájdete toho strašne veľa…
My riskujeme tým čo robíme so svojim telom a hľadáme len podobné osoby ktoré to robia tiež a môžeme tým zdieľať podobné pocity..to robí každý a nie len na proana blogoch tak nás neberte do huby a len ticho ignorujte…..
To už jsem nevydržela já a komentovala jsem též…možná zbytečně, možná zbytečně drsně, ale musela jsem:
Ignorovala bys blog člověka, který si na svém webu píše o tom, jak se denně řeže do rukou, dával tam fotky pořezaných rukou a těšil se na sebevraždu? Nechtěla bys mu zachránit život? Totéž je to i s pro ana blogy. Tyto slečny, mezi něž patříš i ty, se pomalu ale jistě zabíjí. Je normální, že si myslíš, že anorexie není nemoc, bereš ji jako věrnou družku, která ti pomáhá k vysněné postavě a ignoruješ nebezpečí, jež přináší. Ztráta menzesu, bolesti, omdlévání…a co, hlavně že budeš hubená, že? Hlavně že nebudeš tlustá špekounka, to je lepší být mrtvá.
Jsi stejná jako sebevrah na střeše domu. Jako člověk, co má smyčku na krku a snaží se podkopnout si židli. Oni zemřou za chviličku, tobě to bude trvat déle, ale vše je to sebevražda. A sebevražda ať už ve jménu čehokoli nikdy není řešení. Hubnout se dá zdravě a do krásy, nemusíš mít ruce jako tyčky a zničené tělo. A Ana není kámoška, ale nemoc. I když ji máš „dobrovolně“, i když ji ve svém životě chceš, zabije tě.
Je horší než AIDS, než rakovina, právě proto, žes ji pozvala k sobě, otevřela jí dveře a nechala ji vstoupit do svého života. Teď jsi šťastná, teď asi hubneš na vysněnou váhu a tetelíš se blahem, lehká jako motýlek. Pak přijdou bolesti a už ti nebude hej. Budeš slabá, jako ten motýlek, křehká a nemohoucí, nebudeš mít radost ze života, upadneš do depresí a neustálého točení hlavy, nechuti do činnosti, budeš trávit život poleháváním, spánkem. Myslíš, že je to lepší než být tlustá? Že se borcům líbí kostra potažená kůží, co leží v posteli a nemůže se hnout?
Hlavně, že se budeš líbit sobě? Jasně, můžeš v té posteli masturbovat, ačkoli tvůj sexuální apetit bude na nule a ty na to nebudeš mít chuť. Ani ty už se nebudeš milovat, nikdo tě nebude milovat. Posedlá štíhlostí skončíš sama s Anou, slabá, kostnatá a nespokojená – protože teď si myslíš, že až zhubneš budeš šťastná. Není to pravda. Nikdy už nebudeš šťastná, ani když budeš umírat na JIPce podvyživená a slabá, tak si budeš vyčítat špeky, které nebudou existovat.
Anorexie je cestou do pekla. Vybrala sis ji dobrovolně. Gratuluji. Bolestivější a delší způsob sebevraždy neexistuje. Možná jednoho dne prozřeš a budeš chtít z pekla utéct. Držím ti palce, aby to bylo dřív, než už důsledky přátelství s Anou nepůjdou zvrátit. Jdi k lékaři, promluv si s kamarádkou, rodiči, zavolej na některou z linek pomoci. Nebudeš v tom sama, pokud nebudeš chtít.
Ana je falešná kamarádka, která ti slíbila přátelství a štěstí a jako odměnu si žádá tvoji duši. Duši získá, ale ty štěstí ne. Uteč jí, dokud je čas. Nezískávej další zoufalé duše do jejích osidel. Osvoboď se. Nebo zemřeš. Tohle je Anina volba…rozhodni se správně.
Jsi stejná jako sebevrah na střeše domu. Jako člověk, co má smyčku na krku a snaží se podkopnout si židli. Oni zemřou za chviličku, tobě to bude trvat déle, ale vše je to sebevražda. A sebevražda ať už ve jménu čehokoli nikdy není řešení. Hubnout se dá zdravě a do krásy, nemusíš mít ruce jako tyčky a zničené tělo. A Ana není kámoška, ale nemoc. I když ji máš „dobrovolně“, i když ji ve svém životě chceš, zabije tě.
Je horší než AIDS, než rakovina, právě proto, žes ji pozvala k sobě, otevřela jí dveře a nechala ji vstoupit do svého života. Teď jsi šťastná, teď asi hubneš na vysněnou váhu a tetelíš se blahem, lehká jako motýlek. Pak přijdou bolesti a už ti nebude hej. Budeš slabá, jako ten motýlek, křehká a nemohoucí, nebudeš mít radost ze života, upadneš do depresí a neustálého točení hlavy, nechuti do činnosti, budeš trávit život poleháváním, spánkem. Myslíš, že je to lepší než být tlustá? Že se borcům líbí kostra potažená kůží, co leží v posteli a nemůže se hnout?
Hlavně, že se budeš líbit sobě? Jasně, můžeš v té posteli masturbovat, ačkoli tvůj sexuální apetit bude na nule a ty na to nebudeš mít chuť. Ani ty už se nebudeš milovat, nikdo tě nebude milovat. Posedlá štíhlostí skončíš sama s Anou, slabá, kostnatá a nespokojená – protože teď si myslíš, že až zhubneš budeš šťastná. Není to pravda. Nikdy už nebudeš šťastná, ani když budeš umírat na JIPce podvyživená a slabá, tak si budeš vyčítat špeky, které nebudou existovat.
Anorexie je cestou do pekla. Vybrala sis ji dobrovolně. Gratuluji. Bolestivější a delší způsob sebevraždy neexistuje. Možná jednoho dne prozřeš a budeš chtít z pekla utéct. Držím ti palce, aby to bylo dřív, než už důsledky přátelství s Anou nepůjdou zvrátit. Jdi k lékaři, promluv si s kamarádkou, rodiči, zavolej na některou z linek pomoci. Nebudeš v tom sama, pokud nebudeš chtít.
Ana je falešná kamarádka, která ti slíbila přátelství a štěstí a jako odměnu si žádá tvoji duši. Duši získá, ale ty štěstí ne. Uteč jí, dokud je čas. Nezískávej další zoufalé duše do jejích osidel. Osvoboď se. Nebo zemřeš. Tohle je Anina volba…rozhodni se správně.
Příběh k fotce zde.
Co můžeme my, prostí návštěvníci pro ana blogů dělat? Čím více do „sektářek“ budeme valit, tím více se uzavřou. Neznáme jejich jména, jejich adresy, často ani jejich podoby, kromě stále více vystupujících kostí na fotkách bez obličejů. Můžeme sledovat online, jak si mladé ženy huntují těla, jak popisují svoje sebemrzačení a nemůžeme dělat nic. Je to k zbláznění.
Děvčata, prosím, dost! Pro nás, co trpíme mesiášským komplexem, jste neřešitelným oříškem, nelze vás nechat být, nelze vám pomoci. Netrapte nás, nechejte si pomoci, neumírejte nám před očima. Žijte, milujte se, najděte jiný smysl života než kalorické tabulky a dietní kolu. Přečtěte si příběhy, vážící se k fotkám k tomuto článku, inspirujte se a nenechte to zajít tak daleko. Mrkněte na toto video, kde vám o Aničce řekne její někdejší kamarádka pravdu. Krutou a bolestnou, kterou nechcete slyšet, ale třeba vám otevře oči.
Říkáte, že lepší je být mrtvá, než tlustá. Ale tlustý člověk může zhubnout. Mrtvý už ožít nemůže. Myslete na to.
Na závěr prosba na grafiky – byli byste schopni z narychlo splácaného motivačního
obrázku s odkazem na pomocnou organizaci a mým citátem schopni vytvořit
něco hezkého ke koukání a pak to šířit internetem? Budete mít mou nehynoucí vděčnost
a uděláte dobrý skutek. Klidně se svými počiny pochlubte v komentářích. Děkuji:)
Tý vogo .. TAk tosi napsala skvěle . přetla jsem si to až do konce jelikož nešlo odolat ty příběhy jsou zajímavé .A to video to je masakr . Chce se mi z toho až brečet
Jsem anorektička co se léčí..a tvůj komentář je neskutečně pravdivý..a myslím že takhle ji to dlouho nikdo neřekne..myslím že by mohl někomu otevřít oči..když budeš takto komentovat a argumentovat..možná někomu pomůžeš ikdyž,přemýšlím..nechala bych si já tenkrát otevřít oči takovýmhle komentářem? Řekla bych,že bohužel stejně ne..
Ale tlustý člověk může zhubnout. Mrtvý už ožít nemůže…
Lépe bych to neřekla. A ano, i tlustý může zhubnout bez tamponů v břiše a týdnů hladovek: vždyť jsem vlastně sama živoucí příklad (za měsíc se mi bez hladovek s jógou, cyklistikou a zeleninou podařilo trvale zhubnout šest kilo).
A můžu z vlastní zkušenosti říct, že ne každý, kdo má anorexii, je kost a kůže. Vždyť je to mentální porucha, která začíná v divizně, ne v břiše. Často se stane, že děvče má devadesát kilo, která se jí nedaří za žádnou cenu shodit, a přitom je úplně stejného smýšlení jako ty kostřičky. Je to ovšem nebezpečí ze všech stran: když holka zhubne na hranici přežívání, zemře; když nezhubne, zblázní se (a třeba se podřeže a zemře taky).
Na svou obranu bych chtěla říct, že tohle byl už asi stý blog, kde jsem se dozvěděla, že všechny autorky pro ana blogů jsou anorektičky a došla mi trpělivost. Netvdím, že se jimi nemohou stát, naopak si myslím, že je to docela pravděpodobné, ale většina těhle slečen podle mě pouze volá po pozornosti. Neříkám, že jsou naprosto duševně zdravé, ale mentální anorexií netrpí. Jinak nevím podle čeho soudíš, že o duševních poruchách nic nevím.
Dobrá práce Lum, obávám se však, že zbytečná. Motivační video/cokoliv je dobrý nápad, snad se někdo chytne.
Niki: Přeji hodně štěstí a síly v boji!
[4]: kdybys věděla, nenapsala bys takovou pitomost (Promiň za využití tvého komentáře bez uvedení autora, nechtěla jsem nikoho jmenovitě urážet). Ale říct, že člověk, který píše pro ana blog "jen" volá po pozornosti, ale anorexií netrpí, je vážně nesmysl. Anorexie je duševní choroba, která se projevuje sebenenávistí a chorobnou touhou po štíhlosti a člověk ani nemusí svoji nemoc aplikovat do praxe a stejně je nemocný! Takže každá holka, která touží po nezdravé postavě, ať už má blog nebo ne, je vlastně anoretička v počátečním stadiu a tím, že jí budeš psát nesmysly "akorát si na anoretičku hraješ" jí nijak nepomůžeš, naopak, velice uškodíš.
[2]: také se přidávám k držení palců, vím, jak je to těžký boj, málem jsem ztratila kamarádku. Vytvrvej a nedej se:)
[6]: Já nejsem linka důvěry a takovýmto lidem pomoci neumím, ale odmítám uvěřit, že se na webu vyskytuje tolik anorektiček, které se ke své nemoci ještě hrdě hlásí a považují ji za životní styl. Zajímalo by mě, zda ta slečna opravdu jí jen to, co říká a nebo si večer dá normální večeři a jen to nemá odvahu napsat na blog. Podle mě jsou pro ana stránky nebezpečné vzhledem k ostatním čtenářům. Uznávám, že můj komentář slečně asi moc nepomohl, ale pokud je opravdu nemocná, názory ostatních ignoruje (stejně jako pravděpodobně ignorovala ten tvů, ač napsaný s dobrým úmyslem). Pokud je ovšem zdravá a na anorektičku si hraje, nad našimi komentáři se jen baví …
ámen….máš absolutní pravdu!
[8]: ale ty nechápeš, že na anoretičku se nedá jen hrát, to není možné. Jestli jí nebo nejí a jestli na blogu lže není podstatné, podstatné je, co se jí odehrává v hlavě. To je sídlo anorexie, ne lednička, ne váha v pokoji, ale její mozek. A jestli jí mozek tvrdí, že je nezdravě tlustá, i když má normální váhu a jejími ideály jsou kostry, tak JE NEMOCNÁ. Na duševní nemoc si nemůžeš hrát, tvářit se jako anoretička/depresář/schizofrenik z pozérství, protože jakmile takto začneš pracovat se svým mozkem, psychosomaticky si nemoc přivodíš, i když jsi k ní vážné sklony neměl. Mozek je nástroj, se kterým člověk musí opatrně.
Jasně, neříkám, že musíš ty holky spasit, ale názor, který máš, je postavený na neznalosti problematiky a neschopnosti se do nemocného mozku vcítit a proto je chybný.Všechny autorky pro ana blogů (vyškrtneme-li trolly, kteří určitě jako všude existují) jsou nemocné – otázka je jen do JAKÉ MÍRY. Každá duševní nemoc, i anorexie, má své lehčí a těžší případy. Někdy se z toho slečny dostanou za pár týdnů samy, jindy na anu zemřou, ale to, že má někdo lehký průběh a ještě o tom píše na net, rozhodně neznamená, že to hraje.
Moje kolegyně se nedávno stala dealerkou jedné zběsilé diety, která v těle navozuje takové stavy, že jdou kila dolů během dní. Jenže ty stavy jsou stejné jako při neléčeném diabetu. Řekl by člověk, že se zhubne pár kilo a dost. Ale ona se zjančila a hubne dál a dál, vypadá jako těžký rachitický neléčení diabetik, je totálně unavená, nepřipustí však, že něco není v pořádku. Teď o prázdniny nevím, co s ní je, ale uvědomila jsem si, jak hrozí tyhle poruchy v každém věku. Ona je asi o 15 let straší než já. Vždy byla štíhlounká, nyní je rachitická a hlavně asi nemocná. Jenže raďte dospělé hlavě, která si myslí, že je tlustá.
Já uznávám, že mají nějakou poruchu přijmu potravy (a pokud jí neměly, rozhodně si jí přivodily), ale já čistě a jednoduše nesouhlasím s názorem, že anorexie je životní styl. Slečny pro ana blogů (samozřejmě nemůžu házet všechny na jednu hromadu) hledají nějaké místo, kam patřit. Jsou nespokojené se svým životem, cítí se přehlížené a chtějí jakkoli dosáhnout nějaké pozornosti. Postupem času se z nich anorektičky stanou a pravé proto pro ana blogy z velké většiny odsuzuji. Fakt, že se vytvořil najednou takovýto organizovaný "trend", vyrojila se hejna slečen, co k anorexii přistupují jako k módě a radí ostatním, aby se k nim připojili, odpovídá spíš scénáři nějaké sekty. Ne všichni bez výhrad věří tomu, co jim jejich kazatel nakuká, ale nechají se strhnout davem. Všechno to prostě začíná stylizováním se do něčeho, čím nejsou, a končí tím, že jsou tím, co předstíraly.
[12]: tak životní styl to není určitě, na tom se shodneme. A s tou sektou to také vidím stejně. Možná vlastně jsme to my, co pleteme pojmy s dojmy a nedokážeme přesně vyjádřit myšlenku, která je totožná;) Buď jak buď, rozhodně se shodneme na tom, že tento trend je velmi nebezpečný a kdo ví, kam až ten poblázněný dav zavede
Asi tak. Abych nějak shrnula, co se snažím říct, všechno má nějakou příčinu. Skoro každý se někdy pokoušel zhubnout, protože nebyl spokojen s tím, jak vypadá. Tyto slečny se ale nechaly strhnout jinými a stávají se nemocnými, ačkoli k tomu nejprve vůbec neměly předpoklady (proto tvrdím, že většina z nich nejsou anorektičky, řekla bych, že jsou na dietě a s trochou štěstí se vzpamatují). Není ovšem na nás, abychom jim pomohli, protože nás stejně neposlouchají. Ony potřebují pozorné rodiče a dobré kamarády, aby jim pomohli a vysvětlili, že něco dělají špatně. Dokud bude i nadále existovat „pro ana“ komunita, slečny se budou cítit silné, navzájem se podporovat a tento trend nikdy nezmizí. Každopádně jsem ráda, že se mnou normálně diskutuješ, jsou blogeři, co mi rádi trhají vlasy …
Ano, ano a ještě jednou ano. Na jednu stranu mi v hlavě probíhá: Bože to jsou fakt hloupý nány, jak si tohle můžou dělat? Ale na tu druhou jsem z toho smutná a chci nějak pomoct, protože vím, že jsou nemocné. A to vážně…
Jak? Ať mi holky s aničkou řeknou jak a já udělám všechno pro to, abych pomohla.
Člověk by jim rád pomoh'. Ale řekněte mi, jak? Až mi to někdo řekne – chci skutečně účinnej způsob – pak budu pomáhat o sto šest! Problém je, že se do nich nedovedeme vcítit a tak nevíme, co na ně platí a co ne – což není něco, co by z člověka dělalo necitelnou svini, vžít se do člověka s duševní poruchou dokáže jen málokdo, kdo si tím samým neprošel. Pak nastupuje frustrace a samozřejmě taky zloba, která se obrací vůči anorektičkám.
Mě to mrzí, nesnáším pohled na někoho, kdo si nechce nechat pomoct a radši dobrovolně zahazuje svůj život – na to si života až příliš cením a možná budu zlá, ale pokud si člověk neváží života, pak si ho podle mě nezaslouží – vím, že v tom hrají roli psychické nemoci atd. a nechci nikoho odsuzovat, ale je to prostě můj pohled na věc a nejsem schopná ani ochotná ho momentálně změnit (ztráta spřízněné duše prostě nepřejde jen tak a já bych dala cokoli za to, aby žil).
Proto nepodporuju pro-ana blogy ani žádný podobný píčovinky (pardon) jako blogy o řezání se a tak dále. Sakra, holky, život je strašně cennej a ve výsledku je úplně buřt, jestli jste takový nebo makový – hlavní je, že žijete a že umíte žít. Nezahazujte kvůli nějaký podělaný aně ten největší dar, co nám kdy kdo moh' dát!
A o tom "pózerství" – v tom s Thalií souhlasím – spousta holek si hraje s ohněm a dělá ze sebe něco, co nejsou – netvrdím, že se to v anorexii zvrtnout nemůže, ale ze začátku to je jenom oblbovárna – iluze, do který se stylizujou a pak jí možná propadnou.
Z toho článku citované blogerky mě mrazí.
Jinak krásně vyjádřeno a sepsáno. Můžeme jen doufat, že tvůj komentář a tvé rady donutí alespoň jednu z NICH k zamyšlení.
Co takhle udelat parodii na pro-ana a nazvat to treba PRO-FAT.
1. Rano k snidani chleba s pravym maslem nebo michana vajicka, pecene bramburky a sklenka plnotucnyho mlika.
2. Na svacinku kremovy jogurt s obsahem tuku cca. 10 %, ovoce a zelenina.
3. K obedu hovezi steak se salatem, nebo ryze, zelenina, hovezi maso z cinskeho fast foodu, sklenka plnotucnyho mlika, cokoliv podobnyho.
4. K veceri banan, plnotucny mliko, poradny flak masa…
5. Piste si denicek o tom, co jste snedli, kolik kalorii, tuku, bilkovin a sacharidu jste za den sporadali a sledujte jak z toho pro-ana blogerky klepne pepka.
7. ???
8. Pro-fat!!!
Takze mili pratele, uctivejte bilkoviny, cholesterol a nasycene mastne kyseliny, protoze jsou dobre pro vase telo a mozek. Zivot je fajn, kdyz je co zrat!
Zapomnel jsem na 6. krok.
6. Pravidelne piste o pro-ana kriticke clanky s humornym nadechem.
hezký článek
na tyhle blogy jsem s hrůzou narazila už před pár lety, pravidla, podle kterých se stát anorektičkou, jídelníčky obsahující kusy polystirenu (protože v žaludku nabobtná, že) nebo lok coly light, když už omdléváš…
myslím (nebo doufám), že hodně z těch autorek podobných blogů anorektičky nebudou a pravděpodobně se tím ani neřídí, jen jsou totálně pitomý – což je v tomhle případě už mentální porucha skoro taky, ale zároveň souhlasím s tvým názorem i komentářem, jakmile někdo něco podobného za loží a souhlasí s tim, tak nemocný nějak psychicky je a potřeboval by pomoc, jenže to je naše společnost… neříkám, že být tlustá je zdravé a správné, ale většina těch modelek, co nám od dětství vtloukají do hlavy /počínaje Barbie, i když tu panenku odsuzovat nechci 😀 bez křivek by to nebylo ono/ zdravě nevypadají a nejsou, ale je to kult krásy… člověk aby nevzpomínal na Marylin Monroe, sex symbol s křivkami, které by dnes super.cz a podobné žvásty označilo za tlustý
[18]: popravdě ono trochu přibrat je často mnohem složitější než zhubnout, to je ten problém
i když já po sedavách dvanáctihodinovkách a k tomu sezení ve škole zvládám dobře i to bez plnotučného mléka a čokolády O..o jen ne zdravě
Když mi dcera experimentovala s drogama, hledala jsem (krom jiného) blogy podobně postižených dívek, mluvila s nimi v komentářích, snažila se zjistit, co je trápí, před čím utíkají… Pomohly mi změnit k dceři přístup a tím zvládnout problém i bez odborníků.
Z pohledu rodiče je hrozně fajn, že existují takové blogy i ty Pro Ana. Horší je, že se díky nim dívky mohou skutečně více podporovat, ale to dělaly i dříve bez internetu, jen ta komunita byla menší.
PS: Myslím, že tvůj článek stojí za přečtení a dávám ho do výběru na Blogosvět.
Máš pravdu, Lumm, taky se vždycky cítím bezmocná, když na podobný blog narazím.
Na grafiku moc nejsem, ale třeba se někdo ozve. 🙂
Skvěle napsaný článek. Tvůj komentář, který jsi napsala na ten pro-ana blog je výborný, kéž by to některým holkám pomohlo. Myslím si, že je dobře, že tohle téma bylo vybráno a že se teď o něm hodně píše, může to pomoct aspoň někomu. A naprosto souhlasím s tím, že už je nemocná ta dívka, která třeba jí normálně, ale už považuje za ideál krásy kostlivce. Je to prostě nebezpečné a nesmí se to podceňovat.
Napsala jsi to dobře. Jen, bohužel, všechno je házení hrachu na zeď. Těm holkám je docela jedno, co si o nich "nepřátelé" mimo jejich podivnou komunitu myslí. Nevidí, neslyší, nechápou. Sebelépe míněnou radu berou jako osobní útok.
Nejvíc mě na tom štve (hodilo by se i ostřejší slovo), že se pořád ty holky blbé obhajují úplnými nesmysli. Mám pocit, že tomu udělal blog.cz moc velkou reklamu a dal moc velký prostor. Dřív tyto odporné blogy byly taky, ale určitě v menší míře. Šíří se to jako mor. Je moc pěkné, když se najde někdo, kdo jim chce pomoci, ale myslím si, že přes internet se jim asi pomoci nedá. Jsou příliš tvrdohlavé, zaslepené, aby něco změnili. A vlastně nechápu, proč blog.cz všechny tyto blogy nezruší. Ale jak z toho jdou penízky z reklamy, tak je to Nově (resp.CET 21 spol.) určitě jedno.
Och bože…už keď tam vyskočili slová ako životný štýl, premkla ma nedobrá predtucha. Ale porovnávať anorexiu so štýlmi obliekania? Brať to ako životný štýl? A ešte vyhlásiť, že sú hrdé, že sú anorextičky? To je vážne choré. -_-
Ale keď sa nad tým tak zamýšľam, je tvoje prirovnanie to k sekte asi najtrefnejšie.
Neraz som už na takýto blog narazila, občas zanechala aj komentár, no ak sa mi dostalo nejakej odozvy, tak nebola veľmi milá (pričom ja som komentár zanechala milý). Ale zvyčajne som sa tam na nejaký koment ani nedokázala dlho zdržať. Keď som videla tie jedálničky (u niektorých tam boli dva plátky paradajky na celý deň -_-) a tie "články" o tom, aké su hrdé a tak podobne….To sa ani nedá a ani nim poriadne ani niet pomoci….
Úžasně napsaný článek… mimo tisíce různých emocí, co ve mě vyvolal stále musím ze všeho nejvíc myslet na to, v čem musí chudáci lidé (především mladé dívky) žít… ten neuvěřitelný sociální tlak, který dělá z mladých zmatených holek jen schránky posedlé vzhledem modelek 🙁 Zachraňovat jednotlivce je ušlechtilé, avšak tihle jednotlivci nevymizí, dokud bude společnost stále tak masírována reklamou, médii a obecnou představou o kráse. Naštěstí začíná být v módě zdravý životní styl a rovnoprávnost pohlaví, tak snad, držíme palce, se bude míň a míň lidí trápit kvůli svému já.
Obdivuju, že jsi článek na toto hodně citlivé téma napsala tak,že neurazí, ale přitom velice vážně dokáže pomoct, pokud si to ty holčiny uvědomí. Hold prostě tohle už nezměníme, tohle můžou jenom odborníci.
Tak na začátek bych ti chtěla říct, že jsi to vážně hezky napsala. Jde vidět, že jsi si dala záležet. Opravdu hodně inspirující tohle by si měly přečíst ty co vymýšlely všechny ty možné "inspirující věty" z pro ana blogů. I když upřímně nevím, zda by jim to pomohlo.
Nechci tě nějak urazit nebo tak, ale pochop, že tobě se to píše snadno, když jsi od přírody krásná a hubená. Vidím tvojí fotku nahoře a máš skvělou postavu.
Když jsem si déle pročítala ty blogy došlo mi, že ty holky se nenarodili štíhlé. Právě že většina z nich byla plnoštíhlých. A asi jim to ze začátku bylo jedno. Pak na ně okolí začalo tlačit. Někdo se poddal hubnutí po první urážce, někdo třeba zase po té stý. Když začaly hubnou lidé si jich začínali více všímat. Ale to pak všechno vede k tomu, že nevědí kdy to hubnutí zastavit. Ty slečny si nenasadili brouka do hlavy. Toho brouka jim tam nasadilo okolí.
… Je to jen můj názor. Já nikdy nebyla anorektičkou a hádám, že se jí ani nestanu. Takže tomu asi moc nerozumím. Ale jak jsem si pročítala všechny možný pro ana blogy. A příběhy holek s mentální anorexii, či bulimii tak nějak mě to všechno upevnilo v tento názor.
Mě by zajímalo, co je prapůvodní pramen toho všeho. Nemají ty dívky podporu v rodině? Nebyly milovány? Protože pokud už někdo není se svou postavou spokojený, existují jiné zdravé způsoby, jak ji vymodelovat k obrazu svému, aniž by se člověk ničil.
Mě pro-ana blogy děsí už jen proto, že jsem sama od přírody dost skinny a celý život bojuju s tím, abych někomu dokazovala, že nejsem anorektička, jím normálně, jen se nedokážu vyhoupnout ani přes 40 kilo. A vážně není žádná výhra být sušinka, protože člověk má pak nepevná záda a přidružují se k tomu různé bolesti a tak. Mrzí mě, jestli to u těch holek musí dojít tak daleko, že si musí sáhnout na dno a přeju si, aby to nebylo to nevratné dno (nejen smrt, ale i to, že to tělo už navždy bude kostra). Protože jakmile je to problém v hlavě, tak nikdy nebudou spokojené.
Seriózně. Kde se vezme potřeba zhubnout, to vím. Kde se vezme potřeba zhubnout i u někoho, kdo reálně hubnout nepotřebuje, to vím taky. Že se to pak může zvrhnout do anorexie, to taky chápu. Ale vysvětlí mi někdo, prosím vás, proč někdo chce hubnout rovnou tak, že si "pořídí" anorexii? To je málo příběhů o anorektičkách, které dopadly špatně? Málo obrázků na kost vyhublých holek? To se někomu líbí? Někdo se rád trápí hlady, namísto, aby si šel zaběhat, když potřebuje zhubnout dvě kila? Už zvednout zadek a nedat si celou tabulku čokolády je prostě odříkání a oběť. Nenazvěte to třeba anorexií, ale duševní porucha to je, pokud se někdo dobrovolně a rád takhle trápí. Vysněné postavy se docílit dá. Zdravě a bez utrpení. (Pokud se nesrovnávate s modelkou, který grafik uretušoval dvě žebra.)
Jestli půlka těch holek vede blog a reálně si pak doma dá normální večeři, přičemž takhle jsou jen happy, že jim konečně někdo rozumí a někam patří, to by byla možná ta lepší varianta. I když to i tak může další "inspirovat", což samozřejmě není dobře i kdyby tu bylo riziko jen jedný jediný dívky, která to vezme vážně a zkusí to. Nebezpečnost anorexie, té, co se pod tím rozumí původně, vidím v té plíživosti. Jste trochu oplácané, fakt by to tři kila dolů chtělo. Přestanete chodit ob den do Mekáče, fajn. Přestanete jíst sladké. I to by šlo. Začnete cvičit, přidáte zeleninu. No, ale postupně ubíráte a cvičíte do padnutí. V který fázi už si nepřipustíte, že máte problém? Kdy už vám začne jít o zdraví a o život a už nemůžete tak snadno zpátky. To je právě podle mě ten problém, že se vám to může vymknout z ruky ani nevíte jak. Pak je tu taky ten aspekt, kdy si toho všimne okolí. Pokud mi třináctiletá dcera ty tři kila chce zhubnout tím, že se přihlásí k pro ana a pojme za svůj životní styl anorexii, je možný si bez toho plíživého nástupu nevšimnout, že mi to dítě nejí a nonstop cvičí?
Jestli, je chceš děsit, tak si vem na podporu kamarádku statistiku – většina chronických dietářek (též nejsem přesvědčena, že by všechny majitelky pro-ana blogů byly nutně anorektičky) a vyléčených anorektiček končívá v pásmu obezity s tak zpomaleným metabolismem, že se dostat se na nějakou normální váhu pro ně posléze znamená doživotní nutnost cvičení a dodržování velmi přísného jídelníčku, nebo smíření se s tloušťkou.
O jiných zdravotních poškozeních nemluvě. Upřímně řečeno, chcípnout se mi z možných konců jeví snad zdaleka jako nejlepší, stejně je na světě lidí jak sraček. 😀
Jinými slovy, tyhlety mesiášské komplexy opravdu nechápu. Když se chce někdo vyhladovět k smrti, podřezat, nebo co já vím, skočit šipku z Ještědu, ať si poslouží, je to jeho život, ať si s ním dělá, co chce.
[21]: Nepamatuji si, ze bych rikal neco o cokolade. Cokolada je postmoderni vymysl a za objekt, ktery by dokazal nasytit se dost dobre narozdil od mlika ve vetsina pripadu ani povazovat neda vzhledem k vysokemu obsahu sacharidu. Naprosta vetsina sacharidu v takovych "jidlech" jsou jednoduche cukry, ktere jsou okamzitym(sic!) zdrojem energie a vedou akorat k tomu, ze clovek se neciti nasyceny a ma potrebu si dat hned pote neco dalsiho a tudiz tendenci se prejidat, coz vede k one zivotu nebezpecne obezite a dalsim zdravotnim potizim. Energy drinky jsou toho odstrasujicim pripadem. Dle vedcu je prave cukr jednou z nejhorsich . Posilal jsem tu par odkazu na impaktovane vedecke clanky z U.S. National Institute of Health (nih.gov), Oxford Journal a pod, ktere ukazuji ze neexistuje presvedcivy dukaz, ze by konzumace tucnych vyrobku a vyrobku s vysokym obsahem cholesterolu korelovala se srdecnimi chorobami a snizovala prumerny vek doziti, zel me system vyhodnotil jako spam (ze by umysl?).
Jako vždycky… tvůj názor jako jedinej tady stojí za to. Nemám slov 😉
[31]: nemám skvělou postavu, jsem nezdravě hubená;) A taky jsem svého času měla docela nadváhu a neřešila jsem to. Když má člověk své tělo rád a přijímá ho s láskou, snáze se mu s ním pracuje a přibírá/ubírá.
[32]: hlavní důvod je nedostatek lásky v dětství, kdy se dítě necítí dostatečně oceňované za svoje úspěchy a rodiče si ho dost nevšímají nebo na něj kladou vysoké nároky. Takové dítě pak snadno sklouzne k sebenenávisti, podceňování a od té je jen krůček k poruchám příjmu potravy
Jasně, pro-ana uctívají dobrovolně… A proč asi? Nejspíš ne proto, že by si myslely, že se kostnaté postavy líbí klukům, spíš proto, že si připadají možná ani ne tak tlusté, jako spíš obyčejné a přehlížené, a tak mají za to, že když tak dramaticky zhubnou, začne se kolem nich točit celý svět, všichni je budou hrozně litovat a budou k nim shovívaví. Tohle jsou holky, kterým říkám "anorektičky z přesvědčení". Vědí, co anorexie obnáší, moc dobře to vědí, ale stejně do ní jdou, protože si myslí, že jim to pomůže na cestě k oblíbenosti. "Pravé" anorektičky jen zoufale a úporně jdou za cílem štíhlého ideálu krásy, jímž se nakonec stanou tak posedlé, že spadnou Aně přímo do náruče. "Pravá" anorektička nevidí, že má anorexii, možná se tomu dokonce i vzpírá, anorektička z přesvědčení je na ni hrdá a vystavuje ji na odiv. Ale nemocné jsou obě dvě…
Nepřijde mi to horší než před pár lety, spíš stále stejné. Nicméně dokud bude společnost smýšlet tak jako nyní, nemůžeme se divit, že to slečny berou jako životní styl. Ještěže mám okolo sebe lidi, kteří pár (i víc) kilo navíc považují za normální 🙂
Ahoj, na jednom webu jsem našla všechny FOTKY Z NOVÉHO TRAILERU K HUNGER GAMES S POPISEM!!!
http://hannah-montana-twilight.cz/?mn_post=8921
Tvůj článek mě dostal. A z citování autorky pro ana blogu se mi postavily vlasy…
Snad tvůj článek někomu pomůže.
Snad Tvůj článek aspoň jedné holce otevře oči, i to bude úspěch. Protože vyznavačky pro-ana jsou fakt šílené.
Napsáno skvěle, není co dodat.
Původně jsem to komentovat nechtěla,ale po shlédnutí toho videa – jo, bohužel je to tak.nejhorší ale je,že tohle pijde tak vtíravě,že to ani nepoznáte.prostě nejdřív člověk jenom míň jí a víc cvičí…pak už jenom leží a z posledních sil cvičí-já svýho času i 10-12 hodin denně cvičila…nikdy jsem se nedostala na tak nízkou váhu,jako mají anorektičky z příspěvků výše,ale psychicky mě to zničilo úplně a zdravotně – ani nemluvě,křehký kosti, zničený zuby,to bych asi ještě přežila,ale ty střeva,dojebanej celej trávicí trakt,neustálé sezení na hazlu,pocit na blití po každým jídle,zánět slinivky…a když si jenom vzponemu,co za nářezy jsem dělala,aby to na mě nikdo nepoznal-šťastná z toho,že jsem zhubla o další kilo,ale zároveň,aby na to doma nikdo nepříšel a nemluvil mi do toho…na nohu jsem si na povinný vážení přivazovala závaží,nosila jsem troje kalhoty na sobě…naprostej blázen 🙂 a nehorší je,že v té hlavě to máte pořád…pořád si hlídám jídlo,pořád mám výčitky ze sladkýho nebo z toho,že jsem měla málo pohybu..a to je to už 6 let…
Jan Žižka měl pravdu: Kost patří psům. Sice to prohlásil ke zcela jin příležitosti, ale myslím, že tato věta se k této tématice hodí.
Mimochodem, s tím "A sebevražda ať už ve jménu čehokoli nikdy není řešení." rozhodně nesouhlasím. Vražda může být někdy tolerovatelná či dokonce záslužná a ještě méně často to platí o sebevraždě, ale někdy je i sebevražda tolerovatelná a někdy i záslužná. Jako příklad bych moh uvést například sebevražedný útok na tyrana; to by napadlo asi kdekoho. Anebo když někdo riskuje život za záchranu někoho jiného a zemře přitom; ovšem v tomto případě není ostrá hranice mezi hrdinstvím a hotovým hazardováním se životem a sebevražedným jednáním. Jako další příklad bych zmínil protestní upálení Jana Palacha.
Ovšem anorexie v žádném případě záslužná. Nejenže je to sebepoškozování a nakonec sebevražda, šíří se to vlnou magie a musím říct, že je to magie pěkně černá. A určitě je to sebevražda ještě krutější než vrtačka, cirkulárka, koupel ve vařící vodě, v kyselině nebo hydraulický lis.
Mimochodem, myslíte že některý anorektičky by šlo vystřelovat ze 100mm trpasličího ručního děla? Naráží to sice na etické problémy, ale pokud je dělostřelectvo překoná, dokážete si představit ten psychologickej efekt na nepřítele, kdyby na něj někdo střílel barbínama? Na druhou stranu tak lehký střelivo by mělo téměř nulovou kinetickou energii a průraznost a střílet skleněnejma koulema by bylo účinnější 😀
Kdyžtak navštivte můj blog věnuji se sci-fi, anime, mystice a spiritualismu, pc hrám a propaguji výdělek pomocí pc, do kteréhož programu hledám společníky za účelem zvýšení výdělku. Díky!
Zdržím se delšího komentáře, myslím, že všechno už tu bylo napsáno. Článek jsi napsala opravdu výborně, tleskám, a můžeme jen doufat (i když o tom silně pochybuji), že to s nějakou tou slečnou něco udělá..
Souhlasím s Tvým komentářem… souhlasím s většinou vyjádření k tomuto článku.
Nicméně si stejně troufám tvrdit, že přece jen JE rozdíl mezi anorektičkou a pro-ana slečnou u počítače.
Tahle komunita někde vznikla. Na začátku to určitě začalo několika blogy skutečných anorektiček, které i vystavily fotky svých koster. Znám dodnes některé takové, z většiny se později staly blogerky pro léčbu PPP. Ale po kontaktu s mnoha lidmi z blogové komunity i pro-ana blogů, je faktem, že tak 70% těch slečen "jen" píší o tom, jak nic nejedí, píšou dopisy Aně a podporují se. Vesměs ale žijí zcela běžne a jídlem se natolik nezabývají v realitě. V co se to vyvine později, je různé… ale je to tak půl na půl, některé přestanou řešit blbosti a přestanou blogovat, některé dopanou zle… stále vidím větší ohrožení pro ty slečny, které na podobné blogy chodí tiše číst, neblogují a jen se inspirují.
Píšu pouze ze svých zkušeností z blogovým světem PPP, se svými lety s nemocí a každopádně jsou tyto blogy zlo.
Rozčilovala jsem se nad tím u sebe na blogu kdysi. Všechno vedlo k tomu, že jsme vytvořili projekt pro život bez PPP.
Nechci říkat, že anorexie není problém, protože je, ale to hlavní na co je třeba myslet není nemoc, nýbrž to, co ji způsobilo. Žijeme v době, kdy společnost podporuje sebenenávist. Nespokojenost sama se sebou. Kolik lidí o sobě dokáže upřímně říct, že se milují takoví, jací jsou? Bez ohledu na to, kolik mají kil, jaké vlasy, jakou práci, vzdělání, co v životě dokázali? Minimum. Kolik žen miluje to, že jsou ženami? A na druhou stranu, kolik žen se nesnáší natolik, že touží po vzhledu chodící kostry? A my jako společnost jsme za to zodpovědní. Média tvrdí, jací máme a nemáme být, abychom byli dokonalí. To se všeobecně ví. Dobře. A co lidé samotní, kteří těm médiím bez problémů uvěří, i když ví, jak jsou škodlivá? Co rodiče, kteří své děti posadí k televizi, aby od nich měli pokoj? Co rodiče, kteří svým dětem říkají "musíš být takový a makový, aby sis zasloužil/a lásku"? Znala jsem holku, které vlastní matka nadávala, že je tlustá a má zhubnout. A nejsou to jen rodiče, ale i poznámky spolužáků a nejsou jen o váze. A většina lidí se podílí dalším nenápadnějším způsobem. Řečmi jako: Sebechvála smrdí. Musíš zapadnout. Dělej, co se ti říká. Ženské to mají v životě těžší. To všechno člověka odvádí od jeho skutečného já, od sebedůvěry, sebelásky. A člověk, který se nemiluje, se snaží hledat lásku u ostatních. U těch, kteří mu říkají, jaký má být. A čím víc mu chybí vlastní láska, tím zoufaleji se snaží nacpat do kolonky toho, jak vypadá někdo, kdo si zaslouží úspěch a lásku apod. Jenomže se nemůžete zavděčit všem, takže vznikají různé sebedestruktivní návyky. Anorexie je jen jedním z nich.
"Nemoc je nedobrovolná…" Blbost! Alkoholismus si taky člověk vybere a přitom jde o závislost jako každou jinou. Anorexie je závislost na hladovění, takže JE to nemoc.
Hodně jsem nad tím už přemýšlela a říkala jsem si, že nejsem ta, co by jim měl pomáhat. Ony o to nestojí a mnohdy to nemusí pomoct. Já jsem spíš usilovala o to, aby se o pro-ana vědělo, hlavně aby si lidi uvědomovali, že je to PATOLOGICKÉ, ŠPATNÉ A ZVRÁCENÉ. Hlavně mladé, hledající se holčiny. Je to sice jejich život, ale děti jsou naše budoucnost a musíme je chránit před tím, co je opravdu špatné. A to pro ana JE.
[49]: Na tom něco je… je rozdíl mezi člověkem, co sedí doma a regulérně chlastá a mezi tím, co tvrdí, že ztuhlá játra jsou životní styl a že prochlastané bulvy jsou roztomilé.
Ale pramení to z toho samého: nulové sebevědomí, potřeba poškozovat své tělo, nenávidění sebe sama, potřeba někam patřit. S tím se musí pracovat. Cpát do anorektiček dorty obecně není řešení.
[10]: Jedno slovo, Lúmenn. Trolling. Je to od nich hnusné, ale i takoví lidé existují. Takže se nediv, kdyby se mezi těmi upřímnými anorektiky našla i nějaká osoba, která anorexií netrpí, dokonce třeba ani aktivně nehubne, ale pro srandu králíkům a svojí vede pro ana blog a střílí si tak z holek, co opravdu anorexii mají. Možná zatím nikdo takový není, ale o to víc je to jen otázka času, kdy se někdo takový objeví. Hlavně teď, když je to tak propírané téma a ana blogy se objevily i na nástěnce Srdce blogu.
[41]: Málo tak jasných reklam jako je tato se tak krásně paradoxně trefně vetře do vlákna komentáře. Hladové hry pod článkem o anorexii, jak ironické.
Och, tak trolly už si zmínila, ok, soráč, četla jsem diskuzi od zadu a k desítce jsem předtím nedoputovala.
[18]:Sice je to primárně určený jako parodie na ANA-blogy, ale pro někoho (ahoj Lúmenn) by se našel i dorej návod 🙂 Rozhodně to založ, hodně štěstí
http://anorexia-4u.blog.cz/1303/nejjednodusi-dieta ,,Největší odměna je, dotýkat se nově vyčnívajících kostí."
To je tak smutný, že ani nevím co říct :-/
Na tu bolest hlavy hodne pij tekutiny. Pri nedostatku tekutin bere telo vodu, kde muze, a to i z meziobratlovych mist a tedy muze dojit k nejakemu bolestivemu skripnuti nervu.
Kvůli množícícm se spamům bylo přidávání komentářů pod tento článek bohužel ukončeno. Děkuji za pochopení, majitelka blogu Lúmenn