Nedávno jsem přemýšlela o tom, jak je možné, že je na světě tolik lidí, kteří dokáží nadávat, rvát se, urážet a ubližovat. Mnohdy máme pocit, že ti lidé jsou zlí a je třeba se jich stranit, pohrdat jimi a odsuzovat je. Ale ruku na srdce – kdo z nás někdy nebyl zbytečně hnusný? Kdo jsme nikdy neřekli věty, které jsme vzápětí chtěli vzít zpátky. Ale slova jsou jako šíp, vystřelený z luku – zpět je vzít nelze. A co slova, ale někdy dojde i na pěsti. Proč?Je to jako s výše zmíněným psem. Ten, kdo se cítí ublíženě, sám ulbižuje. Kdo se trápí, sám trápí ostatní. Aneb to, co je uvnitř, vyzařujeme i navenek. A ne že ne – když máte radost, copak z vás není cítit? Stejně jako smutek, strach či vztek? Proč by tomu tak nemělo být i s pocitem spokojenosti sám se sebou, kterou získáváme především (světě div se) na základě reakcí ostatních.
A teď si představte, že jste ten zbitý pes. Od malého štěněte vám dávali najevo, že jste tady navíc. Maminka fenečka vás odstrkovala čumákem a ostatní bráškové a sestřičky si s vámi nechtěli hrát. Páneček vás bil za všechno, co jste udělali špatně – a vy jste mu přece jen chtěli udělat radost! A tak dále, snad netřeba pokračovat. není divu, že takovému psisku jednoho krásného dne rupne v palici a místo toho, aby přijalo ránu, se do ruky zakousne. Byť to byla ve skutečnosti ručka malého dítěte, které chtělo toho smutného pejska pohladit…
A o tom to je. Jestli čekáte nějaké esoterické kecy, se kterými mě pak snadno pošlete do háje, zklamu vás. je to prostá psychologie – zůstaňme u psa. Je zvyklý, že každá napřažená ruka přinese ránu. V očekávání rány nejprve uhýbá a nakonec, když rány nepřestávají, na ruku zaútočí a brání se. Pak již nezáleží na tom, jaké má ruka úmysly, důležité je že se vytvoří rovnice ruka = nebezpečí = obrana.
Obrátíme-li celou situaci, zjistíme, že pokud by ho tatáž ruka celý život hladila, bude vždy očekávat pohlazení a rovnice bude vypadat jinak.
Ovšem nesmíme zapomenout, že i tuhle vazbu lze zlomit, ale je třeba další intenzivní vyvolávání podnětů, dokud pesanovi nedojde, že rovnice má už jiné řešení.
Kam tím směřuju? Vraťme se zpět k lidem. Představte si někoho, koho několikrát v životě zklamal partner (dosaďte libovolnou další osobu – kamarádem počínaje a podomním prodejcem konče). Jistě do dalšího vztahu nepůjde již s takovou důvěrou, jako do toho prvního – zkušenosti jsou zkušenosti a každá rána bolí. Ale přece jen se srdíčko zatřepe a vyvolí partnera. V tu chvíli se objeví výstražná světýlka – pozor, on mi určitě zase ublíží, pozor, přepnout na ochranný režim.
Základem obrany je nepřipuštění si člověka k tělu – jako pes, když se krčí před napřaženou rukou. Ale zkuste se nesvěřovat někomu, do koho jste se zamilovali, zkuste s ním nespat a netrávit čas. Takže se človíček nutně přiblíží. A pak, za týden nebo za rok, ale jednou určitě, se objeví situace, která značí ublížení – podivná návštěva kamarádky, která dříve značila nevěru a milion dalších příkladů ze života. A tak započne obrana. Hádky začínají a pes se zakousl.
A tak tu máme nejen domácí násilí či rozvody, ale spoustu dalších připomínek smutného faktu, že každý dáváme to, co sami máme. Kolik kluků, co šikanují, doma bije otec? Kolik povrchních protivných fiflen odmítá vlastní máma obejmout? Kolik arogantních hejsků podvedla jejich první láska?
Za každou osobností, která „kouše“ je příběh – mnohdy dlouhý a smutný. To jej neopravňuje k jeho chování, ale vysvětluje ho a díky tomu je možné takovým lidem pomoci. Někdy je porucha nevratná a máme tu sériové vrahy, kteří trpí takovou ztrátou důvěry v lidi, že ji již nic nemůže obnovit. Prostě „vzteklina“. Ale často stačí jen dostatečné množství lásky a pochopení a najednou „pes“ přestává kousat a začne se tulit. Jenomže kdo z nás dokáže dávat a nic neočekávat, kdo z nás nemá někde ve své hlavě tu ruku, která bije?
Dokud bude na světě zklamání a nedostatek lásky, budou lidi kousat. A kousající lidé přinášejí zklamání a nedostatek lásky. Začarovaný kruh. Zkusíme ho prolomit?
Výstižné přirovnání, ale jak jsi bohužel řekla, začarovaný kruh. Můžeme se pokusit ho prolomit, ale vždy doufat v to nejlepší, ale počítat s tím nejhorším.
Máš pravdu. Sám vím o čem mluvíš, protože s důvěrou k lidem to mám přesně tak jak popisuješ. Já se například celý gympl vyhýbal tomu, abych s někým navázal přátelství. Vždycky jsem se obával, že po čase uvěří těm kecům co o mě mý nepřátelé převelice úspěšně roznášeli, a raději žádný přítel než zničené přátelství.
A rozbít ten kruh je hodně těžké.
Znám to, co popisuješ. Také mám docela nedůvěru v lidi a také to vzniklo tak, jak píšeš. Nejhorší je, když někdo, kdo se naoko snaží pomoci, nakonec stejně zradí. Pomoci může asi opravdu jen silná a bezmezná láska, jak říkáš. 🙂
Zajímavý text. zajímavý je zejména proto, že autorka evidentně čerpá ze svých zkušeností, ale nedokáže se z nich poučit.
Proč teda potom nejsi schopná sama dávat tou nataženou rukou jak tu sama píšeš? Například dneska, v současné době ignoruješ moje sms a vypla sis telefon a jelikož jsme se domluvili, že máš přijít rozumě domů, jelikož zítra oba brzo vstáváme, dokonce i porušuješ slovo, který jsi mi dala. Jsi pokrytecká lhářka, která si upravuje realitu a oblbuje tady ty lidi, kteří ti na blogu fandí a mají tě rádi. A není to poprvé, co se s takovýmto tvým jednáním střetávám.
Gratuluju, jsi jen další manipulátorka z davu.
Miluju tě. Ale ty mi tak moc ubližuješ, až to je k nevydržení. Nedokážeš mě vyslechnout, porozumět, pochopit …
Lásko, je mi smutno s toho, jaká ve skutečnosti jsi a jak se snažíš tvářit …
A ještě napíšeš takovej článek a tvrď tu někomu, že není o mě.
a proč to nedoplnit:
dneska jsi z hospody nepřišla domů a ani se neobtěžovala mi to zdělit (no omyl, byli jsme dohodnutí, že přijdeš rozumě domů), během toho všeho jsem si roztrhl ruku a docela ošklivě krvácel – bohužel jsem se ti nedovolal, skrz vypnutý telefon(fakt díky!)…
Chceme ho prolomit ???…
A obráceně? Co takhle rozmazlení jedinci, kteří vždycky měli všeho dostatek a absolutně nejsou zvyklí na to, že se jim postaví někdo na odpor a že nebude po jejich? Kdyby to bylo takhle jednoduchý, jak píšeš, tak bys asi právě přišla na geniální recept, jak napravit všechny delikventy. Všeobjímající láska sama o sobě taky nic moc nevyřeší, protože jsou potřeba taky mantinely.
[4]: o pár hodin později po osobní konverzaci už jsme si pár věcí vysvětlili, tak jen pro doplnění – smsky jsem samozřejmě posílala, ke své smůle ovšem na špatné číslo a tak nikdy nedorazily. Nedorozumění mezi lidmi jsou občas kouzelná tím, jak se stanou kvůli nepatrné hovadině…:)
Sakra, sakra, sakra. Teď mám chuť jít na ulici a obejmout každýho, kdo vypadá smutně.
Dobře, dobře, přeháním.
Bohužel si myslím, že starého psa novým kouskům nenaučíš.
No, kéž by to bylo fakt tak jednoduchý, jak píšeš..
A je belegiii Mamut nebo zase někdo nový? Resp. někdo jiný.
nejsem Mamut 😀
Já si připadám, jako bych v nějakém podivném kruhu chodila celý život. A pochybuji, že bych hod dokázala jen tak prolomit. A hlavně…časem se člověk stává příliš líným a raději se se svou situací smíří. Pokud mu tedy někdo hodně trpělivý nevysvětlí, že napřažená ruka nemusí znamenat hned ránu. Jenže to je velmi těžké, pokud dotyčný nemá žádné pozitivní zkušenosti a nemá tudíž důvod očekávat jiné, než špatné jednání
nádherný článek a opravdu je to podle mého myšlení, pes nekouše sám od sebe a sadista není sadistou jen tak, má k tomu třeba skolny, ale ovlivnilo ho okolí a to, jak se nechal ovlivnit
a lidem pomůže pouze pozitivní smýšlení a smíření se s minulostí, neboť jinak se bude vše znovu a znovu opakovat a bité ženy budou stále bité a zlí lidí budou zlí… a jen oni sami to můžou změnit
Nádherný článek, opravdu pes nekouše jen tak, stejně jako šťastný člověk nechce ublížit, naopak pomáhat. Ale když je ten člověk zrazen svými nejbližšími, je mnohem těžší ublížit. Nejhorší je, že často ubližujeme zcela nevinným lidem, které máme rádi. Ti se potom cítí ubllíženě a svým chováním zase ubližují jiným…jak jsi říkala, začarovaný kruh