V reakci na nedávnou debatu (pod článkem o rozhovoru s Mamutexem) jsem si vzpomněla na obdobnou situaci, kterou jsem zažívala před dvěma lety – téměř na chlup na den přesně. Hádaly jsme se tehdy taky po netu, se slečnou, která je dnes mojí kamarádkou a známe se i osobně, s Alue. Nečastovaly jsme se moc pěknými slovy, ba i do prdele jsme se poslaly a nakonec nás usmířilo vědomí, že hádky nemají smysl a že jsme si víc podobné, než rozdílné. A bylo po hádkách, omluvy byly přijaty a nové přátelství vykvetlo. Ne však každá hádka, která začne na blogu, skončí tak hezky a mnoho lidí odsud odchází naštvaných, otrávených a nebo pohrdlivě se šklebících. Patent na pravdu nemáme nikdo, ale chceme ho všichni a tak se přeme, strkáme do sebe slovíčky a snažíme se přesvědčit, že naše pravda je pravdovitější.
Znovu jsem četla tu diskuzi a snažila se přijít na to, proč mi tolik záleží na tom, abych spamovala svoje vlastní stránky dalšími a dalšími odstavci plnými názorů a proč mám potřebu přesvědčit lidi v debatě o tom, že oni se mýlí a že já mám pravdu. A přišla jsem na to, že to není kvůli nim. Je mi jedno, co si myslí, je mi jedno, jestli jsou takoví či makoví, to je jejich volba.
Je to kvůli mně. Já se cítím dotčena, ba přímo uražena, když s mým velectěným názorem někdo nesouhlasí. Jak je to možné? Ozve se to malé ukřičené dítě ve mně. Můj názor je přece nejlepší, vždyť podle něho žiju! Je to můj denní chléb, každým okamžikem svého bytí se ujišťuju, že je to pravda, že to má smysl, že můj názor mě vede správnou cestou!
No jo…a pak mi to došlo. Je to můj názor a moje cesta. Kdybych kupříkladu měla ráda vanilkovou zmrzku (jakože mám:)), pokaždé, kdybych ji ochutnala, bych se cítila šťastná. Aby ne, když mi chutná. Ale člověk, který zbožnuje čokoládovou, mě nikdy nepochopí, on nikdy nebude šťastný, když bude jíst vanilkovou, nikdy ani kdybych mu napsala o chuti vanilkové zmrzliny celý epos, ani kdybych na blogu vyvěsila grafy, obrázky, svědectí dalších lidí, co milují vanilkovou zmrzlinu.
A tady to máte. Ke štěstí a radosti každého vede jiná cesta – jiná, ne špatná. Někdo je šťastný, když poslouchá punk, někdo Metallicu, jiný má raději Beethovena. Je jeden horší? Proč? Protože Beethoven je klasika? Protože Metallicu poslouchá nejvíc lidí? Protože punk je originální? Nikdo není horší nebo lepší, všichni jsou jen jiní.
A tak je to i s životem. Někdo je šťastný, když se koupe v penězích, někoho baví jezdit stopem, někdo chce pracovat jako lékař, jinému nevadí dělat popeláře.
Život nemůžeme poměřovat podle nějaké hodnoty – co je hodnotnější? Milující matka, co dělá za pokladnou? Nebo bezdětný surovec, co vymyslel lék na rakovinu? Jedinou hodnotou je náš pocit, jsme-li šťastní a spokojení sami se sebou, pak naše cesta jde správně a nikdo, opravdu nikdo nemá právo nás kritizovat. A pokud tak činí – je on šťastný? Kdyby byl opravdu spokojený sám se sebou, měl by důvod kafrat do života jiných, osočovat je a dělat jim mravokárce?
Dřív jsem taky měla tu potřebu, všude jsem všem psala v čem jsou nedokonalí a co by měli dělat jinak. Ale došlo mi, že to nejsou oni, kdo potřebují napravit, ale že já sama sebe musím utvrdit v tom, že jsem v pořádku. Někoho jsem moralizovala a přitom jsem vlastně jen obhajovala samu sebe sama před sebou.
Dnes už na takové věci naštěstí nemám čas a tak jediné, kde do tohodle zabřednu, jsou tyhle stránky. Zas a znova si dělám advokáta před těmi, co mne kritizují, ale jediným soudcem jsem nakonec já sama. Já sama mám pochybnosti, že to, co dělám, je správné – a právě dnes jsem si to uvědomila, dnes jsem konečně dospěla k rozhodnutí poučit se z těhle nekonečných nesmyslných debat, uzavřít je jako svoji životní kapitolu a jít dál.
Já jsem šťastná a spokojená, teď více než kdy předtím. Mám práci, dost peněz, mám koníčky i čas na ně, mám milujícího přítele, mám kamarády, rodinu, malého kocourka…bohové, vždyť já jsem nejšťastnější za několik posledních let! A místo toho, abych si toho vážila, musím sebe a muže, který mi k tomuhle všemu pomáhá, obhajovat v nějaké nesmyslné debatě, jako bych sama nevěřila, že mě moje cesta dovede ke šťěstí.
Pravda je to, co cítíme v srdci, co nás ovládá, žene dál, čemu věříme. Ale věříme tomu my, nikdo jiný naši pravdu našima očima vidět nemůže. Jeho pravda je jiná, jeho cesta je jiná a my nemáme žádné právo jej soudit. A já slibuji, že se toho pokusím vyvarovat. A co vy?:)
Mimochodem, inspirací k tomuto článku mi byl úryvek z knížky Andělská terapie, který jsem použila při urovnávání smíru právě s Alue. Najdete o na Poslu světla – tady. Přečtěte si ho a nechejte ho na sebe chvíli působit, člověk je pak mnohem pokornější a víc si váží toho, co má hluboko uvnitř sebe:)
Skvělej blog!:)
:)) Ty jsi opravdu učebnicový příklad :))
" ba i do prdele jsme se poslaly"
– Alue? Wtf, ona umí mluvit sprostě?
Jsem překvapen 😀
btw: osobně nemám rád pletení slov jako je pravda a názor. Názor není pravda a pravda není názor.
Chuť vanilkové zmrzliny je subjektivní záležitost, nebo že justin bieber je super hudba je subjektivní názor, že 1+1=2 je zase objektivní fakt.
btw2: výměna názorů může probíhat i zábavně a přátelsky, stačí, když obě strany budou chtít.
Zbytečný hádky jsou zlo. Proto se téměř nikdy nehádám, spíš to v sobě dusím (až to jednou vybouchne a to máš vidět to tsunami :D), protože z hádek nic dobrého nevzejde. Mohl bych se hádat jak o život, adeptů na to mám ve svém okolí dost 😀 Ale proč? Je to zbytečné. Opravdu je lepší se zaměřit na to, co máme a co nás dělá štastnými 🙂
Je krásný vidět, jak něčí vědomí tak krásně dospívá.. Gratuluju ti. Podobné "dospění" jsem zažila při přestupu na střední školu a pomohlo mi to neuvěřitelně. Takže, vítej mezi rozumnými, konečně další člen! :))
Skvělý článek! Opravdu můžu jenom souhlasit, že bych se do té fáze ráda dostala. Zatím jsem pořád jenom ta, co se obhajuje, ale někdy už vím, že každý je na správné cestě, když je šťastný… A děkuju ti za tenhle článek jako inspiraci k tomu, kam bychom se všichni měli dostat. Ovšem bez hádek by to někdy byla nuda, tak někdy je nutné trochu vypustit páru 🙂
zajímavá úvaha, to je jako když si člověk představí lo´d a má zachránit jen někoho, kdyžse ta loď potápí…třeba bych zachránila, dejme tomu maximálně 3 os, z toho tam je: boháč, těhotná mamka, policista, záchrannář a kuchař…
záchrana: záchrannář, kuchař, maminka….
hádky se někdy nedaj dohromady, na icq jsem se jednou pohádala s jednou holkou a od té doby se spolu nebavíme, neměla si začínat a psat ty pi*o
jinak zajímavá úvaha, dlouhý článek, jde vidět, že tě blogaření baví a ť je článek dlouhý jak chce.
Máš v sobě talent pisatele, což je chválihodné…:)
hodně štěstí do busdoucna, good bye 🙂
Na tomto blogu často vyskakují články tohoto typu poté, co se Lúmenn s někým chytne, obzvlášť tehdy, má-li druhá strana objektivně argumentační aj. převahu.
Lúmenn, nedělej to. Je to zbytečné, trapné a shazuješ se tím. Přijde mi, jakoby to bylo jen volání po pochvalných komentářích od tvých obdivovatelů, kteří u onoho článku s Mamutem jaksi neměli co říci (ale funguje to – to se musí nechat). Navíc tento článek ani není příliš na místě, protože ona diskuze nebyla, zkrátka nebyla dohadováním se o příchutích zmrzlin. Ne.
A nakonec – jsi-li opravdu přesvědčena o tom, co v článku píšeš, tak tím spíš sis ho měla odpustit.
Zajímavé. 🙂 Teď přemýšlím, jak se hádám já. Myslím, že v poslední době asi ani ne. Ale bude to asi něčím jiným.
[8]: Jsem ráda, že tento fakt tady alespoň někomu dochází :))
No já osobně jsem teda nechtěla nikoho přesvědčit, že moje bábovička je lepší. Diskutuju ve chvílích, kdy mám co říct, mám názor a mám pro něj argumenty a do podobných debat se pouštím ne proto, abych protivníka utloukla, ale proto, že mi téma připadá zajímavý a doufám, že se třeba v té změti protichůdných názorů i něco dozvím, něco, co mi třeba přijde objevný, dobrý, s čím budu souhlasit a zjistím, že je to mnohem lepší než to, co jsem si myslela dřív. Tohle není jen sluníčkový blogísek, kde se má každý s každým rád, každý každého chválí a není se co dovědět. Občas tu zuří docela plamenné debaty, mnozí se nebojí nesouhlasit.
[8]: Jestli Lúm protichůdné názory slyšet nechce a hodlá se pevně držet toho, co už ví a zná a považuje za správné a chce od druhých navíc ujistit, že to dělá dobře, tak s tím nemám problém a za trapný to nepovažuju. Jak říkám, přesvědčovat nikoho potřebu nemám, v podobných diskusích vidím největší přínos pro sebe, životy druhých nežiju, co si budou myslet po ukončení podobné debaty, to není má starost.
[3]: Jojo… nějak jsme se s Lum mezi sebou nepohodly, urazily jsme se navzájem (pokud si to dobře pamatuju), pak jsme se zase omluvily… a bylo dobře 🙂 Náhodou mám za to Lum mnohem radši 😀 Záležitost stará dva roky, ale podle mě důležitá.
[8]: myslím, že tohle byl první článek tohoto typu, oprav mě prosím jestli se mýlím:) A vskutku jsem si tím vším jistá, jak říkám, našla jsem náhodou na poslu ten zmiňovaný článek a musela jsem se nad sebou zamyslet – a ono zamyšlení jsem sepsala do článku. Nic víc v tom není:)
[11]: proto je rozdíl mezi diskuzí a hádkou:) S tebou to byla diskuze:)
😀 😀 😀 😀 😀 Ty me bavis 😀 😀 😀