Nenávist plodí zase jenom nenávist – příběh ze života

Existuje hodně černý vtip, který se ptá – jak se jmenuje oblíbená dětská hra na šest písmen? Odpověď zní šikana. Miluju černý humor, ale když slyším tohle slovo, stejně mi vždycky zatrne. Já to měla ještě celkem v pohodě, pár blbých řečí na škole jsem přežila relativně v klidu nad rozečtenou knížkou, ale některé příběhy z mého okolí jsou za hranicí čehokoli, co by se mělo dít mezi dětmi.
Ale nechci se rozepisovat o tomto děsivém jevu, i když pár slov by si do budoucna určitě zasloužil, moje úvaha dnes míří trochu jinam – chci vám povědět příběh, nad jehož zveřejněním jsem dlouho váhala, ale nakonec mi to nedalo a musím se o něj podělit.

Před asi měsícem jsem se ocitla v kolektivu lidí, které jsem povětšinou neznala, na oslavě narozenin jednoho kamaráda. Nijak zvlášť jsem se tam nebavila, ale usrkávala jsem kofolu (čekala mě ještě jízda autem domů) a pokoušela se zachytávat útržky rozhovorů u stolu. Zaujal mě hurónský smích od oslavence a zhruba devatenáctileté tmavovlásky, kteří cosi křičeli do telefonu.
„No, já bych si chtěl objednat kurvu, haló? Ano, kurvu, no dovolal jsem se do bordelu ne? Jsem strašně nadrženej. Jo vaše dcera? A ona není kurva?“ vysokoškolský student vysmátě telefonoval s kýmsi neznámým a tmavovláska ho přikyvováním povzbuzovala.
Moc jsem nechápala, o co jde a nad čím se tak baví. Nejdřív jsem si myslela, že prostě náhodně vytáčejí čísla a objednávají si věci a protože byli notně nalití, chápala jsem, že zvolili jako artikl prostitutku, i když mě to až tak do kolem nesrazilo. Fousaté fóry pro třináctileté děti, usmála jsem se v duchu, ale vrtalo mi to hlavou.
„Komu jste volali?“ zeptala jsem se.
„Spolužačce, jsem ve čtvrťáku na gymplu,“ ohlásila tmavovláska se smíchem. Nutno dodat, že šlo o nejvýběrovější školu ve městě. „Ona je děsná kráva, tak si to zaslouží.“
„Aha a jak se jako projevuje to, že je kráva?“ čekala jsem historku o namyšlené fifleně, co přebrala dotyčné kluka nebo něco podobného. Skutečnost mě ale uzemnila.
„No, chápeš, ona se furt učí a jednou třeba jí chybělo půl bodu do jedničky, dostala dvojku a šla za učitelkou a ptala se, jestli tam někde ten půlbod nenajde, aby neměla dvojku! Úplná kráva. A taky je hrozně tlustá a má mastný vlasy, hele,“ vytáhla telefon a ukázala mi fotku, na které byla normální tuctová holka s hnědými vlasy a pár kily nadváhy. Šedá myška z davu, kdyby se lépe oblékla a nalíčila, mohla by být docela kočka. „Příšerná, co? A víš co, normálně si koupila úplně odporný šaty na ples a klidně si tu fotku dala do galerie „maturitní šaty našeho gymnázia“ na facebooku. Ty vole, ona mi úplně zničila moji galerii tou svou hnusnou fotkou, to je taková piča! Ona má totiž děsně starý rodiče, kteří nemají vkus, furt otravuje s tím, co se jí děje doma, ale nikoho to nezajímá, ať s tím jde někam.“
Sprostých slov bylo v jejím monologu daleko víc, kvůli autenticitě jsem pár zachovala i já. Neznala jsem ani slečnu, ani oběť jejích pozdě večerních telefonátů, které se toho dne nekonaly poprvé. Ale bylo mi z toho divně.
„Hele, dej mi mobil, teď jí zavolám já,“ natáhl se po telefonu další z osazenstva, brýlatý kluk ne zrovna zdravého vzhledu, kterého jsem znala z vyprávění. Byl obětí šikany na základce i na střední a parta se s ním bavila jen proto, že se ho oslavenci před lety zželelo a byl mu snad jediným kamarádem. Teď jsem byla svědkem toho, jak tenhle člověk, který žije úplně sám, bez přátel a kterému se všichni celý život smějí, bere do ruky telefon a pokouší se znovu zavolat holce, kterou ani nezná. Další pátek, který ona slečna tráví jen ve společnosti rodičů v důchodovém věku a z hospody jí volají cizí lidé a říkají jí, že má hnusné šaty nebo jí nadávají do kurev. Za spoluúčasti někoho, kdo si tímhle prošel…
Tohle mi prolétlo hlavou během pár vteřin a už jsem držela v ruce inkriminovaný mobil a pokládala hovor.
„Dokud budu sedět u tohodle stolu, té holce nikdo volat nebude,“ řekla jsem a položila mobil na stůl. Rozhostilo se ticho.
„Jé, promiň, já jsem nevěděla, že se tě to dotkne, ale chápeš, ona je…“ zkusila tmavovláska zachránit situaci, zatímco brýlatý kluk stále ještě nechápal, co se právě stalo a střídavě zíral na mobil a na mě.
Hovor se rychle stočil jinam, trapno ale ještě dlouho viselo nad stolem. Pro všechny, kdo se účastnili šikany po telefonu i pro zbytek, který jen seděl a nic proti tomu neudělal. Vzpomněla jsem si na video, které jsem viděla den předtím – ve výtahu naaranžovali partnerskou hdáků, při níž muž napadal ženu. Nejprve slovně, pak i fyzicky. Z několika desítek lidí zasáhla jediná žena. Polil mě z toho ledový pot.
Podívala jsem se na kluka s brýlemi. „Jak jsi mohl?“ zeptala jsem se ho přímo. „Oslavenec mi říkal, že tě kdysi šikanovali. Proč to děláš někomu dalšímu?“
Pokrčil rameny. „Protože nechci být slaboch, nechci si nechat všechno líbit. Když mě šikanovali, bylo to proto, že jsem se neuměl bránit, ale to už není pravda.“
„Ta holka ti ale nic neudělala, vždyť ji ani neznáš, co ta s tím má společného?“
Zamyslel se. „Nic, ale tak to chodí. Já jsem jim taky nic nedělal a stejně mi ubližovali.“
„Uvědomuješ si, že zlo plodí jenom další zlo? Jak se ta holka asi teď cítí, jak ses ty cítil? Proč ten kolotoč nezastavíš, máš tu moc,“ možná jsem byla až příliš příkrá, ale vypadalo to, že pochopil.
„Necítil jsem se dobře,“ připustil. „Už jí nebudu volat,“ dodal po chvíli, ale jistě to neznělo.
Dlouho už jsem se nezdržela. Nemohla jsem. Později jsem se dozvěděla, že brýlatý klučina má kočku, kterou týrá, prý proto, že když má zk**vený život on, bude ho mít i ona. Zlo plodí jen další zlo. A nenávist plodí nenávist. Došlo mi, kolik vrahů a násilníků mlátili a zneužívali rodiče, kolik šikanovaných dále šikanuje a jak se to šíří jako lavina do dalších generací. A přitom každý má tu moc svoji část laviny zastavit. Položit telefon. Pohladit kočku.
Co šíříte je jen vaše osobní rozhodnutí. Ovlivněné zkušenostmi a zážitky, to jistě. Ale jak se nakonec zachováte, o tom už rozhodujete jenom vy. A každé zrnko přidá lavině zla na síle.
Alegorie s šířící se negativní společenskou náladou je čistě náhodná:)

32 komentáře “Nenávist plodí zase jenom nenávist – příběh ze života

  1. Dost ožehavý článek. Je miz něho úplně zle. Kvůli šikaně mám zákaz vstupu na jednu ZŠ (poslala jsem tam sociálku, neboť moje dítko, co učím, zmlátilo 7 kluků a škola nijak nereagovala). Každopádně právě takovýmto lidem mám sto chutí roztřískat hubu 🙁 Ale jak píšeš – zplodila bych další vlnu násilí a nenávisti.

  2. Že zlo plodí zlo je jednoduché, ale velmi výstižné. Já se na základce stala obětí šikany jednoho pitomečka ( ke kterému se přidala skoro celá třída), hlavně jen proto, že jeho doma otec bil a ječel na něj, takže on si to zase potřeboval vybít na někom jiném a protože jsem se vzhledově lišila, byla jsem ideální cíl. Ale nikdy by mě nenapadlo se kvůli tomu, že se ke mě někdo choval jako svině, to dělat někomu jinému. Naopak si myslím, že mi to pomohlo, jsem tolerantnější a nic mě nerozhází. Tyhle lidi, co si vlastním mindrák nebo potřebu pomsty léčí na někom, třeba docela cizím, by zasloužili pár facek nebo spíš někde zavřít, bez oknem, beze všeho, jen s jejich myšlenkami. Ale tak to bohužel nefunguje.

  3. Znám to, taky mě šikanovali, ale já dál tak nedělám. Je sice pravda že moje melancholická povaha tomu asi nahrála ale proč, radši se někdy neptat a vytrvat. Oni jenom způsobují ostatním to co by nechtěli aby bylo děláno jim, tak mi to někdy přijde.
    Moc krásný článek od skvělé osoby 😀

  4. Tvoje články nemusím, obvykle prečítam len pár viet, ohodnotím jednou hviezdičkou, ale toto je snáď prvý článok čo som prečítal od slova do slova. Je to šialené, je to realita, nenávisť plodí dalšiu nenávisť. Iste sa v tom nájde veľa ľudí, ktorý boli šikanovaný a potom si to ďalej vybíjali na slabších ľuďoch a nevinných zvieratách. Ale takto človek zo seba ten hnev nedostane, len tú nenávisť bude šíriť dalej, a všetko čo niekomu spravíme sa nám vráti späť. Tak mi to pripadá ako začarovaný kruh, z ktorého sa nedá vyslobodiť..

  5. Celá moje školní docházka byla samotářská, nějak jsem se královně ročníku nelíbila a zbytek se neobtěžoval vyjít z davu, aby třeba neskončil mimo taky. Bylo mi všelijak, stáhla jsem se do sebe, ale odrostla jsem a když se na svoje zkušenosti dívám s odstupem, musím smutně říct, že daleko víc lidí je na tom v pozici oběti daleko hůř než já. Ty boty v odpadkovém koši nebo brašna rozházená po třídě nejsou nic vůči tomu, co člověk případ od případu čte u jiných lidí. Bohužel.

  6. [6]: hele a co takhle předtím, než nějaký článek ohodnotíš, ho nejprve přečíst celý, jinak to hodnocení moc nemá smysl, nemyslíš?:) Ne, že bych se tedy na hodnocení článků dívala nebo z něj něco vyvozovala, ale přijde mi to úsměvné:)

  7. Už samotný názov článku ma veľmi zaujal, pretože príbehy zo života mám rada a rada si ich čítam.
    Čo sa týka mňa, tak ja som našťastie nikdy nebola šikanovaná, takže ja si to ani neviem predstaviť, ale občas boli nejaké hlúpe poznámky, ale to bolo ešte v rámci normálnosti, neopakovalo sa to. Ale aj vtedy som sa cítila trošku mizerne, keď mal niekto nejaké narážky. Ale musím sa priznať, že ja tiež niekedy podotknem niečo zlé na nejakú osobu, ale nikdy by som takto človeku dokázať neublížila.

  8. [1]: 😀 měla byste být výrazně více nad věcí a neprožívat to tolik 🙂

    [1]: na straně druhé někdy trocha násilí a agrese neuškodí (je potřeba však vědět, kdy si to můžete dovolit) 🙂

  9. [13]: To je jednoduchý. Vždycky byla řeč o tom, že si někdo šikanovanej vybíjí svou touhu po pomstě na ostatních, co jsou v tom nevinně. Takovej člověk degraduje na úroveň těch, kteří ho šikanovali, a zaslouží si, aby s ním bylo zacházeno jako se zrůdou. Naprosto schvaluju násilí vůči tomu, kdo ublížil. Kdo zaseje vítr, nechť sklidí tornádo. Nejlepší je si na někoho, kdo šikanuje, někde počíhat a šeredně ho zbít, ať si to navěky pamatuje. Velkou výhodou je možnost využít momentu překvapení a přípravy; a pochopitelně i možnost použití nástrojů – prkno, těžká větev nebo třeba roxor, kterými není problém porazit přesilu agresorů a zpřerážet jim hezkejch pár kostí – pár měsíců v gypsu je naučí a už si nikdy na nikoho netroufnou. Sice jsem nikdy nebyl šikanovanej, měl jsem na spolužáky prostě štěsí, ale kdyby mě nějakej šikanoval, hned si ho někde vyhlídnu a šeredně ho ztřískám kusem železa. Pár měsíců v gypsu ho naučí a navíc se stane odstrašujícím příkladem pro další potenciální útočníky. A jestli ho skutečně nahradí někdo další, bude dost roxorů pro všechny.

  10. [14]: To sa pýtam aj sám seba. 🙂 Keď som objavil, že existuje nejaký blog.cz, tak tento blog bol medzi prvými čo som našiel. Teda vtedy som hladal niečo o ezoterike, najprv som našiel blog Alue, odtiaľ bol odkaz na Posla svetla a sem. Prečo som tu doteraz neviem, možno sa mi páči design, a tiež že Lúmenn nemaže komentáre takže si tu môžeme písať čo chceme. A bavili ma Lukášove komentáre, Búh války tu dosť vyvádzal.

    A ešte jedna vec, povedal som si že budem sledovať nejaký web s ktorým názorovo moc nesúshlasím, aby som bol otrlejší voči iným názorom, a tento blog mi pripadá ideálny a mierny. Boli aj weby na ktorých som nedokázal vydržať ani chvíľu.

  11. To je na tom nejhorší, člověk co je šťastnou náhodou přijmut do kolektivu, co ostatní šikanuje, má takový strach, aby se náhodou nelišil, že nemůže s ničím nesouhlasit a co nejaktivněji se toho účastní. Má pocit, že kdyby se náhodou někoho zastal (lišil se), že by se stal obětí šikany znovu.

  12. Moc pěkný článek, i když na smutné téma a především tuze pravdivý. Já jsem sice úplnou šikanu nikdy nezažil, ale jako člověk s hendikepem jsem zažil a občas ještě zažívám spoustu posměšků a ústrků, takže si dovedu představit, jak se šikanovaní asi cítí.

    Bohužel, dnešní doba je hodně postavena na lidském egu, člověk, aby se prosadil, musí mýt ostré lokti a to děti chápou, protože to vidí u rodičů. Také se dnes hodně klade důraz na povrchní krásu člověka a jedinci, kteří nejsou "dokonalí" jsou snadným terčem…A tyto věci mají potom za následek tohle šílené a zkratkovité jednání a když se do toho přidá davové šílenství, kdy si partička kamarádu vybere svojí oběť, je problém na Světe…

    Naprosto s tebou souhlasím, je nutno zastavit ten začarovaný kruh a na tvém příkladu je vidět, že mnohdy stačí odvaha jednoho jedince, který řekne "a dost"…

  13. Tohle je nechutný co jsou lidi schopní dělat, fakt.

    Patřím k těm kdysi šikanovaným (neuměla jsem se bránit), a doteď mám strašný strach z jakéhokoli konfliktu.
    Někoho šikanovat bych nedokázala, a vážně mi neleze do hlavy jak je někdo kdo si šikanou sám prošel schopen ubližovat dál. Jak mu to může dovolovat svědomí.

  14. Velmi oceňuju, že jsi se proti tomu postavila!
    Opravdu děsné, jak někteří můžou být hnusní. Navíc k osobě, která jim podle všeho  nic neudělala.
    Je šokující, jak některým zřejmě úplně chybí schopnost empatie. Co s tím?

  15. No, chci věřit, že nejsem naivní, když se řídím heslem, co nechceš, aby činili tobě, nečiň druhým. Nač na tenhle svět vršit další svinstvo. Třeba se tu bude žít alespoň o něco líp.

  16. [15]:
    Děláš si srandu psát něco takového pod článek s názvem ,,Nenávist plodí zase jenom nenávist''? 🙂 To už je podle mě buď vrchol nepochopení, o čem je vlastně řeč, nebo totální ignorace řečeného (respektive napsaného).

  17. [24]: Mám právo vyjádřit svůj názor, to mi snad nikdo nepopře. Není to ignorance napsaného, naopak já říkám, co si o tom myslím. Jak jsem zmínil, článek hovoří o tom, že někdo, kdo byl šikanovanej, nikoli o tom, že se někdo za šikanu pomstil. Nejen že to zcela schvaluju, protože kdo někoho šikanuje je zrůda a zaslouží si, aby se s ním jako se zrůdou jednalo, ale z příběhů, který znám z vyprávění, můžu právě vyvodit, že když agresora zmydlím (ať už holejma rukama nebo roxorem), tak si na mně už nikdy netroufne, protože pochopí, že mě pěkně podcenil.

    Můj bratranec, když byl ještě na prvním stupni základky, tak ho jeden spolužák šikanoval. Bratranec to nenechal jen tak, jednou si vyhlídnul kudy chodí, a když došlo na věc, nečekaně se na něj vyřítil a šeredně ho zmlátil. Ten jeho spolužák si potom na něj přestal troufat, a časem jejich vzájemná nenávist vychladla a po několika měsících se z nich stali kamarádi. A právě kdyby si bratranec všechno nechal líbit, šikaně by dlouho nebyl konec a teoreticky možná nikdy.

    Jeden můj kamarád z letního tábora, ten byl právě šikanovanej jedním spolužákem, kterej byl větší a silnější než on. Jednou se právě stalo, že se tomu šikanovanýmu podařilo útočníka pořádně strčit, surovec dopadnul rukou na školní lavici a ta ruka mu praskla. Tím byl šikaně konec, pár měsíců v gypsu bylo lekcí, která bohatě stačila.

    Podtrženo a sečteno: když si budeš nechávat všechno líbit, šikaně nebude konec. Když ukážeš, že nejsi bezbrannej a útočníka zmydlíš, přestane si na tebe troufat, ze strachu, že by dostal příště znova a víc, a časem váš nepřátelskej vztah vychladne. Nepopírám, že se z vás můžou stát nepřátelé, ale i to je zlepšení – lepší boj rovnýho s rovným než setrvávat v pozici bezbranný oběti. Navíc i tak se může stát, že si časem uvědomíte, že to byla blbost a časem váš vztah rovněž vychladne. Možná projdete několika fázemi, kdy se budete spíš pošťuchovat než skutečně bojovat, přijde vám, že si jenom hrajete, a později se z vás stanou i přátelé. Zmydlit agresora je to nejlepší, co můžeš udělat, a vždycky to udělat jde. Nevýhodu síly a počtu může kompenzovat již zmíněný moment překvapení, možnost přípravy, případně verbování spolubojovníků nebo použití nástrojů.

  18. [25]: no, obrana je jedna věc a nedá se s ní než souhlasit;) Znám mnoho příběhů, kdy se oběť postavila útočníkům, dala jim do řepy a měla klid. Ale pomsta to už je jiný kalibr. To už je právě to, o čem v článku píšu;)

  19. Tiež som bola šikanovaná, ale naučilo ma to jednu vec – brániť sa. DO druhých sa navážať kvoli vlastným komplexom je úbohé…

  20. Podle mě je jistá forma „šikany“ vlastně i prospěšná. Pamatuju si, když jsem nastupoval na střední školu a ředitel tam měl nějaký typický uvítací projev, ze kterého si nepamatuje nic hned, jak z té školy vyjdete, ale jednu větu si pamatuju pořád. „Na naší škole se šikana téměř nevyskytuje. Ale to hlavně proto, že se nikdo šikanovat nenechá.“

    Na střední škole (i když bohužel dneska už i na základkách) se můžeme setkat už s tou opravdu tvrdou šikanou, kdy oběť může nakonec i spáchat sebevraždu. Ale v prvních ročnících základní školy, se ještě v podstatě nic tak moc neděje, ale zoceluje nás to. Samozřejmě netvrdím, že šikana kdy se celá třída spikne proti jednomu, napadá ho jak fyzicky tak psychicky a dotyčný za chvíli nemá třeba vůbec žádné kamarády, je v pořádku. Ale když mi Pepa bere pastelky, naučím se, že zajdu za Frantou a Ondrou, budeme tři a Pepa se může jít bodnout. Naučím se přijmat to, že nás zkrátka nebudou vždycky mít všichni rádi, svět není krásné úžasné místo, kde létají včeličky, ptáčci zpívají, sluníčko svítí a všichni se navzájem milujeme a když už někdo nemá někoho rád, má to důvod. Na světě je spousta lidí, co ubližují i naprosto bez důvodu, ani nikdo nemusel ubližovat jim, zkrátka ubližují protože jim to dělá radost.

  21. [29]: Typická normálna Američanka.
    A ten nadpis že "drsná šikana", len jej niekto napísal že je tlstá, to má ďaleko od drsnej šikany.

  22. Krutosť, sebeckosť a nezmyselnosť ľudského konania je, myslím, všeobecne známa. Napriek tomu ma každý ďalší príbeh na takúto tématiku prekvapí, že načo to tým ľuďom vlastne je a v čom im to prospieva? Často je potreba aby niekto zasiahol. Avšak, ako potvrdzujú eexperimenty, ľudia sa nechcú *zbytočne* miešať. Taktiež asi funguje aj to, že čím viac ľudí napr. obíde zraneného alebo sa činí na šikane, tým viac jednotlivcov si zaumieni nevybočiť z tejto akoby šablóny. Nevidela som síce pokus s napadnutím ženy, ale videla som taký, kde niekto *zranený* ležal na kraji chodníka keď bol plný ľudí a neskôr sa presunul tam, kde takmer nikto nechodil. V tom dave sa pri ňom nezastavil snáď nikto, zato v tej kľudnejšej asi každý druhý, čo je rozdiel. Vysvetlené to bolo, tuším, tým, že vo veľkom dave sa ľudia spoliehali na to, že *nah, veď mu niekto pomôže*. A keď sa tak spoľahnú všetci a nezapoja sa, aj to tak vyzerá.

    Hnev a nenávisť je vlastný takmer každému, ale to nznamená, že by sme tým mali otravovať druhých alebo im znepríjemňovať/znemožňovať možnosť pokľudnej existencie ako opisovanej dievčine v článku.
    Holt, ako pozorujem svoj okolie a okolie môjho okolia, ľudská hlúposť, potreba krátkodobo sýtiť temné ego a yoloswagniggárstvo sú zjavne takmer neobmedzené a každý ich berie normálne.(Myslená tá verzia že *swääg!* ide sa zežrat 2x denne. Mesto, kde momentálne bývam, je toho plné)

    (Na tvoj blog chodím +/- raz za dva týždne, asi tak by som vysvetlila oneskorené prečítanie aj komentár)

  23. Jediný způsob jak zastavit šikanu je zajistit, aby se to agresorovi nevyplatilo. To platí vždy a všude. Klást nějaký odpor či v tomto případě nenechat se vyprovokovat, aby ztratil zájem. Záleží na tom o co mu jde.
    Tahle lavina je nebezpečná v tom, že utiskovaní často získají pocit, že tato činnost je na světě normální a přirozená, tímto omlouvají to, že to dělají zas oni jiným, když se to dělo jim.
    Proti tomuto existuje těžká obrana, dělo se to vždy a asi dít dlouho bude. Musíme vyspět jako lidstvo kolektivně a každý díl skládačky jako chování Lúmenky je krůček k lepší budoucnosti.
    Ach ta moje patetičnost 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.