Míchači a nemíchači v životě

„Lidi na světě můžeme rozdělit na dvě skupiny – na ty, kteří jedí krupici nezamíchanou, pěkně opatrně po lžičkách a na ty, kteří si do ní to kakao, máslo a cukr zamíchají, až vytvoří kompaktní jednobarevnou hmotu a tu pak jedí.“ Takhle nějak mi na střední předala spolužačka poselství z koncertu Karla Plíhala, které si pamatuju dodneška. Ona byla zarytý nemíchač, já stejně zapálený míchač. Nikdy nepochopím, jak někdo může jíst krupici nezamíchanou a drtit mezi zuby drobty kakaa a cítit chuť té bílé hmoty, která se tedy vyznačuje hlavně tím, že žádnou nemá. Stejně tak nemíchači vrtí hlavou nade mnou, kdy vidí, jak si z nazdobeného posypaného talíře vytvořím nahnědlou břečku, z níž tu a tam trčí pevné ostrůvky ovoce.
Ptáte se, proč tady probohy řeším krupici a jaký to má smysl? Je to totiž úžasná metafora pro názorovou pestrost ve světě.

Vždycky (klidně to zkuste), když míchač narazí na nemíchače či naopak, některý z nich pronese památnou větu: „Fůůůj, jak to TAKHLE můžeš jíst?“ A je přitom úplně fuk, na které straně barikády stojí, ten druhý a tedy špatný způsob jezení krupice ho prostě dovádí v šílenství.
Kdyby se to týkalo jen krupice, byl by svět asi hezkým místem, plným vzájemného souladu, jenže tohleto „fůůůj, jak můžeš…“ používáme my lidé (a mě bohůmžel nevyjímaje) dnes a denně v bambilionu obměn. Chuťovými preferencemi počínaje, přes hudební či filmový vkus až po názory na sexualitu, náboženství, politiku…
A při tom je to kolikrát stejné, jako s tou krupicí. Ačkoli se to zdá neuvěřitelné, někdo to prostě rád (ne)zamíchané. Někdo má rád boubelaté ženské a jiný hubené, jak lunt. Někdo rád chlapy se strništěm a jiný s vousisky do pasu. Někdo poslouchá Cannibal Corpse a druhý Madonnu. Někdo přijímá podobojí a jiný se modlí k Šivovi. A takhle můžeme pokračovat až do rána (což je doba, kdy někdo rád vstává a někdo k smrti rád spí).
Vždycky, když mi na jazyk přijde ono obligátní „no teda, jak můžeš dělat todleto…“, si uvědomím, že prostě nemůžu celý svět měřit svým metrem. Někdy je to fakt těžké, někdy byste tomu pitomému nemíchači (nemíchači prominou) nejradši nafackovali, aby pochopil, že míchání je mnohem lepší, chuťově stabilnější a kdo ví co ještě, jenomže to má jeden háček – vy jaksi nevlastníte jeho chuťové pohárky ani jeho estetické cítění a tak i když absolutně nemůžete pochopit, jak si může krupici vychutnat, když vidí kousky bílé barvy, jediné, co můžete, je dát mu pokoj a jeho talíř nekomentovat. Do cizího talíře nám totiž nic není.
Takže dokud na vás někdo neběží se lžící, že vám krupičku zamíchá proti vaší vůli, chce to jeden dlouhý nádech a ještě delší výdech, protože míchat i nemíchat je úplně stejně v pohodě. A to vlastně platí skoro o všem v životě:)
Krásný páteční večer:) Vaše Lúmennka

24 komentáře “Míchači a nemíchači v životě

  1. Tak to my se na základce jeden čas celkem dost přeli, jestli je správné banán loupat od stopky nebo od toho druhého konce 😀 každý si stál tvrdošíjně za svým.

  2. Skvělá metafora….
    Mimochodem já jsem někdy míchač, někdy nemíchač, podle nálady 🙂 A hladu 😀 Když je hlas, tam míchám a bagruju. Když vychutnávám, pečlivě vychutnávám a vybírám, kam strčím lžičku 😀

  3. Článek má pěknou myšlenku. Měla bych si na ni v životě vzpomenout častěji.

    A jsem zarytý nemíchač čehokoliv.  Na krupici mi vadilo to kakao, které jsem si vždycky nejdříve musela sníst, aby bylo rychle pryč. Až jsem byla větší, veškerý posyp jsem zrušila, nejradši ji mám jen tak.

    A bylo mi kdysi prozrazeno, že banán se loupe nejlépe "od toho druhého konce", ne od stopky. Myslím, že je to pravda.

  4. Čistě k praxi ke krupici. Do hmoty se přidává lžíce nebo 2 lžíce cukru. Není tedy bez chuti, ale má tu bezbarvou chuť trochu sladkou 😉

    Krásný víkend 🙂

  5. Já nechápu ani míchače a ani nemíchače. Prostě si do kaše zamíchám cukr nebo med a máslo. Pak si to posypu Grankem. Já úžasně sladila oba principy.
    Jinak takhle by se daly rozdělit lidi i na to, z jaké strany člověk loupá banán.

  6. hej já taky krupici míchám 😀 Já všechno jídlo míchám dohromady a klidně to míchám deset minut, než je to vše rovnoměrně promíchané 😀 o cizích talířích si můžu myslet své, ale nic mi do nich není 🙂 můžu se akorát podivit nad jejich způsoby, ale nemám právo rozhodovat za ně 🙂

  7. Stejně tak mě šokovalo zjištění, že existujou lidi, co si utiraj zadek ve stoje a netuší, že někdo u toho sedí, stejně jako sedící nemají potuchy o stojících..:D Ale jak bylo řečeno, dokud mě u toho nikdo nenutí stát nebo jíst krupici nezamichanou, ať si pro mě za mě utira zadek vzhůru nohama a krupici jí nosem, když mu to udělá radost..:D

  8. Parádní a pravdivý článek, pobavil :-).

    Jen tak mimo mísu, já jsem zarytý nemíchač :-D. Zamíchaná krupice mi vždycky přišla jako směs zbytky pro prasata, míchači prominou :-D. A když mi na ni kuchařka nalila ještě máslo, tak jsem vřískala. Jo, jsem holt náročný jedlík :-D.

  9. Pěkná úvaha 🙂 Jak si člověk jen u takové krupice uvědomí, že jsme každý originál a kdyby na to někteří pomysleli i v jiných situacích, mohli by spolu lidé vycházet i trochu jinak 🙂

  10. [13]: O tom papíru to znám také! 🙂 Ale hlavně když se člověk dobře utře.
    Podobně se vedou diskuse mezi příznivci hořčice/kečupu/majonézy nebo hořké/mléčné/bílé čokolády.

  11. [13]: ve stoje? To jako fakt? Zase vím něco nového:D Já se zase dozvěděla, že někteří lidi skládají toaletní papír a jiní ho prostě zmuchlají – já celý život skládám, o muchlačích jsem donedávna neměla ani tušení:D

  12. Velmi moudrý článek. Problém zpravidla spočívá v tom, že si mají dané skupiny sklon vytvářet více či méně uzavřená ghetta a ideálně neznat vůbec nikoho z té druhé skupiny. Pak už je neobyčejně jednoduché o "těch druhých" říkat skoro cokoli, obviňovat je z lecčeho a vůbec z nich udělat nelidi. A dokud ghetto drží a daná skupina nepotká nikoho z "těch druhých" a nezjistí, že jsou to úplně normální a v pohodě lidi, tak obraz drží. A může udělat mnoho zla – od míchání krupicové kaše až po koncentráky.

  13. Já vždycky zamíchám jen malinký kousek, abych nekazila estetický dojem, a když ho sním, začnu míchat zase další kousíček. A občas do toho zamíchám víc nebo míň kakaa, abych zjistila, jestli je to dobrá inovace nebo ne 😀
    To mě vede k zamyšlení, jestli to tak není i s těmi názory… prostě vždycky hledám zlatou střední cestu, jak mít všechno co chci i na úkor toho, že si přidělávám práci.
    Nikdy mě nenapadlo, co všechno se o sobě člověk může dozvědět skrz krupici 😀

  14. Já jsem spíš nemíchač, a to z toho důvodu, že takto je to jídlo právě pestřejší, jsou tam sousta sladká, sousta skořicová či kakaová a sousta skoro bez chuti, dodávající těm předchozím odpich.
    Nicméně vždy budu budu bojovat za tvoje právo si tu kaši třeba protáhnout mixérem.
    Na druhé straně ovšem budu bojovat, a to tvrdě a bezohledně, proti každému, kdo by tu namíchanou kaši chtěl vnutit celé společnosti jako povinnou normu.

  15. Všichni jste borci, lidi, a nenechte si nakdecat něco jiného, protože se mi moc líbil článek i všechny komentáře pod ním 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.