Sousedé, co bydlí nad námi, si nedávno pořídili miminko. Teď mu může být něco kolem roku, nejsem takový ten zvídavý člověk, co pokukuje spoza záclony, takže odhaduju dle letmých setkání na chodbě těhotná paní versus kočárek.Před časem jsem při čtení v posteli před spaním zaznamenala srdcervoucí dětský pláč. Několikrát jsem kvůli němu nemohla usnout – ne snad, že by dítě bylo hlučnější, než opilci pod okny na zastávce šaliny, nad níž jsme bydleli dříve. Ale jsem ženská a příroda nějak zařídila, že když slyším plakat dítě, nemůžu to jen tak přejít, jako cinkání dveří nočního rozjezdu nebo hádku páru na ulici ve dvě ráno. Ten pláč mi trhá uši. Nedovoluje mi v klidu usnout, občas se mi dokonce draly do očí slzy a měla jsem chuť to nebohé plačící dítě najít a obejmout. Dokonce jsem zvažovala zavolání sociálky, protože mi přišlo strašné, že někdo nechává dítě takhle usedavě plakat několik hodin, den, co den. A pak jsem díky článku, sdíleném na facebooku v jedné skupině, již sleduji, zjistila, že netřeba volat „paní Zubatou“, protože rodiče toho nebožátka provádějí jen něco, co se krásně vědecky jmenuje Estvillova metoda.
Nalezla jsem v pláči děťátka ze sousedství přesně to, co popisují články na maminkovských webech. Miminko pláče, jako by mu rali srdce zaživa z těla a pak na chvíli úplně utichne, aby za minutu začalo plakat nanovo. A takhle pořád dokola, akorát intervaly pláče jsou stále delší a intervaly ticha kratší. Po hodině až dvou dítě utichne úplně, protože se vyčerpá.
A ne, vážně to není týrání. Tahle chytrá metoda jakého si pána Estvilla (který je dozajista odborníkem, ale na to fakt kašlu, když mi nad hlavou den co den usedavě pláče dítě, pro které nemůžu nic udělat) spočívá v tom, že aby se rodiče vyspali a dítě je neotravovalo svými potřebami každých pár hodin celou noc, uloží ho do postele, zhasnou mu světlo a nechají ho tam.
Ten „malý zmetek“ pochopitelně nechce být sám, protože je to krucinál mimino, které se nemůže samo hýbat, ve tmě vidí houbeles a patrně je celé po*** strachy, protože je to bezbranné mládě zcela závislé na svých rodičích, kterým ale přijde jako super nápad tohle malé vyděšené mláďátko nechat řvát jako tur, „aby si prosim pěkně zvyklo“.
A já, zcela bezdětná a určitě zcela naivní pitomá ženská, si říkám – to jako vážně? A on se pak někdo diví, že naše společnost je v rozkladu, že lidé si neudrží vztahy, že se všichni akorát rozvádějí a nevydrží s jedním partnerem, že lidi nemají žádnou úctu ke svým rodičům a bla bla, když jejich vlastní matky, které jim mají být v tom nejútlejším věku oporou a ochranou, je nechávají zcela bezbranné napospas neznámému, temnému prostředí, všem těm bubákům pod postelí a divným nočním ševelivým zvukům? A když mládě, které jaksi neumí v pár měsících ještě mluvit, zkouší jediný komunikační prostředek, který ovládá, tedy pláč, tak místo, aby ho maminka ukonejšila, vejde do místnosti a chladně racionálním hlasem prohlásí „teď spi, protože je čas spát“ a zase odejde, dokud tomu nebožátku nedojdou sílu a ono vyčerpaním‘!) neusne?
A co se asi stane po pár dnech aplikace této metody? Nevíte? Tak já vám to prozradím – dítěti dojde, že ať si bude vyřávat plíce sebevíc, všichni včetně vlastní mámy na něj budou zvysoka ***, takže toho prostě nechá a bude tiše ležet, bát se a mlčet, protože když se ozve, stejně s tím nikdo nic neudělá.
Jak by asi bylo panu Estvillovi, kdyby ho zavřeli do klece, ze které se nemůže dostat, zhasli světlo a nechali ho samotného a vystrašeného, ačkoli by ze všech sil toužil po přítomnosti své milované manželky? A na tu by volal, prosil by ji „lásko moje, přijď ke mě, jsem sám a bojím se, pojď mě obejmout“ a ona by přišla a řekla mu „neotravuj a spi“ a zase za sebou zabouchla dveře? Doprčic, vždyť tohle by zamávalo s úplně každým dospělým, to zní jako metoda mučení nějaké tajné služby, asi jako ta mísnost, kde jsou všechny plochy šikmo, takže si pohodlně nelehnete a podlaha je pro jistotu plná kostek, takže vás tlačí do zad a do toho hraje rozladěnej orchestr dvacet čtyři hodin denně.
To druhý děláme zločincům a ještě to tajíme. To první děláme svým vlastním dětem a myslíme si, že to je pro jejich dobro. A nakonec to zabijeme argumentem – mě takhle máma vychovala a jak jsem v pohodě. Pominu-li fakt, že stejný argument používají africké ženy, zatímco řežou stydké pysky svým malým dcerkám pomocí rezavé žiletky, stačí mi mrknout na statistiky a vidím, že celé generace vychované praktikou honosně zvanou „metoda kontrolovaného pláče“ se rozvádějí, podvádějí a polykají tuny antidepresiv.
To vážně nikoho nenapadne, že když se v prvních měsících či letech života jako úplně první věc naučíte, že jste na všecko sami, že vám nikdo nepomůže a že když dáte najevo svoje pocity, stejně nikoho nebudou zajímat, že to možná není úplně nejlepší start do života? Vím, že na opačné straně spektra leží argumenty ve stylu „když ti malí fakani dostanou všecko, co chtějí, tak budou rozmazlení“, ale ruku na srdce, kdybyste slyšeli ten naprosto nervy drásající vzlykot z hlubin té malinkaté hrudičky, ten pláč, kterým se to malý každej večer tady nad náma skoro až dusilo a zajíkalo, tak byste mu koupili vilu s bazénem, thajský štětky a dvě tuny koksu, jenom aby probohy bylo potichu a spokojené.
Příroda prostě není blbá. A když samice slyší naříkání svého mláděte, je biologicky nastavená všeho nechat a jít mu pomoci. A pokud to takhle vymyslela tak asi proto, aby ta ženská šla a vzala to mimino do náruče a ne aby si narvala do uší špunty a modlila se, aby se plod jejího těla konečně vyčerpal zoufalým řevem natolik, že usne.
A jestli změním názor, až vrhnu na tento svět dítě, a jestli mu někdy způsobím celoživotní trauma tímhle pseudomateřským způsobem, tak vám dávám svatý právo mi tenhle článek vykérovat na čelo, celej, jak leží a běží. Amen.
PS: Dítko nahoře už nějaký pátek nebrečí. „Dobro“ páně Estvilla zvítězilo a další jedinec se zmrzačeným sebevědomím a doživotním traumatem už spokojeně spinká o patro vejš.
Budu ti muset půjčit Koncept kontinua, jen co ho doslouskám. Popis toho, co miminko zažívá když ječí a ve chvíli, kdy přestane a potom, mi nedovolí přiblížit se k panu Estvillovi ani na pár kroků.
Ježiš, to je toho.Mnohem lepší než debilní uspávání, kdy musí matka s děckem povinně jít spát,jinak neusne.Já jsem prý před spaním taky hodinu řvala,vyžadovala jsem pozornost,ale následky to na mně nezanechalo 😀 Rozhodně nehodlám své budoucí dítě "uspávat".Prostě je určitá hodina na spaní, dobrou noc mé milé dítko, pusu na čelíčko a spinká se 😀
Opravdu děsivé to takhle číst, doufám jen, že mí rodiče nic takového nezkoušeli. Jinak pokud budu mít děti, tak ti vděčí za to, že na nich tato metoda nebude aplikována. Skvělý článek. 🙂
No, na jednu stranu s tebou plně souhlasím. Na druhou bych to neviděla tak černě. Já nemám děti, ani je nechci, ale musím dát trochu za pravdu argumentu, že kdybys je měla, možná bys to chápala víc, protože i já si to myslím. Přeci jen… občas musíš nechat dítě vyřvat. Nemusíš praktikovat žádnu metodu, dělají to tak normální matky. Člověk nemůže u dítěte pořád stát, utišovat ho, konejšit, ležet s ním, dokud neusne. Není to špatný nápad, ale myslím, že ne každá matka na to má prostě po celém dni sílu a energiii, ne? Takže ne, neříkám nechat dítě vyřvat, dokud se unaví, ale někdy je prostě třeba nechat dítě se vyřvat a já na tom nevidím zase takové týrání. To hned neznamená, že ta matka je nějaká hyena, která pro něj nic nedělá a ignoruje ho 24 hodin denně. Já bych to taky nevydržela, asi bych za tím dítětem po chvilce šla a uklidňovala ho, ale prostě tuhle "metodu" (fakt se mi tomu tak nechce říkat, protože to dělaly i naše babičky a spoustu dalších ženských)úplně neodsuzuju.
[4]: ja mam dite a absolutne toto nechapu. Naopak, vzhledem k tomu, ze se snazim syna vychovavat v souladu s kontaktnim rodicovstvim, ani jsem nikdy nic podobneho zkouset nemusela. Hodinove kriceni, uspavani, noseni, nic z toho neznam, jelikoz syn moc dobre vi, ze jsem tu pro nej, takze nema uzkosti a nema potrebu si me vyzadovat pomoci place. Ale to by vsechny ty "matky", co nechtej sve dite "rozmazlit" musely umet trochu logicky uvazovat…
[2]: jo jasne, zkus ctyrmesicnimu vysvetlit, ze pusa na celo a spat 😀 nj, debilni uspavani, zenska si poridi dite a to dite drze vyzaduje, aby se mu venovala! Jak bych ho vratila jako vadny model…
Všechno má svý 🙂 Když byla moje princezna malá, pořád mi říkala mamka, ať jí moc nerozmazlím. Že za ní nemám běhat při každém pláči, protože ona nás taky nechala vyřvat a jak jsme byli hodní…
Ano, moji starší si taky trošku poplakali, když byli malí, ale ani jeden z nich se nepozvracel stresem a ani jeden z nich mi nevypadl z postýlky při pokusu jí přelézt a dostat se prostě pryč.
Byli klidnější a soběstačnější, než princeznička 🙂
Každé dítě je jiné a ano, ono konejšení se mi možná vymstilo, neboť malé už je skoro sedm a stále chodí dospávat do mojí postele, ale při její náměsíčnosti jsem rozhodně klidnější 🙂
Ano, opravdu jsem v jejím batolecím věku vyzkoušela metodu uspávání pláčem, i když jen proto, že jsem byla totálně vyčerpaná.
Ano, vylezla z postýlky a natloukla si…
Ano, proběhl i druhý pokus a ze stejného důvodu. A ano, opravdu pozvracela celou postýlku a od té doby začala dávit při každém pláči, takže to musel být její nejhorší zážitek.
A když jsem prostě byla zase jednou unavená až moc, kojila jsem jí v mojí posteli, dokud neusnula a někdy jsem neměla sílu jí přenést do postýlky.
Možná mám rozmazlené dítko a možná mám prostě jen milované dítko.
Kdo ví 🙂
[6]: Když máš dítě,tak opravdu nechápu,že jsi ještě nezjistila,jak jsou už i malí drobci chytří, ba i někdy vyčůraní 🙂 Na jednu stranu ať si každý vychovává dítě, jak chce. Já pouze vyjádřila názor, který je odlišný. Prostě nehodlám s dítětem chodit povinně spát, abych ho pak stejnym způsobem uspávala do deseti let 😀
Díval jsem se ten odkaz a neviděl bych to tak černě jako ty.
Souhlasím s [8]: , že s pláčem jako s nástrojem vydírání někteří caparti umí pracovat vstutku umně (viz hysterické scény v obchodech).
A myslíš, že zmínění rodiče opravdu aplikovali Estvillovu metodu? Dítě mohlo být nemocné a večer přichází horečka.
Nakonec, později, ji rodičové stejně nevědomky používají, když dají dítě do jeslí/školky.
[8]: To, že je dítě prvních pár života na péči matky zcela závislé, ještě neznamená, že bude rozmazlené a bude stejnou pozornost vyžadovat ještě v deseti letech 🙂
[8]: nj, ale jinak na tobe to vyrvavani nezanechalo vubec zadne nasledky:D
zijeme v posttotalitarni zemi plne separopvanych deti, ktere po porodu jejich matky poradne ani nevidely, pokud byly kojene, tak max po trech hodinach, protoze to jedine co dite uz od narozeni opravdu potrebuje je rezim, jidlo a cista plena, byly vozene v kocarcich prikryte plenou, aby nahodou nevidely svet, zavanockovane do obrovske periny, aby se nahodou nemohly hnout, pri placi se prehrivaly, takzepak hezky usinaly, a kdyz si ty deti nahodou dovolely brecet, jelikoz v celem tom studenem odchovu proste nutne potrebovaly alespon trochu toho kontaktu s matkou, tak se je nechalo rvat, protoze jinak budou rozmazlene. Neni divu, ze tito dnes jiz dospeli jedinci premysli slejne a delaji svym detem to same, co bylo provadeno jim. A vzhledem k tomu, ze jsou zeny v CR vdecne za neprirozene a zpackane porody a jsou schopne platit tisice lidem jako je Eva Kiedronova, nic se tady nejspis jeste dlouho nezmeni…
[11]: Nevim, proč hned musíš chytrolínko urážet a mít přiblblé kecy, jak to na mně nechalo následky. Je mi líto že nesneseš odlišný názor 🙂 Čus bambus a nezapomeň děcko při pláči okamžitě konejšit, aby neřvalo 🙂
[8]: Je jasný, že každé dítě bez ohledu na druh výchovy dříve nebo později bude zkoumat svoje možnosti a zjišťovat, kde jsou jeho mantinely, ve kterých se může pohybovat. Je to součást jeho uvědomování okolí, vnímání odlišností jednotlivých lidí, zjišťuje, co mu který z rodičů dovolí. Muž si nechá po hlavě skákat a u mě ví, že se nenechám tahat za vlasy a ani mi nesmí skákat po břiše, protože mě to bolí (a jednou jsem už potratila). Nesrovnávala bych v žádném případě pláč vystrašeného dítěte z postýlky a zkoumání, co rodič dovolí. Jedno je otázka pocitu bezpečí a zázemí, to druhé je už doopravdy výchova.
Ovšem ohánět se tím, že "já byla tak vychovaná a taky jsem to přežila", je subjektivní. Jako u každého dítěte. Já byla celkem nudné spací děcko, co prospalo cesty autobusem a v postýlce vnímalo jen asi 10 sekund. Mě to byla putna, co se kolem děje, jak nahlas řve televize a kdyby mě nebudili v noci na cucnutí čaje, spala bych až do rána. Lůca je vzteklina po tátovi a sama v postýlce je jen tehdy, když je v polospánku a jen se převaluje a hledá polohu. Sedím u ní, dokud neusne a má rozsvícenou lampičku/svíčku na poličce.
Je to divné. Asi mám dostatek pokory a nikomu necpu, že peďák mám a tak mám zákonitě pravdu ve všem, co se výchovy týká. A nikdy jsem neměla potřebu číst chytré maminkovské časopisy. Přejímat teorie výchovy a pokusit se je aplikovat na vlastním dítěti za každou cenu i za předpokladu, že to dítě nesnáší dobře na začátku a v budoucnu se bude "třeba jenom" ve spánku chronicky pomočovat. Ale "třeba jenom" do 13ti 😉 Matky a dívky, které máte již teď jasno, co se svým děckem dělat budete a nebudete, používejte taky hlavu a zamyslete se nad tím, jestli má právě vaše dítě povahu na ten druh výchovy, který jste si vysnily v 15ti letech 😉
U nás se preferoval tzv. bonding, což je přesně opačná metoda než je tady popisováno. Matka se se mnou opravdu patlala. Stále jsem byla v něčí náruči, byla jsem kojená a spala a vstávala tak jak potřebovala. Dokonce jsem zezačátku spala i s rodiči v posteli, protože v té kleci, kde jsem byla by kvůli mně domácnost nezamhouřila oka. A jestli mě to rozmazlilo? Myslím, že ani moc ne. Navíc, jak se dá novorozenec, který se tu ani nerozkoukal, chce jenom jíst a spát a pozornost matky, jak někdo takový může být vůbec rozmazlený?
Nechápu matky, proč od sebe své děti odstrkují, vždyť je to proti přírodě a pokřivují své děti. Je to strašné.
Je jasné, jak dítě začne později vnímat (jako kojenec), tak se rodiče snaží k jakémusi harmonogramu dne (např. že v noci se spí). Ale není rodina právě tvořená dětmi a nemá jejich hlavní výsadou je připravovat na budoucnost? Má, protože to je základní funkce rodiny. Bez dětí se nejedná o rodinu a na to všichni nějak moc zapomínají.
Jasně, později se musí rozmazlenosti zabránit- například, že dítěti nestrčím do ruky tablet a nepustím z dohledu, že mu nedám tu benevolentní výchovu jako v anglosaským zemích. Takhle se totiž rozmazlují děti.
Bonding v tom na vině není. To, že se matka dítěti věnuje (hraje si s ním, mazlí, uspává atd.) mu dává to nejlepší do života, co už jen máloco předčí.
To první období života je nejdůležitější. Dítě by mělo poznat, že na to není samo, že za ním maminka stojí.
A jestli mi bonding nějak ublížil? V posteli spím již dávno ve své, nepočurávala jsem se (jakmile jsem se naučila na záchod/nočník). Nikdy jsem neměla komplex méněcennosti, nerozmazlilo mně to. I přes vliv šikany jsem se nikdy nepoškozovala ani se nechtěla zabít. Mám zdravé sebevědomí a jsem schopná být asertivní. Přátelské i partnerské vztahy beru vážně a vážím si jich. Stejně jako rodinných. Bohužel si uvědomuju, že mnohdy jsem mezi svými vrstevníky sama. Hold, pan Estwill je prostě populární :/
Jsem toho názoru, že každé dítě je individuální a nejde aplikovat stejnou východu na všechny stejně.
Ségra má malou skoro dvouletou holčičku a ta jí před spaním vždycky vykoupe, malá pak dá všem v rodině pusinku a hezky se rozloučí, uloží malou do postýlky a jde pryč a malá mezi tím usne. Žádné řvaní. Pak se teda v noci probouzí a volá maminku a ta je vždy u ní na blízku a pak spolu spinkají až do rána. Připadá mi to jako rozumná metoda, ale nedá se aplikovat na každého. Já se divím, že mě máma jako malou nezabila, protože prý jsem řvala furt jako tygr, že jsem přeřvala všechny miminka z porodnice, byla jsem furt závislá na mamince a k nikomu jinýmu jsem nechtěla mimo sestru a i když máma dělala co mohla – uspávala, zpívala mi, věnovala se mi – stejně jsem vzteklá, nervní, trpící depresemi. nevím, jestli bych unesla, kdyby mi moje miminko prořvalo celou noc. Nemůžu říct, jak bych se chovala …
[16]: a zjistovala sis, jakym zpusobem jsi se narodila?
[13]: no vzdyt rikam, ze to na tobe zadne nasledky nenechalo 😀
Psychicke tyrani deti neni jiny nazor na vychovu…
Páči sa mi ako môžu ľudia na nejakú vec použiť princíp "hodíš to do p…riti" a nazvať to metódou. 😀 Ja s týmto absolútne nesúhlasím, ale na druhú stranu som takisto ešte žiadneho človeka nevychoval a dúfam, že ani tak skoro nevychovám 😀
Díky za dojemný článek. Mám dvě děti a ještě nikdy nenastala situace, že bych je "musela" nechat vyřvat. A je velký rozdíl, když mimino brečí a vidí, že matka je u něj a utiší ho až za chviličku, nebo když je od matky oddělené, třeba ve tmě a neví, zda matka žije, zda ještě někdy přijde. Než jsem měla děti, říkala jsem si, že je to asi výchovné nechat pořvat. Teď to vidím naopak – a díky tomu, že mají moje děti jistotu, že jsem u nich, tak téměř nebrečí. Spokojení jsme celá rodina.
Děti jsou opravdu každé jiné. Holka řvala při každé banální bolístce a při každém onemocnění od samého začátku. Kluk neřval skoro nikdy, takže jsme u něho, vychováni holkou, propásli nástup zánětu středního ucha – prostě pobroukával, pobroukával a najednou mu tekl z ouška hnis.
A nejotřesnější zážitek s dcerou jsme měli poté, co měla žena před kojením kávu, a ta malá … následně 26 hodin v tahu nespala. A to jsem dělali i takové věci, jako že se dovezl do bytu kočárek a jezdilo se s ní po bytě. No, pak jsme si přečetli v toxikologii, že se kofein vylučuje mlíkem 🙂
Ta metoda zní fakt děsivě, nechtěla bych to zažít ani teď, natož když jsem byla malá. Jen mě napadlo, že kolem roku by mohly růst zoubky, a to se asi musí prořvat. Máme u sousedů taky skoro roční dítě a taky často brečí, jen u nich jsem si jistá, že tuhle metodu neprovozujou. Když pozoruju naší kočku z kotětem, tak ta ho nikdy nenechala mňouknout víckrát než dvakrát, vždycky všeho nechá a běží k němu a to ani není její vlastní. Nevím proč lidi pořád musí zasahovat do něčeho co příroda nastavila a funguje to.
Soucítím s tebou. U nás čas od času také řve děcko a deptá mě to. Pouze však z toho důvodu, že nemůžu spát. Mateřský pud se u mé maličkosti zkrátka a dobře nekoná. Někteří rodičové by měli bydlet v odlehlých oblastech, protože řev jejich rozkošných paviánů dokáže způsobit kruhy pod očima mnoha lidí.
Vůbec jsem o tomhle nevěděla a jsem totálně v šoku. Jo, mimča mě štvou, jsou někdy dost otravný, ale nechat dítě ve tmě křičet strachem? Máma mi něco podobného dělala, když mi bylo 6, bála jsem se ve svém pokoji a psychiku nemám v pořádku dodnes. Je to odporné a nezodpovědné.
Kdybych měl sousedku, která na svoje dítě uplatňuje Estvillovu metodu, hned bych jí řádně domluvil, a kdyby v tom pokračovala, vzal bych těžkej řetěz nebo kus roxoru a šeredně bych ji zmlátil. Se zrůdou se má jednat jako se zrůdou.
Asi se stal zázrak, vyjímečně s tvým článkem souhlasím. 🙂
Lidi jsou tak chytří, až jsou úplně blbí. Zvířecí samice by okamžitě na plačící mládě reagovala, lidská samice se rozhodne ho ignorovat. Hnus!
Nechápu, jak si může někdo myslet, že dítě se dá rozmazlit tím, že se mu bude rodič věnovat. To přece snad doprčic každý ví, jak se rozmazlují děti, ne? A mimochodem, je sakra rozdíl mezi "vyčůraným parchantem", který vyřvává v obchodě proto, že něco chce (To totiž "vůbec" nedělají skoro všechny děti, ať už mateřskou láskou políbené či ne..), a mezi půlročním miminkem, které má naprosto omezené potřeby na jídlo, spánek, vyprazdňování a lásku..
Znám i ze svého okolí pár rodičů, kteří tuto metodu opravdu vyzkoušeli a moc si to pochvalovali. Sama jsem maminkou dvou dětí a nikdy jsem neměla to srdce nechat svoje děti dlouho plakat. Nikdy nemůžeme vědět jestli miminko něco nebolí, netrápí nebo jestli se nebojí. Právě v těchto chvílích by mělo miminko najít co nejdříve náruč svojí maminky a ne ležet samo opuštěné v postýlce.
Čím jsem déle matkou, tím děsivější mi tato metoda přijde. Tohle bych synovi udělat nemohla ani přesto, že jeho uspávání je (jistě i vinou komplikovaného porodu) náročné. Každé dítě se jednou naučí spát samo a není potřeba ho k tomu nutit nějakou trýznivou metodou jako je tato. Ta pro miminka představuje velký stres a velký stres není zdravý ani pro dospělé.
Tuším, že to byl právě tento článek, který mě před rokem o Estvillovi informoval. Dovolím si teď sdílet vlastní článek, který jsem o spánku miminek sepsala. Vždyť proč by nemohla maminka, která své dítě devět měsíců nosila v břiše a těšila se na něj, sledovat, jak vedle ní miminko s důvěrou usíná? To by vážně šla raději sledovat televizi, nechala ho plakat jen, aby už od něj měla pokoj? Proč si pootom to dítě pořizovala?
http://blog.veruce.cz/v/nazory/estvillova-uspavaci-metoda-aneb-o-spanku-miminek/