…Nedávno jsem přemýšlela nad tím, jak se dnešní doba zkracuje a z dlouhých vět se stávají útržky. Napadlo mě to v souvislosti s twitterem, kde se člověk snaží vměstnat svoji myšlenku do kratičce smskoidních 160ti znaků. Což je pro mě, jakožto pro klasického blogera a milovníka epických vyjádření, docela problém.Vzápětí na to jsem si vzpomněla na rodinu Smolíkovu, kreslený seriál z mého dětství, kde prapravnuk z budoucnosti mluví zkratkovitou řečí a ze Smolíčka Pacholíčka je rázem „smol pachol“. Možná i do této doby se dostaneme, vše se dnes zkracuje, zklipoviťuje, nerozmazává, utíná.
V souvisloti s tím jsem si uvědomila, jak i já sama jsem touhle zkracovací chorobou postižena, jak občas hltám informace dvouřádkově a ne dvoustránkově.
Napadlo vás to někdy? Jak si tak člověk projíždí facebook a vidí různé odkazy a články a říká si – „néé, tohle je strašně dlouhé, to číst nebudu…“. A nebo dokumenty a videoklipy, krátké filmečky a tak. Stalo se vám někdy, že jste se podívali na délku videa a řekli si – „dvacet minut? Na to nemám čas, to se mi nechce!“ A pak jsme dalších dvacet minut prokrastinovali na bůhvíjaké stránce se zábavnými obrázky.
Trochu mě to děsí, jak tu a tam koukám po příspěvcích přátel a ty, jež mají třeba deset řádků, ignoruju a přeskakuju. Nedejbohové, jsou-li třeba anglicky – i když anglicky umím velmi dobře a týdně překládám minimálně jeden rozhovor. Prostě dlouhé, nuda, přeskakuju, jedeme dál.
A nebo články, na blogu, na zpravodajských serverech, kdekoli. Dlouhé, nuda, nečtu, dlouhý názorový komentář? Áá, jděte s tím do háje.
Nejhorší na tom všem je, že vstřebáváním kratičkých klipovitých informací třeba na sociální síti vlastně ztrácím čas více, než něčím delším, nabitým informacemi. Ale stejně to člověku nedá. Přitom jsem minulý týden přečetla tisícistránkovou bichli a ani mi to nepřišlo.
Achjo, něco se s tím světem děje. Není čas a přitom ho občas tak neužitečně zabíjíme. Není to k smíchu?:)
Děvče, máš pravdu, zkracování vět, znamená také zkracování života. Já si jej zkracuju už sedmdesát let adlouhé čtení mi také nevoní. Psaní ale ne.
Na FB se tedy spíš vrhám po delších statusech, delší čtení mi obecně nějak nevadí, neodpuzuje mě… ale s videi je to jinak, připadá mi v poslední době jako ztráta času se na něco dívat, a přitom tu dobu pak věnuju skákání od jedný věci k druhý, a na nic se pořádně nesoustředím. 🙂
Pripomína mi to starú scifi knihu (brave new world) kde autor opisoval noviny pre pracujúcu primitivnu kastu robotníkov kde sa vyskytovali iba dvoj alebo trojslabičné slova.
Mně by ani nevadilo číst dlouhé komentáře nebo dlouhá vyjádření, kdyby je lidé nepsali do jednoho monstrózního bloku v jednom odstavci a nedělali žádné mezery, takže se to hrozně slévá. Když k tomu ještě přidají ignoraci mezer za interpunkcí, číst už se to doopravdy nedá.
[4]: Teda spíš dělali. Ten několikanásobný zápor se umí hezky zamotat 🙂
Pěkné, že je to snad Tvůj nejkratší článek, co pamatuju 🙂
Mně se stává, že vím, že na to nemám čas, ale pak se k takovým věcem vracím. Z toho, že nečteš dlouhé statusy na fb si nic nedělej. Informační hodnota většiny z nich je většinou jaká? A stojí člověku u těch věcí čas ztrácet?
Tlusté knihy ani dlouhé články nevadí, když jsou čtivě napsané. Dlouhé komenty nevadí od zajímavých lidí. A dlouhá videa nesleduju, i k filmům se nemůžu dokopat. Seriály, to je jiná. Tam dám třeba víkendový maraton. Tj. od pátku do neděle celou sérii. Podstata je v tom, co zaujme pozornost, pohltí mysl. Ne čas nebo lenost.
Je to smutné, ale je to tak, taky jsem už líná a to jsem dřív četla x knížek týdně.
[6]:O té informační hodnotě bych se hádala. Já dost často zveřejňuju úryvky z knih, které zrovna čtu. Ale pravdou je, že já nejsem většina.
Na Twitteru je dokonce jen 140 znaků, což mi opravdu dělá problém 😀 Dlouhé články čtu, pokud je to zajímavé téma. Co se týče filmů, obvyklá délka 90 minut mi problém nedělá, delší si občas rozdělím na 2 večery, ale někdy mě film chytne tak, že se dodívám na celý naráz.
Ale taky často prokrastinuju, místo toho, abych si přečetla nebo se podívala na něco užitečného.
[9]: Kéž já bych takové lidi v přátelích měla. Nikdo z těch, co mám v přátelích já, to nedělá. Ocenit můžu leda tak písničky
Zkracování mluvy někdy používám já, protože někdy se na mě nahrne tolik zajímavých myšlenek, které prostě musí ven do světa. Někdy mi toho ale je líto.
Je pravda, že tahle doba je strašně uspěchaná a chceme co nejvíce informací sdělené za co nejkratší dobu.
Nad tím, jako to bude vypadat v budoucnu raději ani nepřemýšlím.
Já třeba skutečně moc dlouhé články na internetu nečtu, ale jednoduše proto, že se mi na počítači čte špatně a na delší text se mi těžko soustředí.
Doba je uspěchaná, ale lidi by možná měli zpomalit, než si neustále stěžovat, že se zkracuje a spěchá 🙂
Než délka textu, odradí mě spíše angličtina. A to jednoduše proto, že její znalosti mám skutečně základní a plynulé angličtině nerozumím.
Při popisu procesu čtení na facebooku jsem se musel zasmát. A uklidnil jsem že, nejsem jediný 😀
160ti? Vážně? http://prirucka.ujc.cas.cz/?id=785
no, je to tak :)) já u fb a twitteru než abych psala něco zkracovaně, nepíśu raději vùbec nic a čtu příspěvky lidí, kterých mě to zajímá, většinou nehledě na délku, protože vlastně vśichni pokaždé přidávají příspěvky stále stejného typu
[16]: ano, vážně to není spisovné a vážně jsem to napsala:) jsme na internetu, klipovitost nade vše…:)
Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela, ale je pravda, že se hodně slov a vět zkracuje. Já třeba taky přehlížím dlouhé články a i videa. Vadí mi, když vidím dlouhý článek bez odstavců atp.. to se potom na to vykašlu a nečtu. Naopak mám zase problém třeba ve škole při slohovkách je zkrátit 😀 Nějakých 200slov nebo kolik, většina má problém to dotáhnout, já zase zkrátit 😀
Ne, tímto druhem odporu číst dlouhé texty, opravdu netrpím.
[1]:
Petr Ehrlich Jude