
„Co bych řekla, ale nemůžu“ je titulek tématu týdne, ale já jsem článek chtěla pojmout více obecně, protože, jak jistě chápete, vzhledem k tomu, že některé věci člověk v sobě dusí a neříká, znamená, že je ani nevypíše na blog, tedy v případě, že jako já skončil v pasti veřejně známé identity. Můžu si jen obecně povzdechnout – a ačkoli jsem tohle téma k psaní zavrhla, nakonec jsem se rozhodla pár řádků napsat. Třeba to někoho nakopne, když už ne mě:)
Znáte ten pocit, kdy hrozně chcete někomu něco říct, ale nemůžete? Každý jsme to snad někdy zažili. Problém je, že můžete, ale nechcete nést následky vyřčeného. Nedávno jsem o něčem podobném psala na Poslovi, ve zkratce jde o to, že si lidé neustále utvářejí domněnky, kterými pak straší sami sebe.
A s oním mlčením je to vlastně to samé v bledě modrém – mimochodem, víte, že anglické slovo blue, tedy modrý, znamená také smutný? Takže toto přirovnání je velmi trefné. Kolik lidí je každý den smutných a utrápených proto, že chtějí něco vyslovit nahlas, svěřit se, přiznat, ale mají strach?
Ano, strach, to je celý problém nevyřčeného. Když jsem byla malá, rodiče mi kladli na srdce, že když něco provedu, mám se přiznat, i když to bude sebevětší průšvih. A pravda je, že když už jsem sebrala odvahu a přiznala se, trest byl velmi mírný, oproti situaci, kdy můj přečin byl odhalený rodiči a nedejbože ještě mnou popírán. Za lhaní mě rodiče trestali mnohem víc, než za rozbitou hračku nebo poznámku v žákovské. Naučila jsem se jim důvěřovat a dodnes není snad nic, s čím bych se rodičům nemohla svěřit.
Ale dospělý život už není jen o kuli z matematiky nebo o bárbíně s ostříhanými vlasy na ježka. A v hlavě člověka, který má pubertu dávno za sebou, se odehrávají mnohem děsivější věci, než večerní zákaz televize. Co když budu odmítnut objektem své touhy? Co když mi partner přestane věřit? Co když mě vyhodí z práce? Co když ztratím kamaráda? Co když…
A tak mlčíme a mlžíme. Toužíme po úlevě, ale ústa máme zamčená na sto západů. Někdy přijdeme do místnosti a nadechneme se a pak zase vydechneme nebo si odkašleme, otočíme se a tváříme se, že jsme se spletli, že nic nechceme, že nám srdce nesvírá nevyřčená věta.
Nejhorší je, že někdy nejde o přiznání k pekelnostem, vlastně bych řekla, že častěji o ně nejde. Většinou jde o city, které chováme a nedokážeme je vyjádřit. A dokonce, i když víme, že se za ně nemusíme stydět, tak raději mlčíme, dokud není pozdě. A nakonec žijeme navěky s co by, kdyby… v hlavě a to co by, kdyby (další domněnka v paláci hrůzy zvaném mozek, mimochodem) nás nikdy nepřestane hníst.
Co je tak těžkého chytit někoho za ruku a říct „mám tě rád“? Vlastně jsou to tři slova, pohyb pár svalů a trocha vzduchu na hlasivkách. Ale strašák jménem „a co když“ nám zacpe ústa a my lapáme po dechu jak němé ryby, srdce touží vyskočit z hrudi, ale my mlčíme jako zařezaní, bojíme se prolomit ledy a pohnout se z místa. Je to zcela iracionální strach, založený na nedostatku sebevědomí a strachu ze samoty, na strachu ze slova ne a na tom, že projevení citů je slabost.
Lidi jsou divná stvoření. Máme dar emocí, ale používáme je proti sobě, stejně jako dar rozumu. Válčíme a ubližujeme si navzájem, místo abychom ledy prolamovali, tak si kolem sebe stavíme paláce z ledových kostek a za hradbami, přes které nelze přelézt, pak osamělí pláčeme. Mlčíme a litujeme a představujeme si, jak bychom litovali toho, kdybychom promluvili. Lítost, strach a chlad. Všechno to je cesta do pekel – a pokud si představíte zamrzlý vikingský Helhaim, tak tam fakt jít nechcete. Tak to řekněte. Můžete/můžu. Jenom nechcete/nechci…:)
Taky věštíš 🙂 Zrovna o té samé věci jsem dnes ráno uvažovala. Jak mě mrzí, že mám dojem, že mám svázané ruce. Říct bych mohla vše a také jsem už řekla a žádná tragédie to nebyla, naopak. Nic lepšího jsem v životě neudělala, než že jsem šla se svými city ven. Od té doby jsem se naučila strašně moc, vůbec jsem to nečekala. Ale říkala bych to nejradši dál, ale mám dojem, že to prostě není vhodné… ale možná jde jen o to najít to správné vyjádření… protože lásce člověk prostě bránit nemůže… a pokud to dělá, tak tím jen trpí….
…aneb jak zpívá Ortel – kolik je lidí, co se jen stydí lásku svou někomu najevo dát…
Myslím, že tento problém má většinou hodně inteligentních lidí, lidí, kteří mají strach z následků a umí si věci kolem uvědomit. Krásný článek, přiměl mne zase o trošku víc milovat a vážit si 🙂
Pokaždé nejde říct surovou pravdu. A může to bát také o lásce. Když si člověk vybere místo velice nejisté léčby pomalou smrt, nejde mu říct – já tě nenávidím za to, žes to vzdala. Musíš říct lež – mám tě ráda. I když právě v ten moment to pravda není.
[4]: ano tomu se říkává "milosrdná lež"
jo a k samotnému nadpisu "Když lidé mlčí" bych jen řekl, že tímto způsobem vznikají nejvíce druhy psychické šikany (= no když například parnter mlčí o důležité věci na kterou je tázán svou partnerkou (a mám na to příklady, co jsem viděl u jiných lidí (a ti by mi to zcela jistě potvrdili).
MLČENÍ (v partnerství) = psychická šikana (ale jistě – vyjimky by se daly také najít)
Na druhou stranu: Vyřčené slovo a vystřelený šíp nelze vrátit /Indiánské přísloví/.
K vyjádření opravdových citů netřeba slov.