Nevím, čím to, ale poslední dobou se rozmohlo vraždění stromů více, než jsem byla zvyklá. Jistě, vždycky lidé pro nic za nic káceli stromy a zanechávali po nich mrtvé, hnijící pahýly, trčící ze země jako zbytky kostí. Ale proč lidská lebka vyvolává strach a smutek, zatímco po pařezech vesele skotačí malé děti? Proč je vražda bytosti, oplývající nezměrnou energií a stářím menším zločinem, než zabití křehké, pomíjivé bytosti jménem člověk?
Já vím, člověk myslí, cítí, mluví, křičí bolestí. Ale to, že nerozumíme řeči stromů a neslyšíme řev řezaného kmene ještě neznamená, že se tak neděje. Podle toho, v co věřím a co vídám na vlastní oči, má strom jinou duši než člověk. Utrhnete-li větev, rozdělíte duši stromu na dvě části – malý kousek žije ve větvi dokud neuschne a zbytek žije ve stromu. Pokud uřežete strom a na místě zanecháte pařez, část duše pomalu zetleje ve dřevě, ale mnohem větší část zůstane v pařezu a kořenech, kde stále nasává živiny z půdy a v šíleném zmatení přežívá další roky, než odumře i pařez a duše mrtvého stromu se konečně spojí a odejde na Druhý břeh.
Nemusíte tomu věřit. Nemusíte to tak cítit. Ale pokud ve vás je alespoň malý kousek milovníka stromů, projděte si spolu se mnou mrtvou zahradou zavražděných bratrů a vzpomeňte si na ně…
Červenec 2010. Zpráva od Finnýska – zabili dvojčata. Trvalo jen pár sekund, než jsem tohle sdělení pochopila. A pak se rozplakala. Dvojčata byly dva stromy v městkém parku v Prostějově, které vyrůstaly z jediného kmene. Těžko říct jaké hnutí osudu je spojilo dohromady – ale byly tam. Jejich stín mě konejšil a jejich větve hladily a kdykoli mi bylo smutno, vyrazila jsem do parku, objala ty dva vysoké buky a usedla na jejich silné kořeny.
A teď tam najednou nejsou. Proč? Komu vadil strom vprostřed městské zástavby? Komu vadily jejich mohutné zdravé kmeny, stínící trávník v parku? Ať dal příkaz k jejich pokácení kdokoli, byl to zbytečný čin. Oba tam mohly růst a žít další desetiletí. Déle než člověk, který dal razítko a vypustil četu holomků ozbrojených motorovkami. Už tam nejsou. Jen holý pařez nad nímž se tyčí ubohé torzo jejich mohutných duší. Jednu noc jsem je navštívila a v tichém objetí jsem tam asi hodinu seděla s kamarádem. Poprchávalo a na nebi zářil úplněk. Od té doby jsem to místo úkladné vraždy nanavštívila. Proč taky. Dvojčata jsou mrtvá a místo útěchy tam nacházím jen zmar.
Začátek jara a já na silné „paži“ jednoho z dvojčat. Jediná vzpomínka, co mi na ně zbyla…
Září 2010. Ulice česká v Brně. Kousek od hodin, místa, kde se schází skoro všichni, kdo mají v Brně rande, schůzku s přáteli nebo obchodní jednání, stojí útlý kmínek stromu. Snad javoru, nevím, jediné, co si vybavuji je jeho tenký kmen, jedna z mála připomínek zeleně v kamenném centru Brna. Kolem něj je kamenný obrubník, na kterém jsem sedávala a kouřila ve dny, kdy jsme se ještě tajně scházívali s Mamutem. Seděla jsem tam, mrzlo a dým s cigarety chládl během pár vteřin. A za mnou jistota útlého kmínku.
V druhé polovině září byste tam tento stromek hledali marně. Proč? Stál v cestě plánované rekonstrukci centra. Nemohli udělat dlažbu kolem něj, nemohli kousek dlažby vytesat ručně, nemohli bagry jezdit okolo. Museli vzít pilu a krátkým řezem zabít strom. Zbytečně, jenom stál v cestě. Co na tom, že roky shlížel na všechny ty čekající lidi, co na tom, že poclouchal jejich radosti a strasti. Pod tímhle stromem jsem seděla, když jsem loni na podzim náhodou potkala Mamuta na Čáře a zapovídali jsme se – o kapele, o jeho rozchodu, o poezii. V ten den se z nás stali přátelé a o pár měsíců později jsme pod týmž stromem měli své první rande. Ten už tam nestojí. A přesto jsem nucena přes to místo chodit a dívat se na prázdnotu, kterou po sobě zanechal…
Jednu z vedlejších rolí hraje tento stromek i v mé povídce
Říjen 2010. Jdeme s Mamutem na procházku do lesů za město. Je chladno, všude víří žluté listí. Opatrně trhám poslední zbytky léta a vážu je do kytice, kterou teď suším v pokoji, aby mi tuhle procházku navždycky připomínala. Místo krásných květin, místo oblohy poseté tečkami ptáků, místo náruče šípků, z nichž brzo budu vařit čaj, mi ale z procházky utkvěl v hlavě jediný pohled.
Pohled na planinu mrtvých stromů, jejichž duše se kymácely ve větru a ptaly se mě neslyšně „proč?“. Na světě je tolik papíru, že i kdyby se už nikdy nepokácel žádný strom, dal by se recyklovat do nekonečna. Většina nábytku je z plastu, dovedně imitujícího dřevo. Topíme plynem. A přesto masakrujeme les, stromy nemilosrdně zabíjíme a jejich mrtvá torza necháváme dodělávat celé roky, místo toho, abychom je vyrvali i s kořeny a nechali je odplout pryč.
A konečně listopad 2010. Vracím se domů a už ve dveřích na mě sestra volá – podívej se z okna. Vykouknu a na chvíli netuším, co se děje. Až mě upoutá podivné prázdno…
Před naším oknem stál velký smrk, vyšší než dům, ve kterém bydlíme. Silný, zdravý a zelený. Jediné, co tam stojí teď je dva metry vysoký pařez, ovinutý břečťanem. Vypadá dekorativně, asi proto ho tam majitelé zahrádky ponechali. Smrk asi tak dekorativní nebyl a tak musel pryč. Kdyby byly problémem kořeny, zvedající základy, museli by odstranit i pařez. Ale ten tam stojí dál a smrk byl stejně více než tři, čtyři metry od domu. Kořeny nic neničili, strom mohl žít dál.
Ale nežije. Na vrcholu pařezu teď místo kmene s větvemi ční do noci lampa. Smutná připomínka toho, že moderní civilizace vždy zvítězí nad Matkou přírodou. A že člověk má právo zabíjet stromy kdykoli se mu zlíbí.
Dvojčata. Společník při čekání na České. Polovina lesa. Smrk pod oknem. Všechny tyhle stromy, a bohužel jistě i mnoho dalších, zemřelo letos kvůli lidskému pohodlí nebo jen z jejich rozmaru. Člověk zabíjí stromy. Doufám, že v dějinách tohoto světa jednou nadejde spravedlivý den, kdy stromy začnou zabíjet lidi…
Omlouvám se všem humanistům, které tento článek zvedl ze židlí. Kdo neslyšel nářek umírajícího stromu, nepochopí…
Je zoufalé, že stromů a ostatní zeleně neustále ubývá.
Vedle naší školy kdysi stával krásný borový les… Kolem čtyř set stromů. Teď už tam asi rok a půl není… Vykáceli to. Bez důvodu… Tedy, měla tam být ubytovna pro sociálně slabé. Vedle záladní školy. To se nstalo. Místo toho tam chtěli postavit bytový komplex… Ne, ještě mnezačali. Pokaždé, když tudy procházím, dívám se na to místo a přemýšlím, proč. Nevím, ale byla bych ráda, kdybych věděla. Prý tam nebyli ptáci, veverky. Tak jakto, že když jsme tím lesíkem běhávali, častokrát jsme slyšeli ptačí zpěv a občas dokonce viděli hnízdo…? Veverky tam byly, sice málo, ale byly. A oni to tam vykácí… Je to smutné.
Les si roste několik desítek let a za jeden jediný den (za jedno jediné dopoledne, poslední den školy) je to všechno pryč…
Bylo jedno z těch teplých podzimních pátečních odpolední, kdy jsem si vyrazila do lesa na "můj" kámen. Seděla jsem na něm a přemýšlela a užívala si pocit, že jsem v lese – na místě, které kypí životem. Pak jsem zahlédla muže s motorovou pilou, který nasedl do auta (uprostřed lesa!!) a odjel… cestou zpátky domů jsem chtěla jít po cestě, která je kryta rozložitými korunami vysokých stromů… v příjemném rozpoložení jsem zůstala v šoku stát. Mě kdyby někdo viděl, musel by si myslet, že snad vidím mrtvolu – a měl by pravdu. Desítky zdravých stromů, osmina lesa, pokácená a rozřezaná, větve na kromadách – stále se zeleným listím. A kmeny nakupené u sebe a označené spreji. Cesta rozježděná koly těžkých vozů. Jen jsem stála a v jednu chvíli mi tekly slzy. Šla jsem tím umírajícím místem, překračovala větve, dokonce je obcházela, abych na ně nešlápla… je to hrozná vzpomínka… ještě jsem se otáčela přes rameno – není divu, že jsem ten kámen hledala čtvrt hodiny, když orientační body byly poražené na zemi…
Já už fakt nemám slov. Je mi z toho do breku. Zažila jsem něco podobného a vím, co je to za hrůzu (http://svartsyn.blog.cz/1006/kaceni-stromu-je-zrudny-cin-a-zasah-do-prirody)…
A já zase viděla fotografii na jednom webu, kde lidé vytvořili obrovskou železnou konstrukci ve tvaru stromu, na kterou pak připevnili snad přes tisíc pokácených jehličnatých stromů. Toto dílo mělo tvořit jeden velký strom. Mě však málem rozbrečelo.(http://kreperat.blog.cz/1011/kdyz-vanocni-strom-tak-co-nejvetsi)
Ani nevíš jak moc ti rozumím. Na dvoře jsme mívali taky krásný útlý stromek, který nikomu nevadil a je pryč. Já byla na mrtvici i když zabili moje oblíbené křoví, natož strom 🙁
Bohižiaľ, majestátne a krásne stromy nie sú jediné, ktoré doplácajú na ľudskú hlúposť, pohodlnosť a majetníckosť … tento týždeň aj u nás v škole zabili asi 10 stromov, ostalo po nich len prázdne miesto …
Slzy v očích. U nás taky pokáceli strom. On měl kořeny pod školou a v několika místnostech se začala vlnit a rozlamovat podlaha.
Ti lidé to snad nepochopí. Jednou tu lanetu zničí kvůli naší roztaženosti. A možná za 100 nebo 200 let bude taková, jako v některých sci-fi – pustá, moderní, plastová a železná. U nás v Praze poblíž mého bydliště je takové pásmo dětských hřišť. Kolem je malý potůček a ten lemují křoviny a stromy. A je tam taková rozsáhlá vrba. A v ní je zapsané moje dětsví, i te´d na ni ráda vylezu. Už jí sundaly pár větví a dost se bojím, že po ní zbyde jen pařez. Troska dušičky z velké energie…
taky je mi líto, když se zničí stromy, které dlouho tvořily genius loci nějakého místa…třeba u nás na náměstí byly takové dva velké, každý prosinec vánoční, smrky. Na druhou stranu u nás doma dřevem topíme, máme ze dřeva dům a prostě nakládáme ze dřevem tak, jako lidi odnepaměti. Stejně jako jíme maso, zabíjíme vepře a kuřata. Je mi líto každé duše, která musí trpět, ale jsem člověk, masozravec, predátor zvířat a stromů. Necítím energie stromů ani nioc podobného, ale svým založením věřím, že tu duši mají. Ovšem…žít v plastu a topit plynem či elektrikou nechci, když má praskající krb mnohem příjemnější teplo. Snad se najdou nějací zapálenější ekologové než já, kteří skutečně vynaloží nějaké úsilí, aby nebyly zbytečně káceny stromy ve městech a na dalších místech, kde zdobí a prospívají životnímu prostředí..
Je smutné. že si lidé neuvědomují život přírody. Pro většinu z nás je strom "jen" strom. Né, já nejsem nějak spjatá se Zemí, vlastně jsem na tyhle věci necitlivá, ale u nás před panelákem stojí krásný strom, který je to první, čeho si všimnu při výhledu z okna. Má krásné listy, jako dítě jsem kolem něj a ostatních stromků okolo pobíhala… představa, že se jim něco stane mě bolí. Je to opravdu hnusné, jak mnozí z nás přistupují ke stromům, rostlinám, všemu… Ale věřím, že se situace brzy změní, i lidí, kteří naslouvhají svému okolí přibývá.
Stromů ti je líto, ale květiny trhat můžeš? Že neslyšíš jejich nářek přece neznamená, že je to trhání nebolí :))
[10]: jasně, pokud se strom využije, pak to patří do koloběhu přírody, ale kácet strom zbytečně proto, že zavazí nebo prostě jenom tak, že nevyhovuje nové představě nějaké lidské stavby, to je to, co mi vadí. Člověk má využívat dřevo, ale nemá ničit pro nic za nic. Stejné je to s masem, zabíjet pro maso, ano, ale pro kožešiny, pro kly a pod a pak maso nechat shnít?
[12]: než utrhnu květinu, zeptám se jí, jestli smím. Květina má krátký život, většinou před zimou zemře a hodně z nich je utrženo rádo. Některé chtějí zůstat tam, kde jsou a tak je tam nechám. Jiné chtějí jít se mnou a tak jdou. Jejich nářek slyším, když jezdí děda po zahradě se sekačkou nebo když někdo škube kytky bezdůvodně, jen tak kvůli škubání. Když květinu požádáš a utrhneš ji s láskou, tak to téměř necítí.
nejsem humanista a neslyším umírající stromy, ale stejně mě ty lidi serou
[13]: no jasný, s tím zbytečným kácením hlavně ve městech taky nesouhlasím. zrovna jsem si na tvůj článek, vzpoměla dneska u krbu a tak jsme to s tatou probírali =) …zrovna topí rozřezanýma europaletama z práce XD
Kácení stromů je hnus. Já bydlím na maloměstě a i tak tam kácí jeden za druhým. I aleje a spoustu nádherných obřích starých stromů. A fakt jim nevěřím, že to dělají proto, že by ty všechny stromy byly nemocné, to je jen výmluva, protože místo nich se tam staví nové obchody. Teď přímo v centru vykáceli další celou alej…kvůli parkovišti! Strašně mě to štve 🙁 Ale když jednou za uherský rok nějaký strom spadne a někoho to zraní nebo zabije (jako před rokem nebo dvěma, teď už přesně nevím ty školáky ve Zlíně)tak aspoň mají výmluvu,proč je vraždit a lidi, kterým se to nelíbí div neoznačí za šílené ekologické aktivisty :-///
Tohle jsem cítila už s mnoha stromy, které provázely mé dětství a pak je nemilosrdně zabily jen proto, že "blbě stíní". Jednu starou borovici, co jsme měli před domem jsem oplakala a zacpávala jsem si uši, abych neslyšela hluk motorových pil, protože pro mě to byla zbytečná vražda.
Souhlasím s tebou, u nás na vesnici se teď děje to samé, křoviny, a staré lípy u hřbitova musí pryč, co na tom, že byly zdravé a mohli žít dlouhá léta.
Rve mi to srdce, jít tam a nevidět je.
proč nechávat pařezy stromy jdou vytrhnout i s kořenama.jen na to stačí mít techniku: VT-55A nebo VT-34 a řetězy. Tažná síla 200tun si poradí.U nás se to tak dělá,proč kácet strom a pak kopat pařez,když ho můžu vyrvat celej.