Když jsem si přečetla téma týdne, hned mě napadlo, že problém není v té větě, ale v tónu, jakým ji proneseme.Když řeknete „jsem dospělý“, dáte důraz na slovo dospělý a máte u toho nos nahoru, je jasné, že jste ještě dítě. Ale pronesete-li to s takovým smutným povzdechem, patrně už vás noční můra jménem dospělost dohnala.
Proč si myslím, že dospělost je noční můra? Inu, být dospělý a být dospělý je rozdíl. Dospělost se u každého z nás projevuje jinak, v jinou dobu a ne vždycky to musí být ve všech aspektech života. Člověk se podle mého stává dospělým ve chvíli, kdy stojí na vlastních nohou a přebírá zodpovědnost sám za sebe. Vydělává si, bydlí bez rodičů a je schopný si sám uvařit, nakoupit, dojít na úřad a vyřídit potřebné záležitosti v různých institucích. Dospělými jsme ve chvíli, kdy nepotřebujeme maminčinu sukni – ale přesto to neznamená, že se jí musíme vzdát úplně. I dospělý člověk občas potřebuje radu rodičů či jejich rameno k vyplakání a není ostuda přiznat, že si člověk neví rady, byť je mu třeba čtyřicet.
Ale být dospělý neznamená, že si člověk už neumí hrát. „Jsem šíleně dospělý“ a tak se přece nebudu koukat na pohádku, pche, to je pro děcka. Žádné kolotoče a houpačky, žádná cukrová vata a hlasitý smích, pozor ať si neušpiním šaty od trávy a nedej bohové, aby si o mě kolemjdoucí mysleli, že jsem infantilní…
Každý z nás by v sobě i přes svoji dospělost měl udržet aspoň kousek dítěte a občas jím na chvíli být. Hrát si, obléct si něco ulítlého, zamazat se na písku nebo si hrát s cizím štěnátkem. Vidět věci známé, jako by to bylo poprvé, dotýkat se světa kolem sebe a smát se od srdce.
Ten, kdo je opravdu dospělý, tohle umí. Umí se o sebe postarat a zároveň v sobě umí najít dětskou radost. Pokud ne, pak je jeho dospělost většinou jen póza, do které se uvrtal a sám jí uvěřil, ačkoli to možná vůbec není pravda.
Kdy jste si poprvé mysleli, že už jste dospělí? U mě to bylo asi ve třech, čtyřech letech, naučila jsem se číst a začala jsem chápat svět kolem sebe. A měla jsem pocit, že na všechno znám odpověď, že jsem nejchytřejší na světě a že už jsem velká holka a můžu si dělat, co chci. Druhý pocit dospělosti přišel v době, kdy jsem se potýkala s psychickými problémy a skončila jsem na psychiatrii. Najednou jsem měla pocit, že už nikdy nedokážu být dítětem a bezstarostně se smát, viděla jsem v životě jenom žal a utrpení. Nu a třetí dospělost přišla nedávno, kdy jsem se odstěhovala od rodičů a začala bydlet sama, byť v pronajatém bytě a částečně tehdy ještě z peněz rodičů a něco málo z brigády, ale najednou jsem si uvědomila, že nelze jen tak házet věci do košíku v obchodě, že všechno má svoji cenu a že špinavé prádlo se nepere samo. A s tímhle poznáním tak trochu bojuju dodneška.
A myslím, že nejsem jediný mladý člověk, kdo překročil dvacítku a uvědomuje si, že rodiče ho nebudou držet za ruku věčně. Někdo prožije to odtrhávání postupně, na někoho to spadne jako utržený balkón. těžko říct, která cesta je lepší, snažší, přirozenější. A těžko říct, jestli dospěju za rok nebo až v padesáti.
Všechny nás to ale čeká a je to hodně těžký quest. Přebíráme zodpovědnost za své činy a postupně i za své děti. Což je asi nejhorší část na tom, být dospělý – být zodpovědný. Přemýšlet, co přinese zítřek, příští měsíc, rok. A díky tomu zapomínáme na kouzlo přítomného okamžiku, které si tolik vychutnávají děti.
Takže doufám, že se mi podaří mozkem opravdu dospět a duší umět být stále dítětem. Tenhle kompromis se podaří málokomu, ale jsem si jistá, že stojí za to:))
Btw. ještě jeden můj článek na podobné téma si můžete zde.
Tohle je opravdu pravdivej článek, nejvíc se mi líbil první odstavec, protože dokonale popisuje můj názor.
Moc hezky píšeš 🙂
Souhlasím s tebou v mnoha ohledech. Ovšem každý je nějakým způsobem dítě až do konce života 🙂 Jen to potlačuje.
Taky jsem si myslela, že jsem strašně dospěla, když jsem se naučila číst 🙂
S článkem nezle nesouhlasit…
Jo, pustit se maminčiny sukně v rovině, řekněme, praktické je první level. Zjistit, že lednička se neplní na kouzelné slovo a že za tři stovky je potřeba vyrobit rozumný nákup, nikoli je prošustrovat, vědět, kam se chodí na úřad nebo na poštu a co tam komu chci říct… Na druhou stranu tohle zvládne dítě už v pubertě, dojít, zařídit, vyřídit, koupit… Ten druhý level je naučit se samostatně fungovat v té, řekněme, mentální rovině. Chovat se zodpovědně, umět nést důsledky svých činů, mít dostatek zkušeností, abych se dokázala rozhodovat, umět fungovat ve vztazích, v sociální rovině….
Pronajatý byt je ok, taky tak budu bydlet minimálně dalších pár let a to jsem o pár let starší… Ne každý může nebo chce mít svůj vlastní (bez ohledu na věk).
Mně vždycky připadalo, že ty číslice věku přibývají hrozně rychle, ale přitom já se ani tak moc neměním… Vypadám a obvykle se i cítím mladší, pořád ještě zčásti jako studentka, i když už nejsem. Už mám blíž ke třicítce než dvacítce, ale přitom se pořád cítím na 18.
Wau! Tento Tvůj článek jsem přečetla jedním dechem, což se mi většinou u jiných článků třeba i na podobné téma nestává. Neber to jako podlézání nebo zbytečnou lichotku, prostě to jen tak cítím 🙂
Na Tvém blogu jsem poprvé, takže vůbec nevím, jak to tu chodí, co a jak píšeš, apod. Budu tedy studovat postupně. Jsem takové blogerské kuřátko, ha ha 😀
Btw. co se týče mého názoru na Tvůj článek … souhlasím s ním. Vlastně jako bys mi mluvila z duše. Před 2,5 lety jsem se odstěhovala od rodičů, žiji sice s přítelem, který mi pomůže kdykoliv, když to potřebuji, ale přece jenom ten život už je takový jinačí, než jaký byl v dětství – takovou krásnou bezstarostnost už asi nikdy nezažiju 🙁 Možná bohužel, možná bohudík. Někdy si myslím, že už jsem konečně dospěla, ale pak zase přijdou mé nevyřáděné dny a chovám se jako naprostá puberťačka – je to se mnou jako na horské dráze, i když mi v listopadu bude 22 let 🙂 Avšak ten kousek dítěte, který ve mně neustále ještě zůstává, bych nechtěla ztratit ani ve svých 30ti, 40ti, 50ti, … letech 🙂
Moc pěkný článejk, vše je pravda
já stále ještě nejsem dsopělá, ale někdy mi ten dětský pohled orpavdu chybí 🙂