Hledání smyslu v nesmyslu

Tuhle hlášku strašně rád říkal Mamut, ale bohužel ji nemůžu tady na blogu reprodukovat v psané podobě tak, jak ji říkal on. Představte si, že zakloníte hlavu, přivřete oči, nakrabatíte obličej a každé „el“ vyslovíte jako měkké ĺ ve slovenštině, ale tak dvakrát změkčené a všechna tvrdá y přečtete jako měkká. Chápete to?:) Bez toho to prostě není ono. Taky mu v pokoji visí obrazy Salvadora Dalího a vlastně celý vztah s ním byl takové „hLedání smisLu v nesmisLu“. Ale krásný hledání:) A vlastně mám nesmysly docela ráda:)
Ale abyste pochopili, o čem je řeč (věřím, že většina z vás chápe, ale tak, znáte to, bohové ví, co mi sem chodí za lidi:D), tak tahle věta je jakýmsi mottem dadaismu. Což, jak si beztak všichni pamatujeme ze školy, je umělecký směr, který vlastně popírá, že je uměleckým směrem, který se vyvinul na začátku dvacátého století ve Švýcarsku v reakci na frustraci z první světové války.

Z čeho vlastně vznikl jeho název, se přesně neví. Podle jedněch zdrojů je to zcela smyšlené slovo, aby dadaisti ukázali, že nepotřebují ani smysluplný název, natož jakýkoli jiný smysl čehokoli. JIné zdroje uvádějí, že je to z ruského slova ano, tedy „da“ jako dvojité přitakání a nebo prý kdosi ze zakladatelů zapíchl tužku do slovníku, která svým hrotem ulpěla na francouzském slově „dada“, což znamená houpací kůň, nebo v určitém kontextu záliba.
Ale nedivila bych se, kdyby to vážně žádný význam nemělo, jen lidi prostě musí ve všem hledat smysl, už od malého děcka. „Proč je nebe modré?“ „A proč ptáci létají?“ „A proč babička umřela?“ „A proč kytky voní?“ „A proč musíme platit daně?“
A proč a proč a proč. A co když je někdy odpověď „prostě proto“. Jsou věci, které důvod nemají, prostě jenom jsou. Třeba láska. Jaký má smysl? A jaký má smysl třeba sněženka na hromadě kompostu? Nebo kytky na hrobě? Jaký smysl má třikrát zaklepat, abychom něco nezakřikli? Znáte odpovědi? Tak mi, chytráci, řekněte jaký má smysl život? A jsme v háji všichni, protože víme akorát prd.
A na tohle všechno chtěl dadaismus ukázat. Že se lopotíme za smyslem křidýlek čmeláka a podstatou gravitace, přičemž ani nevíme, kde jsme se tu vzali a kam směřujeme. Z čehož později vznikl nihilismus (= nic nemá smysl) a surrealismus (= smysl je někde hluboko v nás). Hlavní a asi nejznámější představitel dadaismu a později i surrealismu je Salvador Dalí, další jsou třeba Max Ernst nebo Hannah Höch. V literatuře pak Guillaume Apollinaire a Tristan Tzara.
A když už tedy známe nějaké ty umělce, směle do toho…schválně, jestli v tom najdete/me smysl:)
Max Ernst – Hydrometická demonstrace toho, jak zabít teplotou
***
Raoul Hausmann – „Tatlin at Home“
***
Guillaume Apollinaire – kaligram (báseň v obraze) Paříž
***
Salvador Dalí – Měkké hodinky
A abyste neřekli, tak ještě nějakou tu literatůru:
Ocúny – Guillaume Apollinaire
Podzimní pastviny jsou krásné na pohled
Krávy co pasou se
Spásají zvolna jed
To ocún kvete tam – má zbarvení tvých víček
Pod tvýma očima je tmavý půlměsíček
I ten je zbarvený jak ocúnový květ
I já z tvých očí spásám celý život jed

Hle školáci sem jdou jdou v rámusu a křiku
Jdou v dlouhých zimních foukají harmoniku
A ocún trhají který se podobá
Všem ženám na světě a je jak víčka tvá
Do nichž jak do lístků zběsilý vichr duje

Pastevec písničku si něžně pobrukuje
Zatímco krávy už navždycky opouštějí
Tu velkou pastvinu i zhoubné květy její

Báseň – Guillaume Apollinaire

Vešel
Posadil se
Nedívá se na sirníček s rusými vlasy
Zápalka hoří
Odešel
Píseň Dada – Tristan Tzara
Tak zní píseň dadaisty
ani smutná ani k smíchu
jenž se zbláznil do cyklistky
ani smutné ani k smíchu
Ale v ten den manžel jeden
poznal vše a podle plánu
těla složil do tří beden
poslal je do vatikánu.
A milenci
po tom hříchu
nejsou smutní ani k smíchu
Jezte mozky bez důvodu
Perte svého vojáka
dada
dada
pijte vodu
III.
Píseň zpívá si cyklista
jenž byl dada tělem duší
jenž byl vůbec dadaista
jak jdou dada tělem duší
Ještěr obraz rukavice
oblek‘ jak Vám píseň poví
rukavice z ještěřice
pad kol krku papežovi
Pupek kvete
to mu sluší
nemá dada ve své duši
Pijte mléko lenochodů
perte svoji čokoládu
dada
dada
jezte telecí
Manifest o lásce sladké a hořké – Tristan Tzara
Návod jak vytvořit dadaistickou báseň.

Vezměte noviny.
Vezměte nůžky.
Najděte v novinách článek, aby měl délku, jakou počítáte dát své básni.
Článek vystřihněte.
Potom pečlivě rozstříhejte všechna slova, která tvoří tento článek, a vložte je do pytlíku.
Skládejte pak jeden ústřižek za druhým přesně v pořádku, v jakém vyšly z pytlíku.
Svědomitě opište.
Báseň se vám bude podobat.
A vězte, že jste spisovatel neskonale originální a okouzlující citlivosti, byť doposud nepochopen lidem.
A ještě jednu (zatím jedinou) moji dadaistickou:
Podzim – Lúmenn Vavrouchová
melounový háj
pod dračím ocasem
motanice lží
v pavučině bláznů.
špinavé okénko
do kaluže z bláta
kuličky hnusu
si posílají šneci
zkrvavená ústa přitiskni ke kapesníku
a zavři oči jako sklepení
dýchá tu na mě vlčí tlama
otvírá se úžasem
snová říše víl
pod houbou tma
nad svící zrcadlový labyrint
a v něm kočka
co ztratila své klubíčko
hledáš a pátráš smutný broučku
kolotoč štěstí dávno se dotočil
měsíční světlo a studené ruce
zoufalý pláč medvíděte
a na hrobě zhaslá lucerna
je podzim
Tak co? Už jste našli ten smysl v tom úžasném nesmyslu?:)

7 komentáře “Hledání smyslu v nesmyslu

  1. Pěkný článek, to jo… Ale k pár věcem mám výhradu – Slavador Dalí je surrealista, Guillaume Apollinaire zase svým dílem zapadá spíš do kubismo-futurismu (kubofuturismu)… Naopak mi tu chybí Christian Morgenstern, to je podle mě dost známý dadaista 🙂
    Jo a já tu historku se slovníkem neslyšela s tužkou, ale s nožem 😀 A ani by mě nepřekvapilo, kdyby to byla pravda.

  2. [2]: Já bych k tomu dodala, že pokud to nedokladujete konkrétním dílem (tzn. básnická sbírka ta a ta spadá sem a sem z důvodů těch a těch), tak je stašně těžké určit, kam který umělec patří. Asi bych se odvážila tvrdit, že těžiště tvorby Salvadora Dalího leží v surrealismu, ale jinak tyhle škatulky nemám moc ráda. Ono to příliš smyslu nemá, všichni máte teoreticky pravdu, když napíšete, že Dalí byl to a to.
    Chybí mi tu osobně třeba André Breton. Jinak, zkoušela jsem číst výbor z jeho tvorby a že by to, přestože jeho tvorba se táhne od dadaismu až k surrealismu, byly jen tak samoúčelné prvky beze smyslu, to pravda není. Ale pokud k tomu nemáte nějaké teoretické vysvětlení, blbě se to poznává, navíc v překladu, kdybyste to četli v originále, objevíte tam i jazykovou hru. Ale samozřejmě francouzština je úplně jinak konstruovaná a do češtiny to nepřevedete, takže je nutný odborný výklad s vysvětlivkami.

  3. Guillaume Apollinaire neznám… Každopádně jeho tvorba vypadá zajímavě. (A není to jenom pro to, že jsem úchylná na Francouze).

    Líbí se mi od něj jeden citát:
    "Kdo nikdy nemiloval, může napsat velký román o lásce, nikoliv však prostou báseň o ní. "

  4. [2]: teď se ukážu jako naprostý idiot, ale čerpala jsem z wikipedie a pak z nějakých stránek o češtině, něco jako čtenářský deník apod. On ten dadaismus se ze surrealismem hodně prolínal a mají k sobě velice blízko. Proto jsem vlastně chtěla ukázat jen pár děl, která mě osobně zaujala a nějak moc neřešit, zda je to dadaista či surrealista, ono to totiž je celé tak nějak o hledání smyslu v nesmyslu obé:)

  5. Ve svém článku Lúmenn se mimojiné ptáš "Jaký je smysl života?"…

    …smysl života je takový, jaký si každý člověk zvolí sám pro své bytí na Zemi, v celém vesmíru – to je smysl života (někdo "nad člověkem", někdo takový kdo by člověku předem určil smysl života…není).

    – takže opakuji – smysl života si vytváří každý člověk sám.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.