Dobu, kdy jsem neuměla číst, si už vůbec nepamatuji. Ostatně, to asi málokdo, protože jednou vnutíte mozku fakt, že taková divná stříška je A a už nikdy se toho nezbavíte. Já byla písmenky ale posedlá už od věku, kdy jsem pochopila, že to není špína na papíře a tak jsem začala číst v době, kdy mi byly tři a maminka mi před spaním čítávala pohádky a Čtyřlístek.Právě ten může za to, že malinká Lúmennka zjistila, jak ty podivné značky fungují, zatímco koukala mámě přes rameno. A tím taky započala neutuchající touhu všechna ta písmenka přečíst. A když říkám všechna, myslím všechna.
Od doby, co mi maminka nad stránkami Čtyřlístku, pomohla rozeznat jednotlivé hlásky od sebe, neměli moji rodiče chvíli klidu. Četla jsem všechno. Nápisy nad obchody, názvy knih v knihovně, etikety potravin, dopisy, jména na zvoncích, prostě všechno, co se mi dostalo pod ruku. Pomalým dětským slabikováním jsem předčítala všechna písmenka, co se mi dostala pod ruku a slova, kterým jsem nerozumněla, mi museli rodiče vysvětlovat.
Až slabikování dospělo do poměrně srozumitelného čtení, dali mi rodiče knížky – to abych dala pokoj s ustavičným polohlasným odříkáváním každé slabiky, která se mi objeví v zorném poli. A já začala žrát písmenka ve velkém.
V rodinném albu máme jednu fotku z doby, kdy je mi jedenáct let. Sedím na chatě, je léto, nohy mám v dětském bazénku a na klíně knihu. U fotografie je popisek „Lúmennka a její nerozlučný přítel – kniha“. A skutečně, v té době jste mě mohli nejčastěji vidět, jak zaujatě koukám do šustivých listů a z knihovny jsem si pod paží nosila jednu knihu za druhou. Nebyly Vánoce, k nimž bych nedostala štůsek knih, které jsem okamžitě „zbodla“, takže jsem se modlila za konec vánočních prázdnin, aby už otevřela knihovna a já zase měla co ke čtení.
Poslední roky moc nečtu. Nedávno jsem nad tím přemýšlela a pak mi došlo, že čtu, ale nikoli knihy. Jistě, stále mnoho večerů trávím s knihou na klíně v zajetí dobrého příběhu, ale z několika desítek knih za rok se stalo spíš deset. Došlo mi, že úbytek přečtených knih je přímo úměrný tomu, kolik času strávím na internetu.
Zhrozila jsem se, že jsem kulturní barbar, který sjíždí vody internetu a neváží si skutečně hodnotné literatury, ale když jsem zanalyzovala to, co si na internetu prohlížím, uvědomila jsem si, že 80% obsahu, který si otevřu, jsou články. Zbylých 20% tvoří videa, statusy přátel a diskuze.
Jen dnes jsem namátkou četla o válce na Ukrajině, o tom, zda se Ježíš narodil skutečně 25.prosince, četla jsem o bezdomovcích, o sexuálním násilí ve světě, přečetla jsem několik filmových recenzí, o tom, jak vznikl čárový kód a o „povinném“ zastoupení menšin ve filmech. Bylo toho mnohem víc, ale tohle mi nejvíce utkvělo v paměti.
Odhadem denně zhltnu tak 50 až 100 normostran textu z obrazovky počítače. Zprávy, názory, blogy, zajímavosti, články. Narozdíl od videa, kde po pár minutách usínám nudou, dokážu i u dlouhého textu udržet pozornost. Baví mě to, ráda se dozvídám nové věci, srovnávám různé názory, obohacuji se o poznatky a zkušenosti druhých. Dokonce jsem si uvědomila, že poměrně často čtu i v angličtině, aniž bych to příliš rozlišovala.
Knihy sice často leží na mém nočním stolky týdny, než je přelouskám, ale na druhou stranu mám pocit, že v posledních letech čtu nejvíce za celý svůj život. Přijímám velké množství informací a pokouším se jich co nejvíce si uchovat. Hlad po písmenkách mě tedy nepřešel ani za více než dvacet let a doufám, že ani nikdy nepřejde.
Pamatuji si, že jsme ve školní čítance měli jeden citát nějakého čínského mistra. Řekl, že vzdělaný člověk, který nic nečte po tři dny cítí, že jeho řeč nemá vůni a že mu není příjemné viděti svou tvář v zrcadle.
A mě přijde, že mnoho z nás, kteří trávíme čas na internetu a ne u knihy, jej promarníme hloupostmi místo, abychom čas u obrazovky strávili smysluplbým čtením a vzděláváním. Už dávno neplatí, že vše, co je na internetu, je neověřená hloupost, existuje spousta odborných webů a zpravodajských portálů, kde se dozvíme zajímavé a ověřené informace. Internet je také plný nadějných literárních talentů a jejich povídek či básní. Pořád je co číst a krmit tak mozek toužící po dalším přísunu písmenek.
Čím krmíte vy ten svůj? A jak velký je váš písmenkový hlad? Podělte se:)
Nééé! 😀 Ještě před rokem jsem se měla za génia, když jsem se sama naučila číst v pěti (jsem si takhle jednou ráno sedla, popadla knížku s pohádkami a jela :D), jenže pak přišla má kámoška Eneul s tím, že se naučila číst ve čtyřech letech a teď ty, že už ve třech! 😀 Hergot! 😀 (ale né, přeju ti to 🙂 I když… Ach jo!! :D)
Jinak já teď taky čtu víc blogy na internetu než knížky. Ale tuhle jsem se před pár týdny vzdala a pořídila si konečně 1. díl Pána prstenů. Dobře, že jsem ho nikdy předtím nečetla, mám z toho mnohem větší požitek! 🙂
Když není co číst, píšu si svoje. Pokud se někde nevynoří nějaký spásonosný článek. Jinak tu máme docela fajn antikvariát, který se dá vymést, protože tam lidé dávají první vydání klasických sci-fi, které pak koupím za poměrně nízkou cenu, takže dřív nebo později si nějaký ten materiál obstarám.
Já si na tu dobu pamatuju. Bydleli jsme ještě v Praze u prarodičů a babička měla takový starý psací stroj, na kterém kdysi pracovala, když byla ještě účetní. Milovala jsem ho – i můj bratr ho měl hrozně rád, a čas jsme trávili tím, že jsme babičce "psali dopisy", které vypadaly asi takto:
"Zbndndindisna kindebebksksuv snisieguebejnsknsksknsk."
Potom jsme papír vytáhli a jakože jsme "četli", co jsme babičce napsali. 😀 Jako "Ahoj, babi, máme tě rádi." 😀 A babička si ten papír vždycky psala a dělala, jakože rozumí tomu, co je tam napsáno. 😀 To nám byly nějak dva nebo tři roky. Potom jsme už v Praze nebydleli.
S knihami na tom nejsem odmalička jako ty, ale pamatuju si, že jsem ve školce četla dětem pohádky. Číst mě také naučila máma – i trochu psát, ale trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, že mezi slovy musí být mezera. Také jsem v začátcích psala zprava doleva a přišlo mi to děsně logický. 😀
Číst opravdové knihy jsem začala až v jedenácti letech, kdy jsem si založila průkazku do knihovny. Mou čtenářskou mánii odstartovaly knihy série Tajemství od Enid Blytonové, skvělé dětské spiosvatelky. Potom jsem četla, četla a byla jsem na tom také závislá. Když jsme byli o prázdninách dlouho daleko od knihovny, fakt se mi po čtení stýskalo, máma s sebou nechtěla brát hodně knih nikdy. 😀
Od té doby jsem přečetla všemožné knížky, a zjistila, že mě opravdu hodně baví psát, a tak se už několik let snažím napsat něco kloudného, ale k tomu, aby člověk něco dobrého napsal, je třeba prostě roky tréninku. 😀 Ale snad to někdy dokážu.
Na internetu dělám spoustu věcí. Jednak mám blog, takže tam něco čtu neustále, nebo píšu. Také znám skvělou stránku nwoo.org – doporučuju všem, je to nezávislý zpravodajský portál. 🙂
Čtení je super, lituju, že jsem nečetla už odmalička, ale znechutila mi to škola, kde jsme četli knížky, které mě nezajímaly, jako byl Kocour Mikeš nebo Ferda Mravenec. -.- 😀
[1]: Mě máma učila číst a psát na Méďovi Pusíkovi. Jestli teda znáš ten časopis 😀
[4]: Pusík je fajn :)))
Já jsem začala louskat písmenka v pěti a od té doby to jelo 🙂
Taky mám občas období, že moc nečtu knihy, ale spíš čtu články a podobně na internetu. Udržuju si ale slušný kurz v knížkách přečtených za rok 🙂 Deset to rozhodně není 😀 Tuším, že mám za sebou tento rok tak 20 😀
U mě určitě převažují knihy. Čtu opravdu hodně – a co je divné – víc během školního roku, než o prázdninách. Nejradši mám detektivní příběhy a sci-fi.
Dál taky čtu časopisy jako je Epocha atd. Na internetu je to portál novinky.cz, ale také blogy. (Na kterých mě ovšem nebaví bezduché články o ničem.) 🙂
S písmenky jsem taky začala ve třech a ve čtyřech jsem začala číst.
Pěkný článek, připomněla jsi mi jím "staré časy". :))
Já byla do písmenek totálně zažraná od dvou a třičtvrtě let, ale nic jsem nepřečetla. Na moje třetí narozeniny jsem dostala knihu s pohádkami, ale jen tak symbolicky, nikdo neočekával, že se budu chtít učit číst. S mamkou jsem si sedla a ona řekla ukazujíc na písmenka : To je A. To je B. atd. Nešlo mi to, týden jsem se dřela se je naučit, ale potom jsem si čtení úplně všeho zamilovala a čtu dodnes. S mluvením to taky bylo brzo. Jedenáct měsíců a už mluví, podivovali se doktoři. Bylo to prý lehce abnormální, ale ta abnormálnost mi vyhrává debatní soutěže a nadání pro jazyky mi umožňuje učit se jich pět naráz. V čem zaostávám je logika. Matika, fyzika, chemie… To mi zní jako zvuky pekelné. Neumím skoro uvažovat nad nějakými úlohami…
Ale opakování je matkou moudrosti, takže 😀
Tenhle článek (i blog) mě hodně zaujaly, 10000% se vrátim. 🙂 Nebo jen 100%? ACH JO,ZASE TA MATIKA…
Zrovna jsem se podivovala nad tou čtenářskou krizí, která se mě poslední rok drží. Není to internetem, je to naprostou unaveností po celém dni, kdy už na čtení nezbývá čas a ani chuť. Doufám, že to brzo přejde, protože se to na člověku dost podepisuje.
ó to já ano, já si sice matně ale pamatuji dobu, kdy jsem neuměl číst (to už je víc jak pěta-dvacet let
jinak se mi zalíbilo spojení "Lúmennka a její nerozlučný přítel – kniha" – to máme společné (ale jen v případě jestliže se jedná jen o hmotné knihy – ty elektronické mi budou vadit snad vždycky – proto mám vždycky všechny mé publikace vytištěné a to dvakrát)
S pozdravem, Lukáš.
To je fakt. Moc času trávím na facebooku a hraju přiblblé hry. A přitom jsem kdysi přečetla tolik knih. Já už vlastně čtu jen své vlastní povídky. Ale vlastně i já přečtu spoustu zajímavých článků, které mě zajímají. Tuhle jsem přečetla jednu dlouhosáhlou povídku na jednou blogu. Patnáct kapitol za den. Jsem dobrá. Nebo moje vlastní povídky. TY čtu taky pořád dokola, protože mě děsně baví. 🙂
[10]: jo jo taky vím jaké to je 🙂
[4]: Jojo, taky jsme ho odebírali 😀
Já se naučil poměrně plynule číst zhruba v pěti letech, a pak mě strašně nudilo, když nás pak v první třídě nutili slabikovat 😀 Naštěstí byla paní učitelka takový lidumil, že mě nechala o samotě číst si Pipi Dlouhou punčochu 😀
V současnosti taky přečtu, na co přijdu, nejradši mám fantasy, detektivky, (hlavně Agathu Christie), o klasice typu Čapek už ani nemluvě 😉 A taky knihy s buddhistickou tematikou, je toho dost 😉 Jsem i na Poetovi, kdo by si chtěl přečíst nějakou moji povídku, tomu napíšu nick do soukromých zpráv.
Ahoj, nominovala jsem Tě na Tag Liebster award. Info u mě na blogu.
Taky si teď vzpomínám, jak jsem se učil číst 😀 Pamatuju si, že jsem si to zkoušel ještě před školou, někde v pěti letech na různých časopisech jako Mateřídouška (fakt už si nevzpomenu co přesně to bylo :D) nebo na takových těch dětských knížkách, kde jsou vlastně jen obrázky ale trochu textu taky. A když jsem ještě ani neuměl všechna písmenka, bral jsem si z knihovny různé knížky a hrál si na to, že čtu. A pak jednoho dne to prostě nějak naskočilo a já už fakt četl, co na těch stránkách bylo. Přišli jsme domů z nějaké návštěvy, a já řekl rodičům, že už umím číst, s takovým tím dětským nadšením a oni se jen začali smát a řekli, ať jim to předvedu. Nu, předvedl jsem 😀
Ale musím uznat, že mám podobný „problém“. Taky si teď uvědomuju, že většina textu, který teď přečtu je na internetu, z nějakých informačních serverů, facebooku, blogů apod. Sice knihy čtu pořád a troufnu si říct, že čtu mnohem víc, než většina lidí mojí generace v mém okolí, ale už to není to co to bývalo dřív.
Ahoj. Nominovala jsem tě do Liebster Award TAG a byla bych ráda, kdyby ses ho zúčastnila. Více informací na mém blogu http://ms-magdalene.blogspot.cz/
Koukám, že se čtením jsme začali podobně. Já sice až od 4 let, ovšem také mě k tomu přivedly Čtyřlístky, které mimochodem doteď odebírám, jelikož Čtyřlístky sbírám, a trhat si sbírku jen proto, že to už pro můj věk "není vhodné" je blbost, zvlášť, když je předplacený Čtyřlístek levnější (super důvod, že? :D). Stejně si i dnes každý díl pročtu, alespoň mám představu, jak se postupně časopis mění. A sbírka se úspěšně rozrůstá. x)
Dneska ráno jsem svůj písmenkovej hlad dokonale nakrmila časopisem Enigma, ale do odpoledne mi určitě zase vyhládne 😀
Mám to podobně. Poslední dobou mě ale hodně trápí, že nová generace už ke čtení vedena není. uvedu příklad- má kamarádka dělala takový průzkum. 16 lidí z 27 v naši třídě trpí očividně knihofóbií. Paradoxem je, že navštěvujeme gymnázium, takže máme být inteligenčním vrcholem…