Původně jsem chtěla napsat vysoce intelektuální článek, ve kterém se to bude hemžit citáty od slavných osobností na téma „přátelství“. Znáte to – přátelé jsou blablabla; co je žíznivému voda, to jsou sociálně vyloučenému přátelé…
Zní to hezky, můžete až do nebes vychválit své přátele a kamarády, co vcházejí do dveří, když z nich zbytek světa odchází a umějí vám zazpívat píseň vašeho života, když i vy sami zapomenete slova. Můžete psát krásné věty, patetické a dechberoucí ódy na přátelství a nebo se filozoficky zpytovat, zda je přátelství víc než láska.
A nebo taky můžete hodit tohle klišé za hlavu a trochu si zanadávat – na blbou dobu a ještě blbější lidi, jež v ní žijí.
Už když jsem byla malá, zbožňovala jsem knihy o přátelství. Začalo to Vinnetouem – kde by sakra byl ten necivilizovaný indián, kdyby mu za zadkem nestál Olda Šetrný se svou bouchačkou a nezachraňoval mu tu jeho rudou prdel? A co Mirek Dušín? Kdyby neměl své čtyři kámoše, nikdo by po něm dnes ani nevzdechl a místo řešení záhad by se pořád učil doma za kamny. Nebo si vemte Froda! Děsný hrdina? Prdlačky! Bez Sama by se možná vyhrabal z Kraje, ale než by dolezl do Hůrky, byl by tuhej. A hodit Prsten do Hory Osudu? Vždyť se tam nechal svým nejlepším přítelem odnést na zádech, fňukna jedna.
Bez přátel by to prostě nešlo. A to nejen v literatuře. I když právě v ní se slovo přítel používá nejhojněji. V běžném životě máme známé, kámoše a „kámojdy“ (jak zní oblíbené bloQískové označení), ale slovem přítel se šetří jen pro ty nejlepší z nejlepších.
Nikdy jsem neměla nejlepší kamarády, vždycky jsem užívala slova přítel (ano, i pro osoby ženského pohlaví), stejně jako by to udělal Olda Šetrný.
A možná proto, že slovo přítel pro mě bylo vždy mocnou mantrou a ne nějakým slovíčkem, co bezmyšlenkovitě vypustím z huby, zasáhly mě sociální sítě jako blesk z čistého nebe. Ještě když jsem v krásných třinácti chodila na servery typu lidé.cz nebo libimseti, nechyběla tam kolonka „přátelé“. A běda jak jste tam nezaškrtli každou pindu, co jste ji znali ze školy nebo jste s ní jednou do rána chatovali o blbostech.
Chtě nechtě jsem tedy měla mezi „přáteli“ i lidi, s nimiž jsem si vlastně neměla co říct a v reálném životě bych je nezařadila ani do okruhu kámošů. Pro některé chatovací „rylejšnšipy“by bylo moc možná i slovo známý…
Ale internet má velkou moc posouvat hranice vkusu, etiky i morálky, proč by tedy nemohl totéž udělat se slovem přítel. A tak přišla doba fejsbůku, jak mileráda říkám fickenbuchu. Nebo ksichtokniha, jak chcete.
Mám skoro dvě stovky „přátel“, nepletu-li se. Ale tím slovem bych nazvala tak tři, možná čtyři z nich. Obrovskou část tvoří lidé, s nimiž jsem na nějaké akci prohodila dvě tři slova a ráno, když ještě s kocovinou vlezu na net, mi tam svítí „žádost o přátelství“. Nekliknu? Pomluví mě, že jsem namyšlená nebo se na mě budou mračit jak deset čertů, až je příště uvidím. Nerada si dělám nepřátele, neboť z nějakého důvodu si obvykle nepřátelé dělají mě.
A tak kliknu. Friendship confirmed. A jsme přátelé. To je tak jednoduché???
Teď vím, co XY měl k večeři a s kým byla ZŽ dneska na rande. Vím co IJ dělal se svou holkou celou noc a kterou zeď poblil MN. Doufám, že ne tu mou fejsbůkovou, protože to bych si ho z přátel hned vymazala. Vidfí tu někdo jak je to povrchní nebo jsem tady blbá jenom já?
Přidám si tě do přátel, vymažu si tě z přátel. Ale přijedu za tebou ve dvě ráno proto, že chceš obejmout? Půjčím ti z posledních peněz na vlak a pak dva dny bvudu žrát jen rohlíky? Budu tě utěšovat, i když je venku minus dvacet a já za tebou z knajpy vyběhla jen ve svetru?
Vím, že slovo „přítel“ se na sockasítích používá proto, že angličtina mezi friend a friend rozlišit neumí. Ale proč jsme to my blázniví čecháčci nemohli přeložit jako kamarád, nepochopím nikdy. Kamarád, známý, kámoš, to je jedno. Ale slovo přítel je příliš krásné a silné na to, abychom jím plýtvali na každého, kdo se nám připlete do cesty při cestě na záchod v klubu.
Čte-li si to někdo ze seznamu mých přátel na slavném fickenbuchu nechť zví, že mu nikdy nepošlu žádná srdíčka ani buddypoke figurku. Nikdy mu nenapíšu na Zeď, že ho mocky loVíSQuju ani ho neoznačím na fotce plné plyšových medvídků nazvané „moji freindi“. Ale jestli se opravdu zove mým přítelem, budu ho poslouchat do noci a provoláívat si tím svůj kredit, protože jsem sto kiláků daleko a on potřebuje utěšit. Budu stát za ním s flintou opakovačkou, vytáhnu pro něj ježka z klece i ze stoky a bude-li chtít, ponesu ho na Horu Osudu na svejch totálně dojebanejch zádech.
Tak by to udělal Olda Šetrný.
Tak by to udělal přítel.
Souhlasím snad ve všem. Jen si teď nemůžu vpzomenout, v čem ne, tak asi úplně ve všem.
Moc hezky napsané 😉
Z těch 150-ti přátel, co mám na Fejsbuku se honosí slovem "přítel" jen 2-3 lidi… Ale jsem za ně ráda.
Přátel, co vstanou ve dvě ráno, jen aby zvedli telefon a utěšili mě, je málo, ale přece, tak si jich vážím, co to jde. 🙂 🙂
A Lúmennka mi zas jednou vyrazila dech 😀 Slovem přítel by se nemělo tak plýtvat. A máš pravdu, je to všechno povrchní. Nedávno jsem procházela FB a promazávala si své "přátele", měla jsem tam totiž právě lidi, které jsem znala jen od vidění a neměla jsem s nimi nic společného, nějak jsem neviděla důvod, pro si je tam nechávat. Ale opravdových přátel mám opravdu málo, a na FB maj profil jen dva z nich. Krásně jsi to napsala 😉
Zdravím "Lúmenn". Bohužel slovo "přítel" se na internetové síti celkově degradovalo. Prostě a jednoduše lidé díky internetu mají zkreslený pohled na téma "přítel".
souhlasím 🙂 ale řešení je poměrně jednoduché… nevyskytuji se na žádných sociálních sítích 🙂 výjimkou budiž twitter, ale ten si na nic nehraje… místo "friends" tam jsou "followers". fakt nemám pocit, že by člověk neexistencí na facebooku přicházel o něco důležitého. i když mě někdo _opravdu_ chce na nějaké akci, vždycky mi může napsat mail…
Přátel, kteří by pro mě vstali ve dvě v noci a utěšili mě… Mám takového jednoho. Jestliže se vlastní mamka může považovat za dalšího, pak dva. Na FB už nejsem a spousta lidí mi to vyčítá, že jsem blbá prostě jenom proto, že nemám FB a je v přátelích…
Nejvíc mě dostalo poblití zdi na facebooku 😀 neříkej dvakrát, nebo někdo takovou aplikaci vymyslí 😀 no těžko říct co za lidi mám v "přátelích" já. Spíše by se to dalo nazvat spřízněné duše, nebo spolužáci. Ale ten kdo to překládal si s tím hlavu prostě nelámal. Že dělá někdo překladatele ještě neznamená, že zná pravé významy slov.
Krásně vyjádřeno. Lépe jsi to snad už ani napsat nemohla. 😉
krásný článek :))
Článek začínající variací na "původně jsem chtěl napsat…" nemůže dopadnout dobře… Už jsme v rámci mezinárodního pojmovýho zmatení museli v Díře binaritu kamarád-přítel pozměnit podle americkýho vzoru na kamarád/přítel (sexuální konotace) – bratr. Řečeno s klasikem: Přátel mám mnoho, bratrů pomálu.
Moc povedený článek,s kterým můžu jen souhlasit. A být vděčná, že věci jako ksichtbůk jdou mimo mě.^^Používám akorát lide.cz, ale to jen z důvodu, že člověk by aspoň nějaké konexe mít měl.^^
Moc se mi líbí, jak jsi popsala opravdu přátelksé chování. Jdu si to přečíst znova, hladí to…
[11]: *přátelské, pardon:-)
Hrozně ráda bych napsala vyčerpávající komentář, ale nemůžu, musím jít dřív spát, abych zítra mohla dříve vstát a pomoct své kamarádce s literaturou 🙂 nevím, jestli by to udělal Šetrný,ale já jo 🙂 souhlasím s každou hláskou, cos napsala, mít na gesichtbuchu stovky přátel je nesmysl, protože tak veliký srdce nemá ani ten Šetrný…
http://www.youtube.com/watch?v=22gUYhzG3iI
asi budem pôsobiť ako diablov advokát, ale ja som za facebook vďačná. Naozaj sa porozprávať s ľuďmi, s ktorými si najlepšie rozumiem, môžem tak tri, štyri krát do roka keď sa stretneme na koncerte, inak sa bohužiaľ vôbec nevídame, pretože ná delí príliš veľká vzdialenosť. Rovnako aj s ľuďmi z iných krajín, kontinentov… facebook nás rýchlo a pohodlne udržiava v kontakte bez ohľadu na to, či sme len "acquaintances", "friends" alebo "best friends", poprípade "siblings".