Kdo v dnešní době nevyužívá internet, je považován téměř za negramotného. K tradičnímu číst, psát a počítat se v posledních letech přidalo i umět zacházet s počítačem, k čemuž patří i „surfování“ po internetu – tedy základní orientace na stránkách, práce s vyhledavači a e-mailem.
Ale jen málokdo využívá internet jen k práci. Existuje mnoho zábavních serverů, které nabízejí odpočinek při čtení vtipů, novin či básní, sledování videí, poslouchání hudby a v neposlední řadě i seznamování s jinými lidmi. Jistě jste někdy sami využili služby chatu či seznamky, zastavili se na diskuzním fóru nebo si vytvořili alespoň jeden svůj osobní profil s fotografií a základními údaji.
Kolikrát jste při této činnosti na internetu narazili na člověka, jež se zdál při online komunikaci zábavný, vtipný a milý a při osobním setkání se z něho vyklubal trapný mrzout? A pokud se zásadně s internetovými přáteli nestýkáte, nestalo se vám, že jste našli hned několik profilů téhož člověka, z nichž každý vypovídal o něčem jiném? Nebo že ten samý člověk vystupoval hned pod několika pseudonymy a každý z nich vám připadal, jako by za klávesnicí seděla úplně jiná osoba?
Já byla svědkem všech těchto situací a mnohokrát jsem si položila otázku proč? Proč se tatáž dívka jednou chce zdát jako hodná studentka, jednou ze sebe udělá sexy dračici a potřetí si třeba přidá deset let a vydává se za znuděnou, čerstvě vdanou ženu?
Možná je to něco jako hra – hra na jevišti z jedniček a nul, kde může kdokoli ztvárnit jakoukoli roli. Možná nás láká být občas někým jiným – ženu mužem, chlapce dívkou, duchovního prasákem a barového vyhazovače citlivým učitelem. Možná podvědomě toužíme být právě tím, za koho se vydáváme. A nebo si prostě jen chceme vyzkoušet lež a podvod na vlastní kůži – i když to v reálném životě nepřiznáváme.
Není divu, že narážíme na podezřívavé dotazy a lidé, se kterými se bavíme v imaginárních místnostech chatu, se s námi nechtějí setkat. Zčásti proto, že mají strach, jací budeme – a zčásti proto, že mají strach, co si o nich budeme myslet, když strhneme bariéry anonymní klávesnice a staneme tváří v tvář.
Je až s podivem, jak rychle si lidé zvykli na tento druh komunikace – je tak lehký, tak nezávazný…a tak nebezpečný. Nejde o to, že se za hodným mladým klukem skrývá nebezpečný deviant, takových případů je skutečně minimum. Mám na mysli spíše to, že každý z nás je schopen si z fleku ubrat pár kilo, přidat originálního koníčka, narovnat zuby a vybájit zajímavé povolání a perfektní znalost angličtiny, jen aby byl zajímavější pro ostatní. V reálném životě, kde nás ostatní lidé vidí, slyší, cítí a mohou se nás dotknout, je tohle prostě nemožné.
Tvoříme si hry na život, jako je čím dál slavnější Second life. Hry, ve kterým se boháč může stát žebrákem a podřízený prosťáček hrdinou ženských srdcí. Ale pořád je to jen hra. Skutečný život nabízí totéž, jen se vše zdá těžší – snad proto, že figurka ve hře nebo profil na chatu se dá jednímm pohybem ruky vymazat a druhým si stvoříme jiný, zatímco skutečný člověk z masa a krve, který cítí, myslí a dýchá toho není schopen a nikdy nebude.
Chceme-li zabodovat v životě, musíme od základů změnit sami sebe. Kdo je příliš zbabělý, volí hry a skrývá se raději pod tisícem masek, jen aby jeho pravá tvář nikoho neodradila. Tvář je těžké změnit, ale maska se dá prohodit tak snadno…
Já jen doufám, že to nebude dlouho trvat a lidé se vrátí k přirozeným a osobnějším způsobům komunikace. Je to zdlouhavé, dojet do vedlejšího města nebo napsat dopis vlastní rukou, ale alespoň pak kontakt udržujeme s lidmi, kteří nám za tu námahu stojí. Což se o mnohých internetových známostech říct nedá. Co když jsou totiž ve skutečnosti úplně jiní…
A co vy? Brouzdáte internetem pod různými identitami a vaše pravé Já se snažíte umlčet? Nebo naopak využíváte anonymity k tomu, aby se utlačované Ego mohlo projevit?
Přiznám se, že jsem si jednou vytvořil nové ICQ a začal si psát s holkou, kterou jsem miloval, mojí dobrou kámoškou. Nevěděl jsem na čem jsem a nechtěl jsem riskovat naše přátelství blbým odhalením mých citů. To je jediný, kdy jsem změnil svoje jméno, práci a bydliště, ale byl jsem pořád vlastně stejnej člověk.
Ale právě pro to, o čem píšeš nemám rád různý chaty nebo seznamky. Jednou jsem to využil, když jsem se potřeboval někomu vyzpovídat, ale někomu neznámýmu jenom…jinak tam lidi lžou a často slyšim, že se někdo hádá nebo nesnáší s někým z chatu a když se potkali, rozuměli si…takže na chatu je podle mě jen povrchnost…takovýmu seznámení nemůžu přijít na chuť…a ani se nebudu snažit
Doufám, že mám pouze jednu identitu a o zkušenostech s ostatními raději pomlčím z jistých důvodů. Tohle je on, svět neomezených možností, nikdo nám nemusí (nechce?) vše věřit.
Svým způsobem mě jiná identita láka, jenže.. nechci, aby se ta ideální stala živější než ta má. Člověk se snadno může ztratit..
..
..
A jen mě tak napadlo.. Zajímalo by mne setkání např. dvou mafií :o)
Teď jsem tu za tajemnou neznámou vlastně..
Tedy zdravím, švagrová. :o)