Když mi bylo třináct, byla jsem děsně zapálený skaut (to jsem neustále nehořela, abyste si nemysleli, jen mě to strašně bavilo;)) a pořád jsem plnila nějaké body do stezky, plnila odborky a hlavně jsem jako divá dělala modrý život. Kdo neznáte foglarovky, je to taková tabulka, kde každý den vybarvujete sedm modrých okýnek – za čištění zubů, ranní cvičení, mytí ve studené vodě, slušnou mluvu, čestné chování, dobrý čin a radostný prožitek. Tehdy jsem měla skoro všechna okýnka za dobrý čin bílá, nevybarvená, protože jsem měla pocit, že dobrý skutek je nesení tašky staré paní, převádění slepce nebo něco podobně okatého.
Až jako starší jsem pochopila, že dobrý skutek neznamená jen pomoc někomu, kdo zrovna potřebuje a nic za to nechtít. Že dobrý čin může být i úsměv nebo dárek jen tak pro radost, dobrý čin je i jet do práce tramvají místo autem nebo si místo řízku koupit květák z eko-farmy, zvednout papír, co leží na zemi, dát drobné někomu, kdo vypadá, že je potřebuje nebo půjčit spolužákovi papír a tužku, když si je zapomněl. Takové maličkosti děláme každý den a vlastně si ani neuvědomujeme, jak moc je to dobré a jak je to strašně úžasné.
Ale o tom vlastně mluvit nechci. Chci se podělit o nádherný pocit, který jsem měla dnes odpoledne. Šli jsme s Finnem na procházku s pejskem, vzali jsme i rohlíky a krmili jsme kačenky a labuťku (je tam letos zatím jen jedna) na rybníce. A jak se tak vracíme z procházky, padne mi zrak na kopec lepenkových krabic pod balkonem paneláku, co stojí hned vedle našeho domu. Když chodíme s Finnem večer kouřit na balkon, vídávame na nich už několik dní lehat starého bezdomovce.
Už párkrát jsme se bavili o tom, že bychom mu měli nějak pomoci. Ale nevěděli jsme jak – peníze propije a když mu dáme horkou polévku a něco na zub, bude u nás zvonit každý den.
A tak jsme se rozhodli pro „tajný dar“. Dokud si ještě nepřišel lehnout, vzali jsme ze skříně starou tátovu zimní bundu, mamka zabalila do krabičky nějaké cukroví, kterého stejně letos máme jak pro půl armády, a oba dárky jsme mu položili na jeho lepenkové lože.
Ten pocit, když jsem věděla, že jsme udělali něco dobrého, stál za všechny peníze světa. Dokážu si představit ty rozzářené oči pána ve špinavém potrhaném kabátě, když uvidí krásnou teplou bundu a zamlsá si na mamčiných vanilkových rohlíčcích. Mě to nestálo vůbec nic, jen chvíli štrachání ve skříni a cestu rozbahněným trávníkem. Pro něj to bude asi jediný vánoční dárek, který letos dostal.
Ne modrý život, ne povinnost, ne nějaké morální a etické kodexy, ale právě ten úžasný pocit je ten důvod, proč bychom měli dělat dobré skutky.
Ať jich za tyhle vánoční svátky (a klidně i po nich) vykonáte co nejvíce, to vám ze srdce přeje Lúmennka – ne kvůli těm, jež potěšíte a jimž pomůžete, ale kvůli vám, protože dávat lásku, radost a světlo je ten nejúžasnější pocit na světě:)
Úžasný nápad 🙂 mám z toho snad ještě větší radost než ten žebrák, věříš mi to? 🙂 Takže i tobě veselé Vánoce a spoustu splněných přání 🙂
Děkuji za článek… zlepšil mi náladu 🙂
A o článku… máš pravdu, jsem si ani neuvědomovala, kolik dobrých skutků člověk udělá a ani o tom neví. Asi budu častěji půjčovat propisky ve škole 😀
Ty jsi prostě anděl, Lúmenn! 🙂
Asi to nejlepší co jsi mohla udělat a bylo to v tvých silách. Prostě jsi šla a udělala to. A myslím že teplá bunda a miska s cukrovím je lepší než peníze, který se propijou…
Moc hezký skutek! (A to nemyslím ironicky)…
to je krasa, jste uzasni:)