Tohle je taková blogerská úvaha, nad kterou přemýšlím už nějaký čas a docela by mě zajímalo, jak to třeba mají jiní blogeři. Po skoro deseti letech intenzivního blogování mám občas pocit, že na svět koukám jakousi zkreslenou optikou, kdy se mi v hlavě automaticky začnou skládat slova článku kdykoli, když o něčem přemýšlím. Na mých obou blozích se dá napočítat přes 3000 článků, každý v průměru alespoň stránku dlouhý, což je neuvěřitelné množství slov, které jsem během těch deseti let naťukala do klávesnice – ale vedle nich bych napočítala možná i stejné množství článků, které nikdy nespatřily světlo světa a navždy zůstaly uvnitř v mé mysli.Tyhle články psané v hlavě mě provázejí od samých blogerských počátků, živě si pamatuji své cesty do školy v Olomouci, kdy jsem ve vlaku skládala slova vedle sebe a občas si zapsala krátkou poznámku na papír, a těšila jsem se, až je doma napíšu a zveřejním na blog. Jenomže postupem času byly chvilky přemýšlení delší a čas, který jsem mohla věnovat přepisu myšlenek do počítače, stále kratší, až jsem nakonec dospěla do dnešních dob, kdy články psané v hlavě dalece převyšují ty, které zde skutečně vyjdou.
Je to vlastně až jakýsi druh posedlosti. Jdu po ulici, čtu noviny, dívám se na video, poslouchám rádio, bavím se s lidmi – a všechny tyhle vlivy mě nutí začít přemýšlet na nějakým tématem, které mi přijde zajímavé a moje mysl už automaticky začne skládat vedle sebe argumenty, zapisovat si zdroje informací k ověření a to celé balí do slovního základu s jemným nádechem poetiky. Takhle při chůzi, při pauze na cigáro v práci nebo při cestě šalinou, vznikají texty s úvodem, statí a závěrem, s hlavou a patou, s příběhem a vyústěním, dlouhé úvahy, fejetony, reportáže, recenze…
Můj mozek plodí jeden text za druhým, klidně dva, tři denně. Jenom dneska je tento text druhý, který moje mysl seskládala dohromady v těch chvílích, kdy jsem zaměstnána jen automatickou činností jako je chůze nebo žvýkání oběda.
Jistě, hodně často (jako právě i teď) chytím myšlenku pevně za pačesy, aby mi neutekla do hlubin zapomnění, a stejně vehementně se opřu do klávesnice, abych ji zachytila pro ostatní. Ale ještě častěji napíšu každičké slovo článku jenom ve své mysli, konec odentruju a když sedím u klávesnice, nejsem s to se přesvědčit, abych po náročném pracovním dni plném nejrůznějších aktivit ještě vyvolávala ten mentální obraz a jako soudní zapisovatelka ho otrocky přepisovala do reálného světa.
Protože přesně tak si připadám – už ne jako autor, spisovatel, bloger, který spojuje slova jako komponenty fungujícího stroje, který jimi maluje stejně, jako malíř tahy svého štětce; to dělám když jedu šalinou domů z práce, když sedím na zahradě a kouřím, když ráno piju čaj. V těhle chvílích většinou vznikají články. Nad klávesnicí už často sedím se zcela hotovým textem – kdybych měla na hlavě tlačítko print, prostě bych ho stiskla a článek by vyjel připravený a hotový, jenomže tohle tlačítko nemám a tak musím nutit své prsty napsat text, který už napsal můj mozek a přijdu si jen jako nemyslící zapisovatel, otrok, co pomocí rydla vyřezává do hliněné tabulky slova svého pána.
Hodně mých blízkých mi říká, že moc přemýšlím. A asi mají pravdu. Nevím, co se honí hlavou lidem, když koukají z okna prostředku veřejné hromadné dopravy nebo jdou po ulici. Asi taky nad něčím přemýšlí. Jenže mě se tam honí slova, úvahy a argumenty a strašně lituju toho, že jich spoustu nikdo nikdy neuslyší, nepřečte si je, nezamyslí se nad nimi. Když chytám za kliku u nás doma, vybaví se mi asi tři různé články, které jsem zrovna psala v hlavě, když jsem za ni brala; když koukám na domy, lemující mou cestu do práce, probleskují za nimi ty spousty slov, které jsem k nim mlčky vyslala, zatímco jsem je míjela. A spousta z těchle hotových dopsaných děl mizí v nenávratu v okamžiku, kdy ležím v posteli, pomalu usínám a ještě když se propadám do sna, píšu v editoru poslední věty svých úvah.
Napsala jsem tuhle polemiku s pořadem Stephena Hawkinga o tom, zda velký třesk vyvrací či potvrzuje existenci Boha – on tvrdí, že vyvrací, já trvdím, že naopak. Samozřejmě, že ten dlouhý text vznikl jen uvnitř mé mysli. Úvaha o prevenci v medicíně, o základech naší civilizace, o svobodě, o zákonech, to vše zůstalo jen v mé hlavě. Stejně tak recenze na dva zajímavé seriály, doporučení na několik knih, pánoprstenovská povídková alegorie na současnou migrační krizi a komentář k prvnímu Oscarovi Leonarda DiCapria. A to se bavím jen o tom, co si za poslední měsíc zřetelněji vybavuju.
Někdy mě mrzí, kolik věcí jsem napsala, ale vlastně nenapsala a trošku nostalgicky vzpomínám na rok 2009, který jsem tedy strávila způlky na neschopence s vleklými problémy se zády, ale za to jsem během té doby sezení doma napsala přes 800 článků, právě ty dva, tři denně, které stvořím i dnes, ale klávesnici potká tak mizivá desetina z nich.
A teď taková otázka do blogerského pléna – jak jste na tom vy? Píšete články v hlavě? A kolik z nich se z vaší hlavy dostane i na váš web? Docela by mě to zajímalo a vřele doufám, že se svým „problémem“ nejsem jediná:)
Já takhle vypínám ty všednodenní starosti, co se mi honí hlavou před spaním 🙂 Místo abych rekapitulovala den a plánovala dopředu, "sepisuju" si články 🙂 Jenže já, na rozdíl od Tebe, z nich ráno nevím jedinou kloudnou větu 🙂 Základní myšlenku možná, ale ať jí obracím jak chci, ty úžasný věty už dohromady nedám. A i když se dokopu k tomu, abych to napsala, většinou článek mažu, páč to prostě není ono. Možná jsou tyhle noční články jako já 🙂 Za tmy vypadaj mnohem líp, než za světla 🙂
Proto nosím po kapsách špačky tužek a osmerku papírku.
Tohle dělám běžně, ale v momentě, kdy zasednu k počítači, všechny mé myšlenky a nápady se rychlostí blesku vykouří, já jen tupě zírám na monitor a marně se snažím rozpomenout co jsem to vlastně chtěla napsat… 😀
Pořád něco píšu v hlavě a mám úplně stejný problém jako ty, "prostě se mi nedaří převést mé představy na papír", někdy mě to dost deptá.
Dokonce i to, že hodně přemýšlím, to taky kolem sebe slýchám, nevím, jaké by to bylo, kdybych takhle nepřemýšlela, asi bych to nebyla já.
Tady ty články v hlavě, které nejde nikam zachytit a zaznamenat v celé své kráse, podle mě bývají ty nejlepší výtvory, nezbývá mi, než je nechat být a zkoušet zachytit aspoň zlomkem ty další 😉
Já teda nejsem blogger, ale muzikant, a řekla bych, že to mám podobně. V hlavě se mi nerojí slova budoucích článků, ale písní, melodie, kytarové riffy… Případně při automatických činnostech si můj mozek dělá seznamy, co vše je momentálně nutné zařídit ohledně kapely.
Nejlepší nápady přicházejí před usnutím, v takovém tom polospánku, bohužel to většinou dopadá tak, že když se proberu, okamžitě tu čupr hudbu, co mi hrála v hlavě, zapomenu. 🙁
Znám ten pocit, sice se mi to asi nestává tak často jako tobě (2x – 3x denně určitě ne), ale stává bohužel taky. Ještě víc než u článků to zamrzí u básní a povídek, které si člověk třeba nestihne napsat a pak už se mu ty věty a slova znovu nevybaví. Asi si s sebou začnu nosit magnetofon nebo něco na nahrávání a budu si to nahrávat, protože občas se mi ty nápady v hlavě valí takovou rychlostí, že bych je stejnak ani nestihla zapsat. 🙂
A někdy v hlavě články hned předčítám.
Mám v makovici svého posluchače.
Díky své lenosti spoustu článků začnu psát, nedokončím a tak končí v Rozepsaných, jako například můj plánovaný článek o Vídni, kam rád jezdím za kamarádkou. Taky se mi často stává, že po zveřejnění článku mě ještě k němu napadnou dodatečně myšlenky či argumenty, a tak ho průběžně upravuju. Pokud na nějakou věc třeba v průběhu času změním názor, dřívější článek nemažu ani neupravuju,aby byl vidět můj myšlenkový vývoj, spíš článek upravuju v případě, že chci svůj současný názor ještě o něco zpřesnit či doplnit 🙂
Blogujeme stejně dlouho, takže mi to není neznámé. Snažím se však si námět na článek včetně textu sestaveného v hlavě při první příležitosti přepsat na papír nebo do konceptů 🙂 Hromadí se mi tak rozepsané články, těch ani nerozepsaných zase tolik není.
Hezké. Ale proč člověk jako ty, který si hlídá zdraví atd., vlastně kouří?
Já to tak mám taky, přestože nemám blog, takže u mě je to spíše formou "proslovů" nebo jak to říct, kdy debatuju sama se sebou. Když je to nějaká zajímavá myšlenka, chci ji přenést na papír, aby neupadla v zapomnění a právě v tu chvíli mívám ten samý problém, jako ty – připadám si jako mnich, co donekonečna opisuje stohy slov. A když si teda řeknu, že bych to mohla zapisovat od začátku a ne to jen opisovat, tak narazím na jiný problém – nedokážu psát tak rychle, jak myslím…
Ale já mám úplně to samé. Celý den v práci se mi honí hlavou texty a články. No ne celý den. ale třetinu dne určitě. Taky v autobuse, když jdu městem, když usínám. Já normálně klidně i hodinu a půl přemýšlím o článcích, každé slovo třikrát obracím, už se těším na zítřejší odpoledne, až si všechny ty články napíšu. Pak ještě celý pracovní den je udržuju v hlavě a když si pak konečně sednu k počítači, jsem jako tabula rasa. Nic si nepamatuju a nebo vůbec nemám energii se vracet k tomu, co už mám přece v hlavě třikrát napsané. Občas si připadám jako ten Marilyn Manson a jeho kapela. Když natáčeli jednu desku, tak jejich schůze dopadli nakonec tak, že debatovali o tom, jak ta deska bude úžasná a přitom se sjížděli koksem do bezvědomí. Probrali se odpoledne, než byli trochu k použití, byl večer a opět si něco šlehli. A tak to šlo dokola zhruba dva roky, než zplodili aspoň něco. (hustý podobenství).
Moc zajímavé psaní.
Jen kdybych si ten zatracenej blog už konečně založila 😀 Ano, články se mi hromadí v hlavě neustále, a mám pocit, jako by mi měla za chvíli vybuchnout… Jenže s mým programátorským umem to asi jen tak nepůjde. Však já si ten blog jednou založím.
Wooow, to je bezva! Jsem hrozně ráda, že v tom nejsem sama:D Díky všem za komentáře:)
Mám to stejně, ale ne až tak často. Chodí to spíš ve vlnách. Zrovna včera jsem měla takový myšlenkový/interně psavý průjem, že jsem myslela, že půjdu mlátit hlavou o zem, protože jsem vůbec neměla sílu ani čas to jít skutečně sepisovat. Něco málo jsem tedy chytla, ale většina toho prostě zmizí v propadlišti dějin.
To nevadí. Nejsme to, co naše blogy. A nemusíme nutně napsat všechno, co si myslíme. To nám tvrdí jen naše ega.
[14]: Tedy založit blog podle mě opravdu nevyžaduje žádný "programátorský um". Co se blog.cz týče, stačí kliknout na jedno tlačítko, nastavit kliknutím nějakou základní šablonu a vyplnit pár políček. A taky existuje Word nebo Poznámkový blok…
Co vy s tím Hawkingem máte? Vždyt je stejně duševně pružný jako kterýkoliv hlavou pracující člověk, jeho názory jsou stejně naivní jako názory jakéhokoliv trhovce, akorát má pro efekt vozík. Navíc od pohledu mi nepřipadá příliš důvěryhodný. 🙂
Upřímně řečeno – když se nad tím opravdu zamyslíš, tak nechápu, jak můžeš z nějaké události vyvozovat závěr ohledně fixní představy ejusdem generis táhnoucí se jako smrad napříč dějinami.
Je to podobné, jako kdyby ses prodavače ovoce zeptala, za kolik ti prodá pračku. (Ne, náhodou se nechystá ji zrovna prodávat.) 🙂
My někteří co jsme moc líní na psaní blogu, pořád píšeme v hlavě jen facebookové statusy.
[18]: tak já viděla nějaký jeho pořad na Discovery či na čem a asi nebude úplný trhovec, každopádně mám trochu jiný pohled a chtěla jsem ho napsat. I kdyby to říkal Morgan Freeman, který moderuje jiný pořad na Discovery, přišlo mi to zajímavé a k zamyšlení:)
Mám to tak pořád:) Když jedu vlakem, jsem chvíli sama, klidně i ve škole. Proto mám sebou vždy malý notýsek a tužku, abych si to hned mohla napsat. Dost často to použiji do povídky. 🙂