Je to asi tři měsíce, kdy jsme procházeli (samé ženy, ale my všichni, takže odpusťte měkké i, je pro mě příjemnější) se sestrou a Liz po Brně a najednou před námi dav lidí, červený koberec, muzika a prostě veliká sláva. Vprostřed toho všeho stoleček a u něho slečna zmalovaná jako omalovánka ve třpytkatých šatečkách, s nešťastným výrazem a hromádkou fotek, které podepisovala jednu za druhou tísnícímu se davu.
Inu nedalo mi to a došla jsem se slečny zeptat, kdože je, že podepisuje fotky a otevírá jakousi novou prodejnu. Celá vyjukaná mi holčina asi o pár let mladší než já prozradila, že je čerstvá vicemiss České republiky a mě nenapadlo nic lepšího, než jí stisknout ruku, od srdce ji pogratulovat a zároveň ji v duchu politovat, že tam musí dělat cvičenou opičku. Ale proč tohle všechno vyprávím. Tato situace nás s holkama přiměla k tomu se zamyslet nad tím, jak moc silně je v naší společnosti zakořeněn status celebrity a jak snadné je se jí stát.
A vymysleli jsme takový experiment – sehnat nějakého z našich kamarádů, toho nejobyčejnějšího z obyčejných, slečnu či týpka, to není podstatné. A tomuto obyčejnému človíčkovi udělat nějakou pěknou profifotku, tu vytisknout a přikoupit k ní lihovku. A pak si postavit na Svoboďáku stoleček, k tomu koberec a pár lidí s foťáky a kamerami a čekat, co bude.
Předpokládali jsme, že se během několika okamžiků nahrne dav, lačný po fotce a podpisu celebrity. Co na tom, že jméno, dejme tomu Honza Novák, nikomu nic nebude říkat, hlavně, že je to slavná osobnost, byť o ní náhlevzniknuvší dav obdivovačů nikdy neslyšel.
Myslíte si, že to je přehnané a zas podceňuju naše milé spoluovčany (občan a ovčan, chápete ten rozdíl?)? Tak v tom případě si přečtěte tento článek. Jeden mladík z Británie totiž měl stejný nápad, jen byl v realizaci o krapítek rychlejší než my. Najal si dva bodyguardy a pár kámošů s foťáky a jal se takto vyzbrojen procházet po Time’s Square. Co myslíte, že se stalo? Ó, jistě. Přesně jak jsme předpokládali my – poblázněné holky s očima navrch hlavy a všichni se chtěli fotit, podepisovat a celí zmámení pak popisovali své pocity. Dokonce chudáka týpka málem ani nenechali odejít a on ochranu svých goril nakonec vážně potřeboval.
Co na to říct. Nadávat na lidskou hloupost? Smát se děvčicím, co si myslí, že mají fotku s někým slavným a přitom si ani nejsou schopny vzpomenout, odkud jeho jméno a tvář znají (a pravdou je, že vůbec odnikud)? Ale kdeže, to nemá smysl.
Spíš si pokládám otázku, kterou nás trápí tříleté děti a my se na ni v průběhu života ptát zapomínáme – proč? Jsou už naše životy tak nudné, že potřebujeme každou nepatrnou dávku (byť iluzorního) vzrušení? A nebo statut slavné osobnosti mění lidské přemýšlení natolik, že pak nepřemýšlíme racionálně? Sláva znamená moc a peníze a po obém touží snad každý člověk. A když ji nemůžeme mít, pak ji alespoň můžeme závidět ostatním a hřát se chvíli v jejich lesku.
Potkali jste už někdy někoho slavného? Jak jste reagovali? Jaké to bylo? Za sebe musím říct, že krom úžasného zážitku s autogramiádou Manowarů (mých metalových polobohů), to bylo spíš…obyčejné? Nejenom, dokonce často i smutné. Vidět strhanou tvář prince Williama nebo unavená děcka ze Superstar bylo spíš frustrující než opojné. Život slavné osobnosti je možná plný moci i peněz, ale na prachobyčejné štěstí tyhle dvě monstrvěci často vůbec nemusí mít vliv. A pokud přece mají, tak ne vždy pozitivní. Co myslíte?
Být "slavnou osobností" je dle mého hlavně náročnější než si dokážeme představit.
Mně stačí tu a tam uspořádat malou besedu nebo sraz, abych věděla, jak je z toho jeden vyčerpaný, nedokážu si představit, že bych toto absolvovala každý den bez možnosti se někde v klidu a anonymitě zavřít a ještě by mě všude možně naháněli paparazzi.
Je ale pravda, že člověk vždycky touží po tom, co nemá. Anonymní člověk po tom sedět tam vepředu, odpovídat na všechny ty dotazy a podpisovat fotku/desku/knihu/pupky a utahaná osobnost často asi po chvilce v klidu, možnosti převléct si ty nepraktické slavnostní šaty a na chvíli zmizet v davu. 🙂
(Tím nechci říct, že nejsou srazy s fanoušky super, JSOU, ale občas je toho prostě MOC řekla bych téměř na každého. Všichni jsme jenom lidi.:-))
Joo, když jsem byla malinká, stála jsem frontu na autogram Basikové,Welsche a Nováka 🙂
Já nikdy nikoho vyloženě slavnýho nepotkala, nepočítám-li Anetu Langerovou, která se mi jevila docela sympaticky. A jak jsem reagovala… To už nevím. Asi jako pokaždý, když se mám s někým seznámit, takže jako idiot. 😀 A jako malá jsem se setkala s jakousi spisovatelkou a taky s nějakým fotbalistou. Jenomže tehdy jsem svět moc neregistrovala a ignorovala jsem všechno, co se dalo, takže to pro mě nic neznamenalo. Sice mě odvlekli, ať si vezmu taky autogram, ale já ho pak beztak odmítla. 😀
Slavný osobnosti ale jinak docela lituju. Jasně, někdo se v tom vyžívat může, ale musí to být nepředstavitelně těžký snášet ten nápor obdivovatelů, otravných novinářů atd. Nic pro lidi jako jsem já.
A já ty celebrity nikdy nedokázala brát jako nějaký nadlidi.
No, touhu být modelkou ještě docela chápu, protože peníze, pozornost, šatičky, činčání a opojný pocit, že vy jste ten symbol krásy. Do toho má soutěž Miss ovšem daleko. To je směšný. Tamní děvčata se na modelky absolutně typově nehodí. Modelka musí být postavou i obličejem velmi velmi subtilní. Pak tu máme provinční modelky se silikonovýma balónama, který předvádějí prádlo v nákupáku v Horní dolní. Miss je spíš takový konkurs na příští matračku hokejového nároďáku. 😀 Těch holčin je mi líto, užijí si svých iluzorních pět minut v záři bulváru, kterýmu se ještě před ty objektivy z vůle organizátora soutěže musíte dostatečně často cpát… (Pokud nejste zrovna Angelina Jolie, tak vám paparazzi fakt před bytem nestanují.) A pak skončí jako zelená vdova ve vilce nějakého hokejisty, namísto toho, aby studovaly a randily s vrstevníky.
Počkej, jsem dnes trochu zmatená, jak dopadl ten experiment na Svoboďáku? Stejně jako u toho Angličana? Video jsem viděla a dobře jsem se bavila. Nikdo ho neznal, ale všichni tvrdili, jak natočil super song nebo film. Osobně bych slavná osobnost být nechtěla. Sice peníze a moc jsou fajn, ale všichni vás sledují na každém kroku, když uděláte průšvih, tak se to rozmázne…otravují vás na ulici a ukazují si na vás, rozebírají dopodrobna váš život. Tohle podle mě štěstí není.
No, poznám zopár spevákov, lenže, poznala som ich už aj predtým. Jedno je spolužiačka zo základky, ďalšie spolužiak zo strednej, tiež ďalší spolužiak čo bol v superstar :D, potom bratov kamarát a tiež jeden chalan z výšky…správam sa k nim normálne ako predtým, ale som aj trošku hrdá, že ich poznám 😀 Je to fajn, keď ti spevák po koncerte s úsmevom kývne a pozdraví a prípadne sa začneme baviť :DD
A vlastne keď som prechádzala Bratislavou tak som tam zopár známych osobností videla, ale keďže to nebol nikto, kto by ma zaujímal tak ma to nijak netankovalo, kukla som, povedala som si "aha XY" a išla som ďalej :DD
Ten pokus ma inak pobavil…zvláštne, ako ľahko sa nechajú niektorí oklamať a ovplyvniť. Mala by som si zohnať tiež nejakých asistentov a zahrám sa na nejakú rockovú speváčku :DDDDD
Ovce jsou strašně ovlivnitelné. Stačí napsat akce, sleva, výprodej a podobně a už tam běžej… Dělal jsem v jednom řetězci a mockrát se zdražilo a cedulka akce udělala svou práci. Jinak na podpisy vůbec nejsem akorát na jednu hudební exhibici jsem si sebou vzal CD na podpis, co kdyby jsme se potkali a dopadlo to. Tak mám podepsaného Victora Smolskiho.
Zvrácená a snad ovlivnitelná je tato společnost… ale to není nic nového 🙂
Nejslavnější s kým jsem se setkala byl asi Kulhánek, tuto autogramiádu jsem si nemohla nechat ujít. Co se týče hudby, poslouchám kapely, se kterýma není problém jít po koncertě/během festivalu na pivo a pokecat a upřímně jsou o hodně příjemnější než megaznámí interpreti 😀
A slavná bých nechci ani za nic, anonymita je v dnešní době k nezaplacení.
[5]: jsi zmatená, možná jsem to jen špatně popsala, ale pokus byl jen ve stádiu příprav a plánování, chlapec z Anglie nás předběhl, tak do toho už asi nepůjdeme, nechceme se opičit;)
To je hustý, takový davový šílenství 😀 Zajímalo by mě sledovat celej ten experiment a jak se to nabalovalo od prvních nejistých pohledů po šílenství davu.
Ten experiment mne také zaujal. Ale přesto, že už vás někdo předběhl, nenechala bych se odradit a vyzkoušela bych to i v českých podmínkách (hlavně vy byste měli jiné proveden ;)). U nás máme (na to, jak malá země jsme) "celebrit" opravdu požehnaně a absolutně nikdo si je nemůže pamatovat všechny. Tudíž by kolem toho stolku s podpisy jistě vznikla davová hysterie 😀
Jinak…Stejně, jako jsou pro tebe polobohy Manowar, jsou jimi pro některé lidi celebrity plnící stránky bulvárních plátků. Každý dle mého vzhlíží k tomu,komu něco "závidí", respektive k tomu, kdo představuje ideál jeho žviota. Holt někdo má ty ideály nízko, a proto mu stačí zahlédnout sotva známého mladíčka ze superstar a hned má oči na vrch hlavy.
Jinak znám nějaké slavné lidi i sobně, málokomu nevlezla sláva na mozek… A ti, kteří ji nejsou příliš dotčeni, se velmi protiví a nejraději by slavní vůnbec nebyli. Nevím, jestli je o co stát. Aby byl každý můj krok propírán v Blesku…o to vážně nestojím. Obdivuji opravdové celebrity, které něco dokázali – vědce, spisovatele, dobré hudebníky, politiky atd…. Ale o těchto lidech se v bulváru většinou nepíše, neboť jejich životy ztělesňují asi jiné hodnoty, než se zamliuvají většinové společnosti.
a co? přišli k vám "fanoušci" ?
já teda viděla jen pár česných celbrit a nijak odvařená jsem z toho nebyla, a kdybych asi potkala Justina Biebra nebo Roberta Painsona začala bych se smát a určitě bych za nima neletěla s autogramem, nemám je ráda 😀 kdyby to byli mí oblbínenci tak asi jo, ale tak o co budu bohatší jen nějakým podpisem od někoho kdo si vás pak stejně zase nepamatuje
Škoda, že vás předběhl. Bylo by to určitě zajímavé. Jinak, lidé jsou opravdu blázni.Vlastně stačí,aby jste se procházeli po náměstí v doprovodu pár fotografů a kamer a už jste slavní. Lidé z vás šílí, i když vás vůbec neznají. Achjo. Kam ten svět spěje.
Naposledy mi stiskl ruku Jarda Dušek a já zrudla a byla jsem jak mátoha. Úplně mi cukaly koutky. Byla jsem šťastná a úplně nervní.
Jenomže já alespoň vím, proč si ho vážím, proč je pro mě krásný a proč se málem podělám z toho, že mě pozdraví. Nějaké rádoby celebritky, co natřepávají prciny na Super.cz mě nechávají chladnou. To u mě nejsou lidi k obdivu, třeba taková Hanychová, co ta baba kurňa dokázala v životě? Nic.
Zato Jarda Dušek, jo to je klasa, krásnej chlap a kolik toho má za sebou…
Stejně když si na to vzpomenu, jajks, měla jsem být klidnější, stejně by se mi to ale stalo znovu. 😀