Moje maminka je vystudovaná učitelka češtiny – ačkoli toto povolání nikdy nevykonávala, její vášeň pro český jazyk a literaturu se manifestovala v sešitu s černými deskami, kam od mého útlého dětství zaznamenávala vtipné příhody a hlášky svých dětí – tedy mě a mé o pět let mladší sestry. Dodneška se nad stránkami toho zažloutlého zápisníku bavím, když ho při návštěvách doma otevřu a předčítám svým kamarádům nezaměnitelným maminčiným slohem psané historky z dob, které si pamatuju jen velmi mlhavě. Možná právě tenhle sešit, v němž jsem listovala už jako hodně malá, stál na začátku mé fascinace zaznamenáváním minulosti, která mi vydržela dodneška.Bavily mě vždycky – ty příběhy z dávno zašlých časů, které mi vyprávěli prarodiče nebo rodiče. Dodnes ráda slýchám rodinné historky. A jsem vděčná, že vzpomínky se v naší rodině vždy uchovávaly nejen v ústním podání, ale i pečlivě zapsané. Dědečkova kniha o pobytu v lágru v 50.letech a rodinná kronika až do 17.století, různé pečlivě popsané a roztříděné fotografie, mamkou zapsané příběhy z mého dětství, ale taky dopisy rodičů – zažloutlé a schované v plastových složkách. To všechno jsem jako dítě i dospělá ráda prolézala a užasla.
A aniž bych tušila, že to někdy v budoucnu bude mít význam, už v osmi letech jsem si začala vést deník – žluto-modrý voňavý zápisníček se zámečkem, jaký v 90.letech musela mít každá holčička:) Pak přišly další deníky, podrobněji o nich píšu ve dva roky starém článku Psát si deník…
Jenže nejsou to jen deníky s útržky událostí a myšlenek. Mám velkou krabici od Steelek nazvanou „Lúmennčina krabice vzpomínek“ a v ní uchovávám vlastně všechno, co pro mě mělo někdy nějaký význam. Drobnosti z dob základní školy, památníčky, školní fotky, všecka blahopřání, co jsem kdy dostala k všelijakým svátkům a výročím, školní i mimoškolní diplomy a taky dopisy, každý jeden dopis a pohled, který mi kdy přišel. Je to docela těžká bedna:)
Proč to dělám? Protože mě minulost fascinuje. Fascinuje mě ta proměna, kterou člověk za svůj život absolvuje a jsem jedním z lidí, kteří měli to štěstí, že ji mají dopodrobna zaznamenanou. Vím, co mě trápilo ve třech letech, na co jsem myslela v osmi, co jsem zažívala ve dvanácti a jaké pubertální nálady mnou mávaly ve čtrnácti. A někdy si sednu, uvařím si čaj a sama či s někým blízkým tu krabici otevřu a procházím si slova, zapsaná dětskou rukou, prohlížím si fotky a přiřazuju k dětským obličejům jména. Otevírám obálky dopisů a usmívám se pocitům, které ve mě znova vyvolávají.A pevně věřím, že jednou tuhle krabici objeví mé děti nebo vnoučata a budou se jí prohrabovat a ptát se na historky, které se k oněm artefaktům minulosti vážou.
Před nějakou dobou jsme s přítelem objevili při vyklízení bytu dopisy, které si psali jeho rodiče v době, než se vzali. Výlet do osmdesátých let, do doby, kdy jeho rodičům bylo zhruba tolik, co je dnes nám, byl velmi poučný – vlastně se nezměnilo téměř nic, jenom kulisy na pozadí. Rodinné vztahy, zamilování, spory, touhy – to všechno řešíme i my dneska.
Jenom mě na tom trochu děsí, že tyhle památky pro další generace se v době internetu stávají okrajovou záležitostí – k čemu bude potomstvu v jejich době prastarý harddisk s fotkami v třeba již nerozchoditelném formátu nebo emailová schránka, k níž nebudou znát heslo? Jak si počíst v babiččině deníčku, když ho píše na internet a blog.cz už třeba za dvacet, třicet let vystřídá úplně jiná platforma? Z digitální doby zůstane našim dětem pár zapomenutých datových úložišť a účtenky z hypermarketu, zapomenuté v kapse moly prožraného kabátu.
Snažím se to nedopustit a minulost zachovat tak „analogově“ jak jen to bude možné.
A co vy a vaše artefakty minulosti? Máte nějaké?:)
Upřímně – moc se mi už nechce psát deník ve "starém" formátu poté, co jsem začala dost psát na svůj blog. Ale třeba zkusím aktualizovat formát 🙂
Já si píšu deník někdy od páte třídy ZŠ. Občas vynechám, ale nikdy nepřestanu, protože mě stejně jako tebe fascinuje ta proměna, co se s člověkem stane.
Roky mám vypozrovanou rovnici mezi aktivitou na blogu a neaktivitou v deníku, jakoby se ty pravé emoce, daly upřímně zapsat jen jednou…
Všechny moje artefakty leži v "Krabici zbytečností"…
Já mám krabici plnou takových artefaktů 🙂 Tu si stále vedu 🙂 Fotky pravidelně přenášíme do tištěné podoby… což mi připomíná, že nemám ještě zpracovaný minulý rok! Tištěný deník mi nikdy dlouho nevydržel, většinou mám zápisky z dovolených a potom zaznamenaných pár dnů ze čtvrté třídy základky 😀 Ale ve vodách internetu mi visí deníček od sedmé třídy… měla bych ho nějak zpracovat a vytisknout… 🙂
Fotky z dětství mám taky schované a ráda si je prohlížím, vzhledem k tomu, že jsem byla každou chvíli jinde a měla jsem kolem sebe spoustu lidí, tak ráda vzpomínám, kdo byli… 🙂 A je pravda, že je mi celkem líto, že jsem si nezačala vést deník už jako menší, měla bych víc vzpomínek. Jednou vnoučatům nebudu moci nic říct, protože bez žádných hmotných vzpomínek si na to ani nevzpomenu…
Měl jsem několik deníků (papírových), ale vždycky jsem s nimi skončil, protože jsem byl příliš líný do nich psát pravidelně. Postupem času jsem přešel jak s úvahami, tak s povídkami do elektronické podoby. S úvahami tedy na blog a s povídkami a básněmi na Poetu.cz. Kde se to i dostane k mnohem širšímu okruhu lidí, než kdybych to psal jen papírově. Přesto moc nechápu čtečky a knihy si pořizuju mnohem radši papírové. Ona ta vůně papíru a otáčení stránek má svoje kouzlo 🙂
To máš doma hotový poklad! Myslím, že papírové dopisy i deníky si stále lidé píší.
A 100% nebude problém ani s digitálními daty. Již dnes se internet, sociální sítě apod. využívají v mnoha oborech, tak proč by ne v historii?
Právě nedávno jsem si tak představovala, jak třeba za pár desítek let budou e-mailové schránky, sociální profily, internetové deníky běžným informačním pramenem (nejen) pro historiky, podobně, jako to dneska můžou být třeba dopisy a deníky papírové.
Myslím, že zjištění hesla do e-mailu apod. nebude žádný problém. A uchovávání digitálních dat se jistě řeší a do budoucna zajištěno určitě bude. Inu tak jako dnes existují "papírové" archivy.
[7]: do budoucna snad, ale pokud máš alespoň trochu bezpečné heslo na mail, nikdo ho není schopný rozluštit. A po smrti člověka za pár let schránku poskytovatel (jako goggle, seznam aj.) prostě zruší, jako každou jinou neužívanou schránku a bude. Ale na to vlamování se historiků do prachem zasypaných harddisků se těším:D
Vždycky jsem si chtěla psát deník. Nikdy se mi to nedařilo tak, abych… u toho vydržela. Prostě to nadšení vždycky po nějaké době přešlo a tak mám deníček z doby před deseti lety a dodnes se v něm nachází pár zápisků, jen z těch chvil, ve kterých jsem měla příliš agresivní emoce, než aby mi stačilo se vydýchat…
[8]: Vidíš, zrušení schránek mi nedošlo.
Na druhou stranu už nějakou dobu funguje webarchiv a nepochybuji o tom, že e-mailové schránky, účty na soc. sítích apod. se také nějak řeší. Pramen do budoucna to prostě je.
Je to docela zajímavé téma, i když o něm nic moc nevím.
Jedna věc je zachování metadat převedením na jiný nosič a také schopnost nové elektroniky je přečíst. Jiná věc je uchovávání starých elektronických přístrojů, což podle mne takový problém asi nebude.
Taky mám vzpomínkovou krabici od bot! Založila jsem jí už v nějakých těch třinácti a jednou za čas ji vytáhnu a pročítám se těmi deníky se zámečky a upřímně se popadám smíchy za břicho, když si přečtu nějakou tehdy velice vážně míněnou"pikošku." 😀
Máš můj obdiv. Nikdy jsem neměla trpělivost psát si deník déle než pár měsíců a i tehdy jsem ho vždycky po dalších pár měsících vyhodila… takže mám v zásadě jen to, co mám v hlavě, a rodinná fotoalba. Ale i to je fajn 🙂 Každopádně budeme možná po velmi dlouhé době první generace, po které nezbude prakticky nic.