Nedávné zrušení výstavy nahatých žen v knihovně Akademie věd rozpoutalo skutečnou bouři názorů. Ten můj krásně sarkasticky vyjadřuje tento článek, doporučuji si ho přečíst:)Při brouzdání po vyjádřeních k tématu jsem objevila další článek, kde se autorka rozčiluje nad zpátečnickým uvažováním české společnosti, která si prý (zcela fujky a nekorektně) myslí, že žena tu je především pro muže. Chvíli jsem se nad tím zastavila a uvědomila jsem si, že si to myslím taky. Jenomže když přijememe fakt, že žena je tu pro muže pak si nutně musíme uvědomit, že muž je tady zase pro ženu. Vyjměme teď, prosím, z debaty homosexuální jedince a podívejme se na to, co je podle autorky onoho článku strašně zpátečnické a nemoderní, ale po čem naše společnost touží.
„Hnusný a zpátečnický“ český muž si prý přeje, aby jeho partnerka byla hezká, jemná, měla ráda sex a dokázala se o něj a jeho potomky postarat, uvařila, vyprala, ošetřovala ho v době nemoci. Úplně upřímně a bez politicky korektního balastu – a na tom je něco špatného?
Když to otočím, pak by si asi „zpátečnická žena“ měla přát chlapa, který bude k světu, bude drsňák, co si umí dupnout a donese domů nějaký ten peníz a ještě opraví, co je potřeba opravit.
Přimícháme-li k tomu nějaké ty společné koníčky a vzájemnou podporu a lásku, tak pořád nějak nechápu, co je na tomhle zpátečnickém modelu špatného.
V článku se pořád mluví o ženě s agendou, o ženě sebevědomé, o ženě, co je muži alternativou a konkurencí. A já teda nevím, ale fakt nechci, abych byla svému partnerovi konkurencí nebo snad aby on konkuroval mě. Jsme přece partneři, takže bychom tu měli být jeden pro druhého. Já pro svého muže a on pro mě, svou ženu.
Všemožné sociologické výzkumy z poslední doby potvrzují, že ženy touží po pořádných borcích, co mají sebevědomí, ale naše společnost vychovává ušláplé chudáky, co se bojí projevit, aby nebyli obviněni ze šovinismu. Máme armády osamělých jedinců, kteří nejsou schopni najít partnera – a silnou kategorií jsou v tomto přehnaně angažované kariéristky, které jsou krásné, chytré, úspěšné, ale kdyby měly prát chlapovi fusekle, tak se v nich všecko šprajcne a spustí litanii o ženských právech. A když si zamilovaný chlap ty fusekle nakonec vypere sám, nejsou spokojeny s úrovní jeho mužnosti a hledají „pana božského“ zase o dům dál.
Nějaký zvrácený rovnostářský ideál chlapa je milující citlivý psychoterapeut, který o víkendech dělá pro americké námořnictvo, má svaly jako Švarcík, hraje na klavír jako Mozart, v garáži má auta, co opravuje a přitom rád myje nádobí a vaří jako Pohlreich. Když má žena chuť, je pozorným, něžným milencem s jazykem hodným Geena Simonse a jindy se promění v protagonistu populárního románu 50 shades of Grey a svoji vrcholovou manažerku přiváže k posteli. A když ji odváže, do tří do rána s ní rozebírá „její pocity“…
Idální žena je zase krásná (ale jen pro sebe, ne pro machistická hovada s penisem!), chytrá jak Sklodowská a úspěšná tak, že vedle ní Bill Gates pláče pod stolem. Má svoje koníčky, svoje přátele, svou práci a někdy v průběhu kariéry porodí svoje děti, o něž milostivě dovolí se starat i jejich zploditeli. Ono slovíčko svoje je velmi důležité – za celá staletí utlačování žen mám někdy pocit, že všechny ženy světa se teď soustředí na sebe i za celou řadu svých předkyň až po praprapraprababičku z jeskyně, co chtěla lovit mamuty, ale nakonec chudina musela sedět doma na zadku a žvýkat kůže.
Jako bychom si teď všechny chtěly vynahradit, že teďka můžeme a zapomínáme, že je to sice strašně super fajnový, ale že nejsme na světě samy, že tu máme i ono opačný pohlaví. A naši současní chlapi fakt nemůžou za to, že naše prababičky nemohly volit. A chudáci se většinou snaží dosáhnout laťky, kterou jim moderní ženy nastavily, jenže ve výsledku to nakonec dopadá tak, jako to dopadalo v historii vždycky. Smečka harpyjí (rozuměj žen) se schází a hořekuje nad tím, jací jsou mužští neschopní pitomci, zatímco smečka samců hořekuje nad potvorami, co jim nedají chvilku klidu a furt akorát něco chtějí.
Před tisíci let by kámoši takto frustrovanému Homo Habilis poradili, aby ji bacil kyjem a ona na chvíli dá pokoj. Dneska bezradně krčí rameny a žmoulají papíry od rozvodového právníka.
A ono to přitom možná není ta složité. Celá staletí tu chlapi byli hlavně pro sebe a ženské tu byly pro ně. Teď žijeme v době, kdy jsou tu ženské pro sebe a chtějí, aby tu chlapi byli pro ně. A možná by nebylo od věci se pokusit dosáhnout stavu, kdy tu ženy budou pro muže a muži pro ženy. Třeba pak konečně zjistíme, že rovnostářství a rovnocennost nejsou to samé.
Naprosto s tebou souhlasím, není co víc dodat. Tyhle dnešní feministický výkřiky do tmy jsou už fakt k smíchu. Jasně, ženská nemá být jen továrna na děti a obědy, je prostě třeba rovnost.
Já tohle vidím spíš jako trojúhelník 🙂
Já jsem prostě hlavně máma, já jsem žena, co je tu pro děti. Chlapa můžu kdykoliv vyměnit, ale děti, ty mi zůstanou 🙂 A tak chci, aby tu byl chlap pro mě. A za to, že se bude hezky starat a pečovat, za to má ty děti 🙂
Takže: žena pro děti, děti pro muže a muži pro ženy 🙂
Já tedy považuji za samozřejmost, že kvalitní vztah funguje na principu vzájemné úcty a toho, že každý z partnerů je tu pro toho druhého. Také vůbec nechápu, proč se to vztahuje zrovna na výstavu aktů. Na mě ženy v aktech působí velmi silně a sebevědomě, nestydí se za své tělo. Proč by nahá žena (když nejde o pornografii) na obraze měla být jen pro muže? Ženské akty podle mého názoru nemají s muži nic společného. Těch mužských mimochodem také není zrovna málo.
Podle mě je nejdůležitější vypadat k světu, vzhled ti všude otevře dveře a nevzhled zas zavře. Navíc budeš možná mít zas hezké děti, a tak se rod zakonzervuje ad infinitum.
[3]: no, podle některých ony ženské akty ukazují ženu pouze jako sexuální objekt. Já bych řekla, že žena je sexuálním objektem pro muže (a muž je zase sexuálním objektem pro ženu) – protože jinak bychom se jako druh asi přestali rozmnožovat:) Výstav ukazujících schopné vědkyně nebo jinak úspěšné ženy je taky dost a nemusí takové být všechny za každou cenu:)
Podle mě je taky hlavním důvodem častých rozvodů to, že neumíme nebo nechceme říct tomu druhému, co od vztahu čekáme. Vlastně to neumíme někdy zformulovat ani sami…
Jinak souhlasím o aktech s komentářem č. 3 🙂
"V článku se pořád mluví o ženě s agendou, o ženě sebevědomé, o ženě, co je muži alternativou a konkurencí." – podle mého jsi autorku článku v Respektu v této citované větě ne úplně správně pochopila (nebo jsem to špatně pobral já).
Tady nebyl myšlen ženin vztahový partner, to je jasné, že nemá být jejím konkurentem. Ale muž je zde chápán jako zástupce pohlaví vůči ženě. Tedy aby si byli rovnocenní stejně jako je muž proti muži (ve společenském měřítku). Taky si každý stejně konkuruje s nějakým druhým mužem…
Já teda na tom "zpátečnické uvažování" nevidím nic špatného. Na jednu stranu to přece jen fungovalo kolik tisíc let, tak proč to tak mermomocí měnit. Ono to sice z historie vypadá, že ženy byly mužům otroky, ale copak víme něco o tom jak opravdu žili úplně obyčejní lidé? Já si nemyslím, že každý pár splňoval stereotyp, o kterém dnes čteme. Mimoto já si myslím, že v člověku jako takovém je zabudovaná určitá úcta a respekt k druhému pohlaví, pokud ten daný člověk není vyloženě idiot bez inteligence a emocí.
Dovolil jsem si tě citovat ve dnešním příspěvku na svém blogu. Plně s tvými závěry souhlasím, byť akcentuji trochu jiné aspekty téhle kauzy (viz můj blog včera a dnes).
Myslím, že by tě tento rozhovor mohl zaujmout 🙂
http://video.aktualne.cz/dvtv/martinek-agresivita-ve-skolach-deti-si-mysli-ze-vsechno-muzo/r~cafc71de888711e58f1e002590604f2e/
Milá Lúmenn, tak tohle je trefa do černého, u tvých přirovnání jsem dostávala záchvaty smíchu, ale zatraceně to sedí a pod vyjádřené myšlenky bych se mohla podepsat, ačkoli by mě za to některé kamarádky-feministky asi ukamenovaly…