„Hm, popravdě ani moc ne…“A o čem, že je tato (ne tak úplně) imaginární otázka (ne tak úplně) neznámého kolemjdoucího a Lúmennčí odpověď? O čtení.
Už jsem jeden článek na tohle téma psala (a za boha nevím jak se jmenoval), ale dneska mě to trklo zase. A došlo mi, že skutečně většinu svého dne strávím čtením nějakých písmenek. Není to už nějaká diagnóza?
Začnu „veselou příhodou z natáčení“. Před týdnem jsem četla výbornou knihu (ještě není zrecenzovaná, protože teď prostě čtu rychleji, než píšu recenze) a hodně jsem se do ní zabrala. Byla jsem zrovna u drahého, který měl na návštěvě kamarády, s kterými organizuje LARP, takže řešili akci a já v klidu v koutku četla. Ani jsem si nevšimla, že skončili a dokonce jsem si nevšimla, ani že můj milý už chvíli sedí vedle mě na posteli a kouká na mě.
„Ehm, copak?“ zvedla jsem konečně oči. „Už jsou pryč?“
„Jo, konečně, nekoukneme spolu na nějaký film?“
Zoufale jsem na něj pohlédla a držela jsem před sebou Vánoční říši od Joe Hilla (no jo, byla to ona) jako štít. „Nechtěl by sis raději hrát nějakou tvou hru na počítači?“ Naštěstí chtěl. Ale mě ve dvě hodiny ráno, kdy milý už dávno vedle mě chrupkal a já dočítala 666. (a poslední) stranu té knihy, kterou jsem otevřela odpoledne, došlo, že jsem asi trochu magor.
Vždycky jsem četla hodně. Pak ale přišla puberta, kámoši, mětal, dřevárny, chlapi, gothika, punk, párty lajf, vysoká (ne nutně v tomto pořadí) a knížky jsem odsunula na vedlejší kolej. Pořád jsem četla aspoň dvacet kousků za rok, to ano, taky hodně zpravovajských serverů a časopisů, ale nebylo moc času, pořád jsem byla s lidma a někde lítala, občas koukala na nějaké ty filmy nebo seriály a roky utíkaly.
Loni jsem si řekla, že s tím musím něco udělat a zase začít pořádně číst. Udělala jsem si svou soukromou knižní výzvu a přečetla 52 knížek, jak jsem si předsevzala (viz). A zjistila jsem, že na světě je tolik úžasných knih, které si prostě musím přečíst, že se mi v plné síle vrátila moje stará posedlost a já teď čtu jak urvaná ze řetězu. Momentálně čtu letošní dvacátou knihu. Ne proto, že bych chtěla přečíst co nejvíc knížek za každou cenu, ale proto, že mě to neskutečně baví. Hltám písmenka jako zběsilá. Jsem písmenkový upír. A nejradši bych četla furt.
A pak mi došlo, že já krucinál čtu furt! A pokud nečtu, tak (pozor, odhalení…) mluvím nebo píšu! Šmarja, to jsou další slova a ty jsou složená s písmen. Takže další písmenka. Je to tak. Jsem písmenkofil. Závislá na písmenkách. Nemůžu bez nich žít. Zrekapitulovala jsem si svůj den a vypadá takhle…:
Ráno vstanu, jídlo, pití, cigárko, venčení psa a cesta do práce. V šalině čtu právě rozečtenou knihu. Vystoupím z šaliny, cestou pěšky, aby mi to utíkalo čtu knihu. Přijdu do kanclu, chvíli mrknu na internet a čtu si zajímavé články, co sdílí přátelé. Přečtu si maily. Pak pracuju a u toho čtu čísla v papírech a údaje na počítači. O pauze na oběd a na cigaretu čtu buď knihu nebo články na netu. Skončím. Jedu šalinou domů a po cestě na zastávku i v šalině si čtu. Doma zapnu počítač a čtu články, které jsem před prací nestihla. Ty mě dovedou na další články a tak čtu i ty. Pokud nejsem s přítelem s kterým (pozor, změna) mluvím nebo s kamarády s nimiž taky mluvím, napíšu nějaké články na blog nebo napíšu věci do Sparku, odepíšu na maily a vyřídím objednávky na eshopu (které si musím přečíst). Navačeřím se a u toho si čtu, pak jdu se psem, do vany a před spaním si ještě chvíli čtu.
Takže skutečně většinu bdělého života strávím čtením. Kolegů blogerů, článků, vědeckých, zájmových, zpravodajských. Nebo brouzdám po databázi knih a hledám něco ke čtení. A je to super. Super. Super. Miluju to. Nejvíc na světě. Jenom si říkám, že tím možná trávím moc času. Možná bych mohla trochu ubrat. A tím bych získala spoustu volného času. Ve kterém bych si mohla…třeba číst?🙂
A jak to máte vy?:)
Četla bych knihy a odborné články, které mne zajímají, ve dne v noci, ale nestíhám školu. Jinak jsem obyčejné také písmenkofilním magorem 🙂
Mohu si půjčit obrázek vespod článku?
Jako bych to psala já 🙂 Sice jsem si prošla i čtenářskou krizí, poslední rok však fakt čtu, kde a kdy to jen trochu jde – na cestě, při jakémkoli čekání, když je čas, tak i v práci a doma před spaním. Nemůžu si stěžovat, takhle mi to naprosto vyhovuje 🙂
Dřív jsem četla jak zběsilá, teď už ani tolik ne, ale pořád čtu moc moc ráda. Je to mnohem lepší, než nějaké seriály. I proto jsem pro jiné lidi divná..
Mám to docela podobně. Ráno vstanu, přečtu novinky na netu (tj. sítě, blogy, nové články…), pak většinou píšu, pak vezmu knihu a po cestě čtu, v práci vlastně celou dobu čtu noviny, po cestě zpět čtu knihu. Mezitím občas mluvím. Taky to miluju. Čtení a psaní, to je moje 🙂 Pokud by se mě někdo ptal, jestli dělám něco jinýho, tak občas zajdu do lesa, hlavně když je hezky. P. S. 52 knih za rok se mi zdá tak akorát, taky to tak mám (nebo se o to snažím).
Znáš film Matilda? O holčičce, kterou čtení naplňovalo a tak taky jenom četla od chvíle, kdy se číst naučila. Mohla by se ti líbit. 😉
Je čtení vanové, postelové, pracovní, křesílkovo-u-krbové, dopravní…
Ke každému se hodí jiný druh lieratury.
Já se teď věnuji starému braku.
Ten se čte rychle.
Nová literatura (až na výjimky) za moc nestojí.
Taky jsem písmenkofil 🙂 A budu se snažit přečíst taky těch 52 knih, i když nevím jistě, jestli to zvládnu, jelikož si libuju v mega hrubých knihách 😀
[7]: to já budu muset těch xx dalších knih naopak osobně vytvořit a dále zařadit
Mám to dost podobně, ale co obdivuju – jak si sakra při chůzi PO BRNĚ zvládáš číst? 😀 Párkrát jsem někoho v začtení sejmula i v polomrtvém městečku, tak jak to zvládáš ve velkým městě, to teda nechápu. 😀
[4]: já když jsem byla menší (11-14 cca) jsem právě tolik zhruba četla, pak jsem roky četla míň, tak 20-30 ročně a rozhodla jsem se vrátit na starou úroveň a taky zní pěkně, když můžeš říct, že dáš knihu týdně – což se povedlo a jsem moc ráda:)
[5]: neznám, zkusím:) O čtení a moci slov je super film Inkoustové srdce;)
[7]: mega kruté? To je třeba co?:)
[9]: lidi se mi většinou schválně vyhýbají a občas jsou z toho dost vyjevení:) Je to docela sranda, chvíli to trvalo, než jsem si zvykla, ale ti ostatní na ulici většinou nečtou, tak mě vidí dřív, než já je:D Už skoro neumím chodit bez knížky, bo mi to přijde jako hrozná ztráta času – přesouvat se zbůhdarma z místa na místo a minuty svého života trávit chůzí po stokrát ošlapaném chodníku po stejné cestě do práce/školy/na nákup? Ne, díky:)
[6]: A záchodové! 🙂 To někdy provádím i na veřejných WC, kdy hledám, jestli v tašce nemám alespoň nějaký leták…
[11]:
Off šem sem se nehodí kniha elektronická…
Pokud můžu, tak čtu také relativně moc a často. Dokážu "stáhnout" knížku o 1000 stránkách za den, když se fááákt začtu. Což je pak peklo, protože nejím, nespím a na všechny jsem hnusná, že mne ruší 😀
[11]: na záchodové čtení máme doma kopičku časopisů. Když zavítám k někomu na návštěvu, kdo žádnou záchodovu literaturu doma nemá, čtu si většinou aspoň návod na osvěžovač vzduchu a podobně:D
[13]: to se mi naposledy povedlo u Písně ledu a ohně, tam to vypadalo podobně:D Ale 1000 stran za den je hodně i na mě, pětistovku za noc ale už mám za sebou hodněkrát:)
[10]: Znám. Inkoustové srdce má pokračování v knižní podobě. Dva díly. Nedávno jsem četla třetí – Inkoustová smrt a je dobrý 😉
[14]: Mně u toho stačí číst nápisy na pračce:)
Souhlasím. Já jsem dokonce takový písmenkofil, že si čtu i různé příbalové letáčky nebo vývěsky ve městě, jen proto, že je to česky (popřípadě anglicky). A ve škole si občas jen tak, z čistě zoufalé nudy, pročítám učebnice, a hledám jedinou věc, která by mě nenudila ještě více…
[5]: Film Matilda je nakrútený podľa rovnomennej knihy od Roalda Dahla, ktorý napísal aj Charlie a továreň na čokoládu :-)Film je skvelý, odporúčam, ale knihu odporúčam viac 😉
[14]: My máme na WC pro tyto účely výstavku poezie se záchodovou tématikou. 😀 Návštěvy bývají nadšené.
Já jsem toho názoru, že když člověk pravidelně přečte jednu knihu týdně, tak si jí ani neužíje. Člověk prostě potřebuje přečíst kapitolu, tu pak dlouho vstřebávat, aby si zapamatoval, o čem četl. Ale teď vlastně mluvím o povinné četbě, ke které má člověk jiný přístup, než k záživným knihám. Ačkoliv knihy od Karolíny Světlé jsou tak dobré, že je do čtyř dnů přečtu. Ale nikdy mě neuspokojí konec.
Taky jsem vzdy rada cetla, jako skolacka to bylo u me mnohdy i vic nez 2 knihy za tyden. Ted uz daleko min, je to u me z velke casti kvuli internetu. Ale ono mnohdy je i prospesnejsi precist si nejake zajimave clanky na netu nez nejaky typ literatury, ktery je jen na zabiti casu a vlastne mi to nic neda. Mam rada nektere fantasy nebo romany – spis ze starsi literatury. Ale obecne spis nez beletrie me zajimaji knihy, kde se dozvim neco poucneho, hlavne me zajima osobni rozvoj, nabozenstvi a historie. Treba knihy, co tady v posledni dobe vetsinou sdilis, me zrovna neoslovuji, prijde mi, ze jen mensi cast z nich opravdu ma nejakou literarni hodnotu, ale vetsina se mi jevi spis jako tuctove a zbytecne, spis ztrata casu.
Jak to jednou popsala moje sestra: "Ségra, ty děláš jen tři aktivity: čteš, píšeš nebo spíš!"
Já jsem četla od nějaké 8 třídy cca 100 knih za rok. Poslední dobou ale nestíhám a na čtení nemám dost času. Letos jsem stihla přečíst cca 2-3 knížky 🙁