My děti…

Nadpis článku nejspíš evokuje pravdivý a odstrašující příběh o třináctileté dívce Christiane F., její lásce k Detlefovi a o ještě větší lásce k heroinu. Její život zaznamenali novináři na magnetofonové pásky a po úspěších v časopise byla vydána kniha s názvem Wir Kinder vom Bahnhof Zoo, česky přeloženo jako My děti ze stanice Zoo. Nečtenáři a slabé povahy jistě ocení, že byl natočen i stejnojmený film.
Představovat si tak mladou dívku, jak se s heroinem v krvi potácí po berlínských zaplivaných zastávkách metra, prostituuje, aby měla na drogy a pozoruje, jak jí postupně umírají kamarádi je smutné a do jisté míry děsivé… avšak ohráté. Každá druhá maminka svým pubertálním dětem strčila preventivně pod nos Memento, nebo „My děti“, a ti, kterým to žádná maminka nepodstrčila, na to narazili pravděpodobně ve škole u povinné četby.
Napíšu o něčem velmi podobném, o nic méně smutném a děsivém. Řeč je o polském dokumentu Děti ze stanice Leningradská (The children of Leningradsky) z roku 2005, pod kterým jsou podepsaní Andrzej Celiński a Hanna Polak…

Jistě už každý z Vás potkal rozmazleného spratka. Pětileté děti, které hystericky brečí v obchodě s hračkami, že toho robota, co střílí a mluví, toho prostě MUSÍ mít. Dvanáctileté děti, které se cítí znemožněně, protože mají doma pouze Playstation 2, nikoliv 3. Šestnáctileté děti, které nadávají rodičům, protože jejich iPhone má černou barvu, ale ona je přece tak moderní bílá. Nepochybuji o tom, že jste o takových dětech minimálně slyšeli.
Nechystám moralizující přednášku na téma vděčnost, nebudu dokonce mluvit ani o dětech v Africe, přestože se to nabízí. Jde o děti v Rusku. V zemi, která si hrdě říká civilizovaná. Rusko je členem G8, což je sdružení osmi takzvaně nejvyspělejších států světa.
Tak se do tohoto vyspělého státu půjdeme podívat.
Dokument pojednává o dětech, které se po rozpadu Sovětského svazu ocitly na ulici. V době natáčení dokumentu se jich na moskevských nádražích podle úřadů pohybovalo až 30 000. Některé děti utekly z domu, protože jsou rodiče alkoholici, bijí je, či vyhazují a jiné nevydržely špatné zacházení v dětských domovech. Společné mají jedno – je pro ně důležité teplo, jídlo a … lepidlo. Ve dne se potulují po nádražních halách a žebrají o drobné a v noci přespávají u teplovodního potrubí.
Nejstrašnější vědomí je, že to jsou malé děti, které by měly sepisovat úkoly, hrát si na indiány a večer poslouchat, jak jim maminka čte pohádku. Realita je bohužel jiná – Pijí tvrdý alkohol, kouří cigarety, perou se a dokonce se za jídlo, sprchu a pár drobných prodávají. 12letý Tolja vypráví „…vždycky se bojíš, i když s ním jdeš už po milionté. Ten strach je tam pořád, můžeš skončit mrtvej.“ Za utržené peníze si potom často koupí lepidlo, které nalijí do sáčku a čichají.
Na lepidle „jede“ skoro každé dítě.
Na jednu stranu z nich cítíte tu dětskou nevinnost, když pozorujete jakou radost mají z balónku, z kutálení se v lepenkové krabici, nebo klouzání po zábradlí navlhčeném vodou z kaluže. Jedna holčička dokonce říká, že by ráda postavila velikánský dům pro všechny děti, takový dům, kde by bydleli všechni pohromadě. Asi pětiletý klouček jí nadšeně přizvukuje.
Na druhé straně je tu dětská krutost. Nemají rodiče, kteří by jim řekli, že házet kameny na staré bezdomovce se nemá a dávat jim dělbuchy do čepice a smát se, že jim to vzalo přinejlepším vlasy, to už vůbec ne. Podle slov jednoho chlapce staří bezdomovci smrdí a nikdo je nemá rád. Bohužel si nejspíš neuvědomuje, že skončí úplně stejně, pokud ho nepotká smrt umrznutím, nebo otrávením lepidlem. Přitom všichni zoufale touží po mámě „Může to vypadat, že se směju, ale uvnitř to tak není, protože vedle mě není moje máma.“ říká smutně dvanáctiletý Andrej do kamery a dodává „… Vždycky když jdu spát, říkám ´dobrou noc, mami´ i když tady není.“ Jiný kluk líčí, jak občas zavolá rodičům, ale do telefonu neřekne nic. Prostě jen chce slyšet jejich hlas a potom zavěsí.
Ani u policie nemají zastání. V dokumentu se stáváme svědky policejního zákroku proti malému chlapci. Začíná to bitím a pokračuje vymačkáním tuby lepidla na jeho hlavu. Postižený křičí, pláče, kope do popelnic a nakonec smutně a odevzdaně sedí a zaschlé lepidlo upatlanými prstíky loupe z obličeje.
Půlhodinový snímek vrcholí smrtí čtrnáctileté Táni, která na začátku zpívala písničku. Když si uvědomíte text písně, naskočí vám husí kůže… jestli ovšem půjde rozeznat mezi husí kůží, kterou budete mít po celou dobu filmu. Na Tánině smrti má pochopitelně vinu lepidlo. Na pohřbu zoufale pláčou kamarádi a jeden přes druhého křičí „Táňo, Táňo“. Dostaví se i Tánina alkoholická matka, která najednou dostane záchvat zodpovědnosti a mateřské lásky. Jedno z dětí ji zcela spravedlivě osočí, že je to její vina. Má pravdu.
Celkově je to depresivní podívaná. Uvědomění si, že ty osůbky s pusami špinavými od lepidla nejsou herci, kteří po natáčení jdou domů za rodinou a do teplých postelí. Že ty děti možná právě teď sedí u potrubí, zpívají si písničky a mají u obličeje pytlík s lepidlem. Možná právě umírá nějaká Táňa…
Ale dost řečí, podívejte se sami.

13 komentáře “My děti…

  1. Zní to hrozivě a zajímavě zároveň. Nikdy asi nepochopím, co člověk, dítě nebo dospělce, co je na ulici a ví, že nemá ani na chleba donutí jet na drogách, jistě pro ten pocit odtržení od reality, ale za jakou cenu? Obvykle všichni ví, jak skončí a taková polovina z nich na to dojede…..

  2. V Rusku je to celý o to bizarnější díky rozvrstvení společnosti. Kde by tam tyhle vrstvy vzaly prostředky na heroin. Rusko je zemí, kde neexistuje prakticky něco jako střední třída. Buď okázalý luxus anebo naprostá chudoba.

  3. Ten výše uvedený dokument z youtube je pobouření-hodný. Je až neuvěřitelné, že tak mladí lidé žijí v takových podmínkách. Měli by se o takové děti postarat úřady a někde je umístit, aby bylo o ně řádně postaráno.

    Pak se nedivím že existují různé gangy v ulicích jestliže děti vyrůstají nejen v Rusku takto.

    Společnost upadá a vytváří stále hlubší dno.

  4. Tyvado… já se na to nedokážu podívat, už je z toho tvého popisu jsem naměkko, ale příšerně… Myslela jsem, že se mi to vyhne, když mi máma i kámoška, co už měla dítě, vyprávěly, jak najednou nemohly sledovat/číst nic, kde se ubližuje dětem… Jsem si myslela, že jsem drsná. Jo, prd. Jenom jsem si to přečetla, a je mi blbě a krk mám staženej a skoro brečím a musím se jít kouknout na svoje vlče, jak spokojeně chrupe v pelíšku, i když vím, že potom budu naměkko ještě víc, možná se úplně rozteču…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.