Soutěžní povídky

Vážení a milí, po zralé úvaze jsme s Finnem dokončili hodnocení vašich povídek a výsledky se dočtete právě v tomto článku.

Povídky došly celkem čtyři (od Karolíny, Lady Starllette, Ellie a Estel Silmarien) a k tomu ještě jedna báseň (od Anduly). Bylo to těžké, přetěžké vybrat z vašich děl to nejlepší. Ale vítěz nakonec musel být vybrán. Než vám sdělím, kdo to byl, přečtěte si povídky a báseň sami, ať vidíte, jaké to bylo být porotcem…

Měsíc se vlnil ve vyšívaných květech záclon. Osvětloval spoře zařízenou scénu malého pokoje jednoho starého domu. Kulisami snad mohly být ty houpací koně v rohu. A taky odkvétající kopretina ve skleničce na nočním stolku. Primadonou byla spící dívka.

Jmenovala se Marie. Sedmnáctiletá plavovláska s tváří, která by snad mohla být i andělsky krásná, kdyby se ji někdo snad rozhodl hodnotit. Jenže nikdo se nedíval. Nikdo neměl zájem.

Ta dívka byla sama. Spala sama ve spokojeně oddychujícím domě. Smála se sama, mluvila sama.Byla sama, i když jí někdo odpověděl. Byla sama, když šla po ulici porážena protisměrným funícím davem. Byla sama u rodinné večeře. Věnovali jí jen mělké, věcné pohledy. Občas strojeně prohodili slovo. Srkali polévku bezkrevnými rty a cinkali lžícemi o darovaný porcelán. Pes, který žadonil sousto byl raději stokrát odbyt pánem domu, než by ho napadlo jít prosit k Mariiným nohou. Nevšímal si jí ani ten, který visel nade dveřmi a žehnal příchozím očima obrácenýma do vlastního rudě zbroceného čela. Však víte- Král trnů. Ten, který prý vždy naslouchá dobrému člověku. Pak asi nebyla dobrá. A ten, který vyslechne hříšníka a odpustí mu špatnost. Prý vyslechne! Asi tedy nebyla ani špatná. Marie brala čím dál vážněji podezření, které v ní klíčilo již nějaký čas. A to, že musí být neviditelná. Ano. Nikdo Marii nevidí, i když sítnice oka zachycuje její obraz. Dotknout se jí může každý, i když tak učiní spíše omylem něž schválně- koho by to totiž napadlo… I její hlas je nesen vzduchem jako hlas každého z nás. Jen je nevyslyšen. Nepochopen, nesoucítěn, neodměněn. Byla si tím už téměř jista, přestože se nemohla nikoho zeptat a ujistit se. Věřila ale, že by ji měli lidé rádi, kdyby v jejich myslích zanechala otisk. Ukázala by jim svou veselou povahu a vrozenou vlídnost. Ukázala by jim, kým je, a to dnes umí jen málokdo.

Ve snu viděla les. Nemohla uvěřit svým očím, ačkoli k čemu jsou vám oči ve snu. Ten les k ní natahoval větve. Sliboval, že ji zachrání. Šeptal jí, že je krásná. A že jí má rád. Pak ležela v jehličí. Píchalo ji skrz bílé šaty. Až se na posteli bezděčně zavrtěla. Kořeny stromů prorůstaly dlouhými vlasy- zlatá a zelená s doteky vlhké černi. Barvy jako na křídlech vážky.

Měsíční světlo přikázalo větru napodobit tóny rozladěné violy. Poryv udeřil do okna. Dřevěné objetí.

Ráno dívka nezahrála part slunečnímu jasu. Kulisy byly na svém místě, jen kopretina ve sklínce o něco odkvetlejší než navečer. V peřinách propast.

Služebná přišla ke dveřím a tiše zaklepala. Nic. Vkročila do místnosti a utřela prach z ubohých starých šíjí houpacích koní. Zastlala tu propast. Odešla.

Dalšího rána stálo v ranních novinách slovo „NEVÍDANÉ“. Zvony divoce bily a před kostelem bylo lidí jako o pouti. Pastor volal do těžkého nebe z vitráží, že se stal zázrak. V noci totiž zezelenal mrtvý les za městem. A že prý se vinou z té druhdy nemocné půdy poupata kopretin…

Soumrak se snáší nad mýtinou,
tma zahalí celý les,
z očí panny se slzy řinou,
za třpytu dálných hvězd.

Bloumajíc dívka nad propastí,
v touze utišit svůj věčný žal,
chtějíc odpoutat se od všech strastí,
vrhnout se až do nitra skal.

Však co to,objevil se znenadání,
tajemný muž na oři svém.
Prý chtěl by ji za svou paní,
pokleká před dívkou na samou zem.

Toužíc uniknout těžkému životu svému,
podá mu ruku,on vysadí ji na oře.
Už pádí lesem,ona oddá se mu,
zapomene na bolest a na hoře.

Tryskají lesem,až k sídlu jeho,
kolem míst,kde král trnů přebývá,
pojmula dívka muže za svého,
tak šťastný konec obvykle nebývá.

„Tak mi raději pověz, jakou máš nejraději pohádku,“vlídný, jemný hlas, vycházejíc z úst vysokého muže v bílém, rozevlátém plášti, který držel za ruku malou, sotva osmiletou holčičku, s roztomilými culíčky na hlavě se skoro rozléhal po celém lese, který oba dva křižovali. Na cestě je doprovázel pouze měsíc v úplňku, svítící jim nad hlavami a těžké kroky spolu s tichým cupitáním.

„O perníkové chaloupce,“odpověděla rychle s podtónem nezájmu, „ale mě by spíše zajímalo, kdy už tam budeme, Králi Trnů?“

„Můžeš mi říkat Olivere,“usmál se, „neboj, co nevidět tam budeme, hlavně se mě pevně drž, ať se neztratíš“

Dívenka se ustrašeně rozhlédla kolem sebe.

„Co by se mi mohlo stát?,“o něco pevněji se přitiskla k Oliverovi a pečlivě okukovala nejbližší stromy, tyčící se do nenormální výše.

„Nic moc nebezpečného tu není, krom pár propastí,“uklidňoval ji její společník.

Chvilku prostupovali lesem mlčky, na dívence šlo vidět, kolik otázek jí probíhá hlavou, nejspíš se ale zdráhala na jakoukoli zeptat. Boty se jim zarážely do vlhké, jehličím posypané hlíny a vlahý noční vítr jim sem tam pročísnul vlasy.

„Vážně tam jsou jednorožci?,“otočila k němu nadšeně hlavu holčička.

„Jasně,“odpověděl nevzrušeně Král Trnů s pohledem upřeným do dálky, holčička se snažila zaměřit, kam se dívá, ale při její výšce mohla sotva něco vidět přes větve stromů.

„Myslím, že už tam budeme,“prohlásil Oliver povzbudivě a přidal do kroku. Opravdu se zdálo, že je stromů v dálce stále méně a méně a příjemné, narůžovělé světlo začalo prostupovat mezerami stromů.

„Pojď,“usmál se povzbudivě na malé děvčátko, které ihned přidalo do kroku. Čím více se přibližovali, tím více začalo světlo tmavnout do červenějšího odstínu a zaplňovat nejbližší okolí svojí světelnou aurou, zatímco mezi stromy se v pozadí rýsovalo jenom nikde nekončící černo. Nedočkavě kličkovali mezi stromy, dokud nestanuly tváří v tvář tomu, co doposud považovali za nikde nekončící tmu. Před nimi se rozprostírala velká, kamenná jeskyně a ono nekončící černo se ukrývalo v ní. Oliver znejistěl, opatrně nakoukl dovnitř, ale hned hlavu stáhl.

„To je ono,“sebejistě se podíval na dívenku, stojící mu v patách, poté ukázal rukou na jeskyni se slovy: „Dívky mají přednost, lady“

Děvčátko poslušně udělalo krok v před přesně ve chvíli, kdy Oliverovi bystré oči zpozorovaly asi 100 metrů od nich mezi stromy skrytou na chlup stejnou skálu, vytvářející jasné bílé, oslňující světlo. A zatímco děvčátko mizelo v pro ni osudné černočerné tmě, Oliver šokovaně koukal na nápis rýsující se na zdi kousek od jejího pravého ramena:

Stál jsem na levém břehu řeky Temže a přemýšlel, jestli se do té propasti mám vrhnout. Za co stál můj život? Zmohl jsem se jen na děvky, které stejně neuspokojily můj chtíč.
Přemýšlel jsem o sobě, o své budoucnosti a vztekle kopal kamínky do špinavé vody. Stálo to za hovno, ve všech těch úvahách o mě samém jsem dostal chuť navštívil Whitechapel, tento týden už po čtvrté. Chudinská čtvrť mi vyhovovala, na každém rohu levná děvka, která ve mě vzbuzovala aspoň minimální pocit, že jsem žádaný a že o mě chvíli nějaká žena stojí, byť kvůli výdělku, který jsem byl ochotný dát. Peníze pro mě tehdy žádnou roli nehrály. Byl jsem uznávaný chirurg a můj plat by mi mohl závidět každý druhý, znalosti anatomie nevyjímaje.
Rozešel jsem se tedy na místo, které se mi navždy vrylo do paměti. Padala tma, otřískané baráky a blikající lapmy napovídali, že se zde můj černý vycházkový kabát a elegentní klobouk moc nehodí. Nevadilo mi to, deset minut slávy, řekl bych. Kousek od nějaké zastavárny jsem zaznamenal pohyb. Sledoval jsem to místo, čímž jsem na sebe upoutal pozornost. Děvka se vkolébala ze vchodu a mířila ke mě, už tenhle pohled mi stačil. Řídké světlé vlasy, monokl pod okem a jizva, táhnoucí se od spodního rtu až kamsi k uchu. Nedovedl jsem si ani představit, že bych se jí dotkl, proto jsem se rozešel a rychle zmizel ve světle mladého měsíce. Ještě než jsme zašel za roh, slyšel jsem slabé zaklení. Stěžuje si? No a co? S tučným svazkem bankovek v kapse jsem měl na lepší a tuhle noc jsem víc než kdy dřív toužil po něčem neobvyklém.
V tom se objevila. Dlouhé černé vlasy a mírně exotický vzhed ve mě vyvolaly náhlou vlnu chtíče.
„Měl bys čas?“ ozval se nádherný, mírně chraplavý hlas.
„Čas i peníze.“ odvětil jsem. Svůdným krokem ke mě došla a já mohl obdivoval nádhernou linii těla, oděného do tak krátkých šatů, že se podle mě absolutně vymykaly původnímu účelu oděvu. Mé oči sjely až k plnému výstřihu, od kterého jsem je ani omylem nemohl odtrhnouti. Našel jsem to, co jsem hledal. Z myšlenek mě vyrušil onen vzrušující hlas.
„Budeš se jen dívat, nebo půjdeme?“ zeptala se posměšně a odhodila ještě nedokouřenou cigaretu za sebe. Přidrzlý sakrastický podtón jí moc slušel. Zahanbeně jsem něco zabublal a vyrazili jsme.
„Jak se jmenuješ?“ chtěl jsem vědět.
„V branži mi říkají Polly.“
„Ptal jsem se na jméno.“ řekl jsem trošku hruběji, než jsem chtěl.
„Mary Ann.“ Odpovědělka s naprostým klidem.
Sotva jsme zašli za roh, zuřivě jsem z ní začal svlékat i to málo, co na sobě navzdory londýnskému sychravu měla. Na chvíli zastavila mou zuřivou touhu vidět ji svlečenou, přitiskla ruku ke vdouvajícímu se rozkroku a zadívala se mi do očí. Bylo to nepříjemné. Tmavě hnědé oči se mi zarývali do posledního záhybu mozku. Nevydržel jsem a odvrátil zrak k balkónu budovy, ve které jistě už dlouhou dobu nikdo nebydlel. Rozepla pár knoflíčů, vyprostila z kalhot můj pyj a plynulým pohybem ho nasměrovala k plným rtům. Vzrušením jsem málem křičel, což nebylo moc výhodné. Zloději se v téhle oblasti vyskytovali téměř ve stejné míře jako prostitutky. Když s prací skončila, na ústech jí hrál mírný úsměv, nedokázal jsme si ho vysvětlit. Neurážel mě, nebyl posměšný, vadilo mi jen, že ho nedokážu odhadnout, bylo to tak těžké. Probral jsem se z myšlenek a hloubky jejích očí a ruce mi samy namířili k ňadrům. Konečně jsem ji svlékl. Stála přede mnou nahá v celé své prchlivé kráse pouličních slečen. Otočil jsem ji k sobě zády a opřel o nejbližší popelnici. Nemusel jsem se ani chvíli přemnouvat, byl jsem tak připravený, až mě to samotného děsilo. Vnikl jsem do ní za začal se zuřivě pohybovat, vadilo mi, že se nijak neprojevuje, jako by jí to nezpůsobovalo žádný pocit, obemhl jsem tedy prsty její hrdlo a mírně stiskl. Její tep a zrychlený dech způsobil, že jsem musel zatnout víc, zavzlykala bolestí. Zalíbilo se mi to tak moc, že jsem stiskl pořádně. Sípalvě křičela, což ve mě evokovalo zcela nový pocit, strašně mě to vzrušovalo a nemohl jsem přestat. Křičela z plných plic, i když jenom tak, jak jí to moje sevření dovolovalo. Měl jsem nad ní moc, absolutní kontrolu a chtěl jsem víc, měl jsem potřebu vidět krev a slyšet ji křičet bolestí. Mimoděk jsem vytáhl z kalhot zavírací nůž, přiložij jí ho ke krku a pozoroval její reakci. Ztuhla, každý sval se v ní napjal, zaryl jsem čepal hluboko do kůže a vychutnával si ten slastný zoufalý křik. V tu ránu mé tělo ovládl pocit, který jsem nikdy dřív nezažil. Křičel jsem rozkoší a řezal ji do krku obličeje s takovou vehemecní, že během chvíle v kaluži krve padla na zem. Byla jsem jako vyměněný, tolik štěstí jsem nepocítil za dlouhou dobu. Ještě chvíli jsme si vychutnával narezlý pach krve, chřípí nosu se mi chvělo. Poté jsem děvku otočil, abych si ji mohl prohlédnout. Ve zohavené tváři se zračilo překvapení a obrovká bolest. Chtěl jsem víc, proč ta děvka zdechla? Mohl jsem si vzít ještě jednou! Vzek, který mnou protékla byl nesnesitelný, popadl jsem tedy znova zkrvavený nůž a udělal hlubokou čáru do plochého břicha. Vyřízl jsem ledviny, chvíli jsem je pozoroval a jal se hledat srdce. Připadal jsem si jako mesiáš, Ježíš Nazaretský, který tu milostrdně zbavuje bezcenného života prostitutku Máří Magdalenu. Jen trnová koruna mi chyběla. Král trnů, třeba mě tak označí v novinách.
Poté jsem se jako by probral a padl na mě nepatrný pocit viny. Jsem uprostřed Whitechapelu, celý od krve a vedle mě se válí mrtvé tělo. Co teď s ním? Mám ho odtáhnout do lesa? Ne, jistě bych na sebe upoutal pozornost. Nechal jsem ji tak, obrátil jsem se a rychlým krokem šel pryč.
Ráno, při mé obvyklé kávě v luxusní kavárně jsem otevřel noviny.
„Dnes ráno, někdy kolem tři čtvrtě na čtyři bylo ve Whitechapelu nalezeno zohavené tělo prostitutky Mary Ann Nicholsové, též známé jako Polly. Mrtvola ležela na zemi před vchodem do stájí na Buck’s Row, asi 200 metrů od Londýnské nemocnice. Policie se zatím shoduje, že pachatel po sobě nezanechal žádné použitelné stopy…“ dál jsem nečetl, nebylo potřeba, lehce jsem se pousmál a rozhlédl se okolo na všechny ty lidi, kteří vůbec netuší, že si vedle nich pokojně vychutnává ranní kávu vrah, o kterém hlásá London Times, který si většina kavárny četla.
Uplynuly čtyři měsíce, občas jsem si šel vychutnat další prostitutku a mezi tím jsem posměšně sledoval marnou práci Sira Melvilla Macnaghtena, hlavního konstábla městské policie a Service Criminal Investigation Department a vyšetřovacího komisaře Federicka Abberlina. Bavil jsem se tak, jak nikdy před tím, každý den jsem se těšil na nový výtisk Times a představoval si nudné články o mě. Říkali mi jinak, nebylo to tak působivé jako Trnový Král, ale i to se mi líbilo. Konec konců mi bylo naprosto jasné, že všichni ti hloupí policisté jen marní čas, protože nebyli tolik inteligentní a vynalézaví jako já.
Věděl jsem, že můj čas teprv nastane, plánoval jsem něco velkého, hrozivého, chtěl jsem se policistům vysmívat. Ani ve snu by mě nenapadlo, že dopadnu podobně jako všechny moje oběti. Jednoho večera, když jsem si opět plánoval vzít nějakou štětku, mě napadl muž, spíš bych řekl kluk, nebylo mu víc než šestnáct. Každopádně chtěl peníze a já jsem poprvé na svůj luxusní vzhled doplatil.
Hřeje mě ale myšlenka, že na to nepřišli, Jack the Ripper bude vždy kolovat v krvi londýňanů a způsobovat jim nekontrolovatelný třes. Mlžný opar ve whitechapelských ulicích bude každé té děvce připomínat moje jméno, které bude šeptat i nejjemnější závan větru.
Lamte si hlavy, páni policisté, vypište si prsty, páni novináři, protože nikdy, nikdy nepřijdete na to, kdo za všemi těmi bestiálními vraždami stál.

„Altair, Altair, proboha, odpověz mi! Řekni něco!!“ Cítila jsem, jak se mnou někdo třese. Se zasténáním jsem otevřela oči a celé tělo mi okamžitě zalila vlna bolesti. Potlačila jsem výkřik a se zaťatými zuby jsem se pomalu posadila.

Skrz pootevřená oční víčka jsem viděla Nessinu bledou tvář. Povzdechla jsem si. Ona byla jediný člověk kromě Siriuse, kdo mě ještě chodil navštěvovat.

Nessa si sedla naproti mně a starostlivě mě pozorovala. Bylo vidět, že o mě měla strach, i když jsem věděla, že se na mě stále zlobí. Podle ní jsem se měla raději stát další z Iasonových milenek. ‚Nemusela bys hnít v téhle temné kobce,‘ vyčítaly mi její tmavě hnědé oči.

Náš král si totiž myslel, že dostane každou, na kterou si pomyslí. Vycházelo mu to, dokud se nezačal dívat po mně. Nejdřív se mi dvořil jako pravý kavalír, ale když jsem se k němu chovala stále stejně chladně, chtěl mě dostat násilím. Já se bránila, on se rozzuřil a nechal mě zavřít sem, dokud si to nerozmyslím. Já si to ale nehodlala rozmyslet; ani když mě nechal denně mučit. Měla jsem svoji hrdost. A kromě toho jsem ve svém srdci chovala lásku k někomu jinému.

Nessa mi zřejmě četla myšlenky. „Mám ti vyřídit pozdrav od Siriuse,“ řekla kysele. Znělo to, jako kdyby měla vzkaz naučený nazpaměť.

Usmála jsem se: „Díky. Jak se má?“ Nessa po mně vztekle loupla očima. „Jak se má? Právě tě zbičovali do bezvědomí, a ty se ptáš, jak se má on?“ Obrátila jsem oči v sloup. „Proboha, nezačínej s tím zase. Však našeho krutého Krále Trnů to jednou přestane bavit. Uvědomí si, že mě prostě mít nemůže, a místo toho si sežene dalších deset milenek, které z toho budou štěstím bez sebe…“

Najednou jsem nevěděla, co mám odpovědět. „Rozhodni se, jestli pro tebe znamená víc tvoje hrdost nebo svoboda,“ poradila mi rozšafně Nessa, spěšně se rozloučila a odešla. Zbyla tu po ní jen povadlá růže, kterou mi poslal Sirius.

Vyhlédla jsem ven skrz zamřížované okno. Viděla jsem temnou oblohu, posetou hvězdami, chladně svítícími, lhostejnými k mému osudu. Byly tak daleko, tak daleko…

Siriusi…

Všude kolem bylo ticho a můj bezhlesý výkřik do tmy odnesl vítr.

A hodnocení a diplomy naleznete v tomto článku (ať je to trochu napínavé).