Pokud trpíte pediofobií neboli chorobným strachem z panenek, rozhodně se nevydávejte do Xochimilca, části mexického hlavního města Ciudad de México. V něm se nachází složitá síť kanálu a drobných ostrůvků a na jednom z nich naleznete podivné panoptikum, složené s polorozpadlých hraček, jako pomník dávné tragické události.Kdo stál za tvorbou tohoto děsivého „muzea mrtvých panenek“? A jakou roli v tom hraje mrtvá utopená dívenka? Čtěte a dozvíte se. A vy, co skutečně trpíte výše zmíněnou fóbií, prosím tento článek ani neotevírejte nebo nebudete v noci spát.
Vše začíná v polovině dvacátého století, kdy se na ostrov, tehdy ještě liduprázdný, nastěhuje zkrachovalý alkoholik Julián Santana Barrera. Žije sám, na pevninu skoro nejezdí a tak možná není divu, že mu ticha a samoty trochu přeskočí a on začne slýchat podivný hlas. Potud se dá vše svést na duševní poruchu. Ale hlas patří, podle svých vlastních slov, mrtvé holčičce – a ta se zde skutečně ve dvacátých letech utopila, když si s kamarádkami hrála na ostrůvku na molu.
Hlásek mrtvé dívky varuje Barreru před přízraky a dělá mu společnost, přesto se ale dívka cítí osamělá a nudí se, takže požádá svého společníka, aby jí sehnal nějakou panenku. Barrera neváhá a začne z kanálu lovit panenky, připlouvající spolu s odpadky a splašky. Každou hračku očistí a pověsí na strom, aby se duše holčičky měla s čím hrát. Zároveň jej hračky mají i chránit před vším zlým, jako jakési talismany. Dost děsivé talismany.
Neboj se, já tě ochráním…
…a jako bonus tě budu strašit ve snech!
Hraček neustále přibývá, na stromech již už visí desítky, když se kolem začnou rojit návštěvníci. O bizarní sbírce zatím nevědí – ale v devadesátých letech získá Xochimilco status památky UNESCO a díky tučné finanční injekci jsou kanály spraveny a hojně navštěvovány turisty.
Ti si pochopitelně všimnou Barrerova dost neobvyklého koníčku a nejdřív si myslí, že to musí být absolutní cvok. Barrera se ale v té době vrátí ke své původní profesi – pěstování ovoce a zeleniny a díky čerstvému a dobrému zboží na ostrov zavítají první zvědavci. Bláznivý Barrera si ale téměř nenechává platit penězi a přeje si, aby mu lidé za jídlo nosili nové a nové panenky. Z desítek se staly stovky, ze stovek tisíce. Panenky zaplavily celý ostrov a dívčina duše jako by stále neměla dost. Barrera ve své posedlosti došel tak daleko, až na ostrově vystavěl svatyni, ve které vystavil ty nejhezčí hračky a mrtvou dívenku tam uctíval. Věřil, že jejich duše jsou spojeny. A hraček přibývalo…
Hrej si holčičko…
…já ti zatím postavím oltář!
Celý mrazivý příběh vyvrcholí v srpnu roku 2001. Za Barrerou přijede jeho synovec Anastasio a pomáhá mu s úpravou záhonů, kde chce Barrea pěstovat dýně. Po práci si oba muži sednou na břeh a loví ryby. Barrea se šíleným leskem v očích mluví o mořských pannách – že jej volají a touží, aby se k nim připojil ve vodní říši. Anastasio to přičítá stařeckému pobláznění svého podivínského strýce a tak jej ani nenapadne, že předtím, než si zajde odskočit, jej vidí naposledy.
když se o pár minut později vrátí, Barrera je mrtev – jeho utopené tělo plave tváří dolů ve vodě, kousek od mola, kde před lety zemřela malá holčička.
Příběh se uzavírá, ale ostrov panenek žije dál a odvážní turisté se procházejí lesem oběšených hraček. Vše spravuje Anastasio, i když na noc nejspíš odplouvá domů. Panenky prolezlé brouky, omotané pavučinami, rozpadlé, poničené, bez ručiček a nožiček, s vydloubanýma očima či hůře – se skelnými panenkami hledící do dálky, to vše je děsivé samo o sobě. Ovšem očití svědci dodávají, že hračky podivně šepotají a tu a tam otočí hlavičkou či pohnou končetinami.
Možná mezi nimi teď dovádí Barrerův doch, který se konečně setkal s duší děvčátka, a společně si hrají s panenkami…
S článekm mi pomohl časopis Enigma 1/2013
Je to hodně zajímavé. Jen mi jedna věc trochu nesedí. Barrer přijel na neobydlený ostroj, bylo řečeno. Tak jak se na neobydleném ostrově mohla u mola utopit holčička, když byl neobydlený? "Trochu" to nedává smysl.
*ostrov
Pěkně škeredé. Nahání mi strach jen jedna, natož abych se na něco takového jela podívat.
Huhu, to by bylo na celovečerák 😀 třeba s vraždícími duchy na závěr
Myslela jsem, že panenek se nezaleknu, ale už teď vím, že neusnu 😀 No jo, varována jsem byla.
Cestovky, co organizují zájezdy do Mexika, by na tom příběhu mohly vydělat 🙂
Hehe a já si říkala, že to máš z Enigmy :))
Ale na ostrov bych se ráda podívala, chtěla bych na vlastní kůži pocítit energii toho místa.
Asi jsem si na tu fobii právě zadělala 😀 svým způsobem mě to láká, ale ty panenky jsou strašné..
Tak to je síla! Co takové krásné panenky mohou způsobit 😀
[1]: na tom ostrově nemusela ta holčička bydlet, aby se na něm mohla utopit;) Ten ostrov je maličký a lidi po těch kanálech běžně cestují a děcka si asi šla hrát zrovna tam;)
Děsivé… Nejela bych tam.
A mám další místo na seznamu míst, která chci navštívit, dekuju 🙂
Nevím proč, ale mě to děsivé nepřipadá. Možná je to tím, že jsem tam nebyl a neviděl to na vlastní oči. Takže mi to připadá spíše jako milé gesto vůči duchu holčičky. Na duchy a spol. věřím, takže jeho snaha ji potěšit se mi líbí. Je pravda, že časem se to asi bohužel zvrtlo v duševní nemoc, ale ten počáteční impuls mi je hodně sympatický 🙂 Ani fotky mi nenahánějí hrůzu, asi je to tím, že vím jejich účel 🙂
Prostě mi to přijde celkově tak nějak roztomilý 😀
Omlouvám se, že na článek o Šláfnberkovi reaguju pod tímto článkem, ale měl jsem silnou potřebu se k němu vyjádřit.
Zvedám všechny končetiny pro tvůj článek o Schwarzenbergovi. Jsem rád, že jsem konečně narazil na mladého člověka, který není zblblý marketingovou kampaní a čírem KS. Gratuluji k politickému nadhledu a prozíravosti.;-)
zajímavé a děsivé – láká mě to se tam podívat 😀
wow to je mrazivé… staré panenky mi vždy naháněly strach… tam bych asi vylítla z kůže… nidky tam nepojedu 😀
ja myslela ze z panenek mit strach nebudu ale z ty bez oci mi mrazi nikdy tam nepojedu dokonce se i bojim jet na ten clanek jelikoz tam je ta fotka 😀
Řecká letoviska se řadí mezi nejoblíbenější destinace pro letní dovolenou u moře. Najdete tu místa, ležící stranou masové turistiky i moderní a luxusní hotely pro nejnáročnější. Odletět se dá na celou řadu řeckých ostrovů. Například na Santorini, Krétu, Korfu, Zakynthos nebo Karpathos.