Pupek světa zvaný Velikonoční ostrov

V Tichém oceánu asi 4000 kilometrů od pobřeží Jižní Ameriky leží nevelký ostrov, který v roce 1722 objevila nizozemská výprava. A protože se tak stalo na Velikonoční neděli, dostal ostrov název Velikonoční. Domorodci mu ale až do dnešních dnů říkají Rapa Nui – což zcela neegoisticky znamená Pupek světa.

Už zmíněné Nizozemce na tomto ostrově zaujalo něco, co nedává spát badatelům celého světa dodnes. Podél pobřeží se táhla řada vztyčených kamenů, otesaných do podoby lidských tváří hledících do dálky na moře. Některé tváře jsou vysoké až pět metrů a jiné zase stojí až na šestimetrových podstavcích. Proč se domorodci namáhaly s jejich stavbou a hlavně – jak to dokázali se svými primitivními nástroji?

Každý výzkumník, který se na Rapa Nui dostal, se samozřejmě zajímal o tyto podivné monumety, ale od domorodců se většinou kloudné odpovědi nedočkal. Kromě toho, že badatelům sdělili, že sochy se nazývají moai a představují pradávné krále, už domorodci jenom krčili rameny. Na otázku jak je dostávali na pobřeží tajuplně řekli: „Sochy samy kráčely.“ K tomu přidávaly ještě zkazky o svítících očích kamenných podobizen králů, které blesky smetly každého, kdo připlul blíže k jejich ostrovu. To už si vědátoři ťukali na čelo a pustili se do zkoumání sami.

Co zjistili? Většina soch byla postavena mezi lety 500 až 1700. Celkem se na ostrově nachází 397 soch moai, z nichž největší dosahují výšky až 12 metrů (včetně podstavce). Několik soch však bylo strženo vlnou tsunami nebo je při válkách mezi kmeny strhli samotní domorodci. V kamenolomu vprostřed ostrova se stále nachází několik rozpracovaných soch, které už nebyly nikdy dokončeny. Tady ale věda končí a dál bezradně krčí rameny. Proč si primitivové na úrovni doby kamenné dávali tolik práce s tesáním monumentálních soch?

Jednoduchým výpočtem dojdeme k tomu, že jedna socha byla vztyčena průměrně jednou za tři roky (1200 let stavění, cca 400 soch, 1200:400 = 3 roky). Když si představíme její velikost a primitivní nástroje, jaké domorodci měli, musí nám být jasné, že pár dělníků nedělalo ty tři roky nic jiného než že připravovali sochu. Proč statní muži netrávili čas něčím smysluplnějším, jako třeba lovem nebo obděláváním plodin? Kdo ví.

Dalším otazníkem byl donedávna přesun soch na pobřeží. Odpověď přinesl český inženýr Pavel Pavel, kterému se jen s malou skupinkou lidí podařilo vztyčit sochu a uvést ji do pohybu za pomoci pák a lan. Jak se sochy dostaly na pobřeží tedy víme, ale stále nevíme proč.

Mnozí fantastičtí badatelé tvrdí, že šlo o mimozemšťany. Jako důkaz jim stačilo tvrzení domorodců, že jsou potomci lidí z nebe a dalším faktem je, že nikdo dosud neví, kde se vlastně obyvatelé tichomořských ostrovů vzali. Vzhledově by se mohli řadit k indiánům, jazykově spíš k asiatům. A nebo vážně pocházejí z hvězd a sochami chtějí své dávné vládce přilákat zpět nebo třeba zastrašit nepřátele, aby si mysleli, že králové jsou pořád na ostrově? A proč pořád spekulujeme a obyvatel Pupku světa se prostě nezeptáme?

Kéž by to bylo tak jednoduché. Většina domorodců z Rapa Nui totiž zahynula. Nikdo je nevyvraždil, tedy ne doslova. Zemřeli na pro nás tak banální věc jako je chřipka, kterou na ostrov přinesli bílí mořeplavci. Ti, kteří nezemřeli, byli odvlečeni do otroctví a ačkoli dnes na ostrově žije hrstka původních obyvatel, mýty a tradice už dávno neznají. Většinou se totiž jedná o potomky oněch otroků a ti mimo svou vlast zapomněli na dávné obyčeje.

Odpovědi tak musíme hledat v dobách zpola zasypaných pískem času a to je velmi obtížné. Pomoci by nám mohly dřevěné tabulky, popsané zvláštním znakovým písmem zvaným rongo rongo. Mohly, kdyby je někdo uměl přečíst. Tyto tabulky byly objeveny už výpravami v 18.století, ale tehdy se je nikdo nesnažil vyluštit. Spíš naopak. Jeden z misionářů, který měl mezi necivilizovanými domorodci šířit křesťanskou víru, si povšiml obrázkového písma a prohlásil je za dílo ďáblovo. Rozkázal nanosit všechny tabulky na hromadu a pak je prostě spálil. Jeho inkviziční řádění přežilo jen šestadvacet nápisů, které jsou dnes rozptýleny po světových muzeích.

O rozluštění písma rongo rongo se pokoušelo už několik etnografů. Angličance Katherine Routledgeové se podařilo v roce 1914 najít posledního domorodce, který písmo uměl přečíst. Stařičký Tomenika ale zemřel záhy poté, co jí nadiktoval pár řádků textu bez valného smyslu. Tajemství rongo rongo si tak vzal do hrobu, stejně jako mnohá další tajemství svého lidu.

Je tedy nějaká naděje, že vyřešíme záhadu soch moai, obyvatel Pupku světa a jejich tajuplného písma? Moc velká ne. Písmo je příliš složité (odhaduje se 120 základních znaků a až 2000 znaků složených) a dnes už nikdo nezná jeho význam. Sochy moai dál stojí na pobřeží a zamračeně sledují moře a odpověď z jejich strohých kamenných tváří nevyčteme. Jejich nelidské rysy i tradované legendy mohou být jen projevem domorodé představivosti a tak jedinou záhadou zůstává jejich účel. A odkud že přišli jejich stavitelé? Možná z Asie, možná z Ameriky, možná z hvězd anebo taky z bájné říše Mu.

Všechny odpovědi ale dávno spolkla nenasytná tlama dějin a nám nezbývá, než záhadu jménem Rapa Nui dát do šuplíku z nápisem „dosud nevyřešené“.