Další z mých psychologických prací, tentokrát do předmětu Psychplogie kognitivních (=poznávacích) procesů. Byl to experiment, se kterým jsem se tehdy docela mořila, ale nakonec přinesl své ovoce. Pro malý počet citovaných zdrojů jsem nakonec dostala jen 28 bodů z 35ti možných, ale tak nikdo není dokonalý:)
Možná vám tahle práce bude připadat o dost nudnější než ta předcházející (Jak se vidím já a jak mě (asi) vidí druzí) , kterou jsem rubriku Psychologie začala oživovat. V oživování mám v plánu pokračovat, zkusím najít nějaká zajímavá témata, která by zajímala i laiky a ne jen magory, které čtení povinné litartury děsně baví (rozuměj – mě:)). Tenhle experiment je právě to „záživné“ čtivo pro psychologické magory, ale snad si taky své čtenáře najde:)
Vnímání času v závislosti na prováděné činnosti
Rozhodla jsem se experimentálně ověřit, jak ovlivňuje prováděná činnost lidské vnímání času. Skupinu zkoumaných osob jsem rozdělila na tři podskupiny, z nichž jedna pouze čekala, druhá byla zaměstnána duševní aktivitou a třetí aktivitou fyzickou. Každá zkoumaná osoba pak měla odhadnout, kolik času uběhlo.
1) Teoretický úvod
Zrakové podněty vnímáme očima, zvukové podněty ušima, pro hmatové podněty máme tisíce receptorů po celé ploše těla. Pro vnímání času ale neexistuje jediný orgán, který by jej měřil, zpracovával a vyhodnocoval.
Podle neuropsychologických výzkumů je za vnímání času zodpovědný především mozeček a basální ganglia (Gibbon, Malapani, Dale, Gallistel, cit. podle Fiľo, 2008). Dalšími biologickými aspekty vnímání času jsou tzv. vnitřní nebo též biologické hodiny, které úzce souvisí s cirkadiánními rytmy (střídání dne a noci) a hormonálními funkcemi těla. Tyto vnitřní hodiny jsou velmi přesné zejména u zvířat, což bylo prokázáno na mnoha pokusech. Když byla zvířeti podávána potrava vždy v určitou hodinu, po čase zvíře samo přicházelo v daný čas žádat o potravu a tento zvyk přetrval i dlouho poté, co mu přestala potrava být nabízena (Campbell, cit. podle Foley, n.d.).
Člověk se ale při vnímání času nespoléhá pouze na vnitřní časovač, ale také na své zkušenosti. U člověka se tedy jedná o složitější, psychofyziologický proces, jehož přesné mechanismy zatím nejsme schopni přesně popsat.
Ohledně vnímání času tak vzniká bezpočet teorií, které se je objektivně snaží popsat a vysvětlit. V této práci není možné zmiňovat všechny a ani to pro její potřeby není nutné. Proto se budu věnovat jen těm teoriím, které se bezprostředně týkají mého experimentu.
V teoretických modelech se obvykle pracuje s vnitřními hodinami, které obsahují stimulátor (pacemaker), vypínač a akumulátor, kdy oscilátor (pacemaker) vysílá impulsy, které jsou později sčítány a od tohoto počtu se odvíjí výsledný odhad času (Fiľo, 2008). Z tohoto základu vychází další modely, například tzv. AGM (attention-gate model), který dává předchozí model do souvislosti s pozorností a výsledný časový odhad podle něj určuje počet impulsů, který prošel tzv. pozornostní branou (Zakay, cit. podle Fiľo, 2008). Z toho logicky vyplývá, že pokud je pozornost zaměřena na odhad času, ten bude přesnější a naopak – je-li pozornost věnována nějaké činnosti, odhad času bude zkreslenější.
Z této úvahy vycházejí pozornostní modely vnímání času, které předpokládají, že pokud jedinec provádí činnost, která u něj vyvolává zájem nebo je pro ni vyžadováno více pozornosti, bude jeho odhad časového intervalu kratší, než reálný uběhnutý čas (Weaver, cit. podle Fiľo, 2008). Zároveň je ale důležité určit obtížnost vykonávané činnosti a její komplexnost. Při upřesňování času si totiž jedinec snaží uvědomit „vedlejší okolnosti“, pomocí nichž si čas strukturuje, přičemž zřetelnou roli hraje, zda prováděná činnost byla duševní nebo fyzická. Časový úsek přesněji odhadují jedinci při fyzické činnosti, při duševní je přesnost nižší (Fiľo, 2008).
Specifická je situace „čekání na něco“. Podle Edmondse, Cahoona a Bridgese (cit. podle Foley, n.d.) je při čekání na příjemný podnět odhad delší, při čekání na nepříjemný podnět zase kratší, než reálný čas (Foley, n.d.). Existuje ale i teorie, že není nutné na co jedince čeká, důležitý je právě ten pocit čekání (Fraisse, cit. podle Fiľo, 2008).
Uvažuji-li nad Fraissovou teorií, docházím k závěru, že čekání je sama o sobě spíše nepříjemná činnost a logicky by měl být odhad času delší. Což ostatně potvrdily i výzkumy, provedené v duchu přísloví „když se člověk baví, čas ubíhá rychleji“ (Thayer, Shift, cit. podle Foley, n.d.).
Z výše uvedených poznatků tedy vyplývá následující:
a) Odhad časového intervalu nezáleží jen na fyziologii, ale také na psychické činnosti člověka, která je ovlivněná především předchozími zkušenostmi a vnitřními hodinami
b) Čím složitější činnost jedinec provádí, tím méně mozkové kapacity mu zbude na odhad času a ten je potom nepřesnější. Menší přesnost je proto u duševní aktivity, větší u aktivity fyzické.
c) Při čekání na nepříjemný podnět je odhad kratší, na příjemný podnět zase delší. Samotná libá činnost ale odhadovanou dobu zkracuje, zatímco činnost nelibá ji prodlužuje.
2) Hypotézy
Podle výše uvedených teoretických poznatků jsem stanovila tyto hypotézy:
Zkoumané osoby (dále jen ZO) z první skupiny („čekající“) budou odhadovat časový interval nejpřesněji, jen o něco delší, než jaký ve skutečnosti uběhl.
ZO z druhé skupiny („duševně činní“) budou odhadovat čas nejméně přesně, kratší, než ve skutečnosti uběhl.
ZO ze třetí skupiny („fyzicky aktivní“) budou odhadovat časový interval méně přesně než první, ale přesněji než druhá skupina, přičemž se jim bude zdát delší, než jaký ve skutečnosti uběhl.
Kromě teoretických poznatků pracuji také s vlastní úvahou, že luštění křížovky (duševní činnost zadaná druhé skupině) je příjemnější a tudíž jim čas uběhne „rychleji“, zatímco provádění cviků za chůze (fyzická činnost zadaná druhé skupině) je méně příjemná a proto této skupině bude čas ubíhat „pomaleji“. Zároveň ale bude druhá skupina nejvíce zahlcena podněty a jejich odhad proto bude nejméně přesný, zatímco třetí skupina nebude pracovat s tolika podněty a tak budou čas odhadovat přesněji.
Naproti tomu první skupina provádí sice nelibou činnost (čekání) a z toho usuzuji, že jejich odhad bude nadhodnocený, zároveň ale mají nejméně podnětů a proto by jejich odhad měl být nejpřesnější.
3) Metoda
3a) Soubor
Soubor zkoumaných osob (dále jen ZO) tvořily studenti Střední školy oděvní Prostějov, konkrétně žáci druhého ročníku oboru Grafika v reklamní praxi. Charakteristiky celého souboru a jednotlivých podskupin je možné vyčíst z následující tabulky:
|
Celkem osob:
|
15
|
|
|
Mužů:
|
3
|
|
|
Žen:
|
12 |
|
|
Průměrný věk:
|
16,6
|
|
|
Vzdělání:
|
2.ročník SŠ
|
Celý soubor byl rozdělen do tří skupin po pěti, přičemž každou skupinu tvořily vždy 4 dívky a jeden chlapec. Průměrný věk každé skupiny je uveden v následující tabulce:
|
Skupina
|
Průměrný věk
|
|
|
I.
|
16,6 |
|
|
II.
|
16,8
|
|
|
III.
|
16,4
|
3b) Metody
Experiment byl prováděn ve školní třídě místo první vyučovací hodiny. Celý soubor patnácti studentů jsem náhodně rozdělila na tři skupiny po pěti, aby zůstal mezi skupinami zachován poměr pohlaví (1:4, chlapci:dívky).
Zkoumané osoby (dále jen ZO) nebyly obeznámeny s povahou experimentu, aby nemohlo dojít ke zkreslení výsledků (např. tím, že budou potají sledovat hodinky nebo se budou soustředit na počítání času). Pod záminkou měření tepové frekvence při prováděné činnosti si ZO sundali náramky a hodinky a byly instruovány, aby vypnuly veškeré přístroje včetně mobilních telefonů. Ve třídě nebyly hodiny. ZO tedy neměly možnost žádným způsobem kontrolovat čas, což by zásadně narušilo výsledky experimentu.
Druhá a třetí skupina ZO se odebrala na chodbu, kde trávila čas s dozorem seznámeným s povahou experimentu. První skupina zůstala ve třídě a bylo jim řečeno, že za chvíli začne samotný experiment (měření tepové frekvence) a mají zatím počkat. S tím jsem opustila třídu a začala odpočítávat 6 minut, třicet sekund, což byl čas, který měli odhadovat. Jakmile doba uběhla, vrátila jsem se do třídy a sdělila ZO, že byly oklamány a jejich pravým úkolem teď bude odhadnout čas, který uběhl, zatímco jsem byla pryč.
ZO z první skupiny zapsaly své odhady na papír, spolu se svým věkem a pohlavím, pro další statistické vyhodnocení. Pak se připojily ke svým spolužákům, přičemž dozor dohlížel na to, aby si neprozrazovaly dojmy a nevyzradily tak povahu experimentu.
Do třídy přišla druhá skupina a každý člen obdržel sešitek s křížovkami. ZO byly instruovány, že mají nyní nějakou dobu luštit křížovky a pak jim bude změřena tepová frekvence. Po uplynutí 6 minut a 30 sekund jsem jim opět sdělila pravou povahu experimentu a stejně jako u skupiny první zapsaly všechny ZO svůj odhad, věk a pohlaví.
Třetí skupina pak dostala za úkol chodit v kruhu a provádět při tom různé cviky (kroužení pažemi, hmity, poskakování…). Po uplynutí času ZO dostaly stejné instrukce jako jejich spolužáci z předchozích skupin.
Dozor mi pak potvrdil, že si žáci žádným způsobem nesdělovali informace o experimentu, proto v tomto směru nedošlo k žádným zkreslením. Únava se také nemohla projevit, protože experiment byl krátký a ztrátu zájmu nepředpokládám, protože ZO neznaly pravou podstatu experimentu. Všechny rušivé vlivy byly dle mého názoru eliminovány na minimum a experiment by tak měl vykazovat nezkreslené výsledky.
4) Výsledky
Ještě jednou připomínám, že skutečný čas byl 6 minut, 30 sekund.
Následují tabulky s výsledky jednotlivých členů skupin, s ohledem na jejich věk a pohlaví.
Skupina I.:
|
věk
|
pohlaví
|
odhad
|
|
17
|
M
|
7 min
|
|
17
|
Ž
|
6 min 10s
|
|
17
|
Ž
|
13 min 30s
|
|
16
|
Ž
|
8 min
|
|
16
|
Ž
|
5 min 50s
|
Skupina II.:
|
věk
|
pohlaví
|
odhad
|
|
18
|
M
|
7 min
|
|
16
|
Ž
|
6 min
|
|
16
|
Ž
|
3 min 25s
|
|
17
|
Ž
|
15 min 30s
|
|
17
|
Ž
|
5 min
|
Skupina III.:
|
věk
|
pohlaví
|
odhad
|
|
17
|
M
|
16 min
|
|
17
|
Ž
|
7 min
|
|
16
|
Ž
|
8 min 30s
|
|
16
|
Ž
|
6 min 10 s
|
|
16
|
Ž
|
7 min
|
Z tabulek lze vidět, že u každé skupiny se objevil jeden člověk (u druhé skupiny dokonce dva), vykazující významnou statistickou odchylku – okolo 100%. Dlouho jsem uvažovala, zda dané odhady do výsledků zařadit či nikoli, ale protože se podobné odchylky projevují ve všech skupinách, myslím, že by nebylo dobré je zcela opomenout (konkrétně se jedná o odhad 13min 30s u první skupiny, 15min 30s a 3min 25s u druhé skupiny a 16 min u skupiny třetí). Proto v následujících tabulce a grafu uvádím jak průměr bez odchylek, tak průměr s odchylkami.
Výsledky jednotlivých skupin (vč. nejnepřesnějších odhadů):
|
Skupina
|
Průměrný odhad
|
|
|
I.
|
8,0994
|
|
|
II.
|
7,382 |
|
|
III.
|
8,9334
|
Výsledky jednotlivých skupin (bez nejnepřesnějších odhadů):
|
Skupina
|
Průměrný odhad
|
|
I.
|
6,74925
|
|
II.
|
6 |
|
III.
|
7,16675
|
5) Diskuze
Z výsledků je patrné, že jsem zapomněla na jeden velmi důležitý faktor a totiž subjektivní schopnost přesně vnímat čas. Tak jako někteří lidé vnímají výšku hudebních tónů, tak budou zase jiní schopni lépe a přesněji vnímat čas. Do jisté míry se tato vlastnost jistě dá naučit, častým opakováním časových odhadů člověk docílí přesnějších výsledků.
Tento faktor se ale před prováděním experimentu nedá dobře eliminovat, někteří lidé mohou mít vnímání času „vrozené“, zatímco jiní ho získali tréninkem. Nenapadá mě žádná metoda, jak před experimentem určit, nakolik přesně účastníci vnímají čas.
Díky této silné subjektivitě se ve výsledcích vyskytly tak nepřesné odhady okolo patnácti minut a jeden silně podhodnocený odhad okolo tří a půl minuty, které jak je vidět žádným statisticky významným způsobem nezávisely na pohlaví (výrazné chyby v odhadu se projevily u tří dívek a jednoho chlapce). Porovnáme-li však tyto abnormální výsledky zvlášť, zjistíme, že i ony hypotézy v podstatě potvrzují.
Vyškrtneme-li však pro přesnost tyto odhady značně odchýlené od normálu, z výsledků zjistíme následující:
Nejpřesněji odhadovaly ZO z první skupiny (průměrný odhad 6,75 min; tj. odchylka od reálného času cca 20 sekund) a jejich odhad byl delší, než uběhnuvší čas.
O něco méně přesněji odhadovaly ZO z druhé skupiny (průměrný odhad 6 min; tj. odchylka od reálného času 30 sekund) a jejich odhad byl kratší, než reálný čas.
Nejméně přesně odhadovaly ZO ze skupiny třetí (průměrný odhad 7,16 min; tj odchylka cca 40 sekund) a jejich odhad byl delší, než reálně uplynulý čas.
Všechny na začátku přednesené hypotézy se tedy potvrdily, až na jednu. Duševně aktivní skupina (II.) byla ve svých odhadech přesnější, než skupina fyzicky aktivní (III.). Tento fakt bych ale přičetla tomu, že u II.skupiny jsem počítala jen se třemi výsledky a zbylé dva velmi nepřesné byly vyškrtnuty. II.skupina také jako jediná zahrnovala dvě ZO, které zcela neodhadly časový úsek, zatímco ve skupině I. a III. to bylo vždy po jednom člověku. Vzhledem k těmto skutečnostem bych považovala všechny hypotézy za potvrzené.
Přesto bych chtěla dodat, že má práce nemá příliš velkou vypovídací hodnotu o zkoumaném tématu, za prvé proto, že vzorek zkoumaných osob byl příliš malý a vzhledem k zastoupení jediné věkové skupiny dozajista nestačí ke komplexnímu pojetí problému vnímání času. Za druhé se mi nepodařilo eliminovat zkreslení způsobené silnou subjektivitou při vnímání času a proto jsem musela při interpretaci výsledků do značné míry improvizovat, protože statistická odchylka několika ZO byla opravdu významná.
Pokud by se někdo chtěl v budoucnu věnovat podobné problematice, doporučila bych mu pracovat s ještě homogennější skupinou zkoumaných osob, než jakou jsem použila já. Možná bych zvolila skupinu lidí, která se nějakým způsobem věnuje odhadování času a hlavně bych si vybrala starší ZO, protože u mladých lidí bývá zkreslení vnímání času mnohem větší, než u dospělých (A.D.Aisler a H.Eisler, cit. podle Fiľo, 2008).
Téma vnímání času je velmi zajímavé, ale o to náročnější, protože individuální rozdíly hrají větší roli, než bychom čekali např. u vnímání zrakových vjemů a hlavně neznáme přesný mechanismus časového vnímání, díky čemuž v podstatě ztrácíme možnost tyto individuální rozdíly odhalit předem. Věřím, že ale neuropsychologické bádání a další experimenty podobné tomu mému, již brzy odhalí taje této zatím snad nejméně pochopené části lidské kognice.
6) Seznam literatury
Fiľo, P. (2008) Variabilita vztahů vnímání času, vzdálenosti a rychlosti pohybu. Nepublikovaná diplomová práce. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno.
Foley, H. (n.d.) Time perception. Staženo 31.10.2009 z http://www.skidmore.edu/~hfoley/Time.htm
Zajímavé 🙂
Čekal jsem, že rozdíly budou markantnější, kdoví, jak by se začaly rozcházet při delším měřeném čase, třeba několika hodinách 😉
Zdravím. Je to zbytečně až moc podrobně vysvětlované to, co by šlo vyjádřit několika slovy. Nicméně se chci ještě zeptat, co jsi myslela tím, když jsi u mě na stránkách napsala v komentáři, jestli bych nechtěl přejít k zednářům? Předem děkuju za odpověď.
[2]: Je to školní práce, musela mít určitý rozsah:) A myslela jsem tím to, že stále usiluješ o velké sjednocení mágů, proč tedy zakládat novou organizaci, když už jedna je a totiž zednářský řád;)
Zajímalo by mě, jak bych v podobném experimentu dopadla já, když někdy odhaduju čas skoro na vteřiny přesně, jindy jde toto vnímání úplně stranou 🙂 Je to rozhodně zajímavé a bylo by fajn vyzkoušet, jak už psal Martin, jak by lidi odhadovali uplynulý čas po delší době a třeba když by se jim střídaly činnost. Docela by mě to zajímalo 🙂