Možná vám v dětství diagnostikovali hyperaktivitu, dost možná jste někdy prodělali depresi a třeba se mezi vámi najdou i takoví, kterým přiklepli mezi zdmi psychiatrické kliniky schizofrenii. Na tento blog chodí různí více či méně psychicky pošibaní lidé (což je mimochodem super:)), ale věřím, že proti tomu, co se dočtete v tomto článku, jsme všichni úplně normální.K tomu, abych po dlouhé době přispěla do rubriky psychologie, mě přivedl časopis Enigma, kde psali o nejpodivnějších a většinou také velmi vzácných syndromech, se kterými se lékaři setkali. A s kterými si také povětšinou nevědí rady. Některé jsou čistě psychologické, jiné souvisí s neurologií nebo jinými odvětvími medicíny, ale až si o nich přečtete, jistě naznáte, že „psycho“ jsou všechny.
Jeruzalémský syndrom aneb „Jsem Ježíš!“
Město Jeruzalém dozajista všichni znáte – a víte, že se v něm modlí věřící hned ze tří světových náboženství. Do posvátného města Židů, muslimů a křesťanů ročně přijedou miliony turistů, někteří se přijedou dívat na památky, jiní se modlit, další očekávají zázračné uzdravení. No a někteří se zblázní.
Právě v tomto městě je nejvyšší výskyt syndromu, který po něm dostal i své jméno. Lidé, které tato choroba postihne, jsou přesvědčeni, že jsou postavami z Bible, nejrůznějšími svatými ale klidně i Ježíšem Kristem nebo Pannou Marií. Ve svatém vytržení si obléknou bílou řízu, i kdyby to mělo být prostěradlo, a postaví se na ulici, kde vykřikují žalmy a provolávají texty z Bible. Tito lidé jsou často zmatení a dezorientovaní, prostě jen tak bloumají a mají dojem, že jsou na cestě za osvícením. Po pár dnech obvykle příznaky odezní a člověk si na nic nepamatuje.
95% postižených jsou křesťané a většina případů (jichž je několik desítek ročně) připadá na Jeruzalém, ale tento syndrom se občas vyskytuje i v Římě, Mekce nebo jiných náboženských centrech.
Cotardův syndrom aneb „Jsem mrtvý!“
Tato velice vzácná porucha je nejen psychologického, ale bezesporu také neurologického rázu a vzniká hlavně po těžkých úrazech hlavy, ovšem může jej prý vyvolat i neobvykle silná migréna. Člověk je pak přesvědčen, že nežije – že je prostě mrtvý nebo že dokonce nemá vnitřní orgány či některé části těla. A podle toho se také chová – nechce jíst, očekává, že odejde do nebe či pekla a někdy dokonce cítí hnilobný zápach svého údajně rozkládajícího se těla.
Tento syndrom první popsal doktor Jules Cotard v roce 1880. Jeho pacientka byla přesvědčená, že je mrtvá, že nemá žádné vnitřní orgány a nepotřebuje tudíž jíst. Nakonec zemřela hlady.
Co tento syndrom přesně způsobuje lékaři zatím netuší, protože choroba je extrémně vzácná.
Fregoliho syndrom aneb „Všichni jste jeden!“
Tento syndrom je pojmenován po italském komikovi Leopoldu Fregolim, který byl proslulý svým uměním při představení bleskově měnit maskování a převleky. Lidé, kteří jím trpí jsou totiž přesvědčeni, že osoby, které v životě potkávají, nejsou různí lidé, ale jedna a tatáž osoba, resp. skupina osob, která se neustále převléká a maskuje.
Představte si, že potkáte na ulici denně desítky lidí, každý je jiný – ale člověk, postižený Fregoliho syndromem věří, že každý z nich sotva prošel, rychle se převlékl a oběhl barák, aby mohl projít okolo znovu, jako někdo jiný! Slušná paranoia, není liž pravda?:)
Choroba je poměrně vzácná a vzniká při poškození mozku, ale může být také vedlejším účinkem některých léků. Léčit se prý ale dá.
Capgrasův syndrom aneb „Ty nejsi moje žena!“
Tento syndrom bývá také nazýván syndromem dvojníka. Lidé, kteří jím trpí, jsou přesvědčeni, že někdo z jejich blízkých, nejčastěji partner, ale může se také jednat o člena rodiny (matku, bratra…) není tím, za koho se vydává, ale byl vyměněm za dvojníka.
Choroba se nejčastěji vyskytuje po nějakém úrazu hlavy, kdy jsou poškozena centra emocí a rozpoznávání blízých osob. Takže člověk si pamatuje, že takhle vypadala jeho žena, ale už neví, že ji má rád. A tak to mozek jednoduše vyhodnotí tak, že to přece nemůže být ona, ale její dvojnice.
Léčba této choroby je velmi obtížná, protože na ni zatím neexistují léky.
Syndrom Alenky v říši divů aneb „Všechno se deformuje!“
Určitě znáte příběh Alenky, malého děvčátka, které králičí norou prosvištělo rovnou do světa divů. Tam se pak napilo nápoje, po kterém se stalo obryní a pak to zajedlo sušenkami, po kterých se zmenšilo na panenku. A podobně se cítí i lidé, kteří trpí po Alence pojmenovaným syndromem – jejich psychologické vnímání světa je narušeno a oni vidí svět neuvěřitelně zdeformovaně. Lidé mají obří hlavy, ale maličká tělíčka, jedna jejich noha má tři metry a druhá pár centimetrů. Z pokoje do koupelny je to strašně daleko, zato schody do ložnice mají jen metr. Průvodním jevem je pochopitelně dezorientace, porucha svalové koordinace, ale i vymizení pojmu o čase.
Tuto poruchu způsobují silné migrény a nebo úraz hlavy či drogy.
Více zajímavých poruch najdete v prosincovém čísle Enigmy a nebo zkuste strejdu googla:)
Přeju pevné psychické zdraví!:))
Cotardův syndrom – sakra nemám hlavu… :d
Zeptej se jednorozce na otazky ktere te trapi – mrkni na muj web
Jeruzalémský syndrom.. to bych mít nechtěla! Netoužím po tom chodit po ulicích a vyřvávat "Jsem Ježíš!" 😀
jo, tyhle nemoci jsou vážně peklo, hlavně tu poslední si neumím představit 🙂 Když se tak nad tím zamyslím, skoro bych řekla, že nejméně ohrožující je "Jsem Ježíš" syndrom 😀
Celkem zajímavé případy z psychologické praxe jsou uvedeny v knize "Muž, který si pletl manželku s kloboukem" 🙂
Wau, tak tohle jsem ještě nikdy neslyšela.Zajímavé. Lituju lidi, které tohle potkalo.
Sem ráda že mňe ňyc takovího nepodkalo…
Teda, zajíavé. Taky jsem o tom ještě neslyšela.
O ničom z toho som ešte nepočula, ale je to nesmierne zaujímavé. I keď nepoznám nikoho s takou ani vzdialene pripomínajúcou chorobou, verím, že žiť s niečím takým musí byť extrémne ťažké. A keď človek o tom číta, ani sa mu nechce veriť, že niekto takýmito "absurditami" naozaj trpí. My si ani neuvedomíme, že skutočnosť, že naša hlava je normálna, je pri množstve týchto "postihnutí" naozaj vzácna.
Odporúčam knihu: "Mumie u jídelního stolu" 🙂
Myslím, že už jsem podobný výpis duševních poruch někde viděla =)
Ahoj, taky si kupuješ časopis Enigma?
To je docela síla. . . Ne, že bych chtěla být přehnaně vtipná, ale tak mě napadá, jestli to, že o sobě mluvím jako o Nebožce a že se jdu ex/inhumovat, není nějakým varovným signálem:D Ehm, konec srandiček.
Po půl roce studiu psychologie mě už obdobné věci ani nepřekvapují, spíše žasnu 😉
Mimochodem, minimálně jednou bych chtěla zažít synestezii 🙂
Fajn, tak mám teď parádní paranoiu a pocit, že mám ty choroby všechny.:D Díky, sestro.:D
No teda, tak o ničem jsem doposud neslyšel. Dost zajímavý…
cha! asi začnu věřit fregolimu 😀
O těch prvních třech už jsem cosi četla, ale ostatní jsou tedy fakt pro mě novinka…
Myslím, ře by se měl definovat i Syndrom dona don Quiota. To byl tan, co četl pořád rytířské romány, až se z toho zbláznil a myslel si, že je taky rytířem. A vydal se na výpravu do světa. On vlastně nikdy neviděl to, co byla pravda. Místo hostinského viděl jakéhosi hradního pána, místo faráře čarodějníka a místo větrných mlýnů obry. Ha ha. Asi povinnou četbu mé sestry číst nebudu.
Ale už před půl rokem jsem objevila srautství. To je člověk, který si rád povídá s lidma o hovnem a o moči. O zvracení a prostě o všem, co má něco společného se střevem a vylučováním. Pak jsou těžší formy, při kterých si člověk vede evidenci, zaznámenává si do notýsku tvat, barvu a konzistenci své stolice. A něbo ještě jiná forma, kdo prostě jen sere na veřejnosti, nebo na nevhodných místech.
A tak jsem o tom přemíšlela a uvědomila jsem si, že snad toto ani existovat nemůže. Ale spolužáci mě přesvědčili o opaku. Jeden přišel ze záchoda a zvolal na celou třídu: "To jsem se totálně sesral." A druhý na to. "Je to pravda. Bylo to slyšet." A nebo v nějaké jiné škole se zas někdo vykadil v šatné a svoje hovno natřel na zdi. Jak říkám. Nadčasová definice. A to nepočítám Sprostonárodní písně, znichž některé z nich jsou jasně srautské. A pořad Špinavé práce je taky srautský. Ikdyž, asi jsem taky sraut, když vůbec o něčem takovém dumám.
Radši už zmlknu. O této mánii se ještě veřejně nemluví.
Capgrasův syndrom jsem měla jako malá. Pořád jsem měla pocit, že mámu unesli a teď je se mnou ta falešná, ale po čase se to začalo vytrácet. Potom jsem tomu přestala věřit, ale myslela jsem si, že ji teprve vymění. 😀
Tak to je nářez, stačí jeden neutron jinam a už se vezeš:-)
taky si občas koupím Enigmu, někdy tam bývají zajímavé věci, ale tohle mě dostalo 😀
Wow, tak to je síla, jde z toho strach…co všechno se může v hlavě porouchat a hlavně, že ne všechno se pak může spravit.
Nářez, víc než zajímavej článek. Odkud jsi tedy čerpala ty?
[23]: částečně z té enigmy a jinak různě po internetu, různé stránky, na kterých jsem našla zmínky
Zdar lidi, možná tomu nebudete věřit, ale…já jsem ježíš!!!!!!!
[25]: 😀 Vitaj v klube 😀
Ahoj, máš velice zajímavý blog a hlavně pěkné básně. 🙂 Jestli chceš, podívej se i na můj web.;) Taky tam mám pár básní. Zdá se mi, že jsou podle mého názoru o ničem, ale zkus to posoudit ty. 🙂
Neco pro chlapce, potkejte divky z oblasti: http://girlssnapshots.com