Rozhodla jsem se zmírající rubriku Psychologie trochu oživit a začít do ní přidávat mé seminární práce a další díla, která píšu kvůli svému studiu psychologie. Taky časem chci začít do této rubriky více psát nějaké zajímavé teoretické věci, návody, zajímavosti atd., ale dokopat se k tomu, to už je něco jiného. Mimoto nevím, zda to, co mě přijde jako fascinující, byste vy neshledali nudným.
No ale dost úvah, dnes zveřejním svoji práci do předmětu Uvedení do psychologie, jejíž téma znělo tak, jak vidíte v nadpisu: Jak se vidím já a jak mě (asi) vidí druzí.
Tato práce měla být zaměřená zejména na sebereflexi a neměla příliš čerpat z literatury, žánr práce měla být esej. Nakonec jsem z ní dostala 10 bodů (z patnácti možných) zejména proto, že je příliš popisná a teoretická a málo zaměřená na mě osobně a mou sebereflexi.
Ještě upozorním, že pokud by se někdo pokusil o plagiát, klidně může, většina univerzit totiž používá program, který umí vyhledávat podobné pasáže textu kdekoli na internetu a za kopírování cizích prací je na všech vysokých školách okamžitý vyhazov nebo jiná podobně drastická sankce.
Tolik úvodní kecy a varování:) A teď už samotná „psycho“práce 🙂
Jak se vidím já a jak mě (asi) vidí druzí
Úvod
Sebereflexe, sebehodnocení, sebekritika. Nad těmito tématy snad přemýšlel každý člověk, od dětí v nejútlejším věku až po starce, co se schýlenou hlavou rekapitulují svůj život. O co se však při hodnocení nás samotných opíráme?
První je většinou pohled do nitra, subjektivní zhodnocení našich kladů a záporů. Slovo subjektivní je zde však velmi důležité – stejně tak jako se na sebe nemůžeme podívat do zrcadla, aniž bychom se viděli stranově převráceně, nelze se dívat do hlubin naší mysli a duše jinak, než zkresleně.
Proto k hodnocení sebe sama často používáme názory druhých lidí, přehodnocujeme naše sociální interakce a hledáme v nich odpověď na otázku „jaký jsem?“. Pozorujeme reakce našeho okolí na nás samotné nebo se jich dokonce ptáme na jejich názor, přičemž občas zapomínáme, že nejen my, ale i naši rodiče, příbuzní, přátelé a kolegové nás hodnotí ze svého vlastního pohledu, tedy subjektivně a tím pádem i zkresleně.
K poznání našeho já můžeme použít i psychologické testy a názor odborníka, který by snad měl být nejucelenější a nejobjektivnější ze všech.
Všechny tyto metody sebepoznání jsem použila, abych objevila, jaké je vlastně moje já, jaké jsou jeho klady a zápory. Obraz introspekce, názorů druhých a psychotestů postupně utvořil mé sebehodnocení a kromě jasné představy o mě samotné, vykrystalizoval i ve vůli změnit to, co by mělo být změněno a posílit to, co stojí za to posilovat.
Motto: „Proces sebepoznání by neměl být nikdy ukončen.“ Leo Buscaglia
Introspekce – těžká cesta k poznání sebe sama
Podle V. Smékala není sebeobraz jen uvědomováním si rysů naší osobnosti, není to tedy jen představa jací jsme. Důležitou součástí je i vztah k nám samým, to, jakým způsobem si sami sebe uvědomujeme a také jak se hodnotíme. Přičemž není výjimkou, že vztah člověka k jeho jáství, jeho osobnosti, je plný ambivalencí a rozporů.
V psychologii osobnosti běžně rozlišujeme čtyři obrazy našeho já, je to reálné já, které reprezentuje obsah a strukturu sebepojetí; vnímané já, obsahující pocity sebe v daném okamžiku, souhrn toho, jak se vidíme v kontextu daných situací; ideální já, vytvářející představu ideálního obrazu sebe, toho jaký by chtěl člověk být a prezentované já, které obsahuje charakteristiky, jež jedinec ukazuje druhým – předvádí se tak, jak by se chtěl jevit. (Smékal, 2002, str. 342)
Pokud tedy chci poznat samu sebe, měla bych si uvědomit, že není jen jediný obraz mého já, ale jsou hned čtyři. Ovšem který je ten pravý?
Uvažuji-li sama o sobě, dospívám k názoru, že pravé jsou všechny, ale každý vyplouvá na povrch v jinou chvíli. Mé reálné já mě provází celý život a příliš se nemění. Zahrnuji do něj všechny své vlastnosti, jichž jsem si vědoma a také jejich hodnocení. Je tam moje cholerická povaha, která mi občas komplikuje život a přesto jsem za ni vděčná, je tam moje lenost, upřímnost, přímočarost, laskavost, ochota, zbrklost, cit pro spravedlnost, spontánnost a také moje maniodepresivita, která se se mnou táhne od dětství a která houpe mojí náladou i sebeláskou nahoru a dolů, jak se jí zlíbí.
Vnímané já se naproti tomu mění každým okamžikem, nyní vnímám samu sebe jako pečlivou studentku, která sepisuje včas svou seminární práci. Ale uběhne několik hodin a situace se změní, stejně jako se změní můj pohled na mě.
Ideální já ale zase zůstane stejné – dokonalý obraz, kterého nelze dosáhnout. Věta „dokonalost neexistuje“ je palčivě pravdivá a tak mohu jen snít, že se jednoho dne misky vah mých nálad vyrovnají a skončí v přesném středu mezi nadšením pro aktivity všeho druhu a znuděnou posmutnělou apatií. Mohu jen toužit po osobnosti nesobecké přítelkyně, co pomáhá všem a přesto nezapomíná na sebe a své štěstí. Ideální já si mnozí z nás ani nepřipouštějí, ze strachu, že takoví nikdy nebudou, ale já na něj myslím často a když už svoji představu nenaplním, alespoň se k ní chci po malých krůčcích přiblížit.
Nejsem-li ideální, mohu se tak alespoň tvářit a k tomu mi slouží mé prezentované já. Většina lidí mě má možnost vidět v mé aktivní náladě, v manické části sinusoidy mého života. Jsem ta aktivní slečna, co vždy diskutuje o problému, co rozdává úkoly ve skupině a sama jde příkladem, co srší nápady a optimismem. Když se sinusoida překlene pod rysku a objeví se stadium deprese, jsem většinou sama, se svými knihami, hudbou a básněmi a povídkami, jež tvořím. Toto já prezentuji jen svým nejbližším, přátelům a rodině, snad ze strachu, že by je druzí nepřijali, snad proto, že v této fázi nemám náladu objevovat se mezi lidmi.
Introspekce mi tedy do jisté míry odhalila jaká jsem – je mi vlastní dvojaká, protichůdná povaha ; temperament cholerika mísící se se sangvinismem a melancholií, ráda pomáhám druhým a naslouchám jejich trápení, ale vnímá mne tak i mé okolí?
Pohled zvenčí
Na utváření sebeobrazu působí na jedné straně moje vlastní přirozenost, tj. geneticky a vrozenými dispozicemi vytvořená konstituční báze osobnosti, na kterou nějak reaguje moje sociální okolí se svými normami, požadavky, sankcemi a očekáváním (Smékal, 2002).
Reakce mého okolí mi tedy poskytují nejen zpětnou vazbu na to, jaká jsem (nebo jaká si myslím, že jsem), ale do jisté míry také pomáhají utvářet a formovat moje vlastní já. Jiná rodina, jiní přátelé, jiní učitelé, jednoduše řečeno jiní lidé, s nimiž jsem za celý život přišla do styku, by pravděpodobně zformovali jinou osobnost, než jakou mám dnes.
Chci-li složit celistvý obraz toho, jak mě vnímá mé okolí, musím nutně zamířit do minulosti, kdy se v dětství a dospívání má osobnost formovala. Jako dítě jsem byla hyperaktivní a rodiče mne často usměrňovali, na druhou stranu nikdy neopomněli probouzet ve mně zvědavost a touhu poznávat nové, odpovídali mi na všetečné dětské otázky a vedli mě k literatuře, divadlu a vědě. Moje hyperaktivita se tak vybíjela na smysluplné činnosti (čtení, psaní, kreslení…) a díky přístupu rodičů jsem mohla začít chodit do školy už v pěti letech.
Zahájení školní docházky takto brzy mě zaměstnalo a hyperaktivita klesla na únosnou míru, protože většinu mé energie spotřebovalo získávání vědomostí. Zároveň jsem ale zjistila, že mí spolužáci mě nepřijímají zcela vřele. Byla jsem pro ně něčím zvláštním – o rok mladší než oni a přesto už jsem uměla číst, psát i počítat. Mezi námi byla tedy propast nejen věková, ale i inteligenční, která se s přibývajícími léty nezmenšila, naopak se ještě prohloubila. Díky nezapadnutí do školního kolektivu se moje dětská hyperaktivita překlenula do maniodepresivní povahy, kdy nadšení z nového vědění zhasily posměšky od ostatních dětí a u mě se začaly stále častěji projevovat výkyvy nálad, přičemž deprese začaly převažovat.
To vše vyvrcholilo na střední škole, kde míra nepřijetí byla ještě větší a spolužáci mi dávali najevo mou odlišnost mnohem tvrději. Smáli se mi za to, že chodím do skautu, že nosím brýle a mám dobré známky. Uzavírala jsem se do sebe a pak zase vybuchovala vzteky, objevily se i suicidální tendence a sebepoškozování, se kterými mi nakonec musel pomoci psychiatr.
Pak ale přešla puberta, skončila střední škola a sociální skupina naší třídy se rozpadla. Na vysoké škole (pozn. před touto fakultou jsem již jednu VŠ studovala) jsem konečně pochopila, že vysoká inteligence není špatná vlastnost a že moji spolužáci na mě po léta školní docházky reagovali negativně povětšinou proto, že mi záviděli. S tímto poznáním a novými přáteli, kteří podobně jako já nezapadali mezi své vrstevníky, jsem byla schopná utlumit maniodepresivní výkyvy a bez trvalé medikace konečně vzít život do vlastních rukou.
Na této krátké exkurzi do mého života jsem chtěla ukázat to, co jsem zmínila na začátku. Tedy, že reakce našeho okolí mají (ať už pozitivní nebo negativní) vliv nejen na sebehodnocení, ale také formují osobnost člověka. To, že na mě mé okolí v minulosti reagovalo negativně, mě naučilo vážit si svých schopností a nespoléhat se pouze na druhé, když potřebuji pomoc. Když mi moji spolužáci dávali najevo, že jsem jiná, než oni, nesnažila jsem se přizpůsobit, ale naopak využít svou rozdílnost ke svému prospěchu, což se nakonec ukázalo klíčovým v mé budoucnosti.
Krom toho mi moje zkušenosti také přinesly poznání, že ostatní lidé hodnotí moji osobnost ze svého pohledu, že jsem pro ně zrcadlem toho, co by si přáli být a nebo dokonce toho čím jsou. Interakce mezi lidmi, resp. mezi mnou a lidmi v mém okolí, proto vždycky vnímám jako neustálou reflexi – to, jak se chovám, lidé hodnotí svým vlastním subjektivním způsobem, nikoli kvůli mně, ale kvůli svým zažitým normám a očekáváním. To, jak na mne tedy zareagují není jen výsledkem mého chování, ale prozradí mi to i mnohé o jejich vnitřních úvahách a myšlenkách.
Pod tlakem těchto faktů si tedy neustále kladu otázku, zda brát připomínky mého okolí k mé osobě jako závazné a důležité a nebo jestli většina jeho reakcí je jen příčinou projekce a tudíž nehodnotí jen mne, ale i je.
Jako nejobjektivnější hodnocení z mého okolí tedy vezmu slova mých přátel, kteří mě znají nejdéle a nejlépe. Ti popisují mou povahu velmi podobně, jako ji vnímám já sama při introspekci – jsem podle nich optimistická, tvořivá, dokážu je strhnout svým nadšením a když potřebují pomoci, jsem tu pro ně. Přesto občas vidí, že jsem bez nálady, protivná a snadno se rozčílím.
Psychotest jako objektivní zhodnocení
Jak jsem uvedla výše, každý z nás má o své osobnosti nějakou představu a zároveň dostává i zpětnou vazbu ze svého okolí, čímž své domněnky o sobě samém buď potvrdí a nebo poupraví. Přesto je naše představa (zevnitř) i představa ostatních lidí (zvenčí) pouze subjektivním hodnocením. Já ale vždy chtěla poznat svou osobnost „doopravdy“ – tedy pokud možno objektivně. V dětství a v pubertě jsem absolvovala několik psychologických vyšetření, jejichž součástí byly přímé i projektivní testy osobnosti. V dospělosti jsem si pak pomocí několika dalších testů zjistila zbylé aspekty.
Nakolik je test objektivní je samozřejmě diskutabilní, existuje bezpočet faktorů, které jeho správnost mohou ovlivnit, přes odhadnutelnost odpovědí u dotazníkových metod až po ne úplně správné vyhodnocení projektivních metod odborníkem (Fürst, 1997).
Vzpomínám-li si ale dostatečně přesně na psychologický posudek z doby začátku školní docházky i doby pubertálních depresí, vychází mi poměrně přesný obrázek mé osobnosti: tvořivá, samostatná, maniodepresivní, se sklony ke zbrklosti a prudkosti, nadprůměrně inteligentní, aktivní, ale bez trpělivosti, velmi bystrá, ale roztěkaná, s vysokým emočním kvocientem.
V testech temperamentu mi většinou vychází extrovert na pomezí sangvinika a cholerika, v testech dalších osobnostních rysů zjišťuji, že jsem dominantní vůdčí typ, mám zdravé sebevědomí a jsem na pomezí citové lability a stability, podle transakční analýzy jsem zastánce postoje „jsem OK, nejsi OK“ a převažuje ve mně dospělý a pomáhající rodič.
Všechny tyto metody mi tedy potvrzují to, co si o sobě myslím a co si o mě myslí moje okolí. Zbývá už jen jediná otázka – je to správně?
Závěrem: Změna jako nástroj seberealizace
Podle některých odborníků se osobnost utvoří do cca sedmi let člověka a dále už se nemění a nebo jen v nedůležitých, okrajových aspektech, přičemž celek zůstává zachován. Jiní psychologové zase oponují a tvrdí, že i úplná změna osobnosti je možná a dosažitelná.
Já věřím, že hlavní je změnu chtít a pak je uskutečnitelná, někdy za velmi obtížných podmínek, ale stále možná. Zhodnotím-li komplexně svoji osobnost, shledávám, že u mě by změna nebyla na škodu – naopak. Z mých osobnostních rysů vyplývá, že mám sklony k patologickým stavům, hrozí mi paranoia, schizofrenie a bipolární porucha. Bylo by žádoucí některé rysy změnit a riziko snížit, ale vyžaduje to ode mě velké úsilí.
Za svůj úspěch považuji snížení manických a depresivních výkyvů natolik, že mě už v podstatě nijak neomezují v běžném životě. Zvládla jsem svůj vztek a ovládla cholerické rysy své povahy na nejnižší mez. Z hyperaktivního dítěte ve mně však stále zůstala snížená schopnost soustředění, s níž bojuji hlavně na přednáškách a ačkoli mé prezentované já si nic nedělá z posměšků či nadávek od okolí, ve skutečnosti mě psychická šikana na škole poznamenala a odprostit se od negativních reakcí lidí je pro mě ještě stále těžké.
Právě proto věřím, že změna určitých postojů a zvyklostí mi přinese větší duševní rovnováhu a pocit spokojenosti. Praktikuji duševní hygienu, (kupříkladu cvičím jógu a provádím nejrůznější alternativní meditační techniky), trénuji svou vůli a pozornost, s lidmi jednám na rovinu ale s citem a své negativní návyky nepotlačuji, naopak je pomalu ale jistě nahrazuji návyky pozitivními.
Sama na sobě jsem si tedy vyzkoušela cestu od nemoci (bipolární porucha v pubertě) až k duševnímu zdraví a zjistila jsem, že to jde. Změna mých ne úplně dobrých psychických návyků se stala mou cestou k seberealizaci, každý drobný úspěch byl motivací a vidina psychické pohody postupně přestala být vidinou a stala se skutečností.
Na počátku ale byla sebereflexe, uvědomění si, jaká jsem a také proč taková jsem, co mou osobnost utvořilo a co ji může změnit, aby se více přiblížila onomu ideálnímu já, jehož se všichni (ať už vědomě nebo podvědomě) snažíme dosáhnout.
Seznam literatury:
Smékal V. (2002). Pozvání do psychologie osobnosti – Člověk v zrcadle vědomí a jednání. Praha: Barrister a Principal.
Fürst M. (1997). Psychologie. Olomouc: Votobia.
Zdravím. No myslím že tvůj obraz o tobě je asi takový na těchto web-stránkách: Tvoříš tady něco jako osobní internetové stránky ale takové které mají nekonkrétní smysl. To znamená že i když jsou tady nějaký zajímavý informace tak prostě celkově ty stránky nemají jeden velký význam a tedy jsou o všem a zároveň o ničem. Ale mně se tyto stránky celkově líbí (to zase jako je v pohodě).
No, musím uznat, že ta práce je velmi povedená. Máš pravdu, zabívaš se tímto tématem všeobecně, a ne přímo se zaměřením na tebe. O tobě toho tam moc není. Ale mě se ta práce velice líbí. Je zajímavá.
Já jsem třeba člověk, který nerad hodně kecá o sobě takže tento přístup chápu 🙂 Tak jsem se tím prokousala, je to zajímavé ikdyž místy je těžké tomu porozumět, ale tomu se ani nedivím 😀 Ale jen dávej další články, psychologie je podle mě opravdu zajímavá 🙂
[1]: domnívám se(!), že účelem těchto stránek je jejich tvorba samotná, aby lúmenn napsala, co napsat potřebuje… tedy v tom já vidím jejich hlavní smysl. všechno ostatní, případnéobohacení čtenářů, atd., jsou "jen" velmi přínosné "veldejší účinky".
lúmenn, pokud se pletu, oprav mě prosím 🙂
Lukáš si nenechá mluvit do ničeho, ale myslím, že právě to označení "osobní" stránky znamená, že budou prostě o všem, co danou OSOBU zajímá a co prožívá. Proč by panebože psala jen o jednom? Není přece odborná encyklopedie (smajlík s otráveným výrazem a očima v sloup)
Jinak k Lúmmen: Taky jsme ve škole tohleto psali, nejlepší na tom je, že jak to člověk píše, spoustu věcí si uvědomí 🙂
[4]: domníváš se zcela správně:) Píšu protože mě to baví a to, že to čte a komentuje tolik lidí je jen příjemná "perlička na dortu". Nesnažím se mít nějaký konkrétní smysl, píšu o všem co mě baví a naplňuje.
[5]: myslím, že na Lukáše ani nemusíte reagovat, protože to si spíš člověk pokecá se zaseknutým gramofonem, než s ním;)
ja len, že pozor na ego
Je to obecné, ale ty jsi vždycky něco napsala a potom to aplikovala na sebe. Líbilo se mi to a aspoň vím, co mě nejspíš čeká 😀 Chtěla bych jít na restaurátorství a kdybych se nedostala, záchranou je psychologie 🙂
pro všechny kteří kritizujete můj komentář (číslo jedna): Co říkáte je v pořádku. Já mám podobný přístup k internetovému blogu jako právě Lúmenn. Podobné zaměření témat a do jisté míry podobný styl (asi jako mnoho další takových stránek). Ale chtěl jsem si ověřit zda se věci na internetu měří stejným metrem (a zjistil že se měří dvojím metrem). Přestože mám podobné zaměření stránek a v mnoha ohledech podobný styl, tak jsem některými z vás (návštěvníků) neustále kritizován jak jsem špatný (a to bylo i v době kdy jsem tyto stránky ani neznal) – takže to je udivující že Lúmenn je vždy ta dobrá a já (přestože píšu podobně) tak jsem vždy ten špatný…to je zajímavé měření "dvojím metrem" co? (úsměv)
[9]: Ono to není jen o obsahu stránek, ale i o autorovi samotném. A i když máš možná zajímavé stránky, vlivem tvých komentářů mě vstup na ně neláká ani v nejmenším.
[10]: Zdravím. Jediné k tvému komentáři tady napíšu: Komentáře nemají být to hlavní proč někdo přichází se podívat na nějaké internetové stránky. To nejdůležitější mají být vždy jednotlivé texty (články) a ne komentáře. Jsou totiž i takové internetové stránky které nemají vůbec možnost zapsat komentáře a jsou tam jen články (texty) a mají také úspěch. Toto prostě nikdo neokecá. Měří se to na internetu takzvaně "dvojím metrem" a to mě nepřekvapuje už delší dobu (nicméně to na věcech v rámci internetu stejně nic nemění). Děkuju za odpověď k mému komentáři.
[11]: Mě šlo o autora, ne o komentáře. Jak jsem psala
[11]: tak za a) naše stránky si nejsou podobné. Jedinou podobnost nalézám v tom, žen oba píšeme česky a na obou stránkách se vyskytuje častěji než jinde slovo magie. Jinak prosím abys mě se sebou nesrovnával, neskonale mě to uráží. Měří se stejným metrem, jako měří celý vesmír – to co zaseješ, to sklidíš. Já zasívám lásku a pohodovou atmosféru, s lidmi se bavím věcně a příjemně a na nikoho se nepovyšuju. Proto jsem já ta "dobrá" – protože mám své čtenáře ráda, záleží mi na nich a oni mají rádi mě. Protože moje články mají hlavu a patu, jsou stále na nová témata, o nových věcech, jsou psány zajímavě a ráda o svch názorech debatuju. Ty tohle všechno postrádáš. proto tě lidé nemají rádi.
A ad komentář číslo 10 – Lili chtěla vyjádřit, že když čte TVÉ komentáře (třeba tady na těchto stránkách) tak jejich forma a obsah ji odrazují od toho aby navštívila tvé stránky. Zjevně jsi to zase nepochopil:/
[13]: Díky Lum, za dovysvětlení. Promiň, ale já už se na tu jeho aroganci nemohla jen nečinně dívat
dosvědčuji, že stránky Lummen a Lorda Lukáše nejsou podobné. Je to jak nebe a dudy. Lum umí psát svižně, dá se to po ní číst a nehraje si na mocnou čarodějku. Píše spoustu věcí ze života. Lukáš své texty strukturuje a píše s podivnou stylistikou, takže ve výsledku jsou nudné, suchopárné a nesrozumitelné. témata jsou u něj občas poněkud paranoidní… To já jen tak, kdybys to Lukáši četl. NEní všechno tak jak si myslíš Ty.
Neco pro chlapce, potkejte divky z oblasti: http://girlssnapshots.com