Poslední dobou se na titulce blogu objevovaly články s tématikou duševních onemocnění – a jejich autoři v nich popisovali převážně svoje strasti života s psychickou chorobou. V komentářích pak nacházeli buď slova útěchy nebo nepochopení. Vzhledem k tomu, že počet lidí s duševními problémy rok od roku stoupá (ať již kvůli přesnější diagnostice, detabuizaci tématu nebo proto, že jsme větší magoři, než dřív:)), není od věci si zvykat, že takoví lidé existují, žijí kolem nás a skutečně nevypadají jako slintající trosky nebo kvílející monstra poulící oči (jako Nicolas Cage na obrázku:)), ale jako každý druhý. A taky, že duševní nemoc sice není úplně jako chřipka, ale taky to není „blbá nálada“, která přejde. Často, když někde z nezasvěcenými lidmi mluvím o tom, že mám taky „diagnózu na hlavu“, objevují se dva typy reakcí. Jeden, převážně od starší generace, podle něhož je každá duševní choroba jen zakuklená lenost a druhý, který hned chápavě přikyvuje a ptá se na tu horu medikace, kterou jistě beru. Ale ani jeden mi nepřijde zrovna vhodný a popisující skutečnost.Díky různým kampaním, jako je třeba tohle video od Centra péče o duševní zdraví, se o duševních nemoceh mezi lidmi více ví a místo představy blázince z hororového filmu je začínáme považovat spíš za něco, co se běžně objevuje mezi lidmi, než za podivnost za vysokou zdí léčebny.
Přesto není zrovna jednoduché o duševní nemoci mluvit, jako když popisujete, že jste minulý týden leželi s angínou v posteli. Nachlazený byl někdy v životě každý, umí si tedy představit, jaké to je. Psychickým onemocněním ale zase tolik lidí netrpí a představit si, co se v člověku odehrává, když na něj jeho choroba zaútočí plnou silou, není zrovna snadné.Když máte v lékařské zprávě napsanou schizoafektivní poruchu maniodepresivního typu (jako já v době před 13 lety), je obtížné si pod tím něco představit, nějaké průvodní jevy, nějaké symptomy. Nekašlete, nemáte teplotu ani vás nic konkrétního nebolí. A tak mnoha lidem připadáte jako simulant či lenoch.
Kolikrát jsem slyšela, že na depresi je nejlepším lékem pořádná práce. Dokonce mi jeden kamarád řekl, že by se ti lenoši, co tvrdí, že mají depresi, měli honit s bičem, aby věděli, co to je pořádně něco dělat. Kdo něco dělá, pracuje a nefláká se, nemá čas na hlouposti, jako jsou duševní choroby. Kéž by to byla pravda – to by pak nebylo tolik vyhořelých manažerů na práškách:)
Duševní choroba, ačkoli se neprojevuje ani teplotou, ani zahleněním, je do jisté míry s chřipkou srovnatelná. Pořádná chřipka vás totiž taky sklátí do postele, jste unavení, malátní, neschopní aktivity. Ataka deprese vypadá zrovna tak. Namísto kašle a rýmy ji však provázejí strašné myšlenky – že jste neschopní, že jste na nic, že když teďka umřete, nikomu to nebude líto, protože jste úplně na hovno. A když vám v tomhle rozpoložení někdo řekne, že je to akorát z lenosti, zrovna vám to nepomůže.
Na druhou stranu duševní choroba není úplně stejná jako chřipka nebo jiné virové onemocnění, které můžete chytit v podstatě kdekoli. Nemá žádnou přesnou inkubační dobu a její genetická determinovanost je hříčka pravděpodobnosti, která někdy vyjde ve váš prospěch a někdy ne. Někteří lidé prožijí jedinou ataku a pak už jsou do konce života v pohodě, jiní bez hromady léků nedokážou fungovat ani den. A i léčba je individuální – nejsou žádná jednotná antibiotika, žádné očkování, žádné vitamíny. Co zabere jednomu, může druhého přivést do hrobu.
A taky, na rozdíl od různých fyzických obtíží, nestačí jen nasadit léky a čekat, až zaberou. Léky jsou jen jednou částí celkové léčby a bohužel mnoha psychiatry hojně nadužívanou. Léky taky depresi nebo schizofrenii neumějí vyléčit, umí jen zmírnit či úplně potlačit její příznaky tak, aby nemocnému umožňovaly normálně fungovat. A o tom nakolik a jestli vůbec lze duševní nemoc vyléčit, se stále vedou spory. Každopádně je mnoho věcí, které duševně nemocný člověk může udělat, aby svůj stav zlepšil – a sem patří zejména nejrůznější druhy psychoterapie, které je dobré podstoupit a které často zmůžou víc, než ty nejmodernější léky. Pacient se nutně musí spolupodílet na své léčbě a pracovat na sobě, protože jinak se jeho stav nezlepší. A tak jako k chřipce patří ležení v posteli a odpočinek, k duševní nemoci patří duševní hygiena a terapie.
Já si prošla jak intenzivní medikací v pubertě, kdy jsem s tím nemohla nic dělat, tak v dospělosti terapií, kterou jsem většinu problémů vyřešila a dneska jsem už mnoho let bez jakýchkoli prášků. Ale znám svoje limity – vím, že lehčí formu bipolární poruchy (jak se dnes maniodepresi říká) budu mít nejspíš napořád a naučila jsem se s tím žít, stejně jako moje okolí. Vím, že jsou dny v pohodě a dny, kdy to prostě nejde. Bez intenzivní práce na sobě bych asi polykala pilule na potlačení příznaků dodneška. Bez nich bych se ale možná na samém počátku vůbec nedokázala postavit na nohy.
Lidé s duševní nemocí nejsou úplně stejní, jako ostatní. Mají svá specifika a svoje vnitřní bolesti, které nemusejí být na první pohled zřejmé. Ale nejsou to ani líní flákači, ani nešťastná nemocná individua. A je fajn je brát v pohodě a přitom respektovat jejich stav. Nikdy totiž nevíte, kdy se něco v hlavě může usadit i vám:)
Jak já nesnáším ty gify v textu, vůbec se pak nemůžu soustředit. Místo abych četla text, čumím na Nicolase 😀
Nechci souhlasit s těmi, co jsou přesvědčeni, že je psychická porucha jen zakuklená lenost, ale v určitém slova smyslu mohou mít pravdu. Tedy ne že tělo nesmí mít čas na blbosti, ale mozek nesmí. Za války počet sebevražd vždy rapidně klesá, lidé se tak nějak přepínají do režimu "přežij" a myslím si (možná je i nějaká studie) že deprese ve smyslu "jsem zbytečný" moc nehrozí. Ne že by vyhlídka na blízkou smrt byla zrovna optimistická 😀
Dřív jsem si tak nějak myslela, že takové nemoci má člověk prostě v hlavě a v podstatě jen nějakým způsobem nezvládá stres (příklad s manažerem je myslím dokonalý). Dnes bych k tomu připočítala ještě určité vrozené nebo během života nabyté dispozice, hlavně co se stavby a funkčnosti mozku týče (např. stihomamy, halucinace, to si dovedu představit, že se něco v mozku "zkratuje").
A doufám, že se mi nic v hlavě neusadí, že mám všechno dobře srovnané. Ale jak říkáš, předem to nemůžu vědět.
[1]: tohle nedávno popisoval Cyril Höschl v rozhlasovém pořadu Jak to vidí… Že někteří lidé zažijí strašná pekla a jsou relativně v pohodě a jiným se stane ve srovnání s tím pár prkotin, ale úplně je to odrovná a pošle do léčebny. A že tuhle vnitřní odolnost si do značné míry neseme v genech. A co u někoho spustí třeba schizofrenii, druhému neudělá lautr nic. A predikovat se to dá jen s velkým procentuálním rozestupem.
Jsem ráda, že se najdou i tací, kteří píši upřímně, jak to je. Hlavně tebe čte i můj přítel, tak jsem za každý podobný článek neskutečně vděčná – že mi jen potvrzuješ, co říkám vlastně i já 🙂 A co se týká medikace – radši volím terapii než léky, ale někdy to je síla no 🙂
[1]:Zmizely sebevraždy, protože přibylo všeobecně více mrtvých lidí 🙂 Něco na tom bude, společnost je přeci jen zhýčkánaná … Ovšem vyměním svoji hlavu a myšlenky na jeden den v depresi či při ataku 😉
Myslím, že takových článků je nejenom třeba, ale je jich hodně málo. Bohužel, nejenom díky minulému režimu se na duševní choroby pohlíží s pocitem méněcennosti…
No asi opravdu záleží na každém jednotlivci, jak to zvládne. A taky, co je to za poruchu. Maniodepresivní psychóza (dnes tedy spíš známá jako bipolární porucha) kterou popisuješ, když se včas podchytí, jde to zvládnout. Znám třeba kluka, co má Aspergera, je geniální na šachy a matematiku, ale na druhou stranu se dokáže zničehonic rozčílit kvůli sebemenší prkotině. Ale vzhledem k tomu, že zvládá studovat Mezinárodní vztahy, tak to asi nějak ovládat dokáže. Sám mám lehčí formu sociální fobie, ale teď už to není tak hrozné. Ono asi v dnešní době je to dost časté, že se člověk protestně stáhne do ulity, když je dobou nucen být stále aktivní, komunikativní, rázný, rychle se rozhodovat. Dost mi pomohla svépomocná komunikační skupina, která řeší tento problém.
Mně vždycky přišlo zvláštní, jak je možné, že někdo, kdo slyší v hlavě hlasy, nebo vidí duchy apod., může žít úplně "normální" život, případně na tom dokonce i vydělává, a jiný je za stejnou věc pod dohledem psychiatrů?
Jinak mi osobně přijde, že dříve lidi emoce vnímali jinak, jinak na ně reagovali, takže člověk pak všechno řešil jinak.
V prostředí, kde jsem vyrostla, jsem např. neviděla žádné pozitivní emoce mezi dospělými lidmi, buď nějaký konflikt, pomluvy, nebo nic. Maximálně smích po nějakém vtipu. A to bylo běžné, žádná radost, štěstí, spokojenost, to jakoby k přežití vůbec nebylo třeba. Na pocity nikdo nehleděl, hledělo se na jiné věci, spíše ty vnější – třeba jestli je člověk správně oblečen, když jde ven, jestli je uklizeno tam a tam, co by tadytomu řekli lidi… kdo by řešil nějakou hovadinu, jako jsou osobní pocity? Asi tak nějak.
Na druhou stranu si taky myslím, že některým lidem se prostě nechce řešit osobní problémy a tak si radši řeknou – mám problém, jdu k doktorovi, místo aby svou situaci pořádně vyřešili sami. Což stejně nakonec budou muset udělat.
Ja som mala toľko ,,diagnóz" – depresia, hraničná porucha osobnosti, generalizovaná úzkostná porucha, sociálna fóbia, … Nezvládam stres. Ako hovorí moj obľúbený terapeut J. Zahradník Havelka, depresia je odpor voči Božej voli. Mala som ťažké detstvo a potrebujem mať okolo seba kľud, lásku a pohodu, inak sa niečo z toho začne prejavovať. Ale je to moja prirodzenosť. Lieky som nikdy nebrala. Momentálne som našťastie dlhodobo v pohode, a to vďaka mojmu manželovi… Je mi veľkou oporou. Netvrdím ale, že som s minulosťou úplne zmierená, mám na tele stovky jaziev a občas sa ma ľudia na ne pýtajú, keď si ich všimnú.. Ja neviem, čo im mám odpovedať. Vačšinou to nejako zahovorím…
Snížili jsme o deset procent konzumaci alkoholu a vyskočila nám na desetinásobek konzumace antidepresiv, která dělají totéž, ale jsou vesměs návykovéjší než alkohol, mají při dlouhodobém užívání silnější toxické účinky a o jejich vedlejším působení na psychiku se neví skoro nic (opět v porovnání s tím alkoholem).
A taky nám dorostla do dospělého věku generace dětí, které učitelky v mateřských školkách i později krmily prášky na uklidnění a na spaní, aby od nich měly pokoj. A, pochopitelně, tyhle prášky s psychikou udělají své, zvlášť když se cpou do dětí od mala a bez jakékoli medicínské kontroly.
Jinak možná ještě jedna úvaha: Jiný postoj k duševně chorému bude mít ošetřující lékař a nějaká neziskovka "dělající nemocným dobře" a jiný bude mít někdo, komu přistane na krku trestněprávní nebo ekonomická odpovědnost za pracovníka, který "začne bláznit" (a za důsledky toho "bláznění").
Pokud by se na těchto dopadech podíleli psychiatři (a ne z nějakých fondů, ale z vlastních kapes), tak by si setsakramentsky rozmysleli, kdo je na puštění ven a kdo na další pobyt za katrem.
No, já se terapii bránila několik let. Vždycky jsem byla ten typ ženy, co měla pocit, že to musí zvládnout sama. Než jsem se dostala do situace, kdy se mi zhroutilo několik věcí najednou a já to neustála, protože všechny umírněně „poruchy“, se kterými jsem do té doby žila, převzaly nadvládu. A to už jsem v životě opravdu zažila leccos.
Prostě spousta lidí má nějaké mírnější verze. A každý má někde taky hranici. A je fakt, že já se pohybuju mezi lidmi, kteří sami trpí úzkostmi, depresí a dalšími věcmi, někteří na to prášky berou, někteří chodí na terapii, takže mi to přijde úplně normální. Ale po špatné zkušenost s pychiatričkou jsem netušila, že to opravdu může být jako pokec s kamarádkou, která vám vysvětlí, co se vám v té hlavě děje, proč takhle reagujete a jak to změnit.
Ale vadí mi na tom ta stejná věc. Že když má někdo chřipku, tak je to v pohodě, ale jakmile má deprese a dny, kdy prostě nevyleze z postele, tak je to něco abnormálního.
[9]: Pokud bys chytila ptačí nebo prasečí chřipku, tak by tě naháňali jak hajduci Jánošíka. A pokud by viděli, že aktivně a vědomě zdrháš, tak by stříleli.
To samé platí pro ebolu, ale třeba i pravé neštovice (posledních pár epidemií bylo "utečením" toho viru z jedné z asi dvou nebo tří světových laboratoří, kde je uchováván – nakazili se např. novináři). Ty neštovice by byly akcentovány ještě tím, že se proti nim někdy od 80. let neočkuje, takže máme v populaci spoustu vnímavých jedinců.
Existuje film o epidemii pravých neštovic v Polsku (bohužel nevím jméno), to opravdu nebyla žádná legrace a s kontakty se jednalo dost tvrdě.
[9]: K tomu poslednímu odstavci – je to tak a vždycky to tak bylo, že některé nemoci člověk mohl přiznat kdykoliv a jiné se snažil co nejvíce schovat, i když záleží i na prostředí, kde se kdo pohybuje.
Ani mezi duševními nemocemi není jejich vnímání stejné, když někdo řekne, že měl depresi, bere to okolí obvykle jinak, než když řekne, že měl třeba halucinace.
Už mluvím asi trochu o něčem jiném, ale jsou i mnohé fyzické nemoci, které člověk nerad přizná, protože se za ně stydí, nebo protože na ně okolí reaguje špatně. Což kolikrát slýchám třeba o lupénce, nebo takové plísně, které jsou narozdíl od té lupénky nakažlivé, vši a další havěť, venerologické nemoci…
Máš pravdu. Když mi někdo řekne, že má sociální fobii, tak ani nemrknu. Ale když jsem viděla to video a lidi, co mají schizofrenii, tak musím přiznat, že jsem se bála. Přitom rozumově vím, že když berou prášky, tak můžou fungovat normálně. Ale něco se stáhlo i ve mě, i když jsem k tomu celkem otevřená a vnímavá.
[11]: Jiste, dava to smysl jednoduse proto, ze z toho lidi maji (opravnene obavy). U nekterych chorob kvuli moznosti nakazy. A u tech dusevnich zase proto, ze vedi, ze tomu cloveku funguje psychika nejak jinak, ale nevedi jak presne a nevedi, co od nej muzou cekat, a nektere dusevni nemoci muzou byt taky nebezpecne pro okoli.
Vždycky je jednodušší si z někoho udělat blázna, než se o něčem normálně pobavit a zapnout svůj mozek, co můžu chtít zjistit, nebo se zeptat lépe. To není zde na nikoho myšlené.
Můj tatínek měl taky bipolární poruchu, bohužel on se nikdy nevyléčil. Léky taky bral, vůbec to nezabíralo, taky proč by, jen do sebe cpal chemii a bylo mu z toho špatně. Primář na psychiatrii z něj dělal dementa, že mu nedá invalidní důchod, že má jen lehkou depresi a s tím lidi normálně žijou. Kdybych ho teď potkala, asi mě zavřou za napadení. V taťkovi to zabilo veškerý naděje se léčit a půl roku strávil tím, že buď jen spal nebo seděl na gauči a díval se před sebe. Byl smutný a smrt jeho maminky ho odrovnala úplně. Po 14ti dnech se oběsil v lese….píšu ti to proto, že jsem ráda, že ty jsi to zvládla a moc ti fandím, protože neznám nikoho, kdo se z téhle nemoci dostal nebo aspoň stabilizoval a doufám, že ty to dotáhneš hodně daleko. 🙂
[15]: to mě mrzí:( Bohužel léky nejsou nikdy záruka, že se člověk dá dokupy a i samotní lékaři často mají pocit, že nemocný je ve skutečnosti jen líný. Děkuji i za slova povzbuzení, snad už se mi ty problémy nikdy nevrátí a budu žít dál celkem normální život.