Po krátké odmlce přináším poslední část seriálu o domácím násilí, v níž nepíšu jen obecně, ale svěřuji se i se svým vlastním příběhem, který jsem prožila před čtyřmi roky. Než se pustíte do závěrečné části, v niž povídám o složité cestě ven a o ještě složitějším vyrovnávání se s prožitým týráním, přečtěte si, prosím, předcházející části. Najdete je na těchto odkazech:
první část,
druhá část,
třetí část. Naposledy jsem psala o fázi vztahu, kdy se stanete obětí a nevíte si s nastalou situací rady, přestáváte vědět, co je dobré a co špatné a točíte se v bludném kruhu strachu a výčitek svědomí.
Fáze IX. – probuzení šokem, „tohle už je moc“
Každý člověk má jinou míru toho, jak dlouho dokáže být obětí – záleží na mnoha okolnostech, na vaší povaze, na šikovnosti manipulace, jíž jste vystavena, na míře zastrašování, míře závislosti na násilnickém partnerovi (hlavně kvůli penězům, bydlení a dětem), na odezvě okolí. Jsou ženy, které zůstanou obětí celé desítky let a jiné, které to nevydrží déle, než pár měsíců. Obvykle je ale třeba pověstná poslední kapka, která míru poháru trpělivosti naplní po okraj a on přeteče.
U někoho se stejně závažné činy mohou vršit na sebe, až přijde jeden, který si nijak nevymyká, ale oběť najednou konečně definitivně zahájí protiútok nebo alespoň útěk. Jindy se ale může stát věc, která je výjimečně hrozná – bohužel to nezřídka bývá vyhrožování smrtí nebo vážné zranění. Ruku v ruce s tímto probuzením ale často přichází fáze následující, alespoň u mě tomu tak bylo a proto svůj příběh povyprávím v ní.
Fáze X. – pomocná ruka, „pojď, pomůžeme ti na svobodu“
Když týrání trvá nějakou dobu, okolí oběti si jej nakonec všimne – bohužel ne vždycky a ne včas, ale podivné zdrženlivé chování, strach v očích nebo opakující se zranění, to jsou indikátory, že něco není v pořádku. Někdy stačí, že se oběť ocitne v bezpečném prostředí, kde dokáže svůj strach z násilníka potlačit a se vším se svěřit.
I u mě to tak bylo – šly jsme s kamarádkou na koncert a pak jsme dlouho seděli venku v parku, popíjely a povídaly si. Mobil mi mezitím neustále vyzváněl, pochopitelně mě uháněl nevrlý násilnický partner, kde jako jsem a kdy koukám přijít domů. Prosby se střídaly s výhrůžkami, že si něco udělá, pak přišly nadávky, vydírání a zase vemlouvavé prosby plné slibů a lákání na sex a dobré jídlo. Došlo mi, že už tohle zažívat nechci – nechci být po dvou hodinách, co trávím čas s kamarádkou, kterou jsem dlouho zanedbávala, bombardována výčitkami a nazývána těmi nejhoršími slovy, jaké si vůbec umíte představit. A tak jsem ho nejen úplně ignorovala, ale nakonec jsem se posílená vínem svěřila i kamarádce. Přijel ještě kamarád a já jim v slzách vypověděla všechno. Prosila jsem je, ať mi pomůžou, ať mě ho konečně zbaví, že já na to nemám sílu. Kamarád nás naložil do auta a odvezl k mému bytu. Brečela jsem a nechtěla se s násilníkem konfrontovat, takže kamarád s kamarádkou to šli vyřídit za mě. Čekala jsem, že po pár minutách uvidím z auta, jak se ven potácí násilník s ranečkem věcí, ale místo toho jsem viděla své přátele, jak nesou přepravku s mojí kočkou. Nechápala jsem to.
A pak mi to povyprávěli – ten zmetek zvládnul zmanipulovat dva lidi, které v podstatě neznal, aby ho nechali v mém bytě, na nějž nemá žádný nárok, protože prý nemá kde spát. A jediné, co kamarádka udělala, bylo, že vzala pryč mého kocourka, aby nepřišel k úhoně. Naštvala jsem se, vyběhla schody do bytu a během velmi rychlé výměny názorů jsem vyhodila násilníka z bytu i s pár jeho věcmi, za mnou mí kamarádi jako bodyguardi. Ještě tu noc mi došla smska plná sprostých slov a zraňujících řečí. Měla jsem pocit, že už je to za mnou, že jsem volná. Ale to byl teprve začátek dlouhého osvobozovacího procesu…
Fáze XI. – připoutaná, „ale my se přece nemůžeme rozejít“
Pokud se dostanete do vztahu s násilníkem, mohu ze srdce doporučit, jakmile se jednou dostanete pryč, abyste se už nikdy nevracela zpátky. Jenom si tím prodloužíte agónii, jenom si víc rozdrásáte psychiku. Ale skončí to nakonec stejně – útěkem. V tom lepším případě.
Každý násilník, každý manipulátor, má svoje recepty na to, jak se své oběti držet jako klíště a nepustit ji ze svých osidel. Některý zvolí kajícníka – nosí květiny, hraje zkroušeného a zamilovaného, slíbí hory doly, jen abyste mu odpustila. Jiný se zaměří na pocit viny, tvrdí vám, že bez vás nemůže žít, vyhrožuje sebevraždou, tvrdí na každém kroku, jak jste mu ublížila a poštvává proti vám známé, hraje si na oběť rozchodu. Jsou i tací, co na to jdou přes výhrůžky a do jejich náruče vás zpátky nažene strach, jsou schopní čekat v temné uličce nebo se vám vloupávat do bytu, zahrnou vás nevyžádanými telefonáty a zprávami.
Já zažila kombinaci kajícníka a zahrnutí pocity viny. Trvalo to asi měsíc – nabídky k sexu, který byl koneckonců jedna z mála věcí, která na tom „vztahu“ stála za to, připomínání zřídkavých chvil porozumění přes smsky, ale taky rozšiřování pomluv o tom, jaká jsem mrcha, jak jsem mu hrozně ublížila a tytéž výčitky i v mém mobilu. A taky mi dlužil nějaké peníze – dost peněz. Jestli je prý chci zpátky, musím s ním jít na pivo.
A tak jsem neodolala a na pivo jsme šli. Peníze jsem nedostala, i pivo jsem musela zaplatit, ale vyslechla jsem si několikahodinový monolog o tom, jak mu chybím a jak bude vše jiné. A spokla jsem to i s navijákem. Další tři měsíce byly ještě horší peklo, než ty předtím. Byla jsem sice silnější a už jsem ho neměla nastěhovaného v bytě, ale bylo to jako na houpačce – pohoda, hádka, rozchod, doprošování, pohoda, hádka atd. Pro polici jsem si tehdy archivovala kompletní komunikaci na facebooku a tady přináším malou ukázku:
(Opraveny byly jen nejhrubší překlepy, jinak je konverzace nechaná tak, jak byla. Lúmenn jsem pochopitelně já, M. je násilnický partner. Toho času bylo po fázi rozchod a nastala fáze doprošování, celé odpoledne mi chodily zprávy, ať dojedu, tato byla asi osmá)
18:30
M.: tak za mnou dojed :o*
18:31
Lúmenn: já se mám jen příliš ráda na to, abych si nechala ubližovat a ztrácela čas s někým, s kým to nemá smysl
18:31
M.: to jsou strasny kecy
18:31
Lúmenn: strašná pravda
18:32
M.: nn, blbost
18:33
Lúmenn: jj blbost, máš pravdu, ty jsi ten nejlepší partner, jakého bych si mohla představit…to, že jsi žárlivý psychopat, vyžadující moji maximální péči a pozornost, neschopen se uživit a zadlužený kam se podíváš, agresivní, násilnický a sobecký, to je všechno v pohodě ve světle toho, že se máme rádi
18:35
M.: tak si polib prdel
ty jsi totiž bez chyby a máš právo mi cokoliv vyčítat
18:35
Lúmenn: nejsem bez chyby, v žádném případě, nikdy jsem to ani netvrdila
18:36
M.: strč si ty kecy někam, nebudu o sobě číst takový sračky
18:36
Lúmenn: jsem maniodepresivní, snadno ovlivnitelná, cholerická, namyšlená hysterka
myslíš nebudu o sobě číst pravdu?
proto nemá cenu, abych za tebou jezdila a znovu se snažila s tebou být
18:36
M.: TY ZKURVENA PICO, TO CO TY NAZIVAS PRAVDOU JSOU KECY JAK PRASE
18:36
Lúmenn: která ta část je kec prosím? konkétně?
18:37
M.: VŠECKY KTERÝ JSI NAPSALA
18:37
Lúmenn: takže nemáš dluhy?
18:37
M.: to že dlužím x tisíc asi 3 lidem neznamená, že jsem zadluženej všude kam bleble
a hlavně ty krávo pitomá i kdbych měl, tak mi nemáš právo tyhle sračky psát tímhle zpusobem
18:37
Lúmenn: nejsi agresivní? (to popírá samotná tato debata)?
18:37
M.: tahni dopice
18:38
Lúmenn: a ty máš dozajista právo mi psát, že jsem pitomá kráva, že?:)
18:38
M.: a chapu, ze si te musim dat do ignore aby jsi to pochopila
jasný, kdyby jsi nebyla taková piča a napsala mi to v podepsaným dopise, tak tě i dám k soudu , kundo
sbohem pičo zkurvená
18:38
Lúmenn: co?:D k soudu jako za co? Za to, že ti řeknu jakej mám na tebe názor? co je to za trestnej čin prosím tě?
18:39
M.: protože kvuli tve naproste debilite si ted nekolik lidi mysli (je presvedceno) ze lamu kockam nohy
za pomluvu, kundo
18:39
Lúmenn: pomluva je, že tobě napíšu dopis, kde píšu, co si o tobě myslím?
18:39
M.: uz toho mam dost, tvoje zkurveny hovna
lituju toho, ze sem te kdy potkal
Jak jde vidět, trvalo 9 minut, než se všechno úplně postavilo na hlavu – pouhých 9 minut od „dojeď za mnou“ po „lituju, že jsem tě potkal“. A takhle to bylo pořád. Myslela jsem si, že ho dokážu změnit, vyléčit, opravit, že ho dokážu mít ráda i přes to, jaký je hajzl. Že budu fakt hustá, když budu někoho takového milovat a pomůžu mu se stát zase normálním člověkem. Byly to hovadiny. Takového člověka může změnit možná psychoterapeut, možná dobrý a trpělivý kamarád a i to jen v případě, že bude chtít na sobě pracovat. Určitě ho ale nemůže změnit partnerka proti jeho vůli – a trvalo mi dlouho, než jsem to pochopila. Tenhle vztah – nevztah se táhl jak sopel dlouhé měsíce, odloučení byla stále delší a návraty stále kratší, ale i tak na mě pořád měl páku v podobě peněz, pořád mě dokázal manipulovat pocity viny – chtěl mě využívat aspoň jako vrbu, spřízněnou duši, hodnou holku, která mu udělá rameno k vyplakání, když se cítí na celém světě sám. On byl troska a já pitomý samaritán, který pořád dokolečka padal do stejné pasti. Poslední scéna byla, kdy jsem mu řekla, že ho nemiluju a nikdy nebudu a ať mi dá konečně pokoj a on demonstrativně otevřel okno a lezl na parapet, jako že skočí ze sedmého patra. Když ani to nestačilo, držel mě násilím u zdi, nechtěl mě nechat odejít, prý aspoň ještě jednu noc, až se mi nakonec podařilo se vysmeknout a utéct pryč, s botama pod paží. Pak už jsem ho viděla jen jednou ve společnosti brášky, když jsme se z něj snažili dostat dlužní úpis na peníze, které mi dlužil a o které jsem nenávratně přišla.
Jenomže ani tohle nebyl konec příběhu…
Fáze XII. – hojení ran
Tohle je ze všeho nejtěžší část. Modřiny se zahojí, šrámy na těle zmizí – ale ty na duši se budou hojit dlouho, i celé roky.
Ze začátku mi hodně pomohlo upnout se na spravedlnost, možná v tom trochu byla i touha po jistém zadostiučinění, aby byl nějak potrestán za to, co mi udělal – o tomhle hodně podrobně píšu v článcích z té doby
Jak na mě (skoro) bylo podáno trestní oznámení a
Kterak se Lúmennka soudila. K tomu druhému bych ráda dodala, že jsem se časem dozvěděla, že potrestán nakonec byl – pokutou ve výši 1000 Kč za porušení občanského soužití – jenže zatímco u soudu se poškozený rozsudek dozví, u přestupkové komise nemá žádný právní nárok zjistit, zda bylo spravedlnosti učiněno za dost a tak to vím jen proto, že mi to on sám vyklopil v jedné z pozdějších zpráv, které mi napsal.
Každopádně ale prostá výpověď před nedůvěřivým policajtem, který podobný příběh slyšel tisíckrát, ani úřední projednání u přestupkové komise, nebylo nic, co by mi pomohlo vyrovnat se s bolestí a tíhou, kterou jsem stále měla v sobě.
Nejhorší totiž nebylo odpustit jemu, vůbec nejhorší bylo odpustit sobě. Že jsem to vůbec dopustila, že jsem se nechala, že jsem to neukončila mnohem dřív. A na tomto odpouštění pořád pracuju – i čtyři roky poté.
Ještě více se to ale promítá v partnerském životě. Skoro dva roky po ukončení téhle hrůzy jsem byla sama, ale když jsem si pak našla přítele, zjistila jsem, jak moc vlastně jsem porouchaná. Když na mě zvýšil hlas při běžné hádce, skrčila jsem se a na žaludku se mi udělal uzel. Pamatuju si, jak jsem si jednou stoupla na rýsováček, nic to nebylo, ale přítel mě mermomocí chtěl posadit a zkontrolovat, jestli se mi nic nestalo – chytil mě za ramena a silou mě usadil na postel. Myslel to dobře, ale v tu chvíli jsem ztuhla a instinktivně zvedla ruce před obličej na obranu. A pak jsem začala brečet. Strachem, bezmocí, podivným pocitem, na jehož existenci jsem zapomněla. Začala jsem chodit na terapie do sdružení Persefona, zabývajícím se pomocí obětem domácího násilí, ale po dvou sezeních se vztahy s partnerem zhoršily a přišel dost pekelný rozchod, takže jsem na nějaké léčení starých ran úplně zapomněla a vzpamatovávala se z čerstvé zrady (píšu o ní v článku
Každý konec je těžký).
A teď jsem tady – čtyři roky po té. Píšu článek, který má pomoci ostatním a moje zraněné nitro se za laskavé péče mého nejdražšího Alwina pomalu zotavuje. Pořád jsou chvíle, kdy nereaguju normálně – krčím se v očekávání rány jak týraný pes, někdy úplně vypnu, obejmu se pažemi a koukám do prázdna, zatímco mi v břiše poletuje hejno kolibříků. Ale strach je pomalu rozpouštěný láskou a uvnitř sebe se pomalu vyrovnávám s tím, že jsem udělala chybu.
Chybu, že jsem věřila, že jsem milovala a že jsem odpouštěla. Jenže to nejsou věci, za něž by se člověk měl stydět, naopak! Věřit, milovat a odpouštět je dobré, cílit to na špatného člověka je omyl. A mýlit se je lidské. Nemá cenu se vinit, pokud jste někdy udělali stejnou chybu – to se stává. Mýlit se je v pořádku. Protože chybami se lze mnoho naučit. A tak i když rány na duši pořád ještě občas trochu krvácí, jsem na cestě k odpuštění a k přijetí všeho zlého, co se tehdy stalo. Protože díky tomu, co tahle hrůza odstartovala, dnes usínám v náruči úžasného chlapa, který je mi velkou oporou a kterého moc miluji. Protože vše zlé, je k něčemu dobré.
Kam se obrátit pro pomoc?
Neváhejte se obrátit na odborníky i v případě, že víte nebo tušíte o domácím násilí ve svém okolí.
Nebojte se mluvit, nebojte se svěřit. Přátelům, rodině, kolegům v práci. Klidně napište mě. Ale hlavně nemlčt
e a řešte to. Díky, že jste dočetli až sem a hodně štěstí všem, kteří teprve svou cestu na svobodu hledají.
To je zase síla… :-/ No hlavně, žes to nějak přežila.
Všechno zanechává stopy, nejen takovéhle horory. Člověk se někdy musí konečně naučit říkat NE. 🙂
Já jenom žasnu….
Moc tě obdivuju, jak ses s tím dokázala takhle vyrovnat a napsat tak kvalitní sérii článků – určitě jsi tím mnoho slečnám pomohla. Já jsem zase zažil šikanu ve škole, a to nejen od spolužáků, ale i od autorit – učitelů a personálu školy. Je už to také pár let za mnou, ale také se z toho psychicky nedokážu úplně dostat. Tenkrát jsem totiž neměl vůbec nikoho, komu bych se svěřil nebo s kým bych mohl mluvit. Ale také to přispělo k něčemu pozitivnímu – začal jsem psát knížky, malovat a skládat hudbu, což mě moc baví. Držím ti palce, aby ses přes ten hrozný zážitek brzy přenesla úplně.
Klobouk dolů. Je fascinující, že jsi to ve své podstatě dokázala zvládnou sama a za to si zasloužíš respekt.
Nezbývá, než ti popřát, aby ses už nikdy do podobné situace nedostala.
Při troše štěstí tvá zkušenost pomůže ostatním dívkám, aby své situace řešili, nebo aby se do ní vůbec nedostaly (žel bohu, zkušenosti nejsou přenosné a většina dívek tvou chybu stejně udělá i přes veškerá varování).
Přečetla jsem všechny části a celou dobu jsem si říkala, jak je snadné se do takového vztahu namočit, ačkoli jsem nad tím dřív nechápavě kroutila hlavou. Jsem vděčná za to, že nic takového nemusím řešit ani já, ani nikdo v mém okolí. Je fajn, že ses s tím takto otevřeně svěřila, snad to někomu v podobné situaci pomůže, případně to třeba i někomu pomůže se do takové situace vůbec nedostat.
Nejdřív jsem si přečetla vsechny 4 části. Je to síla. Vím, jaké může být domácí násilí, bohužel to vědí i moji dnes už dospělí synové. Nebylo to tak dramatické jako u tebe, ale stačilo to. Je velmi smutné, jak se k tomu staví lidé, přesně jak píšeš, ona si za to může sama, je hloupá, že ho nevykopla… Tvoje vyprávění by mělo být na titulce blogu. Aby si ho přečetlo co nejvíc lidí.
Je obdivuhodné že ses vůbec do nějakého vztahu ještě pustila, ze mě by se nejspíš po tomhle stala lesba nebo asexuál.
Ahoj,
Mám rozjetý takový malý projekt "Pátý Poberta" jako dárek k Vánocům pro jednu moji dobrou kamarádku. Potřebovala bych trochu podpory do začátku, tedy pár čtenářů, kteří mi kriticky dají najevo, co se jim líbí či nelíbí, aby na Štědrý den povídka alias vánoční dárek byla vypiplaná, jak to jen půjde.
Pokud máš zájem, budu nadšená. Pokud ne, promiň, že tady oxiduju. 😉
Psaní a čtení zdar!
A já si stejně budu furt tvrdit, že mně by se něco takovýho nikdy stát nemohlo…
Jsem ráda, že jsem si tvůj příběh přečetla od začátku až do konce. Dalo mi to docela dost, hlavně nové poznatky a nový pohled na tolik omílanou věc. Myslím, že je to tím, jak umíš všechno poutavě a výstižně napsat.
Ve svém okolí znám pár dětí, které žiji v rodinách, kde otec týrá matku. Když poslouchám, jaké postupy využívá, jak se chová a co dělá, aby se ta dotyčná dostávala do nekonečných kruhů utrpení, je mi z toho špatně a cítím se bezmocná, že jim nemůžu pomoci. Prostě do toho proniknout nejde, pokud ti týraní sami nechtějí. Týrání ženy se odráží i na těch dětech, které se ocitají v naprosté apatii a bezmocnosti udělat krok vpřed.
Tobě přeju, aby se ty rány postupně zacelovaly i když je jasné, že to bude trvat opravdu dlouho a že na to nezapomeneš, ale budu optimistická a doufám, že zůstaneš obklopena dobrými lidmi, kteří tě jen tak nezradí 😉
Dobře, že jsi odešla.
Přiznám se, že jsem nejdřív četla poslední část, takže teď jdu na ty předchozí + ty 2 články, na které jsi odkázala.
PS: Nezměnila si vzhled webu?:-) tenhle se mi líbí víc..:-)
Dočetla jsem Váš příběh do konce a podle mne ani jeden z vás nebyl v té době zralý pro partnerský vztah. Oba dva jste se teprvé na sobě učili a ani jeden neměl na to, aby vztah správně "kočíroval". On byl nejistý, emočně labilní a proto násilný a vy, omlouvám se za otevřenost – prostě rozmazlená. K násilí se utíkal v krajní bezmoci. Potřeboval v ženě oporu, spolehlivost a to nenašel. Nezvedat pár hodin partnerovi telefon, kdy neví, kde po koncertu jste, to se prostě ve zdravém vztahu nedělá, ani se na nikoho netlačí, když je rozespalý a k tomu opilý. Tím jeho násilí nechci snížovat, jen prostě chci řící, že v normálním vztahu s empatickou, zodpovědnou ženou, by k takovým vyhroceným situacím nedošlo. Partnerský vztah stoji na oboustranné ukázněnosti.
[12]: podle toho, co píšete, mám dojem, že vás asi taky někdo bije a snažíte se to nějak ospravedlňovat. To přece nemůžete myslet vážně. Ten člověk mlátil každou partnerku se kterou byl, nejenom mě, kradl, lhal, podváděl a manipuloval. nejen, že mě bil, ale běžně mi sprostě nadával (a to ne jen trochu, ale do k*rev, p*čí apod.). Neexistuje absolutně žádná omluva pro to, jak se choval. Absolutně nic člověka neopravňuje k tomu, aby svému partnerovi ubližoval. Netvrdím, že jsem světice nebo že jsem nikdy v žádném vztahu neudělala chybu. Ale tohle si prostě žádný člověk nezaslouží. Máte pravdu, že ten vztah nebyl zdravý a že jsem se neměla nechat zmanipulovat. Ale omlouvat násilnické chování tím, že jsem byla málo zodpovědná a empatická, to je prostě vyloženě k smíchu.
Podle mne člověk, který ve tři ráno telefonuje kamarádce jen proto, že v podstatě sám vyvolal scénu a potom pro nic za nic volal policii, je bezohledný a sebestředný. To jen proto, že vy jste nemohla spát, nemohli ani ostatní? Vidím, že se takto chováte i k ostatním lidem. A kolik vlastně těch vztahů jste měla, v kterých jste dělala chyby? Dnes se k chybám přistupuje, jako k něčemu nutnému a že bez nich se člověk nepoučí. Jenže je to naopak – chybující vždy bude chybovat a zodpovědný člověk prostě chyby neděla.
[14]: opravdu mě moc mrzí, že neznáte takové přátelství, v němž je běžné, že můžete svému blízkému zavolat třeba ve tři hodiny ráno. Já to pro svoje přátele běžně dělám a oni pro mě také. Protože o tom je pravé přátelství, být tady pro druhého v nouzi, když potřebuje. A skutečně vám závidím, že jste člověk, který nikdy neudělá chybu. Přeji vám, ať vám to vydrží napořád. I ten nejzodpovědnější zkušený člověk vám ale řekne, že chyby se prostě dějí a patří k životu. Snad nikdy nebudete v situaci, kdy byste ležela na zemi v klubíčku poté, co vás napadl člověk, kterému věříte. A snad se ani v té situaci neobjeví nějaký chytrolín, který vám bude tvrdit, že je to banalita.
Potom by jste měla svůj článek opravit. Text jsem četla dvakrát a první "násilí" , co popisujete se stálo potom, co jste partnera vyrušila ze spánku, (potom, co jste večer spolu pili), a byla překvapená, že se mu to nelíbí. Píšete, že do vás strčil a zkopl vás vleže z postele. O facce tam nebyla žádná řeč. Proto mne opravdu překvapilo, proč jste volala policii, kvůli tomuto incidentu. Potřebu spánku máme každý jinou i možnost se v klidu vyspat. Spánek je nejvyšším právem každého tvora a vztahem ke svému spánku bych přátelství mezi lidmi neměřila. Mnoha liddem trvá delší dobu, než ze spánku proberou a reagují příměřeně. Tohle je naprosto normální, že někdo se může chovat v té chvíli trochu mimo. To mohlo být pro vás upozornění, abyste prostě respektovala partnerovy biorytmy. Buzení ho do práce a následné nedorozumění je taky důkazem, že prostě přechod ze spánku do bdělosti těžce zvládal. Nechápu, proč jste si nepořídili budík, ale musela jste ho budit vy. Těmto situacím se dalo předejít, jak taky nechávání partnera hodiny v nejistotě, co je s vámi a záměrné nezvedání telefónu. Zničení kytice, když partner se přijde zkroušeně omluvit, považuji za hysterické gesto a sklon k melodramatu. Neodpověděla jste mi, jak to máte s jinými partnerskými vztahy.
[16]: opravdu nemám potřebu svoje chování ospravedlňovat před cizím člověkem na internetu. Já tam byla. V jedné z místnosti s člověkem, který mě ohrožoval na zdraví. Udělala jsem to, co jsem v danou chvíli považovala za nejlepší.
A vaše komentáře mě fakt začínají bavit. "Respektování partnerových biorytmů" 😀 Takže svého partnera necháte vylít z práce, protože nereaguje na budík? 😀 Vy jste prostě asi z jiné planety 😀
Já třeba normálně lidi po probuzení ze spánku nebiju tak, že se pak nemůžou skoro zvednout z podlahy, ani po probuzení nedávám nikomu pěstí a dokonce ani po dvou hodinách, kdy je můj přítel pryč (a já celou tu dobu vím, kam šel a s kým) nevyhrožuju sebevraždou, pokud mi nezvedne telefon.
Pokud se snažíte o trolling, pak to není moc vtipné. A pokud to myslíte vážně, no pak teda, nechtěla bych vidět svět vašima očima. A k těm dalším vztahům – za dva týdny se vdávám. Za muže, s nímž jsme celý náš skoro pětiletý vztah pořád dělali chyby. A pořád je děláme. Protože jsme lidi a nejsme dokonalí.
Vážená paní, jen ve zkrátce – byt, (podnájem), byl Váš, ne partnerův, jak sama píšete, takže jste ho mohla kdykoliv vyrazit. Skutečně týraná žena nemá kde jít a je odkázaná na partnera – existencionálně. Vy jste nebyla, Vám to prostě vyhovovalo a těžila z jeho pozornosti. Teprvé, když jste ztratila o něho zájem, tak jste si začala hrát na oběť domácího násilí místo toho, abyste byla důsledná a normálně se s tím pánem dávno rozešla – jasně, definitivně, když Vám nevyhovoval. Žádné závazky mezi vámi nebyly, nebyl to Váš manžel, ani jste neměli děti, domácí zvířata, nebo společný majetek, ani nebyl nemocen a nepotřeboval Vaši péči. Všechno bylo jen na Vašem svobodném rozhodnutí. Vy jste nebyla týraná žena, Vy jste prostě byla vypočítavá a přepočítala jste se. K těm chybám v partnerském soužití – znovu opakuji: inteligentní, zodpovědní lidé se v prvním partnerském vztahu poučí, o čem je soužití, zvládnou vztahovou gramotnost, a v dalších vztazích prostě žijou uvědomělé.