Domácí násilí otevřeně – III. – V bludném kruhu

Rozhodla jsem se v sérii, která bude několik následujících dní vycházet tady na blogu, přiblížit problematiku domácího násilí od první chvíle a ukázat dynamiku vztahu s násilníkem. A nejde jen o suchopárné statistiky, ty vlastně v článku nenajdete vůbec – je to osobní vyprávění ženy, vyprávění mě samotné, která jsem si s násilníkem prožila své a která věří, že otevřená zpověď a intimní nahlédnutí do psychiky oběti psychického a fyzického týrání může pomoci dalším ženám, aby do podobného vztahu nespadly a když už spadnou, aby se dokázaly dostat ven, jako jsem to nakonec dokázala já. A rozhodně ne nezraněná, ne nepolámaná. Toto je třetí část, která nese název V bludném kruhu. Prosím, než začnete číst tento článek, přečtěte si nejprve první a druhou část.

Fáze VII. – stud, „jsi neschopná“
Násilník, který sám sebe vykreslil jako perfektního partnera a pak vás opatrně odstřihnul od přátel, sází právě na tento pocit, pocit studu. Že se žena bude stydět jít za kamarády s tím, že se spletla a že pan Úžasný je ve skutečnosti pan Hajzl. Že jí bude trapné přiznat svoji chybu, že jí bude trapné se někomu svěřit s tím, že dostala pár facek. Co si o ní budou lidi, kamarádi, rodiče, potom myslet? Že je neschopná si najít pořádného chlapa, že za nic nestojí, že by se měla stydět…
A společnost s tím bohužel stále neumí pracovat. Oběti domácího násilí jsou stigmatizovány, zesměšňovány, jejich utrpení bagatelizováno, je jim přičítána vina za to, co se jim stalo. A to je to nejcennější, co násilníkům může společnost poskytnout.
I mě bylo neuvěřitelně trapně. Nechápala jsem, jak jsem to mohla dopustit, jak jsem to mohla dřív nepoznat, jak jsem to mohla včas nezastavit. A nejvíc jsem se styděla, že jsem se vůbec dala dohromady s někým takovým. Hledat pomoc by znamenalo přiznat si hroznou chybu. Svěřit se by znamenalo, že musím někomu říct, jaký jsem měla strach a jak zbaběle jsem ho pak zase pustila k sobě domů.
A jakékoli narážky na toto téma mi nepomáhaly. Kdykoli jsem zkusila někomu popsat, co se stalo, zarazilo mě, jak se na mě dívá. Cítila jsem v tom pohrdání a výčitku – můžeš si za to sama, holka, tak si to pěkně vyžer. Nejhorší ze všeho byli ti známí, kteří věděli o násilnické minulosti mého partnera a jejich – „já jsem ti to říkal.“ Tedy, to přišlo mnohem později, protože před nimi jsem ten první noční incident prostě nedokázala zmínit jen proto, abych právě ono nechutně jedovaté „já jsem to říkal“ nemusela poslouchat.
Tenhle stud a pocit viny poté, co se žena „nechá zbít“, je pro někoho, kdo to nezažil nepochopitelný. Žijeme sice v 21. století, kdy si ceníme rovnosti pohlaví, ale zapomínáme, že muž má stále nad ženou obvykle fyzickou převahu. A proto hláška „ty ses nechala zbít?“ zcela pozbývá smyslu. Je to asi jako zeptat se neozbrojeného civilisty po zásahu armádní puškou jak to, že se nechal zastřelit.
Tenhle pocit trapnosti, pocit mého selhání, čišel i z tváří policistů, které jako by říkali – no jo, další kráva, co žije s násilníkem. A právě tenhle pocit mi nedovolil dál bojovat, svěřit se, snažit se hnout z místa a opustit nezdravý nebezpečný vztah. Okolí mi dávalo najevo, i na podvědomé úrovni, že jsem blbá a že si za to můžu sama. A já to přijala – jsem blbá. Takže si asi prostě trpět zasloužím. Dobře mi tak. Zasloužím si to. A ve chvíli, kdy tohle přijmete za své, už není cesta ven. Stala jsem se obětí.
Fáze VIII. – oběť, „zasloužíš si potrestat“
Jakmile dojdete do fáze oběti, je velmi těžké se z ní vymanit. Chce to silnou vůli a sebevědomí a také oporu v blízkých lidech. Já měla naštěstí tohle všechno, proto u mě fáze oběti trvala jen několik měsíců. A souhrou šťastných náhod mě z toho marastu vlastně vysvobodil můj současný partner. Ale než se dostaneme k vysvobození, zůstaňme ještě chvíli u oběti – protože tato fáze je nejnebezpečnější ze všech a může skončit nedozírnými následky. U všech žen, mě nevyjímaje, obvykle minimálně psychickým traumatem, které se pak zpracovává roky. U některých bohužel i fyzickými následky, různými jizvami a zraněními, a někdy bohužel také smrtí oběti.
Po celém tom kolotoči obletování a vymáhání vděčnosti, po pocitu viny za první facku a pocitu studu je oběť rozhnětená jako těsto zralé do trouby. Ženina vlastní identita dostává pořádně zabrat pod tlakem dávných vnitřních konfliktů, které zdatný násilník obvykle přesně vyhmátne a zaútočí na ně. Začíná o sobě pochybovat. Začíná věřit, že to, co se jí děje, je vlastně v pořádku – protože ona je ta špatná, ona si zaslouží trest. A společenský diskurs ji v tom jen podporuje.
A tak svůj trest přijmete. Milující partner z počátku vztahu se už v násilníkovi probouzí jen zřídkakdy a obvykle jen proto, aby vám ukázal, jak moc byste si ho měla vážit, jak se on musí obětovávat pro vás – a jak moc jste nevděčná. Tohle překroucení reality vás zpočátku neuvěřitelně popouzí, protože vy přece moc dobře víte, že se taky snažíte a jeho přece nikdo nenutil, aby na vás byl na začátku tak milý. Jenomže časem si přestanete být jistá, co je realita a co jen vaše domněnka. Vy pochybujete – ale násilník zůstává pevný v kramflecích. On si je naprosto jistý tím, že vy jste ta špatná, že vy ho akorát štvete a ubližujete mu, zatímco on se pro vás může přetrhnout. Vy už si tak jistá nejste, jako každý člověk trpíte sebereflexí a umíte na sobě najít drobné chybky, které skutečně máte – a od těch už je jen krůček k tomu uvěřit, že máte i ty velké, které vám váš násilnický partner tak vyčítá. Je to proto, že zatímco vy jste normální a normální člověk o sobě občas pochybuje, on je psychopat, který trpí přebujelým egem a naprostou neschopností si připustit mýlku. Proto nad vámi může zvítězit – alespoň co se problémů se sebevědomím týče. A proto ze zdravých pochybností a sebereflexe dokáže vytěžit vaše postupné zotročení.
Jakmile oběť uvěří, že si za svůj osud může sama (protože je přece blbá, že se s takovým hajzlem vůbec dala dohromady nebo si ho nedejbože nastěhovala do bytu) a že si tím pádem zaslouží trpět, má násilník už vlastně vyhráno. Jeho snaha se zúročila.
Co zažily jiné ženy si můžete přečíst ve stovkách příběhů na internetu či v románech. Já zažila neustálý psychický nátlak, kdy jsem netušila, co je správně a co špatně. Někdy na stejný podnět násilník zareagoval mile, jindy výhružkami a řevem. Třeba když mě bolelo břicho, když jsem to měla dostat. Jeden den mi vařil čaj, hladil mě a nosil mi ibalgin. Druhý den na mě řval, že kvůli mému debilnímu břichu nemůžeme jít na oběd do restaurace a pak práskl dveřmi a šel se najíst sám, zatímco já se kroutila doma v bolestech. Jednou jsem se svěřila s nějakým trápením a dvě hodiny mě poslouchal a utěšoval, podruhé na mě z centimetrové vzdálenosti křičel, že ho nemám otravovat se svýma sračkama, protože má sám dost starostí a já jsem hnusná sobecká mrcha, která ho akorát využívá a potřetí byl zase jako milius. V takovém svět
ě za chvíli netušíte, co je správné a co je špatné, pořád máte strach, kdy přiletí rána nebo kdy začne řev a nadávky. Nevíte, jestli smíte v noci zakašlat, jestli smíte být nespokojená s obědem, který uvařil, nevíte, jestli vůbec máte právo mít nějaké pocity.
Protože jste přece neschopná kráva, ano, tak vám to říká a to si o vás taky všichni myslí. A tak když ho ráno budíte do práce, kam prostě nesmí zaspat, jinak bude průšvih a on má pocit, že je nemocný, nevíte, jestli děláte dobře, že se ho snažíte přesvědčit, aby si dal coldrex a šel a nebo jste špatná ženská, která nechápe, že její muž potřebuje ošetřit. Nevíte, co máte dělat, nevíte, co je správné a když po vás začnou létat hrnky, které po vás ve vzteku háže, jenom si zakryjete hlavu a víte, že jste ho rozčílila – ale nevíte čím. A potom přiletí rána pěstí, která vás knockoutuje. Já nikdy předtím nedostala pěstí do obličeje. Viděla jsem to jenom ve filmech, kdy se hrdina jen otřepe a bojuje dál a myslela jsem, že to tak funguje i v realitě. Nefunguje. Ta rána na čelist mi vystřelila do očí hvězdičky a mně se podlomila kolena. Měla jsem v očích slzy a v uších mi zvonilo. On mě zvedl ze země a začal mě ošetřovat. Bylo mi špatně. Z té rány, ze mě samotné. Když mi dával mraženou zeleninovou směs na natékající tvář, vysvětloval mi, že za to můžu já, že jsem ho naštvala, protože je přece nemocný a nemůže se takhle stresovat. A že to musím prostě chápat, nemocnej chlap je nemocnej chlap, ať to nějak těm lidem, kteří se na něj spoléhají, vysvětlím, že on si musí jít lehnout, protože je mu fakt špatně a já ho mám okamžitě přestat nervovat a být mu oporou. Svému partnerovi přece musíme být oporou. A on by se o mě přece staral, kdybych byla nemocná, jak můžu být tak nevděčná a neudělat to pro něj taky.
V hlavě mi ještě hučelo, když jsem poslušně cupitala do lékárny pro prášky s make-upem na fialovějící modřině. Dva dny jsem nevylezla z domu, abych nemusela nikomu vysvětlovat měnící se odstíny barev na mé líci. Svedla jsem to na zánět zubu. Bylo mi tak trapné někomu říct, že mě můj přítel poslal k zemi pravým hákem. Čím víckrát se něco podobného stalo – když mě loktem přitlačil ke zdi, když mě praštil přes ohryzek, že jsem lapala po dechu, když mě držel za ramena a třásl se mnou, když mě chytil za vlasy a třisknul mi hlavou o zeď, až v ní zadunělo – čím víckrát se to stalo, tím zarytěji jsem mlčela. Když se to stalo poprvé, podruhé, možná, snad, ale teď? Jak se vůbec můžu podívat někomu do očí a říct mu, že se nechávám šikanovat a nic s tím nedělám? A proto jsem mlčela a propadala se hlouběji a hlouběji do bludného kruhu tohoto „vztahu“. Jsem ale od přírody bojovník a tak jsem se nevzdala.
Čtěte poslední, čtvrtou část, „Cesta ven„.

15 komentáře “Domácí násilí otevřeně – III. – V bludném kruhu

  1. Myslím, že ten vztah prodlužovalo právě takové to udržování v naději, kdy jedna věc proběhla dobře, podruhé špatně, potřetí dobře atd. No a to potom dodává naději, že příště "to udělám lépe, dám si pozor" atd. a bude to dobré.
    A samozřejmě ještě to, že se člověk stydí a nechce to říct nahlas. A když už něco naznačuje, dostane se mu jen negativních ohlasů. Klasika. 🙁

    Nevím, jak moc to s tím souvisí, ale vzpomněla jsem si na jedno manželství (dlouho s nimi nejsem v kontaktu), kde sice nebylo násilí ani řvaní, ale manželka byla spíš kus hadru, který musí na slovo poslouchat. Průser v této situaci je ten, že na její stranu se nikdo nestaví a spíš je společenstvím souvěrců držena v tom, že tak to prostě "má být" a ten, kdo se má tomu druhému lépe přizpůsobovat a nedělat potíže, je ona.
    Navenek to tehdy vůbec nebylo znát, vůbec, a mluvila o manželovi vždy dobře. To bylo vidět, až když se k nim člověk dostal blíže.
    Nevím ale, jestli bych jim měla odvahu něco říci, kdybych je ještě někdy potkala. Kdysi jsem si to nedovolila.

  2. Strašně ráda bych ti k tomu něco napsala, ale jak jde o pravdivý příběh (týkající se čehokoli), většinou prostě nemám slov – a dnešek není výjimkou. No, snad se z toho brzy dostaneš definitivně 🙂 (trochu ohraná fráze, ale myslím to vážně).

  3. Jsem ráda, že se otřepala a nakonec sis našla současného přítele – vypadáte spokojeně.
    Do sraček se člověk občas dostane, ani neví jak. Důležité je se nevzdat a bojovat, jak sama píšeš. Bojovník to vždycky nakonec rozetne, i když to třeba trvá. A tohle je prostě síla. Vůbec nic si nevyčítej.

  4. A z tohoto důvodu já chci vědět o všech dívkách mého syna.
    Psychopati předělat nejdou. Nijak.
    Maximálně se trošku poučí a o to víc si dávají pozor na veřejnosti. A tím hůř pro jejich blízké.
    Není to výchovou, je to nastavením. Jsou to sice třeba i geny po rodičích, ale pořád to není vina rodičů.
    Nenapravím synka, i když se strašně snažím, ale vím o tom, jaký je a jaký může být.
    A jediné, co můžu udělat pro jeho potencionální partnerky, je být s nimi a nedovolit jim klesnout.

  5. Doufám že tvoje perfektní série pomůže někomu překonat tenhle problém a dostat se z toho, protože tohle bych nepřála žádné ženě. Ať už udělá žena jakoukoliv chybu, všechno se dá vyřešit rozhovorem, nebo případně rozchodem, když je to chyba přes kterou se chlap nepřenese. Ale vytahovat na někoho fyzickou sílu i když žena není fyzicky schopná se bránit, jakýkoliv použití násilí je slabost a chlap je prostě psychopat.

  6. Všechny tři články jsou napsané vážně dobře, je skvělé, že to dokážeš takhle rozebrat, i když vím, že člověk si to pak v hlavě rozebírá dokola a dokola.
    U nás to vlastně bylo to samý, skoro rok a půl naprosto dokonalý partner, s přáteli jsem se přestala naprosto vídat, nakonec mi zbyli jen přátelé, kteří vlastně byli jeho. Potom jsme spolu byli na koncertě a nějak jsme se navzájem ztratili. A já místo abych ho hledala, tak jsem se odvážila si ten koncert z první řady užít a pak ho najít. To jsem ale netušila, že budu mít třicet zmeškaných hovorů, a jakmile mě můj milý někde zahlédne, tak se na mě rozeběhne a přiletí mi facka, že se složím na zem. Vtipné na tom bylo, že to vidělo několik desítek lidí a nikdo mi vlastně ani nepomohl na nohy. Když jsem se pak vracela domů, byla jsem naprosto rozhořčená a rozhodnutá, že se už nikdy neuvidíme, ale ve výsledku, když mě na kolenou odprošoval a všechno se zdálo pár měsíců v pořádku, tak jsem si to začala v hlavě podivně převracet, až jsem nakonec došla k názoru, že jsem si to vlastně asi zasloužila a byla to moje vina.
    Když to takhle šlo nějakou dobu, proběhla ostuda po celém sídlišti, moje mamka se ve mě zklamala a já utíkala sedm pater po schodech v čiré hrůze, že mě ten člověk zabije, jsem se rozhodla, že tentokrát už opravdu stačilo. Začala jsem si z bytu v kabelce nosit věci, zkontaktovala staré kamarády, a jednoho dne prostě přervala pouta a už se nevrátila.
    U nás největší tlaky nefungovaly tak, že on by byl dokonalý a já bez něj nic nezvládla, ale spíš naopak, že on mi dával najevo, že beze mě to nezvládne, že ho nechávám na holičkách, takže jsem vlastně ohavná osoba. Přitom zpětně vidím, že veškeré tohle chování pramenilo z jeho pocitů nicotnosti a potřeby si něco dokazovat.
    Každopádně z vlastní zkušenosti vím, že člověk je z takových zážitků opravdu "pošahaný". Z počátku nového vztahu se mi stávalo, že když se přítel prudce pohnul, tak jsem se nakrčila, a to jsme nesli oba dva dost špatně. Ale časem se to zlepšuje a já to beru tak, že mám navždy návod, jak to nedělat.

  7. Já bych… asi… doprdele.
    Funguje to i v rodině? Protože jak čtu fázi oběti, tak MOC mi to připomíná přes rodiče bratra a sem tam tátu. A moje pocity.
    Skvělý.

    Tvůj projekt je naprosto skvělej. Všechny ty příběhy na internetu mají jeden sůpolečný rys, a to ten, že ,,to je přece jen na internetu, je to vykonstruované a přehnané", s kombinací ,,tohle se mi přece nikdy nemůže stát". Tvoje výpověď, navíc podpořená tím, že nejsi ta snadná oběť, ale silná ženská.
    A že i přesto se to může stát.

  8. "Jak málo stačí, aby semínka pochybností byla zaseta – hlavně když padnou do úrodné půdy vlastních potlačených vin a obav. A já se nejvíc bála, že jsem špatný člověk, chtěla jsem vždy být příkladem, konat jen dobré skutky, pomáhat druhým. Na těchto mých charakterových vlastnostech postavil násilník svůj hrad z výčitek a pocitů viny, hrad, v němž mě držel v zajetí další měsíce." – Ano, přesně tak. Ale představte si, že na základě vaši druhé části si myslím, že jste měla fakt moc hodného partnera, co by vám spousta žen zaviděla. V rozespalosti přece nikdo není zodpovědný za své reakce a pokuď se mu něco zlého zdálo, může jednat jako v ohrožení života. (Jednou jsem málem uškrtila kamarádku, protože jsem nebyla ještě úplně v realitě a myslela, že mne chce zabít.) Taky se mi nelíbilo, že jste rušila telefonem kamarádku ze spánku, když vlastně o nic nešlo. To, že partner vyrušen ze spánku podvědomě se bránil proti agresorovi, kterým jste v té chvíli byla pro něho vy, to není vědomá agresivita. Mám dojem z těch dvou prvních článků, že tam se prostě jen nabalovalo nedorozumění. On nebyl manipulátor, ale spíš velmi závislý. Slabá osobnost.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.