Tuto sérii článků připravuji už dlouho a je pro mě velmi osobní. Kromě toho, že bych ráda přiblížila problematiku domácího násilí čtenářům, je to trochu i moje terapie, jak se se zážitky ze vztahu s násilníkem konečně vyrovnat a uzavřít v sobě tuhle kapitolu života, která pro mě byla realitou půl roku před čtyřmi lety – a dodnes mě občas budí ze sna. Ačkoli se o domácím násilí a o násilí páchaném muži na ženách mluví stále častěji, pořád mám dojem, že je to ve společnosti přijímáno spíš obtížně. Obětem je málokdy poskytnuta podpora a většinou to celé skončí hláškou „ona byla blbá, měla se s ním rozejít“.Já se rozhodla v sérii, která bude několik následujících dní vycházet tady na blogu, přiblížit problematiku domácího násilí od první chvíle a ukázat dynamiku vztahu s násilníkem. A nejde jen o suchopárné statistiky, ty vlastně v článku nenajdete vůbec – je to osobní vyprávění ženy, vyprávění mě samotné, která jsem si s násilníkem prožila své a která věří, že otevřená zpověď a intimní nahlédnutí do psychiky oběti psychického a fyzického týrání může pomoci dalším ženám, aby do podobného vztahu nespadly a když už spadnou, aby se dokázaly dostat ven, jako jsem to nakonec dokázala já. A rozhodně ne nezraněná, ne nepolámaná. Toto je první část, která nese název Jak to začíná.
Když jsem ještě před čtyřmi lety četla články, pojednávající o domácím násilí, kroutila jsem nechápavě hlavou a říkala jsem stejné věty, jaké obvykle pod takovými články najdete v diskuzích: „To by se mě stát nemohlo. Nechápu, jak ta ženská mohla být tak blbá. Mě by chlap jednou praštil a už by letěl z domu.“
Pokud se v následujících slovech poznáváte, pak vězte, že nic nemůže být dále od pravdy. I já jsem věřila své vnitřní síle a přesto mě domácí násilí potkalo. S jeho následky se potýkám dodneška – ačkoli od toho děsivého vztahu uběhly již čtyři roky, pořád ještě nejsem v pořádku a vím, že mě čeká ještě hodně práce. V tomto článku se pokusím nastínit problematiku domácího násilí co nejpodrobněji a snad pomoci i některým ženám, které jsou v podobné situaci. A těm, kteří mají to štěstí, že je to nikdy nepotkalo, doufám pomohu pochopit mechanismus vztahu s násilníkem a zbavit ženy, které v takových vztazích jsou, stigmatizace, jíž jsou ve společnosti stále vystaveny.
Článek pojednává pouze o domácím násilí páchaném muži na ženách v partnerském vztahu. Ostatní druhy domácího násilí (ženami na mužích, potomky na rodičích-seniorech atd.) jsem nezažila a věnují se jim jiní.
Jak probíhá vztah s násilníkem – krok po kroku
Když jsem přemýšlela, jak popsat domácí násilí tak, aby bylo srozumitelné každému, včetně těch, kteří se s ním (naštěstí) nepotkali, došlo mi, že je třeba začít na začátku. Vztah s násilníkem totiž nezačíná fackou, jak si mnozí myslí a ve chvíli, kdy už na fyzické týrání dojde, je oběť násilníka obvykle natolik zmanipulovaná, že vztah není schopna jednoduše opustit. Někdy trvá i celé roky, než dojde k samotnému bití a celá pointa nebezpečnosti tohoto chování se skrývá v době před onou pověstnou „první fackou“.
Fáze I. – zamilovanost, obletování, „jsi jedinečná“
Hodně žen (a já jsem nebyla výjimkou) popisuje začátek vztahu s budoucím násilníkem jako idylku. Pokud žena před tím ještě prodělala nějaký ne zrovna povedený vztah, zdá se zprvu, že je v sedmém nebi. Násilníci totiž obvykle budí dojem silných mužů, na které je spolehnutí, což je atribut, který ženy přitahuje. A také to jsou zdatní manipulátoři, kteří si libují v posilování vlastního ega – potřebují to, protože pod slupkou „drsného spasitele“ se obvykle skrývá nedomrlá osobnost s hromadou mindráků. Své ego si ale posilují nejen tím, že chodí světem a mlátí ženy, to přichází většinou až později. Na začátku jsou „panem Nepostradatelným“ – libují si v tom, že jsou pro partnerku důležití, že jí pomáhají, mohou se chovat jako partneři vystřižení z učebnice o ideálním vztahu. Jsou empatičtí, chápaví, zahrnou ženu pozorností a komplimenty. A žena se zamiluje. V této fázi se neozývají žádné varovné zvonečky – proč taky? Lepšího partnera než násilníka v prvních týdnech vztahu si prostě ženská nevysní. Bohužel netuší, že pod krásným divadélkem se skrývá chladná kalkulace – násilník ví, jaké chování si žena přeje a dává jí ho zcela účelově. Všechny ty výlety, povídání do noci, večeře při svíčkách a pochopení pro holčičí pláč jsou jen dočasnou obětí násilníka, aby svoji kořist namlsal podobně, jako masožravá kytka mouchu předtím, než ji schramstne. Ale stejně jako se moucha nechá chytit na sladký nektar, i většina žen ráda naletí na fasádu „pana Úžasňáka“.
Fáze II. – odstřihávání sociálních vazeb, „potřebuješ přece jenom mě“
Druhá fáze přichází plíživě a protíná se s tou první. Žena je zamilovaná až po uši, násilník, který je zatím naoko mužem snů, jí plní každé její přání. V tuto chvíli nastupující manipulaci v podstatě nelze postřehnout. Když se chcete vydat na kafe s kamarádkami, zatáhne vás váš miláček do postele a sladce vrní do ouška: „No tak, zůstaň radši se mnou v postýlce, vždyť je nám tu dobře, za kámoškama půjdeš jindy.“ Která by neodolala vábení?
Násilník chce mít svoji oběť jenom pro sebe – chce nad ní mít kontrolu. A maskuje to nejprve láskou a péčí, kterou jí rozmazluje, takže žena ani nemá důvod vídat se s kamarády. Ani těm to nepřijde až tak divné – zamilovaní lidé jsou přece trošku mešuge a v prvních fázích vztahu chce se svým miláčkem být každý co možná nejvíce.
Jenomže síť se ovíjí a oběť už nejde doma udržet jen sladkými řečičkami a sliby. A i to nejlepší jídlo se časem přejí. Nastane tedy psychické vydírání, pořád ještě pronášené sladkým hláskem zamilovaného mužíčka: „Já se tady o tebe starám, pomohl jsem ti se stěhováním, záda ti masíruju, tvoje slzičky utírám a ty bys šla radši za kámoškama, které se na tebe vykašlaly? Já tady byl a ony ne, to od tebe není fér.“
První drápeček je zaťatý. Oběť si je dobře vědoma, že pan Úžasný se mohl přetrhnout, aby byla šťastná, a pod tíhou pocitu viny se opět nechá přesvědčit. Sociální vazby se začínají trhat, kamarádům začíná být ženino chování podezřelé. Možná na ni začnou dokonce tlačit, pokládat nepříjemné otázky. A násilník v roli rytíře na bílém koni přijede na ženinu záchranu.
„Podívej se, pár týdnů na ně nemáš čas a už tě otravují, oni ti závidí, že se máš dobře, závidí ti mě a tak tě chtějí ode mě odtrhnout. A ještě k tomu ta Milena, no víš co, jak je tlustá a nic se sebou nedělá, to se chceš bavit s takovou ubožačkou?“
Když nemá kamarádka špeky, najde se něco jiného. Vždycky se něco najde – násilník dokáže špatnou vlastnost člověka velice rychle vycítit jako žralok kapku krve v moři a jít po ní stejně zběsile. A tak se s fází II překrývá i fáze III.
Fáze III. – manipulace, ovládání, „já to v
ím, líp, miláčku“
ím, líp, miláčku“
Stále jste na divadelním představení „úžasný chlap do života“ a ačkoli se už blížíte do posledního dějství téhle frašky, pořád vás chování násilníka nepřesvědčilo, abyste od něj dala ruce pryč. Neudělal přece nic špatného, jen chce být hodně s vámi, no bóže, je zamilovaný.
Ale on nechce jenom být s vámi. On vám chce velet – ve všem. A pomalu to začne projevovat i v životě. Nejdřív vám třeba navrhne, že byste mohli společně uklidit váš byt – no teda, chlap, co chce dobrovolně uklízet. To zní dobře, ne? Ne. Společné uklízení se totiž brzo zvrhne v kompletní předělávku vašeho bytu a když letí do koše hrneček po babičce, vaše slova protestu jsou umlčena chlapeckým objetím a hláškou: „Ale lásko, přece nebudeš lpět na věcech, je to jenom hrnek a nehodil se sem. Nebuď tak materialistická.“
Možná se vrátíte domů a budete mít v obýváku nový nábytek. Nebo budou sundané vaše oblíbené obrázky krajinek. A v lednici místo párků bude zeleninový salát. Všechno jsou to vlastně jen drobnosti a na každou z nich má váš milovaný nějaký pádný argument: „Nový nábytek je kvalitnější a ten starý už stejně byl na odpis. Krajinky byly kýče a ty máš, zlatíčko, přeci lepší cit pro umění. Párky nesvědčí tvému krásnému zadečku.“
Násilník je mistrem argumentace. Zaobalí všechno tak, jako by to vlastně bylo vaše rozhodnutí. Jako byste vlastně celý život čekala na to, až potkáte někoho, kdo bude mít odvahu změnit váš život k lepšímu. A ty změny jsou k lepšímu, většinou. Ale vy jste je nechtěla. A v tom je ta potíž.
V tuhle chvíli už vám to začíná být divné. Cítíte se omezená, váš mužský uráží lidi, na nichž vám záleží a mění váš život k nepoznání – ačkoli to maskuje tím, že je to pro vaše dobro, cítíte, že tohle začíná smrdět. A tak se postavíte na první odpor. Jenomže už jste zamotaná v síti a odpor je mnohem složitější, než by se mohlo zdát.
Čtěte druhou část: „Jak se to zvrtne„.
Takýto ľudia sú psychopati, majstri manipulácie a je ľahké spadnúť do ich pasce. Nič príjemné ale akosi to patrí k životu.
Škoda, že sa o tom viac nehovorí verejne…
úplně přesně popsané. Naletěla moje máma a já si říkala, že se mi to nemůže stát. No a naletěla jsem úplně stejně jako ona. Naštěstí jsem to utnula ještě ve fázi, kdy mě k takové lidské pijavici nic nepoutalo.
Žila jsem s jedním magorem celkem dlouho a až teď vidím jaký následky to ve mně zanechalo. Mám novou známost a jsem v tom vztahu téměř nepoužitelná, za vším vidím nějakou levárnu, všeho se bojím, neumím otevřeně mluvit… Jediný, co mi trochu pomohlo, že se mi ozvala holka, se kterou žil po mně a který dělal víceméně to samý, až díky tomu jsem přestala mít pocit výčitek že "jsem si za to mohla sama"…
Jsem zvědavá na další díly, sama se odhodlávám už asi dva týdny o tom napsat.
Obdivuji odvahu, se kterou to vynášíš na světlo. Kdyby bylo víc takových žen, možná by některá pochopila včas, kam se řítí. Mně osobně se to nikdy netýkalo, ale před 3 lety zažila něco podobného ředitelka jazykové školy, ve které jsem působila. Už je po jazykovce. Nevím, jestli byl pán násilník, ale ten strach jsme všechny její lektorky měly. Jedna z nás naznačovala, že uměl být i agresivní. Rozhodně to byl ale sňatkový podvodník, připravil ji o peníze i o majetek i o firmu. Tenkrát jsem uveřejnila u sebe na blogu video jedné paní, která popisovala fáze takového vztahu – přesně, nejdřív oběť oblbnout, pak odsekat kontakty, pak jí začne ubližovat – a pokud se chce člověk odpoutat, je schopen i zabít! (https://zitjak.wordpress.com/2013/10/09/blazniva-laska/) Všem ženám, a která touží po té "romantické bláznivé lásce"? by se mělo už ve škole vtloukat do hlavy, ať si dávají sakra pozor! První náznaky snahy o přerušení kontaktu se známými by je měly varovat! Do té doby ale netřeba nedůvěřovat každému milujícímu muži :-))a
Parádní popis, parádní článek!
Mám kamarádku, která takový vztah zažila a doteď se z toho nevzpomatovala. Neprožívala jsem to s ní nijak intenzivně, žila si to v sobě a myslím, že o tom mluvit nedokázala, ale mě tím zcela rozbourala to stereotypní vidění těchto situací. A dodnes nevím, jak jí pomoci. Jde to vůbec?
Děkuji za článek, je to smutné, ale velice přínosné čtení. Osobní zkušenost v tomto směru nemám a doufám, že ani mít nebudu.
I moje kamarádka si prošla něčím podobným, ačkoli nevím, kolik fyzického násilí v tom bylo, nějaké tam bylo určitě. Jinak hlavně psychická manipulace. A přitom jsem zrovna ji vždycky považovala za jednu z nejsilnějších osob, která si nenechá líbit žádný sraní na hlavu a podobně. Nikomu se to nemusí nutně vyhnout, všichni by se měli mít vždycky na pozoru. Šířit podobné články určitě někomu pomůže, bohužel se ale vždycky najde spousta lidí, kteří si je nepřečtou – vždyť takových věcí už bylo napsáno a stejně se to furt děje.
Na mě osobně si jeden manipulátor taky brousil zuby, malou chvilku jsme spolu chodili. Ale nějakým zázrakem se mi podařilo být dostatečně neoblomná a poslat ho i s těmi jeho citově vyděračnými teatrálními akty (dokonce i naveřejnosti) do prdele. Bohužel jsme se pak ještě nějakou dobu museli vídat, jelikož to byl spolupracovník, a předváděl mi během té doby ukázkově pohrdačný uražený přístup, ale zase, nějakým zázrakem to na mě moc nefungovalo a spíš jsem s každým jeho dalším aktem viděla přesně vzorce jeho chování a přišlo mi to k smíchu.
Když se nad tím hodně zamyslím, tak bych řekla, že mi v obraně proti manipulátorům neuvěřitelně pomohlo krátké studium psychologie, kde jsme v jedno hodině přesně manipulátory a jejich techniky probírali. Už v tu chvíli, v té hodině, mi začalo spínat a začala jsem si uvědomovat přesně tyhle vzorce u některých lidí, které jsem znala. A když na mě o pár let později narazil tenhle, tak mě taky nejspíš zachránilo právě to.
Takže ženy (a nejen ženy), čtěte si o manipulátorech a jak se projevují, jednou vám to může zachránit život. A i když to nedojde tak daleko, často je hodně užitečné vidět i v běžných hovorech s normálními lidmi, jak se vás snaží k něčemu natlačit – například všelijací pouliční a podomní prodejci, bezďáci, ale třeba i divný šéf na divném pohovoru. Je důležité umět se bránit.
Při čtení Tvého článku jsem měla husí kůži. Asi na to nikdy úplně nezapomeneš, ale jednou ta bolest zeslábne natolik, že ji tolik neucítíš… určitě. Nejhorší na takových vztazích jsou výčitky sobě samému, že jsme to dopustili… a otázky, jaký podíl viny neseme my sami…:(
Píšeš krásně, je to po dlouhé době blog, na který se budu děsně ráda vracet a už teď netrpělivě čekám na nový článek.
Shrnula bych to do několika podstatných bodů (moje zkušenosti jsou z odlišného prostředí a situací, a bez nějakého bití, ale přesto některé společné věci jsou. Něco mám také odpozorováno z vícero příkladů v okolí.)
-člověk do toho spadne jako nic, protože to probíhá pomalu a nenápadně, a najednou… je to tady!
-vytvoří se určitá forma sociální izolace
-dotyčný člověk se chová jinak před Vámi a jinak před veřejností. Svědci nejsou. Když se snaží, dopadá to tak, že Vy jste ti špatní přece, on je v pořádku, ten dobrý. (nejčastěji asi takto – ten člověk "ví, co je pro Vás nejlepší" a prosazuje si to po dobrém či po zlém. Vy, jestliže se snažíte bránit, jste Ti nevděční a problémoví. No a na veřejnosti se samozřejmě řekne, že on je ten, co to s Vámi myslí dobře, co pro Vás dělá strašně moc, všechny chyby jdou na Vaši adresu)
-Vy, jestliže nemáte srovnání, nebo máte, ale s několika daleko horšími případy (třeba s fyzickým násilím a chováním daleko autoritativnějším, nebo v jednom případě přesvědčováním dotyčné, že přeci ona má psychické problémy a měla by se léčit), tak si řeknete – "No, oproti tomuhle se mám ještě dobře."
-určitá nemožnost jít jinam, jestliže např. nemáte, kde jinde bydlet, nebo když ještě studujete a chcete dodělat školu. Dotyčný je rád za Vaši závislost
-trvá to tak dlouho, až stane se něco, co vede ke změně. Ta změna rozhodně není zadarmo.
-jste tedy venku, někdy více, někdy méně.
-Hurá? Ne. Teď nastává teprve začátek. Záleží na tom, jak dlouho trvala situace předchozí, nebo nakolik silně Vás ovlivnila a v čem.
-takže pokud jste těžký případ, je třeba pomalu a postupně odpozorovávat u ostatních, "co je normální", tomu se učit. Odnesete si totiž z dřívějška určité způsoby chování, návyky, často i zdravotní potíže. No a všimnout si, že jsou jiné, než u ostatních, nebo dostat se z nich je na dlouho. Zvlášť pokud se jedná o věci, o kterých se běžně nemluví.
-Je nutné dávat pozor na to, jak se zachovat dále. Nedostat se znova do stejné situace. Což vidím třeba na holce, která rychle odešla od rodičů za partnerem, ale z mého pohledu je ve velmi podobné situaci. Jen teda si pořídili děti, takže si své případně potíže asi bude vybíjet na nich. Což samozřejmě v pořádku také není. Nebo jiná, již dospělá paní, která odešla od takového partnera. Na jejím současném partnerovi jsem si všimla, že dovede být ostrý, ale jinde, než k ní. Asi si to umí nějak obrátit.
-no a ještě jeden velice podstatný bod, na který je třeba si dávat pozor. Kromě toho, nedostat se do role oběti znova, je stejně tak nutné dát si pozor, nedostat se do role tyrana. !!! Protože zkušenost s tím máte, víte, jak to probíhá atd.
U manipulátorů je ještě horší to, že díky Facebooku můžou dávat najevo své "pocity" ohledně partnerky tak, že si to skoro všichni, kteří je tam sledují, přečtou. Všechny ty rádoby nenápadné náznaky, "cítí se smutně", nebo naopak okázalé prezentování vztahu různými sladkými zprávami rovnou na zeď, cukrováním, zamilovanými fotkami. Protože díky tomu získá okolí dojem, že on skutečně tím ideálním chlapem je, a když pak oběť začne mít podezření, že to s ním nebude tak růžové, nikdo jí to nevěří – vždyť se k ní chová tak pozorně a úžasně, co by za to jiná ženská dala, a že má pár vad, no nikdo není bezchybný. Nakonec je ještě osočena žena – že se jí pořád něco nelíbí a že si toho pana Dokonalého neváží, a ať se koukne, jak on je chudáček pokaždé smutný, když se pohádají. No jo, jenže navrch huj, vespod fuj..
[11]: no, tak to bývá. Nejen na Facebooku. A jestliže se ta dotyčná navíc k tomu nikde s ničím nesvěřuje…
Mám z toho čtení strach, protože jsem asi ten případ, který si říká, že z toho hned uteče. Sice jsem už nějaké partnery měla, ale nikdy to nebylo nic navážno, tedy, že jsem s nimi nebydlela, ale i tak si všímám, jak se chovají a vybírám si dost pečlivě. Ne, že by mi nebylo nic dost dobré, ale protože jsem opatrná a chci se vyvarovat nějakého maléru.
Slyšela jsem, že je dobré si všímat, jak se k sobě chovají rodiče partnera a v jakém postavení je jeho matka. Protože to se pak bude odvíjet i na tvém vztahu s partnerem.
Dost podobně se chovají i některé sekty, ale tam je to kolektivní dílo s dělbou práce.