Každou skleslejší náladu komentovat větou „mám dneska depku“ je dnes stejně módní, jako když na počátku dvacátého století říkali muži o každé ženě, která udělala jednou do roka scénu, že „je hysterka“. Ale rozdíl mezi opravdovou depresí a onou „depkou“ už na vlastní kůži poznal málokdo.
Chci se podívat na zoubek oběma a zamyslet se nad tím, proč je dnes deprese tak rozšířené a dá se říct dokonce populární onemocnění. A taky se pokusím odpovědět na otázku, zda je deprese prospěšná pro tvorbu.
Z psychologického hlediska existuje deprese jen jedna, a to ta klinická. Ale z pohledu běžného člověka, můžeme najít tři typy stavů lidské mysli a těla, které jsou depresí, popřípadě jejím slabým odvarem.
Prvním je ona zmiňovaná „depka“. Zná ji každý: prožijete den blbec, kdy se všechno hroutí, špatné známky ve škole nebo problémy v práci, hádka s kamarádem či ještě hůř s partnerem, ukopnete si podpatek a kulháte domů pěšky, k tomu ještě začne pršet a jako bonbónek vám zavolá spolubydlící, že doma nefunguje topení. Zbývá vám už zalézt někam na klidné místo pobrečet si, zanadávat na celý hnusný svět a pak si dát pořádně velkou tabulku čokolády. Ta většinou od „depky“ spolehlivě pomáhá a pokud ne, zmizí tato skleslá nálada během pár hodin. Důležitou věcí je, že „depka“ má vždy jasnou příčinu, od smrti milovaného křečka až po strženou pětistovku z platu a je krátkodobá, což ji odlišuje od její větší sestřičky – deprese.
Deprese z psychologického pohledu je řazena do psychosomatických onemocnění, protože zasahuje jak duševní stav, tak tělesné zdraví. Příčina deprese je často nejasná nebo dokonce úplně neznámá. Postupně se připlíží a stavy, kdy se člověk cítí k ničemu, nic ho nebaví a jeho život postrádá smysl, jsou stále častější. Tabulka čokolády přestává stačit, člověk v depresi se dokonce vyhýbá kontaktu s lidmi a začíná si na svou novou kamarádku zvykat – on přece odjakživa věděl, že je neschopný budižkničemu! Tyto nálady přerostou v nevolnosti, bolesti břicha či hlavy, nechutenství nebo naopak přílišné přejídání, nespavost a celkovou únavu organismu. Čím hůře se cítí duše, tím hůře tělo a naopak, takže vzniká začarovaný kruh ze kterého, jak se zdá, není úniku a tak depresivní člověk v poslední fázi začíná pomýšlet na sebevraždu. V tomto okamžiku už většinou nepomůže nic jiného, než odborná pomoc a ta se bohužel stále zakládá zejména na psychofarmakách (tedy lécích jako jsou antidepresiva nebo neuroleptika) a samozřejmě na pár měsících v psychiatrické léčebně.
Třetím typem, který člověka hned nenapadne a přesto si jím určitě prošel, je deprese pubertální. Puberťák je ve své povaze maniodepresivní a jeho nálada je ještě proměnlivější než aprílové počasí: z mistra světa, který dokáže cokoli si zamane, se mžiknutím oka stane trudnomyslný „nicseminechce“. Ona trudnomyslnost, skleslost a nechuť k jakékoli činnosti je u někoho častější a někdo ji zase zažil jen párkrát, ale k pubertě prostě patří. Většina lidí se jí po letech zasměje a řekne si, „jak jsem tenkrát byl nesnesitelný a myslel si, že nesnesitelní jsou všichni ostatní“.
Ze všech jmenovaných typů je samozřejmě nejhorší ten druhý, ale jak si musel všimnout každý, kdo brouzdá po internetu, třetí typ, ona pubertální deprese, se dnes stává velice populární a diskutovanou a tím i nebezpečnější než kdy dřív. Puberťák, nebo řekněme raději teenager, se neustále porovnává s ostatními a jeho měřítkem jsou zejména jeho přátelé, kterým se chce podobat. Když zjistí, že „deprese mají všichni“, přijde mu to jako skvělá zábava a začne je vyhledávat. Rozšířeným omylem dospělých je, že deprese se nedá vypěstovat. Jenomže ono to jde a to dokonce velmi jednoduše. Autosugesce je velmi silný nástroj a pár týdnů v uměle vyvolané smutné náladě dokáže stav klinické deprese vážně přivodit.
Otázkou je, zda díky internetu je přirozená depresivnost teenagerů jen více vidět a nebo se v jejich řadách vážně rozšiřuje jako epidemie, která nemá obdoby. Ono možná první souvisí s druhým a kruh se uzavírá, smyčka se stahuje. Čísla, která by podložila hypotézu, bohužel nejsou k mání, v devadesátých letech sice počet sebevražd a pokusů o sebevraždu nezletilých narůstal, ale poslední údaj, který jsem sehnala, je z roku 1999, kde se ještě o boomu internetové komunikace nedá mluvit.
Jak zabránit šíření této módy? Je jednoduché říct teenagerovi, že deprese je špatná, ale ona to není až tak docela pravda. Lepší slovo by bylo nebezpečná. Klinická deprese sice rozvrátí mysl i tělo, ale otevře zase brány do míst, kam normální, zdraví lidé nemají přístup. Ti nejslavnější a nejlepší literáti, malíři a další umělci by svá díla nevytvořili, kdyby neměli svou věrnou přítelkyni depresi, která jim vedla ruku po papíře či plátně. Hemmingway, Poe, Baudelaire, Villón, Puškin, Munch nebo Picasso, ti všichni zaplatili vysokou cenu, ale za podlomené zdraví, nízké sebevědomí a neutuchající smutek jim bude odměnou nesmrtelnost jejich děl. Ne každý obchod se svým zdravím však musí být úspěšný a dějiny jsou tak plné dávno zapomenutých básníků, skladatelů a malířů, ke kterým deprese tak milosrdná nebyla a vzala jim vše, včetně slávy, po které toužili.
Nemůžeme rozkazovat a násilím nutit teenagery, aby měli lepší náladu. Tento postmoderní svět je tak barevný a rozblikaný, že oči dospělého nevědí kam se dívat dřív, ale oči dítěte či teenagera se začínají nudit po pár vteřinách. Dnešní mladí lidé potřebují rozruch a změnu každou vteřinu svých životů, které jim normální zábavní prostředky nemůžou nabídnout. Proto vyhledávají hazard v podobě drog, alkoholu, adrenalinových sportů, různých druhů sadismu a masochismu a … deprese. Kam až tato znuděná mládež zavede svou sebedestrukci, je otázka, na kterou zatím nikdo nezná odpověď.
Závěrem: Jsem maniodepresivní schizofrenik a se slečnou Depresí si tykám už téměř sedm let. Nezvala jsem ji tenkrát k sobě, nečetla jsem na internetu o tom, jak je krásná a netoužila jsem ji poznat. Vzala mi dětství, ale vykouzlila inspiraci. Přinesla sebou bolest, krev na mých rukou a měsíce za mřížemi léčebny, ale také básně, povídky a myšlenky hlubší, než jakých je schopen normální člověk. Málem mě ale srazila na úplné dno a jen s vypětím všech svých sil jsem byla schopná před rokem začít normální život, bez prášků, žiletek, bolestí břicha a věčné únavy. Ne každému se to podaří a tak je lepší nepokoušet osud. Protože nejlepší kamarádka Deprese se jmenuje Smrt.
Wow, výborně napsaný článek s mnoha trefnými postřehy, souhlasím! Hlavně to o té módnosti, kterážto mě, mnohaletou nositelku deprese, taky docela štve. Také souhlasím s tím, že D. otevírá dveře jinam. U tebe je to literatura, u mě obrazy (viz na mém blogu)… Máš zajímavý, chytrý blog, musím ho prolézt pěkně celý… tak jdu na to, noc je mladá. 🙂
…s mnoha věcmi s tebou souhlasím…;) já už mám deprese třetím rokem a je to něco jako kolotoč ze kterého se nemohu dostat ven.Někdy je dobře a jindy je v minutě špatně,někdy si připadám silná a podruhé zase strašně slabá.Někdy mám pocit,že mi ze všech těch věcí praskne hlava,že se to všechno hromadí a brzy bude exploze.Jen čekám,kdy příjde ten den,občas se bojím sama sebe….
Hezké…s tou schizofrenií, nevím jestli to je jen přirovnání nebo skutečnost, každopádně s ní a léčebnou mám taky svoje zkušenosti…
Opravdu pěkný článek. Snažím se už dlouhou dobu přijít na to, co ty mladé vede k tomu, že chtějí vypadat jako trosky… Chtějí se tím vychloubat a ve skrytu duše si pak říkat, že jsou konečně středem pozornosti a já nevím co ještě… Berou to jako hru, ze které 90% z nich vyroste… Jenže člověka, který to nehraje a snaží se z toho už několik let vyhrabat a ono to příchází znova a znova (a že je nás dost… ) pak ta jejich idiocie štve…
Trefné, opravdu.. Zdá se, že mám své zkušenosti s klinickou depresí, ale asi jsem jí taky vděčná za svá díla…
Hezky napsaný článek.
Asi sis toho prožila mnoho, možná tě lituju, ale ty lítost nepotřebuješ ;o) I když patřím ještě k "náctiletým" nikdy jsem neměla onu potřebu depresi vyvolat, protože se umím nalézt jinak, než tím, že budu chodit jako hromádka neštěstí….píšu tio spíš kvůli tomu, aby někdo nesoudil všechny "náctileté" :o) … podle toho, co píšeš, sis v životě opravdu prožila peklo…
Dobře napsané, jen bych podotkla, že tvorba v depresi je sice zajímavá nebo výjimečná, ale vyzařuje tak odpornou destrukci, že vyžene konstruktivní bytosti na míle daleko. Třeba Picasso. Nikdy jsem nechápala, proč maluje takové obludnosti a teď se tu dočtu, že měl duševní problémy. To mnoho vysvětluje. Moje babička taky vkládá svoje deprese do všeho, začala malovat a její obrazy jsou tak odporné, až to bere dech. Neznám nikoho, kdo by řekl, že se mu to líbí. Třeba díky tomu taky bude slavná… kdoví, už jsem ji půl roku neviděla 🙂
výstižnej článek….;)