Tak nám pomalu končí semestr, práce už mám odevzdané a většinou i ohodnocené a tak vyslyším přání všech, co si o zveřejnění seminárek žádali. Letos jsme měli hodně zajímavých témat, takže snad vás některá práce nejen zaujme, ale bude vám i prospěšná:)
Tuhle práci jsme měli do předmětu „Psychologie emocí a motivace“ a měli jsme se v ní zamyslet nad otázkou, jak by to tu asi vypadalo, kdyby neexistovaly emoce. Tahle otázka mi přišla hodně zajímavá a docela mě bavilo se do toho položit a popřemýšlet si. Co jsem vymyslela si můžete přečíst pod perexem:)
Jsme zástupci druhu Homo sapiens, tedy člověk rozumný. Žijeme ve věku rychlého rozvoje a rychlého životního stylu, kdy rozum získává vládu a na emoce nám prostě nezbývá čas. Potlačujeme je, upozaďujeme a tváříme se, že pro nás nejsou důležité. A přesto, i když se jim tolik snažíme vyhnout, na nás působí v každé vteřině našich životů a jsou hnacími motory našeho vývoje. Dokážeme si vůbec představit, že by jednoho dne všechny lidské emoce zmizely? Co by se stalo?
Svět bez emocí – a co že by nám to vlastně chybělo?
Pokud bychom se na emoce podívali z hlediska behaviorismu, mohli bychom si říci, že bez emocí by to docela dobře šlo. Koneckonců – emoce je jen zděděná, šablonovitá reakce, zahrnující hluboké změny organismu těla jako celku, avšak zvláště systémů útrobích a žlázových (Watson, cit.podl. Nakonečný, 2000). Jinými slovy – naprosto nepřekvapivé slintání a kroucení střev, které by patrně nikomu nechybělo.
Protože ale víme, že behavioristické pojetí emocí, které jsou pro tyto vědce ukryty v černé skříňce lidského nitra, je naprosto nedostačující, zvolím pro účely této práce jinou definici, diametrálně odlišnou. Fenomenologický názor na emoce totiž říká, že „emoce jsou zážitky já, vyjadřující to, jak se psychické procesy procesy chovají nebo staví k duši nebo souvislostem duševního života nebo jak se vpravují do psychických životních souvislostí. (Th.Lipps, cit.podl. Nakonečný 2000)“
Z toho jasně vyplývá, že emoce jsou něčím, co nás činí odlišnými – pro každého jedince jsou v daném čase emoce jiné, jinak se stavíme k tomu, co nás obklopuje i k tomu, co se děje uvnitř nás. Emoce jsou tedy základním kamenem našeho subjektivního vnímání světa, bez nich by se každodenní realita proměnila v beztvarou uniformní šeď.
Pryč s emocemi aneb Equilibrium
Právě takovou šeď ztvárnil režisér Kurt Sommer ve filmu Equilibrium. V tomto filmu lidé pomocí speciálního léku odstranili emoce a nade vším zvítězila racionalita. Umění bylo zničeno, protože bez emocí jej lidé nebyli schopni tvořit. Strach, hněv, nenávist, láska, to vše přesto být důležitou součástí rozhodovacího procesu, jediné, co lidem zbylo byl chladný racionální kalkul výhod a nevýhod.
Equilibrium se nám zdá nadhodnocené a nereálné, ovšem se současným směřováním kultury to není až takové sci-fi, jak by se na první pohled mohlo zdát. Podle D. Golemana 1997) se v USA klade obrovský důraz na IQ testy –
během základního vzdělávání, při přijímání na univerzitu i v zaměstnání. Přitom mnohé výzkumy potvrdily (viz. Goleman, 1997, str. 43), že inteligenční kvocient s mírou úspěchu v životě nijak nesouvisí. Laicky řečeno – být chytrý, být člověk rozumný, ještě neznamená být úspěšný či šťastný.
během základního vzdělávání, při přijímání na univerzitu i v zaměstnání. Přitom mnohé výzkumy potvrdily (viz. Goleman, 1997, str. 43), že inteligenční kvocient s mírou úspěchu v životě nijak nesouvisí. Laicky řečeno – být chytrý, být člověk rozumný, ještě neznamená být úspěšný či šťastný.
Rozum tedy zatím nad emocemi nevítězí. Ovšem pojďme ještě dál. Co vše se dá s chladným rozumem bez přítomnosti emocí dokázat? Všechno a nebo naopak nic?
Dat, absence pocitů a motivace
D.Goleman (1997) popisuje ve své knize případ muže, který po odoperování mozkového nádoru přišel o schopnost prožívat emoce. Tento člověk přestal cítit radost, smutek, nenávist i lásku a jeho život se během pár let po operaci ocitl v troskách. Přestal totiž být schopen se rozhodovat – každá alternativa se zdála být stejná, rozumové argumenty pro a proti byly naprosto vyvážené a z nejzákladnějších rozhodnutí, jako je určení data schůzky, se stalo nekonečné přemítání.
Netřeba dodávat, že tento muž přišel o práci, o rodinu a vlastně o všechno, co předtím v životě dokázal. Jeho život se stal beztvarou šedí bez nutnosti se snažit a jít dál.
Tento příběh mě přivedl na myšlenku další analogie s filmem. Ve sci-fi seriálu Star-trek: Nová generace vystupuje postava androida Data, robota v lidské podobě, který nemá žádné emoce. Přesto Dat dokáže žít – rozhodovat se, být motivován, mít přátele. S chladným rozumem zvládá základní sociální interakce i kognitivní operace a mě nezbývá, než se ptát, zda tvůrci seriálu život bez emocí uchopili správně. Podle předchozího příkladu se zdá, že nikoli.
Podle výzkumů emoce stimulují sociálněkognitivní pokroky (Stuchlíková 2002) a také jsou úzce spjaty s motivačními mechanismy (Nakonečný, 2000). Jen těžko odhadovat, zda by rozhodování na základě emocí mohlo zastoupit čistě racionální uvažování. Zda by člověk mohl toužit po úspěchu a uznání bez toho, aby něco cítil. Na případu „muže bez emocí“ se zdá, že to možné není a výzkumy to jenom potvrzují. Android Dat by tak nemohl nikdy vystudovat akademii a stát se poručíkem ve hvězdné flotile, protože by necítil touhu něco nového poznávat a něco v životě dokázat. Byla by z něj nerozhodná bytost, netoužící po ničem, pro niž by každá situace v životě byla stejně neutrální a bezbarvá jako každá jiná.
Dat sociopat?
Ještě chvíli se budu držte příkladu androida Data a ve světle následujících faktů zjistíme, že se scénáristům bytost bez emocí vskutku napsat nepodařilo. Ve výše zmiňovaném filmu Equilibrium je tento aspekt dotažen dále, obávám se však, že „normálně“ cítící člověk si něco takového ani nedokáže představit, natož to ztvárnit.
O čem hovoříme? O empatii. Podle M. Hoffmana (cit.podl. Golemn, 1997) je empatie kořenem morálky, „protože při ní soucítíme s potenciální obětí. Je to něčí bolest, ohrožení či bída, a sdílení tohoto utrpení, jež vzbuzuje v lidech snahu pomoci. (…) Existuje ještě další schopnost empatického citu: totiž představa sama sebe v situaci někoho jiného; ta nás také vede k dodržování určitých morálních principů.“
Emoce jsou tedy základem empatie a ta je zase základem morálky. Pokud sami nedokážeme cítit smutek nebo strach, je nemožné si představit tento pocit u někoho jiného. Můžeme pak páchat jakékoli činy, protože kromě racionální úvahy nad výhodností toho či onoho skutku, nebudeme mít žádnou morální brzdu.
Takovým chováním se vyznačuje jedna skupina lidí s psychiatrickou diagnózou sociopatie (dříve také nazývaná psychopatie). Sociopatie je tedy neschopnost pociťovat empatii a soucit jakéhokoli druhu (Goleman, 1997). Ale ani sami sociopaté necítí téměř nic – strach, úzkost, náklonnost, to vše je nechává chladnými. Skoro jako by tito lidé neměli emoce.
A tím se vracíme k našemu androidovi. Pokud by opravdu necítil žádné emoce, byl by chladnokrevná bestie, která učiní cokoli, co je mu naprogramováno. Sociopatická mašina bez schopnosti existence mezi lidmi – vždyť i při projití po chodbě by mohl vypočítat, že porazí-li lidi, co mu zavazí v cestě, dojde do svého cíle rychleji.
To vojáci v Equilibriu žádné velké morální zábrany neměli. Jediné, co je drželo na uzdě byly rozkazy a zákon. Představíme-li si ale, že z lidstva ze dne na den vymizí všechny emoce, těžko bude někdo prosazovat zákon, postavený zejména na tradiční morálce. Ta bez emocí pozbude smyslu a svět se změní v nelítostnou divočinu sociopatických šílenců. Útěchou obětem může být to, že ani ony samy necítí vůbec nic.
Svět bez emocí – shrňme si to
Dejme tomu, že jsme ze světa opravdu vymazali všechny emoce. Jako první zmizí velká část našich fyziologických reakcí – bušení srdce, svalový třes, „motýli v břiše“, slzy, smích, to vše téměř přestaneme zažívat.
Hned nato zmizí naše chuť do života. Vše ovládnou jen základní pudy jako je hlad, únava nebo potřeba vyměšování. Kromě základních biologických funkcí nebudeme po ničem toužit a nic chtít – bez lásky zmizí veškeré sociální vazby, bez sociálních vazeb nebude nikdo toužit po úspěchu, uznání a slávě. Přestaneme vyrábět krásné věci, protože zmizí estetika a umění, vše se stane účelným a strohým. Pokud se tedy vůbec dokážeme rozhodnout jen rozumem pro nejúčelnější formu. Je možné, že ráno ani nevstaneme z postele, protože rozum neshledá žádný důvod pro to, to udělat a pozbytím strachu se přestaneme bát i smrti, takže potřeba žít se stane zbytečnou.
Kromě sociálních vazeb ale také zmizí i jakékoli poslední zbytky vztahů mezi lidmi. Každý bude existovat jen sám za sebe – neexistuje něco jako empatie, morálka či altruismus. Uspokojování vlastních potřeb se stane jedinou motivací, na mrtvých na cestě přestane záležet. Beze strachu z čehokoli ale budou lidé hynout jako na běžícím pásu.
Svět zaplaví lhostejné, šedé trosky, atrapy bývalého lidství. Člověk rozumný, který pozbyl emoce se stal jen zoufalcem, potácejícím se od zrození ke smrti. Na ničem nezáleží. Nic není důležité, krásné ale ani děsivé nebo odporné. Vše je šedé a beztvaré. Lhostejnost. Rezignace. A tak lidé zbaveni emocí vyhynuli.
Použitá literatura:
Stuchlíková, I. (2002). Základy psychologie emocí. Praha: Portál.
Goleman, D. (1997). Emoční inteligence. Praha: Columbus.
Nakonečný, M. (2000). Lidské emoce. Praha: Academia.
video s nahým Justinem Biebrem….na mojem blogu
zaujímavé… a myslím že máš pravdu…
[1]: toho neznám:D
Moc pěkný článek. Neumím si to ani představit, že by vymyzeli emoce… šílené
[3]: Závidím
Tento článek mě opravdu nadchnul. Musím říct, že svět bez emocí si nedokážu představit a obdivuju tě, že jsi to vůbec dokázala…
[1]: OMFG xDDD a dost! :DDD
Inu bohužel, emoce jsou až na druhém místě, odmala nám vštěpují, že není dobré se vztekat, plakat a kdesi cosi… Když se člověk směje jako blázen a objímá stromy, všichni ti "normální" ho považují za dětinského magora. Doufejme, že lidstvo se jednoho dne do takové fáze jakou popisuješ nedostane.
skutečně zajímavé… a téma je úvahově velice chytlavé… několikrát jsem narazila na to, jaké by bylo "nic necítit" a přemýšlet nad tím mě i docela bavilo:)
kdyz mluvis o zakladnich pudech, pocitas mezi ne i pud sebezachovy? Nemyslim ted z pohledu jedince ale lidskeho druhu…By me zajimalo jestli u jedince tento pud muze fungovat bez potrebne emoce ale asi ne..
pekna prace, asi bych si to ani sama nedokazala do vsech dusledku predstavit, kdybych nevidela equilibrium:D
Equilibrium se mi líbil, výborný film.
Bez emocí by to asi nešlo, jen by některé mohlo jít vypnout.
Myslíš, že by sis někdy našla čas napsat podobný článek o nudě?
[10]: tohle není článek, ale práce do školy, takže nevím jestli by se mi tématem "Co by bylo, kdyby nebyla nuda" chtělo zabít 5 hodin času:D
Moc pěkný článek a výstižné shrnutí. Děkuji za tvůj čas.
Ahoj,
velmi působivý článek a musím říci pravdivý.
Jsem zrovna mezi těmi "šťastlivci", kteří emoce neprožívají a mám porovnání obou stran, doslova od extrému do extrému.
Emoce se dají vědomě potlačit, ale nikomu to nedoporučuji, jelikož si nikdo "z cítících" nedokáže představit jaké to je. Šedá to je ta barva protkaná logikou a rozumem bez lásky, smutku, strachu atd…
Do jisté míry se v tomto stavu empatie lze naučit, ale pouze na základě sledování chování druhých lidí…mimika atd., ale vnitřní prožitky jako by nebyly.
Vycházet s druhými se dá též i co se týče morálních stanov, ale pouze na rozumovém úsudku a vyhodnocení situace.
Jestli se o tomto stavu chce dozvědět někdo podrobnější informace na základě mé zkušenosti, tak mi napište email. Zvědavcům rád vyhovím ;).
Honza
Hm… Já si tak nějak nemyslím, že je láska emoce.
A neviděla bych to tak černě…
Equilibrium není svět bez emocí, ale svět jehož společenskou normou je potlačování emocí. Bez ambicí nebo beze strachu by nikdo nechodil do práce a nedodržoval zákony. Beze studu nebo bez nenávisti by vojáci a policisté nestříleli do hipíků. Bez empatie by lovci hipíků nedokázali vycítit jejich emoce.
Svět bez emocí by vypadal jako zombie apokalypsa… 😉
Thanks! I enjoy this.