Nebo také záchvatové přejídání je nemoc, která postihuje muže i ženy stejnou měrou. Jedná se o poruchu stravovacích návyků, kdy se střídají stavy přejídání až k prasknutí a následný pocit viny a držení hladovek. Po drastické (většinou dvou až třídenní) dietě dostaneš hlad a přejíš se a pak zase přijde pocit viny…a tak pořád dokola.
Na rozdíl od bulimie to ale neřešíš zvracením a průjmy, ale spíše se užíráš a nenávidíš sám/a sebe za to, že nedokážeš zhubnout.
Chorobné přejídání vede k nárůstu hmotnosti až do stádia obezity a těžké nadváhy. Jak roste hmotnost, roste i deprese a s depresí přijde přejídání. Tato nemoc je bludný kruh a jestli se obáváš, že jí můžeš trpět ty nebo někdo v tvém okolí, vyhledej dietologa nebo lékaře, který ti pomůže najít řešení – shodit přebytečná kila a depresivní stavy řešit jinak než pytlíkem brambůrků.
Občas se chorobně přejídám 🙂 "žravé nálady" jsou svině 😀 ale potom rozhodně nedržím 2-3 hladovku.. bych nevydžela x)
Tak to já po přežrání klidně 2-3 hod.cvičím a pak asi týden nic pořádně nejím…Já vím,že to je špatně ale…je to tu ale.Bud' prostě nejím nebo jím až hodně…Nebo se snažím ze sebe to jídlo co nejrychleji dostat…Je mi ze sebe na nic.:(
Chatoyant: tak to na to nejdeš moc dobře, ale nemusí ti být ze sebe na nic, hlavně se nevzdávej, přestaň se cpaním a papkej pravidelně a brzo přijdou první výsledky. Měj se rád/a a půjde to samo:) kdybys potřeboval/a pomoc, dole v menu je icq a mail ozvi se a proberem to;)
[3]: Tak jsem se přemluvila a napsala Ti na mail:)
Poslední dobou s tím mám téže docela problémy, ale už jsem si řekla že prostě NE, takže doufejme, že dostanu konečně rozum 🙂 i dkyž u mě je problém spíše v tom, že se přejídám večer, sním pomalu vše co uvidím….
Jo, přesně tohle mám… Už cca 5 let a ty následky jsou hrozný…
98kg (160cm), vysoký tlak, ani jeden kamarád a žádné chození do společnosti, protože se za sebe stydím..
Dva roky se snažím přestat.. Ne kruté diety, ale jednoduše zdravá výživa. Lepším se, naposled jsem jedla zdravě celých 20 dní a i cvičila, navíc -4kg, ale pak znovu.. depka, přežírání,žádné cvičení a jiné aktivity.. celé dny prosezené u počítače a pořád jídlo, jídlo, jídllo…
jsem obědnaná na září k psychologovi – měla jsem to udělat dávno…
psala jsem do anabell. Poslali mi zásady zdravé výživy a o psychice ani ťuk…
mám u sebe podezření na bipolární afektvní poruchu… je mi 17…
Jednou se to musí prolomit
[6]: držím ti palce, ten psycholog by ti pomoci měl, do anabell se zkus objednat osobně, na konzultaci, to by mohlo pomoci. Určitě to dobře dopadne! napadá mě kniha, co by ti mohla pomoci – Zbav se svých kil bolesti od Doreen Virtue. Více jsem ti napsala do e-mailu:)
Pomohlo mi přestat se s váhou stresovat… i když 85/165 je fakt dost. Z mé zkušenosti paradoxně větším problémem je období restrikce a odmítání (a já blbec tomu ještě dala spirituální rozměr, jakože půsty, očisty, vždycky teda dotažený, to se musím "pochlubit"), než přejídání, protože to – alespoň u mě – bylo pouze reakční. Holt mám na hladovění příliš silný pud sebezáchovy. Uvědomila jsem si, že se mám na takové psí kusy ve svým věku už příliš ráda, že zdraví a pohoda je přednější, než co o mě kdo říká a že se dál nemíním trápit hlady a raději se najím a budu jíst beze stresu a výčitek.
Jakmile jsem se přestala omezovat a smířila se vnitřně s tím, že než se naučím normálně jíst, asi ještě přiberu, najednou po nutkání se přejídat nebylo ani vidu, ani slechu. Spolehnout se na hlad bylo jednodušší, než jsem čekala, bránil mi v tom pouze strach. Oproti očekávání jsem ani nepřibrala, ale za ty tři měsíce i něco málo zhubla, je mi fajn, váha nelítá (a já si myslela, že pětikilové výkyvy jsou v rámci pár týdnů normální), najednou zažívám i radost z pohybu, co jsem nikdy neznala…
Akorát teď, když se cítím v pohodě, bych teda konečně ráda zkusila zodpovědně zhubnout, jenže se bojím, že jak se pokusím omezit, rozbliká se červená kontrolka, něco ve mě zpanikaří a budu tam, kde jsem byla… a tak nevím, co s tím, chtěla bych to už mít z krku a dělat, že se to nikdy nestalo.
Už to totiž asi chápu… Mám problém akceptovat bezmoc, kterou jsem v průběhu dětství zažívala, když jsem bývala vystavena intenzivní citové bolesti. Pořád je to problém, mám chuť představovat si, že to byla moje vina, protože tím pádem budu mít věci pod kontrolou. Selhala jsem, ale nebyla jsem bezmocná. Celkem fajn obchod, ne?
Od chvíle zvedomnění se problém zdá stále menší, ale lhala bych, kdybych řekla, že se vytratil. Jsou zde dvě protichůdné tendence. Snaha mít věci pod kontrolou poskytuje iluzi bezpečí, ale také napětí. A napětí volá po uvolnění, vyčerpává. Mívala jsem sebevražedné fantazie, prostě… konečně klid. Přestat bojovat. Vykašlat se na všechno nehledě na cenu. Odložit kontrolu. Přestat se omezovat…
Věc je ta, že už nejsem dítě. Jsem silnější, odolnější. Nikdy už nebudu vystavena takto nezvladatelným stavům prostě proto, že mám nástroje, kapacitu, zkušenost je v sobě zvládat a vyrovnat se s nimi. Nejsem vydána na milost někomu dalšímu, protože i kdyby někdo ovládnul mé tělo a já se nedokázala ubránit, má mysl je dost silná, aby se nenechala opanovat. Nepotřebuji mít věci pod striktní kontrolou, protože si přeci už umím poradit s tím, co mi život přinese. Ale přeci jen se ve skrytu bojím, že se pletu. Že se to může stát znovu, podlehnu a budu prosit a slibovat nehledě na svá přesvědčení, zpronevěřím se sama sobě jen aby to přestalo, ale ten člověk bude ve svém světě, stavu, který není jeho chyba protože je nemocný, stavu, který jsem tak hloupě vyprovokovala neuklizeným hrnkem a vůbec tím, jaká jsem. A bude toho tolik, že to nepůjde zvládnout… Pamatuju si ten náhlý klid uvnitř, jako když praskne bublina. Dívala jsem se zhora, napětí přestalo, necítila jsem nic, lhostejnost, jen trochu zima… a bylo dobře, ať se dělo cokoli. Druhý den jen pokrčení rameny a zdůvodnění nemocí. A za pár dní nanovo. Dnes bych tohle asi uměla zastavit, dokázala bych se tím nenechat strhnout. Nejspíš. Je ale lákavé, bezpečné, jednoduché vidět to jako svou vinu – když budu perfektní, nebudu dělat chyby, budu se zcela ovládat, nic takového se už nemůže stát. A v reakci tolik toužit po klidu a uvolnění, i kdyby to mělo znamenat smrt.
Dnes mám dost rozumu, síly, nadhledu, abych zvládla i mezní situace. Asi mi bude ještě chvíli trvat, než tomu zcela uvěřím, ačkoliv mám důkazy. Asi prozatím do diety nepůjdu, vidím, že je to stále příliš živé na to, abych se do toho dokázala znovu nezamotat. Aspoň vidím souvislosti, to je příjemná novinka.