Je to tak – povedlo se mi napsat další kapitolu!:) Optě patří k těm kratším, má jen něco kolem dvou a půl stránek, ale zato jsem se rozhodla vám ji naporcovat co nejdříve a tak se dnes dočkáte jedné části a už v neděli druhé:)
Možná se do příběhu zase ponořím „až po uši“ a začnu psát více, ale nebudu nic slibovat, však uvidíme, jak se to vyvrbí a kam mě příběh Blázince zase zanese…
Co už jste četli: Nebudu již shrnovat kompletní děj, kdo se k Blázinci dostal teprve teď, si jistě raději přečte přímo jednotlivé části, než rychlé shrnutí (učinit tak může zde). V posledním pokračování jsme odhalovali tajemství psychadelických Magdiných obrázků, které nenechali klidným ani pana primáře Nováčka a nakonec jsme se spolu s Magdou a Kájou šli podívat na tajuplný památník obětí velkého požáru nemocnice, na kterém se nachází fotka rozcuchaného bledého chlapce s dvojbarevnýma očima…
Vír se točil dokola a pomalu mizel v odpadní jímce. V kruhovitém pravidelném pohybu šuměl a bublal a Magdiny oči se na něj upíraly jako na jediný záchytný bod v celém Vesmíru. Ale jak se dá něčeho zachytit, když se to zběsile točí.
Zase zavrávorala a málem se zřítila na zeleně kachličkovanou podlahu, jako už asi podesáté v posledních pár minutách. Tarostlivé ruce ji ale včas zachytily a studená voda se jí rozstříkla po obličeji.
„Díky,“ zamumlala Magda a vděčně se opřela o Káju. Ta pomalu otočila kohoutkem a vír se párkrát ještě bublavě zatočil, než utichl.
„Jsi
v pohodě?“
v pohodě?“
Magda téměř neznatelně zavrtěla hlavou. Před očima se jí motaly důvěrně známí kulatí přátelé – rej svítivých bludiček, přecházejících do černoty nevědomí. „To je on,“ hlesla a svezla se po zdi do dřepu, aby na chvíli uklidnila rozbouřený žaludek a šílenou migrénu, která na ni udeřila v okamžiku, kdy se podívala na fotky na pomníčku.
Kája ji dovedla k zastrčenému koutku mezi pracovnami lékařů a ukázala jí něco, co Magda neočekávala ani v těch nejšílenějších snech. Žádné noční můry ji nepřipravily na to, co tam uvidí – tvář rozcuchaného bledého kluka, stejnou tvář, kterou vídá na nemocničních chodbách a která ji pronásleduje ve snech plných ohně.
„Proč jsem radši nechcípla,“ zamumlala tiše a ještě mokrýma rukama si znovu přejela obličej. „Stvůry, každonoční bdění, sakra, vždyť to nebylo nic proti tomu, co se děje teď!“ Po tvářích jí začaly stékat zoufalé slzy bezmoci. Nebyla zvyklá plakat, nebyla zvyklá si stěžovat, ale teď měla pocit, že je toho na ni moc. Poté, co tak tak vyvázne smrtce z pod kosy a konečně má pocit, že našla přátele a že má šanci zvítězit nad stvůrami, jí poznání, jak šeredně se mýlila, málem vyrazilo dech.
„Myslela jsem, myslela,“ vyrážela mezi vzlyky a Kája jí z rozšířenýma očima trpělivě naslouchala. „že už to mám za sebou, že vyhraju a že to bude dobrý, víš ten náš rozhovor, včera v noci, já…měla jsem naději, naději, kterou jsem necítila roky. Ale pak, to ráno a ten kluk a pak Bláha, dneska se toho stalo tolik, sakra, jak jsi věděla, že to bude on?“
„Nevěděla,“ odpovědi se nechce přes krk, ale musí ven. „Jen mě tam něco táhlo, vlastně si ani neuvědomuju, že bych ten památník kdy dřív viděla, jen jsem o něm možná něco zaslechla, nevím.“ Kája se odmlčela a upřela pohled na hnusnou zeleň koupelnových kachliček. Zhluboka se nadechla. „Magdi, mám pocit, že se nám ten kluk snaží něco říct, ty jsi vnímavější než já a tak ho vidíš, mě dokáže jen vnuknout nápad, ale tebe chce určitě někam dovést a něco ti říct, myslím si, že je to něco důležitýho.“
„Uhořel před víc než čtyřiceti lety, co nám tak může chtít říct? Viděla jsem už spoustu mrtvol a žádná nechtěla nic víc, než klid, pokoj a hezkou vzpomínku. Maximálně tak děsit a otravovat živý, mstít se jim za to, že tu ještě jsou a dýchají a můžou se radovat.“ Studené kachličky, zvuk kroků, chlad a mlha na zrcadle. Káje přeběhl mráz po zádech. „Ale sdělovat zprávy, ne to ne,“ Magda rezolutně zavrtěla hlavou a sklonila obličej do dlaní, které příjemně studily.
„Ale je to on?“
„Jo, to bezpochyby.“
„A všimla sis, že má něco, co se jen tak nevidí?“ Káje se sevřely vnitřnosti a modlila se, aby Magda nezvedla hlavu. Teď by ten pohled možná nevydržela. Ta ale dál zírala na spáry mezi kachličkami, jako by se z nich snažila vyčíst odpověď.
„Měl dvojbarevný oči, chápeš to? Na té černobílé fotce se to dá jen těžko odhadnout, ale jedno měl stoprocentně tmavší než druhý. Chápeš to? Máte něco společnýho. A určitě proto se tě snaží zkontaktovat. Magdi, musíme s tím něco udělat.“
„A co prosím tě?“ Teď Magda oči zvedla. Byly zarudlé od pláče, ale plné ohně a odhodlání. Už ne zoufalství, jako před pár okamžiky, kdy omdlévala nad umyvadlem. „Musíme čekat, čekat a naslouchat mu. Nic víc zatím udělat nemůžeme.“
Kája se usmála. „Můžeme. Slíbila jsem, že tě budu učit. A taky to udělám.“
Když se obě dívky zvedaly na nohy, přeslechly zabublání vycházející z hlubin toalety, které jako by jejich slova s výsměchem stvrzovalo.
Čím to je, že napíšeš jen "pár vět" a se už zase těším na pokračování?
Každopádně jsem rád, že jsi to nevzdala a píšeš dál!
Neskutečně si mě potěšila! Už se těším na ten nedělní 🙂
Skvělé 🙂 Už jsem si říkala jestli ještě budeš pokračovat.
Těším se na ten další…
Super… konečně to začínám trochu chápat 🙂 jsem zvědavá jak se to vyvrbí, doufám, že v tomhle příběhu budeš brzo pokračovat 🙂
Juchů 🙂 Vždycky mě udělá radost další díl 🙂 Takže se těším na pokračování…
Jo s tím novým blogem, myslím, že je to naposled 😀
pokračuj:)