Blázinec: Kapitola VI. (2/2)

Publikováno Od LumennKategorie:Pracovní název: Blázinec...
Neříkejte mi to, já vím. Už jste ani nedoufali. Přiznám se, že já taky. Už jste všechno zapomněli. Já taky chvilku osvěžovala. A pak to přišlo. Pomalu, ale jistě jsem položila prsty na klávesnici a napsala jednu stránku.
Já vím, není to moc, ale stačilo to na to, abych mohla zveřejnit další část.
Neslibuju, že to dokončím a ani netvrdím, že s Blázincem končím. Tohle dílo si ale natolik žije svým vlastním životem, že za něj nijak nemohu ručit.
Šestá kapitola se rozrostla zase o další kousek a bílý zamřížovaný svět Blázince se zase o kousek zvětšil…
Co už jste četli: Nebudu již shrnovat kompletní děj, kdo se k Blázinci dostal teprve teď, si jistě raději přečte přímo jednotlivé části, než rychlé shrnutí (učinit tak může zde). Naposledy jsme se podívali za Magdou na otravnou pracovní terapii a sledovali, jak kreslí. A že to nebyly jen tak ledajaké obrázky, se přesvědčíte na následujících řádcích.
„Pan Šťástka jako obvykle nedělal nic. A slečna Jurníčková nakreslila tohle,“ malá brýlatá sestra se natáhla přes široký stůl v primářově pracovně a podala mu do ruky béžovou složku. Trochu přitom balancovala na špičkách, až jí sjely brejličky, protože stůl byl opravdu široký a ona opravdu drobná.
Primář Nováček rozevřel složku a zamyšleně si prohlédl oba výkresy. U druhého výjevu sebou neznatelně škubl. Plameny pohlcující šedavou budovu a v té rudé záplavě se mihotají dvě postavy – zelenomodrá a žlutooranžová, jedna s křídly, druhá bez. „Děkuji,“ řekl lehce přiškrceným hlasem a zdánlivě bez zájmu odložil složku s oběma obrázky na stůl. „Můžete jít, sestři.“
Oslovená lehce kývla hlavou a tiše se vytratila na chodbu. Primář jí téměř nevěnoval pozornost.
Zamyšleně vytáhl z krabičky cigaretu (poslední, sakra, zas budu muset do kantýny!) a připálil si. Pak znovu otevřel složku a zamyšleně si prohlížel oba obrázky ještě jednou, mnohem pečlivěji než prve. Musel uznat, že ta holka má talent. Jak vyfukoval kouř, obrazy získaly na dynamičnosti, jako by se plameny vskutku hýbaly, jako by se nad šedavou zdí vznášela oblaka prachu. Jen anděl i obě postavy na druhém obraze (držely se za ruce) zůstali statičtí, mimo běh času, mimo všechno, bezčasí, nad věcí. Čím déle se na ně díval, tím víc měl pocit, že do obrazů nepatří, že z nich musí každou chvíli zmizet. Upíral na ně svá malá, v tučném obličeji skrytá očka a rychle potahoval z cigarety.
V místnosti se náhle oteplilo. V uších se primářovi ozýval hukot ohně. Jako zhypnotizovaný se díval, jak se kreslená budova přibližuje a nabývá na reálných obrysech. Vstoupil do ní oknem. Ocitl se v pokoji, ohnivé peklo řvalo přímo kolem něj. Na čele se mu perlily krůpěje potu, žár byl téměř nesnesitelný. Mnohem nesnesitelnější však byl ten křik, kvílivý jekot nejhlubší agonie. Nováček ucítil pach spáleného masa, ale přes clonu kouře nebylo nic vidět. Zamával rukama, aby kouř rozehnal, ale místo toho jen rozvířil oblaka popela, který mu ihned vlétl do nosu a očí. Rozkašlal se.
Neartikulovaný jekot se změnil ve sled slov. Nerozuměl jim. Jen cítil, jak se mu ženou skrz ušní bubínky, hrozíce je protrhnout, zraňovaly ho, způsobovaly mu bolest, tryskající z jeho nitra, jakoby tam byla odjakživa. Na ruku mu dopadl kus hořící látky, asi záclony nebo erárního prostěradla. Slyšel sám sebe řvát bolestí.
„Pane doktore?“
Oheň se rozplynul jako obláček modravého dýmu, do nějž se opře vítr. Křik ustal, nesnesitelné vedro se vrátilo na optimálních dvacet stupňů. Jen bolest na ruce zůstala.
„Co je?“ primář se utrhl na sestru více než chtěl a urychleně si otřepával rudý popel z popáleného zápěstí. „Kruci, ženská, lekl jsem se vás a teď, no podívejte, co jste udělala!“
Mladá blondýnka si v omluvném gestu zakryla pusu. Viděla to v nějakém seriálu a teď jí to přišlo celkem vhodné použít. „Nezlobte se, já se jen chtěla zeptat, jestli přijdete na oběd do jídelny nebo to budete chtít přinést sem. Promiňte.“
„Hned přijdu,“ zamručel Nováček a upřeně se díval na obrázky na stole, čímž dal sestře jasně najevo, že už se jí dál nebude věnovat. S pořád doširoka otevřenýma modrýma očima za sebou tichounce zavřela dveře a její vzdalující se kroky klapaly v chodbě. Cítila se provinile, ale přesto si byla téměř jistá, že zaslechla lékařův bolestivý řev ještě okamžik před tím, než vstoupila do pracovny.
„Helčo, kde sakra seš, potřebujem pomoct s nalíváním polívky, tak ať už jsi v kuchyni!“ příkazy staniční sestry byly přísné a nesnesly odkladu a tak byla příhoda v primářově pracovně zapomenuta dříve, než se nad ní mohla blonďatá sestřička Helenka pořádně zamyslet.
Primář Nováček si ještě chvíli nervózně měřil obrázky své nové pacientky. Realistická a děsivá vidina, kterou před okamžikem vyvolaly, však byla natolik šílená pro jeho racionálně uvažující mozek, že se ji z něj rozhodl raději úplně vytěsnit. Když se studeným kapesníkem na ruce vcházel do jídelny, byl si na devadesát procent jistý, že nad Magdinými obrazy na chvíli usnul a díky této neopatrnosti skončil horký popel z cigarety na jeho ruce, místo v popelníku. Když si sedal ke stolu, věřil tomu už úplně.
Ticho u stolu anoretiček by se dalo krájet a potom mazat na chleba. Kdo ví, třeba by se tím dala vyléčit i jejich nemoc. Magda počítala puntíky na talíři a její zuby se už asi po sté nořily do tuhé hmoty, která měla být vepřovým ptáčkem. Kájiny zuby se nenořily do ničeho, zírala na talíř, jako by ji uhranul a bezmyšlenkovitě přesouvala zrnka rýže z jedné strany talíře na druhou. Jako počítání oveček, když jsem byla ještě malá, jedna ovečka, druhá ovečka, jedna rýže, druhá rýže, počítali jsme je s mamkou… rychle utnula sled myšlenek. Kolem stolku procházela sestra a tak si rychle nacpala do pusy plnou lžíci rýže a stejně bezmyšlenkovitě, jako ji předtím počítala,
ji teď drtila mezi zuby.
Škvrně už měla svoji porci téměř dojezenou a po očku sledovala Nikolu, která si nenápadně cpala kousky masa do kapsy od mikiny a žvýkala jen suchou rýži, zbavenou mastné šťávy z vepřového.
Ticho u stolu by se dalo krájet. A možná i mazat na chleba. Ale vydrželo jen do okamžiku, kdy do místnosti vešel jako velká voda primář s namočeným kapesníkem na ruce. Pohyboval rty a ke čtyřem dívkám se donesly útržky slov „ku…rdele…se na to…“.
Magda zvedla hlavu, aby se podívala, nad čím primář hartusí a (ačkoli to bylo v jejím případě téměř nemožné) zbledla. Ruka s nabranou lžící se jí nekontrolovatelně roztřásla, až se zrníčka
rozeskákala po stole. Jedna rýže, dvě rýže…
Kája se po ní vyděšeně podívala. V očích rozdílné barvy se na okamžik mihlo něco, co vypadalo jako záblesk ohně a pak to zhaslo, až zbyly jen řeřavé uhlíky. Nakonec i ty zčernaly a rozpadly se a Magda, která po celou tu dobu nedýchala, chrčivě zalapala po dechu. Pak se prudce zvedla od stolu a jako ve snách se potácela pryč z jídelny.
Sestra konající dozor byla v ten okamžik zády a když se otočila, viděla jen Magdiny záda, mizející mezi futry. „Udělalo se jí špatně,“ vyhrkla Kája na její tázavý pohled. „Půjdu za ní.“
S omluvným výrazem si nacpala plnou pusu rýže, do ruky popadla závitek a vyběhla na chodbu.
„Ho-he-hehe?“ pár zrnek rýže vylétlo Káje z pusy, zatančilo aerodynamický tanec a dopadlo na linoleum. Kája chvíli zběsile žvýkala, polkla a znovu promluvila, tentokrát srozumitelněji: „Co se děje?“
„Nevím,“ Magda seděla na posteli, rukama si objímala kolena a nehybně zírala z okna. „Co jsem tu, přestala jsem vídat stvůry. Ale mám dojem, že ten, koho jsem tu už dvakrát zahlídla, je ještě horší. Nechce mi ublížit tak, jako oni, vlastně si mě vůbec nevšímá, ale…děsí mě, děsí mě víc, než cokoli, co jsem kdy viděla,“ představa asfaltové nestvůry probublá mozkem a zmizí v odpadní rouře „a je všude kolem nás, sleduje nás, jako by byl ve zdech, za okny, přímo v nás. Nevím, kdo to je a nevím, co chce, ale už mi z něho pomalu ale jistě začíná hrabat.“
Studená ruka přejela Káje po zátylku. Záchody, pocit, že cítí ducha, to vše zapadá do sebe. Náhle měla pocit, že ji něco napadlo, ale myšlenka jí uniká jako kluzký had, kluzký had z odpadní roury. Mrská a svíjí se, mizí v nenávratných hlubinách podvědomí a když už měla Kája dojem, že je nenávratně pryč, ji najednou zachytí.
„Na chodbě je něco, co bych ti chtěla ukázat,“ Kája vlastně ani nevěděla, proč to řekla. Nevěděla, jak se jí to ocitlo v mysli, ale teď, když se tam ta malá fotografie objevila, už ji nemohla vyhnat ven.
„A co?“ Magda se na ni nechápavě zadívala a v v břiše se jí objevila tatáž studená ruka, jaká před chvíli hladila Kájin krk.
Kájin pohled se zaleskne, když přejede po okenním skle, sklouzne po něm na bílou zeď a pomalu se přesune na podobně bílý Magdin obličej z rozšířenýma očima. Ledová ruka stiskne. „Uvidíš,“ řekne pomalu a vykročí na chodbu. K místu mezi dvěma pracovnami lékařů, kde na zdi visí malý památníček obětí požáru nemocnice v šedesátém třetím. K fotce kluka s rozcuchanýma tmavými vlasy a dvojbarevnýma očima.

Lumenn

11 komentáře “Blázinec: Kapitola VI. (2/2)”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.