Blázinec: Kapitola VI. (1/?)

Ajaj, to jsem přehnala, čekat skoro měsíc se asi nikomu z vás moc nechtělo. Omluvuji se, vážení a snad to teď bude lepší. I když… mám před vámi náskok jen půl kapitoly, tak mám vskutku co dohánět…
Co už jste četli: Nebudu již shrnovat kompletní děj, kdo se k Blázinci dostal teprve teď si je jistě raději přečte přímo jednotlivé části, než rychlé shrnutí (učinit tak může zde).
Připomenu tedy jen poslední nejdůležitější momenty. Tím je bezesporu Magdina návštěva u doktora Bláhy, která skončí zvláštní vidinou, kdy Magda mladému lékaři za pomoci modravého světla otevírá oči. Vyděšená a zároveň fascinovaná svými schopnostmi pak touží vyzkoušet, co v ní ještě dřímá. Že to není úplně dobrý nápad zjistí v zápětí – vyhozené pojistky a kouřící zásuvky mluví jasně…
Co se v Magdě ještě skrývá? A kdo je tajemný hubený kluk, který se potuluje po oddělení jen před Magdinýma očima? Proč ho nevidí také magickými schopnostmi nadaná Kája? A nebo ho zavnímala v okamžiku, kdy se ocitla sama na toaletách, vyděšená chladem a tichými kroky za dveřmi kabinky, za nimiž nikdo nestál?

Magda si odhodila pramen vlasů z čela a odsunula papír dál od sebe, aby si mohla prohlédnout své dílo z větší dálky. Nebylo na něm moc barev, vlastně skoro žádné. Za šedivými zdmi se skrývala ještě šedivější budova a za ní? Šedá obloha s šedými mraky a šedočernými siluetami ptáků. Koho by napadlo, že má šedá tolik odstínů.
Magda se zase sklonila nad výkres. Už ho měla skoro hotový, zbývalo jen zaplnit největší plochu obrazu – vysokou zeď, která byla ještě z půlky nevybarvená. Jala se uhlem dokreslovat praskliny a odrolenou omítku, když se zadrhla a upřeně se zadívala na obraz. Vprostřed zdi zbýval poslední kousek volného místa, který vzdáleně připomínal lidskou postavu. Magda vzala bezmyšlenkovitě do rukou modrý pastel a několika tahy načrtla obrys postavy, která jakoby byla celá z modravé záře. Na okamžik nechala ruku s pastelem ztuhnout nad papírem, jako sokola, který se odhodlává k letu střemhlav, a pak dvěma rychlými tahy dokreslila obrysy křídel. Postupně stínovala a přidávala další a další odstíny modré, až se před šedivou budovou zjevil anděl.
Projela jí zima. Položila pastel do krabičky a s ulehčeným vydechnutím se opřela o tvrdé, dřevěné opěradlo oprýskané židle.
„Copak to je?“ klid dlouho nevydržel. Všetečná a vlezlá sestra z pracovních terapií se zjevila Magdě za zády a s brejličkami nasazenými na špici nosu si počala prohlížet její právě dokončený obraz.
Magda zírala na modrá andělova křídla a mlčela. Ostatně od rána nedělala nic jiného – od chvíle, co Kája vyšla ze záchodů o tři odstíny bledší, než obvykle, mlčely všechny. To, co se stalo v pokoji je všechny nějak zasáhlo a tak i jindy užvaněná Nikola strávila celou vizitu v ponurém mlčení. Možná zjistila, že dekorace linolea, které na chodbě oddělení P-33 straší už minimálně od sedmdesátých let, kdy budovu psychiatrie postavili, je vlastně nebetyčně zajímavá. A možná jen pár chvil svého povrchního života věnovala přemýšlení, zda přece jen neexistuje něco mezi nebem a zemí. Magdě to koneckonců bylo jedno, víc ji zajímalo, co Kája zažila na WC. Ale dřív, než mohla mlčení čtveřice na chodbě přerušit, přirachotil se vozík a primář Nováček se jal hlučně a arogantně vysvětlovat, že: „Manipulace se zásuvkami je přísně zakázaná a jestli zjistím, že některá z vás,“ (v tu chvíli zahrozil potem lesknoucím se prstem k dívkám z pokoje číslo šest) „si zapojovala kulmu nebo fén, tak vám všem zakážu vycházky i návštěvy !“
Ale i přes veškerý důraz se jeho hlas se v chodbě rozléhal nějak dutě, jako by si i jeho velké ego v bílém plášti připadalo pod tíhou událostí poněkud zvadlé.
Vizita se tedy smrskla na pár výhružných zatřepání ukazovákem a otázku, jestli „slečny něco nepotřebují“. To se zeptal doktor Bláha, nos zabořený v papírech. Celou dobu vizity od nich nevzhlédl a když slečny nic nepotřebovaly, což daly najevo mlčením, které se již v chodbě pomalu stávalo folklórem, odhrkala celá eskadra lékařů do pokoje číslo pět.
Prásknutí dveří si Magda vybavila ještě teď, koneckonců byl to nejhlasitější zvuk jaký se toho rána na oddělení ozval. Od hrůzostrašných výbuchů zásuvek měla pocit, jako by se všechno krčilo a našlapovalo po špičkách v tušení něčeho neblahého. Nejradši by z plných plic zařvala: „Za to můžu já, tak už dejte do prdele pokoj!“, ale i její vlastní hrdlo bylo stažené a vlastně ona celá se choulila stejně jako lidé i věci na oddělení. Něco viselo ve vzduchu a to zrovna Magda neměla na mysli obrovské zářící slunce, které na ni neustále dohlíželo (cítila jeho přítomnost) a které tu a tam spatřila koutkem oka. To něco bylo mnohem zlověstnější a očazené zdi byli proti tomu jako pád kostky cukru do kafe proti tsunami.
Zase jí přejel mráz po zádech a jen napůl přítomně sledovala, jak sestra pokládá šedomodrý obraz zpět na stůl a pomalu odchází k ostatním pacientům.
Magda byla na pracovní terapii jedna z nejmladších. Vlastně z jejich oddělení tam docházel jen zachmuřený Honza, který vytrvale bojkotoval školní docházku tím, že celé dopoledne mlčel a koukal z okna, až ho přesunuli na pracovní terapie. Což nebylo o moc lepší, protože ty bojkotoval stejně usilovným nicneděláním s jediným rozdílem – tady si ho nikdo nevšímal, zato učitelka v místní škole z něj málem několikrát změnila stav ze zaměstnance na pacienta.
Seděl u nejzastrčenějšího stolku v rohu (kam si původně chtěla sednou Magda), zatímco ji sestra posadila přímo do středu velké místnosti, kde se kolem velkého pracovního stolu tísnilo přes dvacet pacientů ze všech oddělení léčebny. Magda se raději věnovala jen svým papírům a pastelům a kolem sebe se moc nedívala.
Z lidí měla strach a rychlé sblížení s Kájou a svým způsobem i s Denčou byl u ní spíš zázrak, než pravidlo. I když by ji s pacienty psychiatrie mělo pojit (a pojilo) leccos, vrásčité tváře důchodců s depresemi, smrdutý dech alkoholiků, trhané pohyby feťáků a prázdné pohledy schizofreniků ji děsily a mátly zároveň. Probouzely v ní vzpomínky a kladly spoustu otázek. ,Kdo z nich pije, aby je neviděl? Kdo z nich žije v ustavičném strachu před jejich mocí? Kdo je šílený a kdo prozřel?‘
A tak místo aby se rozhlížela kolem, zírala Magda jen na právě dokončený obrázek a mlčela, stejně jako mlčeli všichni kolem. Ozývalo se jen šustění látek a svistivý pohyb nití, jak ti šikovnější z pacientů vytvářeli postavičky a zvířátka, a věčné klapání nůžek, to jak ti méně šikovní stříhali molitan na drobné kostičky, jimiž se pak naplní bříška medvídků, pejsků a panenek s velkými knoflíky na šatech. Zpoza zpola zavřených dveří sesterny (v tomto případě spíš kumbálu na nářadí a skladu materiálu) znělo rádio, ale bylo natolik ztlumené, že se ocitalo na okraji pozornosti jako stálý šum, který uspává.
Magdu taky uspávalo a v duchu poháněla hodiny na stěně, aby už bylo poledne a ona mohla z téhle šílené rádobyterapie vypadnout. Nechápala komu tohle cvakavé šumivé ticho může prospět. Raději by seděla ve škole a zírala do učebnic pod dohledem kvalifikované psycholožky-učitelky, ale rodiče jí ještě nedonesli žádné školní pomůcky a tak ji primář prozatím poslal sem.
Mrkla na hodiny. Velká ručička právě předehnala malou, třesoucí se na jedenáctce, a pádila dál. Ještě hodinu! Magda zvedla oči v sloup a pak se vrátila pohledem k před chvílí dokončenému obrázku. Jak přejížděla očima přes prázdný papír, ležící hned vedle, na mžiknutí oka se jí zdálo, že na něm zahlédla nějaký výjev. Pomalu vzala do ruky pastel a natáhla se po prázdné bílé stránce. Chvíli se na ni dívala a bělost papíru na ni křičela, aby si pospíšila a zbavila ji její nevinnosti.
Pomalu se podívala na krvavě rudý pastel ve svých prstech a pak už se jí ruka sama rozběhla po výkresu.

12 komentáře “Blázinec: Kapitola VI. (1/?)

  1. Ah a ten tajemný hubený kluk pořád nikde 😀 Už bych chtěla rozlousknout tuhle záhadu 🙂 Fajn si po tak dlouhé době přečíst pokračování, celkem to chybělo 😉

  2. Je to hloupé, ale ilustrace by se nenašly? 😀
    Ne, že by nějak chyběly – popisuješ to dokonale, ale ten Magdin obrázek bych si rád prohlídnul pečlivěji…

  3. [4]: Kreslit taky neumím a navíc by to nebylo od toho správného autora. Přecejen ty víš nejlíp, jak ten obraz vypadal, protože je ve světě, který jsi vytvořila ty ;o)
    Ovšem těším se na další část a ještě víc na to, až knihu vydáš a budu si ji moct koupit u nís v knihkupectví… Vím, že to jednou uděláš :o)

  4. Koukám, že zásek ve psaní mají v posledních týdnech všichni autoři, ale když pak přidají další kapitolu, je jeden rád, že si počkal. Popis toho obrazu je nezapomenutelný a popis vizity taktéž. 🙂

  5. jak ty ses na tom s psanim tak ja se ctenim, ale ted sem to vsechno konecne dohnala a muzu rict, zes nezklamala, tvoje povidky dokazou dokonale vtahnout do deje a vsechno dokazes tak bravurne popsat ze to ty ilustrace ani nepotrebuje a to nemluvim o tom, ze co se deje tyce  prijdes pokazde s necim originalnim a napinavym, ze by jen negramotnej ignorant dokazal necist dal a dal a netesit se na dalsi dil:)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.