Co už jste četli: Magda, hubená dívka s jedním okem modrým a druhým hnědm vídá každou noc bytosti temnot, což ji dovede až pokusu o sebevraždu. Po něm skončí na psychiatrii, kde se nejprve cítí osaměle, načež zjišťuje, že ačkoli se toho celý život děsila, vše zlé je k něčemu dobré. Vše ale není úplně v pořádku – nejenže Magda vyvolává v primáři Nováčkovi i vrchní sestře vzpomínky na tajemného dávného pacienta léčebny, zároveň z ní mají i trochu strach a nevědí, co si o ní myslet. Navíc Magdu v noci opět navštíví stvůry – a rovnou místní odporná slizká věc, shromažďující duše lidí. Kupodivu jí pomůže její spolubydlící – anoretička Kája, dívka, která skrývá více, než Magda tušila. Po noční příhodě Magda poprvé po mnoha letech klidně spí. No, klidně…
Ve snech ji sužují scény s požárem a nakonec, ačkoli to zatím netuší, se poprvé setká i s hlavním aktérem těchto scén – chlapcem, který je jí podobný jak vzhledem, tak i tím, co se v něm skrývá. Ale proč jej vídá jen ona? Chce jí snad něco naznačit? Kromě primáře Nováčka totiž vzbuzuje i podivné pocity v mladém lékaři Bláhovi, který je poznamenám nejen svou minulostí, ale i jménem, skrývajícím velkou moc…
Všechny předcházející části si můžete přečíst, kliknete-li na název tohoto příběhu na pokračování (Pracovní název: Blázinec) hned pod názvem této kapitoly.
„Gabriel? Zvláštní jméno,“ pronesla Magda, když se za ní zavřely dveře lékařovy pracovny.
„Cože? Jak…“ zarazil se lékař při cestě ke stolu, než mu došlo, že si ho dívka přečetla z diplomů a osvědčení visících na zdi. „Ach, ano, rodičům se asi líbily biblické mýty o andělech,“ zasmál se nuceně a zasedl za stůl.
Bylo brzy ráno a primář Nováček obvykle nechodil na oddělení dříve než v devět. Doktor Bláha měl tedy dost času si s dívkou promluvit a to i přesto, že k tomu od vedoucího oddělení nedostal svolení. Ba dokonce si primář vzal domů její složku a řekl, že dokud tento případ sám neprostuduje, nikdo nebude navrhovat žádnou léčbu, vyšetření ani terapii.
A teď tu Gabriel Bláha seděl proti ní v pohodlném vypolstrovaném křesle, zatímco dívka se tísnila na otáčecí židli od počítače a nervózně těkala očima po místnosti. Na co se jí vlastně chtěl zeptat? Včera mlčela a kouřila jednu za druhou, modro-hnědý pohled upřený do prázdna, dnes nevypadala o moc jinak.
„Můžu?“ natáhla Magda tázavě ruku po krabičce s cigaretami na jeho stole. „Mám svoje v pokoji a…“
Nedokončila větu. Mladý lékař kývl a sledoval jak si dívka zapaluje cigaretu a vyfukuje kouř ke stropu. Ticho v místnosti bylo jiné než předešlého dne, místo aby dusilo a zalézalo do hrdel jako vata namočená v džusu (oblíbené jídlo anoretiček, napadlo by doktora Bláhu, kdyby nad tím přemýšlel), líně se protahovalo jako vrnící kočka a jeho vrnění příjemně mrazilo v zátylku.
„Takže, Magdaleno, vy jste k nám přišla včera,“ začal doktor Bláha konverzaci, než si uvědomil, že ani nedrží v ruce blok a tužku, svou obvyklou rekvizitu. Byl z té dívky nervózní, naplňovala ho neklidem, strachem a zároveň jakousi zvláštní touhou, kterou nikdy k žádné pacientce nepocítil.
A hlavně se mu o ní v noci zdálo. Vždyť právě proto tu s ní teď sedí v pracovně naplněné kouřem a tichem a plácá páté přes deváté, jen aby jí položil otázku, jež ho nejvíc pálila: ,Proč? Proč se mi o tobě zdálo? Proč jsem tě v tom snu znal už roky, seděli jsme v něm v chodbě na oddělení a objímali se v slzách? Proč jsi ode mě utíkala a já za tebou volal, že tě miluju a nikdy tě nenechám umřít?‘
Gabriel se natáhl po krabičce a také si bezmyšlenkovitě zapálil. Kouření ho uklidňovalo, už od dob, kdy jako šestnáctiletý kluk seděl v podobné situaci jako Magda před svým ošetřujícím lékařem a snažil se vymyslet, co mu připomíná inkoustová skvrna jiného než krev, střeva a smrtící objetí. Tehdy nechtěl žít, tehdy cítil hroznou prázdnotu, bolest a strach a vídal věci, na něž už si dnes nemohl vzpomenout, jediné, co věděl je, že se jich bál, že se jich natolik bál, že skočil z pátého patra a zlomil si obě nohy, naštípl pánev a pošramotil ego.
Tuny prášků ho vyléčily, malé bílé náhražky radosti mu zase vrátily normální rozum a on se rozhodl, že malým vyděšeným puberťákům bude pomáhat. Ideály ale zmizely a rutina na oddělení se mu vryla pod kůži zatraceně rychle. Instinktivně sevřel v ruce tubu diazepamu, kterou pro všechny případy nosil v kapse – pro pacienty, ale většinou hlavně sám pro sebe.
„Včera,“ kývla Magda a oklepala cigaretu do z půlky plného popelníku na stole. Gabriel sledoval ten úkon, jako by ho viděl poprvé – sprška ještě horkého, narudlého popela dopadá na šedivou mrtvou hromádku v popelníku, aby za pár mžiknutí oka také zešedla a zemřela. V mysli mu vířily myšlenky stejně ponuré a zároveň hořící jako popel, když tu si náhle uvědomil že Magda promluvila.
Přímo ten okamžik propásl, ale teď mu mozek reprodukoval stále dokola první slovo, které od dívky slyšel. Vlastně ne první, uvědomil si a vzpomněl si na včerejší sezení v primářově pracovně, kde Magda nakřáplým, unaveným hlasem řekla: „Nemůžete mi nijak pomoct.“
A on jí strašně pomoci chtěl.
„Aha, ano, jistě, včera,“ doktor Bláha se do svých myšlenek zaplétal stále víc. Najednou mu došly otázky, ta všetečná zbraň všech zpytovačů duše v bílém plášti. Tváří tvář téhle hubené, sotva dospělé holce, mu každá z těch frázovitých otázek přišla úplně nesmyslná. Byl nervózní jako v ten den před nějakými patnácti lety, kdy seděl na Magdině místě a zoufale se snažil myslet na květiny a stromy a na školu a kamarády a ne na černou asfaltovitou věc, která po něm v noci šmátrala svými chapadly. Po zádech mu přejel mráz a on se instinktivně otřásl.
Magda znovu oklepala popel a pár zrníček se rozletělo po místnosti. Aniž by to oba – pacientka i lékař, dívka i muž – věděli, jejich oči se upřely na stejné zrnko a sledovali je až než se sneslo na prošlapaný hnědý koberec.
Magda pozorovala malá šedohnědá zrníčka, snášející se k zemi a kromě pravidelného potahování z cigarety se snažila nemyslet na nic. Moc jí to nešlo. Pořád na sobě cítila pohled doktora Bláhy a neustále se ptala sama sebe, co po ní může chtít. Je to nějaký lékařský trik?
Instinktivně tušila, že ne. Že tady nejde o její léčbu a že jediný, kdo v této místnosti léčbu chce a potřebuje je Gabriel Bláha. Najednou, aniž by věděla proč, přivřela oči a zadívala se zpod sklopených víček na lékařovu tvář. Nejdříve viděla jen mladého muže, s hlubokýma, světle modrýma očima a unavenou tváří porostlou několikadenním strništěm, ale pak se obraz začal rozmazávat a měnit. Kolem tváře se mu roztančila barevná světélka, bílá, zelená a modrá a z těchto barev se vytvořil obraz jeho obličeje. Oči zůstaly modré, ale jeho tvář získala zelený nádech s třpytivě bílou aureolou. Nejprve se zdálo, že kromě změny barevného spektra se Magda dívá do úplně stejné tváře jako před okamžikem, když doktor Bláha zvedl hlavu a Magda si uvědomila, že jeho oči jsou slepé, jakoby potažené tmavým zákalem, který nedovoluje vidět víc, než běžně považujeme za reálné.
A Magdě se náhle zdálo jako nejpřirozenější věc na světě vzít zákal a sloupnout ho z lékařových očí. V tu chvíli z nich vytrysklo modré světlo a zalilo celou místnost. Magda sebou cukla a svět se zatočil. Cigareta jí vypadla z prstů, hořící konec vyletěl pryč. Ještě doutnající cigareta se snesla na zem, kde uhasla. Málem by ji následovala, když ji zachytily Gabrielovy ruce a lékař si ji opřel o bílý plášť.
„Magdo, jste v pořádku? Magdo, není ti nic?“ Jemně ji pleskal po tvářích a Magda jen neochotně otevírala unavené oči. Zničehonic na ni padla hrozná slabost, ruce se jí klepaly jako stařence a udržet otevřená víčka se zdálo jako největší námaha pod sluncem.
„Ne, ne, jsem v pořádku, děkuju, já jen…potřebuju trochu vody,“ vysoukala ze sebe Magda a oběma rukama se opřela o stůl, čímž se nenápadně vymanila z lékařovy náruče. Gabrielův dotek byl zprvu příjemný, ale teď se zdál jaksi nepatřičný, zakázaný. Rozklepanýma rukama pevně svírala stůl a pozorovala dohasínající chuchvalec popela kousek od mrtvého pahýlu cigarety. ,Když duše opustí tělo, nastává smrt,‘ vytanulo jí na mysli.
Doktor Bláha stál bezradně vprostřed místnosti s náhle prázdnou náručí. Jako smrt bledá Magda ztěžka dýchala a opírala se o stůl. Vodu, chtěla vodu krucinál! Rychle přiskočil k umyvadlu a natočil plnou sklenici.
„Už jste v pořádku? Co se stalo?“ položil před ni sklenici vody a sledoval, jak ji bere do vyhublých promodralých prstů a hltavě pije.
Položila sklenici a zamrkala. „To nic, jen se mi udělalo nějak špatně, asi se mi zhoupl tlak,“ pokusila se o úsměv, ale místo toho jen nadzvedla levý koutek, jako by se ušklíbala bolestí.
„Magdo, víte…,“začal a náhle nevěděl jak pokračovat. Okamžik před tím, než se Magda začala kácet se mu zdálo, jako by místností projel elektrický výboj. Chlupy na zátylku se mu zježily a na chvíli viděl i modravý záblesk. Ale venku nebyla bouře a po své ranní dávce diazepamu mohl vyloučit i halucinace. Co to tedy bylo?
„Víte, vy jste pobytem na jednotce intenzivní péče a koneckonců i svou konstitucí velmi slabá a měla byste chodit na toaletu i kamkoli po oddělení se sestřičkou nebo s některou ze spolupacientek, víte, kdyby se vám znovu udělalo špatně, mohla byste se hlavou uhodit o zeď nebo topení a to by nebylo dobré.“ Sakra, co to plácám?
„To je všechno, co jste mi chtěl říct?“ Magda se konečně jakž takž vzpamatovala, ruce přešly z agonické třesavky k běžnému neurotickému klepání a černorudá kola, která viděla jen ona, už netančila po místnosti tak zběsile.
„Ne…,“ začal Gabriel větu a opět nevěděl, jak pokračovat. Ten sen, ten záblesk, všechny ty vzpomínky, doutnající popel, vířilo mu to v hlavě jedno přes druhé a že pevně v ruce svírá krabičku diazepamu už mu přestávalo pomáhat. „Vlastně ano, ano,“ dokončil. „Můžete jít, mám vás doprovodit na pokoj nebo zavolat sestru?“ Až když to vyslovil si uvědomil, že právě Magdě nakázal chodit v doprovodu a teď jí zase dává na výběr.
Ona si toho všimla a znovu pozvedla levý koutek. Teď už to nevypadalo tak bolestně, vlastně to bylo docela upřímné. „Ne, díky, je to jen přes chodbu, já dojdu. Zatím se mějte hezky,“ pomalu se zvedla od stolu a trochu nejistě zamířila ke dveřím.
Když v nich její hubená postava zmizela a zvuk kliky dozněl v obvyklé nemocniční ozvěně, vytáhl Gabriel Bláha z kapsy krabičku diazepamu a bezmyšlenkovitě si jeden prášek vysypal na dlaň. Chvíli na něj zíral a pak, aniž by to byl schopen rozumně vysvětlit, ho i s celou krabičkou vyhodil do koše. Pak si zapálil cigaretu a nepřítomný pohled upřel ven z okna.
Blázinec už se pěkně rozjíždí, takže prosím komentujte, kritizujte, pište výtky a připomínky a ne jen, že se těšíte na další díl. Zatím mám napsanou jen půlku páté kapitoly, je zoufale málo času, ale příběh se posunuje dál, tak se snad příští týden v pravidelném čase dočkáte:) Už je to jak seriál:)
povedený příběh! 😉
Myslím že dobře popsaná scéna 🙂 dostává to dobrý spád. Konečně mám z toho doktora pocit že je to taky jen člověk a ne jen robot mumlající diagnozy. Dlouho jsem tu nebyla ale sežrala jsem všechny zameškaný kapitoly naráz, což je důkaz že mě to draplo a nenapínej mě dlouho s dalším dílem 😀
Tvoje písanie má ten dar, že dokáže človeka úplne strhnúť a priglejiť k stoličke, kým nedočíta všetko do posledného písmenka 🙂 brava, ragazza 🙂
Jsi moc šikovná. Kde jen bereš inspiraci popisovat detaily, na které ostatní ve vyprávění zapomínají? Zatím jsem se kupříkladu nesetkal s měřením času podle hoření cigaret…
Možná by byla zajímavá změna – doktor s dýmkou? Ale nechci ti do toho kecat, protože je to tvůj příběh :o)
Ohoho, Gabriel, jak přínosné jméno 🙂 Takže další osoba, co "je vidí" taky, nebo tedy viděla. Zdá se, že i on sám měl zajímavý život. Dokonce se mi zdá, že mezi ním a Magnou by mohl vzniknout zajímavý vztah.
Ale strašně mě zajímá, kdo byl ten kluk v jídelně v minulé části 😉
Zdravím "Lúmenn". Více-méně sice chápu vlastní obsah tvého příběhu, ale jedno mi není jasné… proč něco takového vytváříš (a aby bylo jasno…nemyslím to špatně).
Proboha, prosím Lúmenn piš! Je to úžasné.
Chtěla jsem se zeptat, četla jsi Veronika se rozhodla zabít?
Při jejím čtení jsem si vzpomněla na tvůj Blázinec.
Píšeš vážně perfektně a napínavě, jen pokračuj 🙂
[6]: Co třeba proto, že ji to baví? A proto, že to lidi baví číst a zajímají se o to, jak to bude pokračovat?
A proč ty pokládáš takový… hmmm… dotazy?
[6]: co to je za otázky?:D protože mě to prostě baví a protože doufám, že to jednou vydám:)
neuvěřitelný…
I m in LOVE! Ale fakt proste luxus jen chce to castejsi dili…neze bych nebrecela ale fakt brecim bo chci dalsi diiil ! A jdu si zapalit… 😀
Parádní, skvěle napsáno, se po přečtení každé části vůbec nedivím, že ten můj Šesti týdenní nesmysl nikdo nečte 🙂
Líbí 🙂
Wow…tak to jsem naprosto unešená. Najednou si připadám tak maličká, když se podívám na články, které mám na blogu já…podprůměrná jsem. Aspoň už vím, jak by příběhy měly vypadat.
Jak mám komentovat, když se nemůžu odtrhnout od příběhu jakooo? 😀 Na tom není jaksi co kritizovat, jenom to hltat a a říkat si: Proboha, jak to ta holka dělá?