Co už jste četli: Magda, hubená dívka s jedním okem modrým a druhým hnědm vídá každou noc bytosti temnot, což ji dovede až pokusu o sebevraždu. Po něm skončí na psychiatrii, kde se nejprve cítí osaměle, načež zjišťuje, že ačkoli se toho celý život děsila, vše zlé je k něčemu dobré. Vše ale není úplně v pořádku – nejenže Magda vyvolává v primáři Nováčkovi i vrchní sestře vzpomínky na tajemného dávného pacienta léčebny, zároveň z ní mají i trochu strach a nevědí, co si o ní myslet. Navíc Magdu v noci opět navštíví stvůry – a rovnou místní odporná slizká věc, shromažďující duše lidí. Kupodivu jí pomůže její spolubydlící – anoretička Kája, dívka, která skrývá více, než Magda tušila. Po noční příhodě Magda poprvé po mnoha letech klidně spí. No, klidně…
Ve snech ji sužují scény s požárem a nakonec, ačkoli to zatím netuší, se poprvé setká i s hlavním aktérem těchto scén – chlapcem, který je jí podobný jak vzhledem, tak i tím, co se v něm skrývá. Ale proč jej vídá jen ona? Chce jí snad něco naznačit?
Všechny předcházející části si můžete přečíst, kliknete-li na název tohoto příběhu na pokračování (Pracovní název: Blázinec) hned pod názvem této kapitoly.
Kája odnesla tác s pár drobinkami a nedopitou bílou kávou k okénku do kuchyňky a zamyšleně přešla po chodbě zpět do pokoje. Magda od té chvíle, co mluvila o někom, kdo sedí v koutě jídelny, nepromluvila ani slovo, jen vytřeštěně hleděla na prázdnou židli a Kája ať se snažila sebevíc na tom místě nic nespatřila. Normálně vídala energetické stopy, duchy, cokoli, ale pro její zrak na té židli nic nebylo a tomu, že by Magda měla halucinace, v žádném případě nevěřila.
Když se posadila na posteli, na okamžik získala pocit, že není v pokoji sama. Chlupy na předloktí se jí zježily a po zádech jí přeběhl mráz – běžné příznaky přítomnosti ducha.Až na to, že v místnosti žádný duch nebyl, nebylo tam nic, ani stvůra, ani náznak cizího vědomí. A přesto Kája na pár okamžiků věděla, že se na ni upírají nějaké oči, než podivný pocit zmizel a do dveří jako velká voda vběhla Škvrně.
„Půjdu domů!“ hulákala a skočila všema čtyřma na postel, až stará rezavá péra zavrzala. „Jo a jo a joo, pojedu domů.“
„Jako nafurt?“ vzpamatovala se Kája ze zvláštního zážitku a vrátila se myslí zpět ke kamarádce.
„Ale né,“ rozesmála se Škvrně. „Ale už jsem nabrala pět kilo a tak můžu konečně na víkend domů!“ S těmi slovy posmutněla a zahleděla se na fotku, přidělanou magnetky na nočním stolku. Čtyřicátnice v dokonale padnoucím kostýmku se dokonale usmívala do nemocničního pokoje a v ruce držela svazeček medailí.
„Ale no tak, Deny, myslíš, že mamka bude naštvaná, žes přibrala? Copak ona nic nepochopila?“ Kája se snažila Škvrně povzbudit, ale nebylo to moc platné. Obě věděly, že její matka je posedlá dokonalostí a chce, aby její dcera byla taky taková. Kromě hodin francouzštiny a kreslení platila své dceři ze svého nezanedbatelného právnického platu ty nejlepší učitele baletu a potom s ní jezdila po soutěžích a všude rozhlašovala, že to jednou dotáhne do národního a možná ještě dál. A malá Deniska se od svých sedmi let snažila, aby maminku nezklamala a sbírala jedno ocenění za druhým. Sólový balet, balet ve skupině, balet klasický i moderní. Pak už nebyla ani francouzština ani kreslení, jen škola a balet a zase škola a zase balet a pak ještě hodiny trénovat doma, zatímco její dokonalá maminka hraje na klavír.
Když Denča dorostla do věku, kdy se běžné dívky začínají zakulacovat, rostou jim prsa a prostě prožívají přeměnu svého dětského těla na tělo dívčí, její matka se s tím nebyla schopná vyrovnat. Nasadila své skvělé dcerušce všemožné diety, denně ji třikrát vážila a každý shozený gram odměňovala další tvrdou dřinou u baletní tyče. Její Deniska musela být dokonalá, musela být nejlepší, musela být nejštíhlejší, jako když po pódiu proletí vánek. A ona byla – alespoň do chvíle, než se zhroutila uprostřed soutěže a lékaři ji s třiceti kily poslali nejprve na JIPku a pak hned na psychiatrii.
Káje celý tenhle příběh proběhl před očima stejně jako první den jejího pobytu, kdy jí ho vyhublá Denča vykládala se slzami v očích. Nebyla na maminku naštvaná, spíš ji mrzelo, že ji zklamala.
Tohle Kája nechápala. Její rodiče ji vedli k samostatnosti a dávali jí tolik svobody, kolik jen chtěla, nikdy ji do ničeho nenutili, jen inspirovali a ona jim za to byla neskonale vděčná. Taky je zklamala, jen úplně jiným způsobem.
Tmavovláska zatřepala hlavou. Dnes se jí myšlenky nějak rozutíkávaly a to bylo teprve ráno. Najednou ji něco napadlo. Nepřítomnost Nikoly ji nijak nepřekvapovala, věděla, že jen co skoro-modelka, skoro-herečka a přítelkyně hokejisty vstane, zavře se na hodinu v koupelně, kde na sebe napatlá tuny líčidel, vyzkouší dvacet kusů oblečení a nakonec vyleze dokonalejší než kdy předtím. Ale Magda se zvedala od stolu hned po ní a ještě nepřišla do pokoje.
„Kde je Magda?“ zeptala se Škvrněte.
Ta kývla směrem ke dveřím. „Na chodbě si ji odchytil pan doktor,“ zalesklo se jí v očích. „Takže je asi u něho.“
Tohle Kája taky nechápala. Všechny holky, co se jich na P-33 za tři týdny jejího pobytu vystřídalo, byly z doktora Bláhy úplně odvařené. Na jednu stranu se jim nedivila – Bláha byl vysoký, štíhlý a na doktora překvapivě svalnatý, jeho světle modré oči a tmavé, ani krátké ani dlouhé vlasy z něj dělaly dost pěkného chlapa, nehledě na to, že mu ještě nebylo třicet. Na stranu druhou se Káje eklovalo dělat na něj neustále oči a teatrálně vzdychat nebo mávat když šel po chodbě. Svým způsobem jí bylo doktora i líto. Jediné, co ji na něm zaujalo, bylo jeho jméno, které jakmile slyšela, donutilo ji přemýšlet o tom, jak moc je tento lékař pouze psychiatr a zda někdy také nepatřil do řad pacientů.
Jméno na člověka prozradí více, než by se zdálo a nikdo nenosí silná jména bez účelu. A Kája si byla jistá, že tohle jméno doktoru Bláhovi přinese v životě ještě mnohá překvapení. Sama však netušila (a ani nemohla), jak brzy to bude.
Napínavé, jsem zvědavá, co bude dál 🙂
Tešing na dalši dil 😀
Nechci nic urgovat, protože tuším, jak složité může být napsat povídku, ale stejně chci vědět, jak to dopadne…
Zdravím. Příběh je sice zajímavý, ale trochu přehnaný. Psychiatrické léčebny nejsou špatné.
[4]: tvrdím tam snad něco takového? A mimoto – tys v nějaké byl, že jsi schopen to posoudit?;)
[4]:Říkáš to, jako bys to na nich znal. I když z tvého vystupování, bych se kladné odpovědi ani nedivila 🙂
Díl zajímavý, jako všechny ostatní 😉 Líbilo se mi, že tenhle díl byl psán (stejně jako tehd s tou sestřičkou) i z jiného pohledu, než Magdy. 😉
Děkuji za každý nový díl 🙂