Co už jste četli: Magda, hubená dívka s jedním okem modrým a druhým hnědm vídá každou noc bytosti temnot, což ji dovede až pokusu o sebevraždu. Po něm skončí na psychiatrii, kde se nejprve cítí osaměle, načež zjišťuje, že ačkoli se toho celý život děsila, vše zlé je k něčemu dobré.
Vše ale není úplně v pořádku – nejenže Magda vyvolává v primáři Nováčkovi i vrchní sestře vzpomínky na tajemného dávného pacienta léčebny, zároveň z ní mají i trochu strach a nevědí, co si o ní myslet. Navíc Magdu v noci opět navštíví stvůry – a rovnou místní odporná slizká věc, shromažďující duše lidí. Kupodivu jí pomůže její spolubydlící – anoretička Kája, dívka, která skrývá více, než Magda tušila. Po noční příhodě Magda poprvé po mnoha letech klidně spí. No…klidně…ve snech ji sužují scény s požárem a nakonec, ačkoli to zatím netuší, se poprvé setká i s hlavním aktérem těchto scén. A ne naposled…
Všechny předcházející části si můžete přečíst, kliknete-li na název tohoto příběhu na pokračování (Pracovní název: Blázinec) hned pod názvem této kapitoly.
„Tam u toho stolu, to je Miriam a Karlička,“ šeptala Kája, zatímco si důkladně roztírala malou kostičku másla po celém rohlíku. „Miriam je asi třicet nebo i víc, ale protože je postižená, tak ji dali na dětské. V noci se počůrává a občas má záchvaty agresivity, proto má na hlavě tu helmu. No a Karlička ta má asi patnáct nebo tak a kromě toho, že je postižená ještě trpí schizofrenií a halucinacemi.“ Kája zvedla oči v sloup. „Takže přeloženo do normální řeči, vidí je a absolutně neví, co si s tím počít.“
Magda zamyšleně přikývla. Karlička si soustředěně mazala máslo na rukáv a k tomu občas ukousla rohlík. Vyplazený jazyk tiskla mezi zuby a když ucítila Magdin pohled, zvedla hlavu a vesele se zašklebila. U toho jí z ruky vypadl nůž a než se stihla rozkřičet, přiběhla k ní sestra a zoufale se snažila postižené dívce vysvětlit, že máslo patří na rohlík. Karlička se vesele smála a bušila pěstmi do stolu.
„Ti kluci o toho velkého stolu,“ pokračovala Kája v exkurzi po spolupacientech. „To jsou Lukáš, Honza, Kripl a Peťánek.“
„Kripl?“ zvedla Magda tázavě obočí.
„No oni jsou všichni totálně cvaklí, ale Kripl, jmenuje se myslím Michal, je z nich nejšílenější. Pochoduje po oddělení tam a zpátky, ruce zabořené v rozkroku a fakt nechci vědět, co tam s nima dělá. Občas jen tak stojí a hledí a z pusy mu tečou sliny, no prostě úplnej blázen. Peťánek,“ kývla bradou k uhrovitému obrýlenému puberťákovi. „je zas vyšinutej počítačovej hráč, kromě toho, že je na těch hrách závislý je i přesvědčený o tom, že je superhrdina či co. Každý den za ním chodí máma s tátou, prosedí s nima dvě hodiny na chodbě a vykládá jim, jak už nebude hrát, jen ať si ho vezmou domů. Kecy. Prej je tady už počtvrtý.“
Magda nechápavě zavrtěla hlavou. S počítačem si nikdy nijak zvlášť nerozuměla a kromě e-mailu a hudebního přehrávače ji na něm ani nic netankovalo.
„Lukášův výstup jsi viděla včera,“ uchechtla se Kája. „A dneska se dočkáš tak pěti dalších, je extrémně rozmazlenej, jeho rodiče tu každou chvíli mluví s primářem, ale ten je většinou ukecá, že fakt potřebuje odbornou pomoc. I když, za ty dva týdny, co tu je, se skoro nic nezměnilo, ani ty prášky na uklidnění moc nezabírají. Chytá záchvaty vzteku, je schopnej se válet po zemi nebo se demonstrativně podřezávat plastovým nožem. Prostě síla.
No a Honza, ten je jako ty – nejvyšší sorta psychiatrickejch pacientů. Prostě sebevrah,“ dodala s úsměvem, když viděla Magdin nechápavý pohled. „Těch nebývá na dětským zas tolik a většinou si tu na nich dávají záležet, aby se už nikdy nevrátili. Což se málokdy povede, Honza tu byl už loni. Ale bavila jsem se s ním a nic nevidí. Jenom je přesvědčený o tom, že je k ničemu a že akorát dejchá vzduch lidem, co ho potřebují víc než on. No depresivní až na půdu.“
Magda přejela zachmuřeného vytáhlého kluka pohledem. Vypadal podobně starý jako ona, na opálené tváři párdenní strniště a tmavé vlasy pěvně utažené do krátkého culíku. Díval se na rohlík, jako by s ním chtěl spáchat harakiri a zamyšleně si ukazovákem přejížděl široké bílé jizvy na zápěstí, ostře kontrastující s jeho tmavou kůží. Ať se Magda snažila sebevíc, přišlo jí, že to jenom hraje, že ve skutečnosti by se hrozně chtěl smát a blbnout s kamarády, ale natolik se uvrtal do pózy mlčenlivého sebevraha, že neví, jak z ní ven.
Magdin zrak chvíli bloudil po jídelně, až se zastavil u stolu úplně vzadu v rohu. Přísahala by, že u něj ještě před chvílí nikdo neseděl, ale teď tam zády ke stěně a čelem do místnosti, jako by si chtěl udržet ostražitost a rozhled, seděl bledý, sotva osmnáctiletý kluk. Na stole před sebou neměl nic k snídani, na kostičkovaném ubruse ležely jen jeho na kost vyhublé ruce. Sklopený pohled upíral na spojené dlaně, které se na stole nepatrně chvěly, rozcuchané černé vlasy mu v mastných pramenech padaly kolem obličeje. Jakoby ucítil Magdin upřený pohled, pomalu nadzvedl hlavu.
Magda rychle uhnula pohledem a nahla se ke Káje: „A kdo je to u toho stolu v rohu?“
Kája se na ni nechápavě podívala a pak se rozhlédla po jídelně. „Vždyť tam nikdo nesedí,“ řekla, naznačujíce tónem hlasu otázku.
Magda následovala její pohled a srdce se jí v ten okamžik málem zastavilo. Těžký, tuhý knedlík, který se jí vytvořil v krku, šel spolknout jen velmi ztuha. „Jo, jo jasně, vždyť tam přece nikdo nesedí,“ pokusila se zasmát, ale ze staženého hrdla jí vyšlo jen zachraptění. Vyděšeně upírala oči na poodsunutou židli v rohu a v hlavě se jí znovu vybavil obličej toho kluka. Ačkoli jej zahlédla jen na zlomek sekundy, vryl se jí do paměti a byla si naprosto jistá, že jedno oko měl modré a druhé hnědé.
Peknyy 🙂 Chci dalšiii vis jak sem na to dlouho čekala…Uz jsi se nekdy podrizla ? Nedelej to vim co je to dostavat se z toho ven…
Skvělé, už se gtěším na daší díly, Blázinec se ti moc povedl.
Pěkně mrazivé…
Supr, už chci další 🙂
Tak jsem se dnes nudila v práci a přečetla jsem všechny díly blázince na posezení, no paráda, obdivuju, že můžeš vytvořit něco takovýho, respekt 🙂 a hybaj, chci číst další 😀
[1]: heh, díky za rady, ale zpět do puberty už se nevrátím, abych si je vzala k srdci. Naštěstí taky vím, jak je těžký se z toho hrabat ven a tak se k tomu už nikdy nehodlám vrátit;)
Wooow *_*
Blázinec jsem si vážně zamilovala. x)
Tak se zas jednou nehorázně těším na další díl 😀