Co už jste četli: Magda, hubená dívka s jedním okem modrým a druhým hnědm vídá každou noc stvůry, jež k ní přicházejí ze tmy. Po jednom z nejhorších zážitků se pokusí o sebevraždu, přežije a v dost zuboženém stavu se nakonec dostane až na psychiatrii – místo, jehož se odjakživa děsí. Tam je vyšetřována primářem Nováčkem, který ačkoli je zkušeným psychiatrem, v Magdě vidí něco trochu jiného než běžného pacienta a bojí se s ní zůstat v místnosti o samotě. Nic z ní ale nevypáčí, Magda je rozhodnuta nechat si vše pro sebe a psychiatrům stejně nevěří.
Na pokoji se snaží vyhýbat svým spolunocležnicím, zejména anoretičkám, za niž je díky své hubenosti považována také. Když žádá sestru o kávu, setká se s postiženou dívkou, která zjevně stvůry také vidí. Kromě toho vyvolá v sestřičce zajímavé vzpomínky na dávného pacienta…
Všechny předcházející části si můžete přečíst, kliknete-li na název tohoto příběhu na pokračování (Pracovní název: Blázinec) hned pod názvem této kapitoly.
Bylo už pár minut po večerce, když na pokoji číslo šest vrzly dveře a hubená postava se prosmýkla škvírou a vklouzla do postele. Štěbetání, ozývající se s postele u okna na okamžik utichlo a pak se polohlasem ozvalo znovu.
„…no nevím, Bobí, fakt nevím, kdy mě ocaď naši konečně odvedou, já vim, kocourku, taky mi strašně mocky chybíš…“
„Nikola sem propašovala telefon,“ zaznělo na vysvětlenou z postele černovlásky. „Jinak já jsem Kája, Karolína, a Škvrně je Denisa,“ dodala a čekala na odpověď.
Ale Magda jen zabručela nic neříkající hm a dál zírala do tmy pokoje. Nechtěla se tu s nikým bavit, s nikým navazovat nepevná a krátkodobá nemocniční přátelství. Potřebovala jen pár dní, aby zjistila, jak to tu chodí: kdy se objeví sestra provádějící noční obchůzku a kolik prášků do ní budou doktoři ládovat. A pak sem propašuje něco, čím dokončí to, pro co se rozhodla před několika dny. Dny, které se zdály vzdálené jako v mlze; v tu noc, kdy už pohár její trpělivosti přetekl přes okraj a stvůry ji dohnaly až na samý okraj propasti zvané život.
„…no tak papky, zlatí, měj se hezky a já se zase ozvu, ju?“ Papa, moc tě miluju.“
Blondýnka, teď už vlastně ne anonymní anoretička, ale Nikola, zaklapla véčkový telefon a pečlivě ho schovala pod matraci – jako by měla vycvičený nějaký šestý smysl psychiatrického pacienta, protože ve chvíli, kdy světlo displeje zmizelo pod prostěradlem se třemi modrými proužky, vešla do pokoje sestra.
„Tak, deset hodin holky, správný čas jít spát. A ne že tu uslyším nějaké vykládání, ať se zas u snídaně nemotáte jak mátohy,“ výhružně zacinkala klíči, pověšenými u pasu a zabouchla za sebou dveře.
„Di doprdele,“ rezignovaně si povzdechla Nikola a otočila se k pokoji zády. Škvrně-Denisa už nějakou chvíli hlasitě oddechovala a Nikola se mínila k ní připojit co nejdřív.
Minuty v šeru ubíhaly. Pavilon P se všemi odděleními psychiatrie stál až na samém konci rozlehlého nemocničního areálu, stranou od jakéhokoli lidského hlomozu a pohybu a tak Magdiny myšlenky nerušila ani její tolik oblíbená stínohra projíždějících aut, ani vzdálené hlášení z nádraží. V nemocnici byly noci tiché, jen kdesi z chodby bzučela pokažená zářivka a z patra nad nimi se čas od času ozvalo zavrzání postele či zašoupání židlí. Za tichých nocí k Magdě přicházely ty nejhorší stvůry, ty které dovedly zahrát na strunu jejího podvědomí ty nejstrašnější melodie a vyvolat ze stinných koutů obrazy, které by nevymyslelo ani trikové oddělení hollywodu, a to ani kdyby jim zvýšili plat.
Magda to věděla a rozevíraje a zavíraje dlaně se na to snažila připravit. První noc v novém místě, první setkání z příšerami, které tu žijí a na hranici lidského a nehmotného světa číhají, plíží se ve stínech a čekají, až přijde vhodná chvíle k tomu se zhmotnit. Magda číhala také, připravená odrazit všechny jejich útoky, věděla, že první noc na psychiatrii si nesmí dovolit nic, co by ve všech těch bílých pláštích, nacpaných přemoudřelými poučkami, vyvolalo jediný stín pochybností, že se chce pořád ještě zabít. Žádné podlitiny, žádné škrábance, žádný noční křik z pokoje. Pokud se bude chtít zabít, musí mít dostatek jejich důvěry, aby ji nechali…
Než stačila dokončit myšlenku, byl řetězec jejích úvah přetržen podivnými zvuky, zaznívajícími od umyvadla. Magda nechápala, proč mají umyvadlo na každém pokoji, ale nevěnovala tomu pozornost – až do teď, kdy se z odpadní jímky začalo ozývat tiché bublání, přecházející ve chropot. Za hlasitého dávení trubek se z umyvadla začala řinout tmavá, slizovitá hmota a rozlévala se po linoleu.
Magda se instinktivně skrčila na posteli a upřeně se zadívala na okno. Pár pater pod ním zářila pouliční lampa a ona se upínala k jejímu světlu jako zoufalý tonoucí k pár stéblům trávy na břehu. Byla to chabá útěcha,hrozící každou vteřinou, že se vyrve z kořenů, ale Magda v tuhle chvíli neměla nic víc – jen světlo lampy a fyzikální poučky, mající zaměstnat její mysl.
Dávení odpadu bylo čím dál hlasitější, ale Magda věděla, že nemá cenu nad tím uvažovat – slyší ho jen ona a za pár zdmi možná i ta malá postižená holka, která ji dnes tolik prosila, aby stvůry poslal pryč. Její spolunocležnice byly ke zvukům za hranicí lidského světa stejně lhostejné, jako sestra, jejíž kroky Magda zaslechla na chodbě. Nemělo cenu na ni volat, i kdyby teď vešla do pokoje, neuvidí a neuslyší nic. Její zdravotnické pantofle se klidně můžou brodit tou slizkou břečkou, klidně si do ní může sednout tím svým tlustým zadkem, ale bude slepá a hluchá ke všemu, co Magdě nedává spát.
,Stejně jako moji rodiče, stejně jako spolužáci, stejně jako všichni, kteří chodí po ulicích a prochází přízraky, jako by byli vzduch, všichni ti, co jezdí autobusem společně s duchy mrtvých a vesele se s nimi drží za stejnou tyč, svět slepých a hluchých lidí, mezi nimiž musím od malička žít,“ Magda sevřela rty. Místo fyzikálních pouček se do její mysli vkradla sebelítost a toho slizká stvůra v umyvadle hbitě využila. Po několika dnech, kdy Magdina mysl omámená sedativy létala daleko od jejich dosahu, měly dnes konečně stvůry příležitost jí dát najevo svou nenávist.
Cosi Magdu přimělo otočit hlavu směrem k umyvadlu. Rázem chtěla vykřiknout, ale hrdlo se jí stáhlo ve známé křeči a tak jen zasípala a rozšířenýma očima hleděla na chapadlovité výrůstky, vyčnívající ze slizu a natahující se k posvátné hranici její postele, kterou naštěstí nemohly překročit.
Kdesi v odporné hmotě se otevřel otvor, černější než sama noc, a z něj se ozval hlas měkký jako břicho hlemýždě a stejně tak mazlavý. „Pojď si zatančit, beruško, pojď se podívat, jak dobře se nám tady žije. My nejsme tak hladoví jako ty vyzábliny, které tě dostaly sem za námi, ne ne, my tady máme potravy dost. Tady nejsi sama, sluníčko naše, tady je tolik krásných chytrých duší, které dokážou vidět, tolik krásných chytrých dušiček, kterým můžeme způsobit tolik bolesti!“
Zatímco se hlas vtíral, slizká hmota se začínala nadouvat a bublat. A i když byla v pokoji tma, Magda zřetelně viděla tvary, které černá dehtovitá odpornost nabývala. V očích jí vytryskly slzy a bezděčně si zaryla nehty hluboko do ruky, jako by její bolest mohla na chvíli odvolat tu nezměrnou masu utrpení, kterou spatřila pod nánosy černého slizu – obličeje dětí i dospělých tam namačkané bez ladu a skladu prosily němýma očima o pomoc, ústa otevřená ve výkřicích agonie, ruce sepjaté k nebesům, která zůstávala vzdálená. Hemžení desítek ukořistěných duší pacientů, jimž se nedalo pomoci a jejich duše místo aby odešla na druhý břeh, zůstala ve zdech léčebny, aby nakrmila stvůru a znásobila její moc.
„Vidíš nás, jak jsme krásní? Vidíš nás, jak jsme krásní, když trpíme?“ mlaskala černá bestie a Magdě se náhle zdálo, že pod tou blátivou špínou slyší desítky hrdel, která poloutopená v černém zoufalství volají o pomoc. „Podej nám ruku, vytáhni nás, pomoz nám.“
A Magda jako omámená už už natahovala ruku k těm zoufalcům, jen pár centimetrů ji dělilo od okraje postele, té magické bariéry, jež jediná měla moc ji chránit. Černé slizké chapadlo se natahovalo spolu s ní, jen pár mrknutí oka a bledá, hubená ruka a tučné masité chapadlo se dotknou a Magdina síla se vleje do žil těm zoufalcům a oni možná, možná uprchnou.
„Ne!“ zaznělo náhle do vší té kakofonie a mlaskavé zvuky i šepot uvězněných náhle ustaly, jako když utne. Magda stáhla prudce ruku, jako by to byla napjatá tětiva, a v tom okamžiku jí došlo, jak dovedně se ji snažila asfaltová bestie z odpadní jímky napálit. Těm nešťastníkům nemohla pomoci, jejich duše svírala moc stvůry příliš pevně – jediné, co by svým dotekem dokázala je dát černému slizu kus svojí duše a potupně tu noc co noc čekat, až ji vysaje úplně a zatímco její opuštěné tělo tu budou opečovávat, dokud neuchřadne, její duše se stane součástí stvůry a bude bloudit vodovodními trubkami a volat do noci a to až do skonání světa.
Černá masa slizu zabublala a zachrochtala. Věděla, že Magda ví a napnula se jako by měla explodovat a rozletět se do všech stran. Magda věděla, co tím sleduje, bude útočit ze stropu a každé zdi, kusy dehtovitého těla se budou plazit po všem, na co dosáhnou a nakonec ji vylákají z postele a ona se toho bude muset dotknout. Zalila ji hořká beznaděj a pevně zavřela oči, odevzdaná všemu, co v následujících vteřinách přijde.
Na jediný úder srdce bylo ticho a pak Magda za tenkou zástěnou ze zavřených víček uviděla, jak pokojem na okamžik zazářil výboj rudého světla. Ozvala se rána a mlaskavé plesknutí a stvůra hlasitě zavyla.
„Lig dóibh teacht le fórsaí biotáillí maith agus Carthanachta, ionas go mbeidh a glanadh an suíomh as na fórsaí na seachas na agus droch,“ Magda nechápala, co se děje. Zprudka otevřela oči – černovlasá Kája seděla na posteli, ruce rozpřažené, dlaně obrácené proti stvůře a její bledé rty mumlaly zaříkání v podivné řeči. Čím více slov dívka pronesla, tím více se slizké tělo stvůry kroutilo a svíjelo v bolestech. Ano, ta bestie cítila bolest, kvílela a mlaskala a tváře se pod beztvarou černou hmotou jejího těla začaly rozpíjet, až se ztratily docela. Odpadní jímka se znovu rozchrochtala, jak se stvůra snažila schovat v jejích útrobách. Černá chapadla bezmocně narážela do stěn a sliz se začal stahovat z pokoje.
„In ainm an réalta innumerable, impím ort – olc pillage agus chosaint an áit seo. Tá a leithéid de mo Beidh!“ při posledních slovech Kája prudce mávla rukama a otevřela oči. Poslední zbytky dehtovitého těla stvůry zmizely v odpadu a umyvadlo naposledy škytlo. Na kohoutku se usadilo rudé světélko, pomalu sklouzlo po kovové trubce až nad umyvadlo a jako uvolněná kapka spadlo do jímky.
„Dnes v noci už bude klid,“ zašeptala Kája a oči se jí nepřítomně leskly. „Za mnou už sem nechodí, vědí, že se jim nepovede mě dostat, ale na tobě si málem smlsnuli. Jak dlouho je vídáš?“
„Celý život,“ hlesla překvapeně Magda a náhle seznala, že jí hlasitě cvakají zuby a po lících tečou slzy. Kája vstala z postele a bosýma nohama přešla podlahu, po které se ještě před chvílí válelo slizké tělo přízraku. Sedla si vedle Magdy a bez jediného slova ji objala a držela v náručí tak dlouho, dokud se ještě její tělo chvělo vzlyky a dokud v zarudlých očích ještě zbývaly slzy, které mohly téct.
„Máš dar vidění,“ šeptala jí, zatímco ji konejšivě hladila po vlasech. „Někteří z nás ho dědí po rodičích, jako já, někteří k němu přijdou po prožití velmi silné emoce – bolest ze ztráty, těžká nemoc, velká láska, velké zklamání; to vše může očistit zrak od nánosů, kterými jej pokryla civilizace a oči se otevřou vnímání světa za oponou. A pak jsou lidé jako ty, kteří se narodí se zvláštním znamením, bývají to lidé postižení duševní poruchou, lidé s více nebo naopak méně než pěti prsty, lidé obdaření přílišnou ošklivostí nebo takoví, co mají každé oko jiné. Všichni takoví máme dar vidění, dar, který je i naším prokletím, pokud se jej nenaučíme využívat ve svůj prospěch.
Jak ses mohla dožít tak vysokého věku, aniž by ses naučila bránit?“
Magda trhaně pokrčila rameny a z hrdla se jí vydraly další vzlyky.
„Vídáš kromě duchů mrtvých a démonických přízraků i něco jiného? Víly? Duchy míst? Energetické zlomy? Anděly?“
Při každém z těch slov Magda jen zavrtěla hlavou a smáčela Kájino rameno dalšími přívaly slz, které jako by v tu noc neměly konce. Nikdy neplakala, ani když měla tělo rozdrásané do krve a šklebící se obličeje na ni se smíchem dorážely a smály se její bezmoci. Neplakala už roky, od dob, co byla malé dítě a vlastně si ani nepamatovala, zda tehdy, jako malá hubená holčička, hrající si na okraji pískoviště daleko ode všech, vůbec někdy popustila uzdu svým pocitům a nechala svůj modro-hnědý pohled rozmazat slzami. Až dnes, dnes, kdy po sedmnácti letech utrpení během jediného dne poznala hned dvě spřízněné duše a jedna z nich jí dokonce odhalila úžasné tajemství, že není jediná. A že se nad těmi bestiemi dá zvítězit.
Magda plakala štěstím a uvolněním a taky dávala průchod veškeré své bolesti, která jí nesnesitelně hryzala útroby už léta a kvůli ní, ne kvůli stvůrám, ale kvůli tomu strašnému utrpení, taky před pár dny sáhla po noži. ,Se stvůrami se dá bojovat,‘ táhlo jí hlavou, jak z ní bolest spolu s každou další slanou slzou pomalu vyprchávala.
„Máš v duši strašně moc bolesti,“ řekla tiše Kája. „Potřebuje ven. Měla jsi jako malá neviditelné přátele, své ochránce před stvůrami?“
Magda zakývala hlavou a utřela si nos. Pomalu se odtáhla z Karolínina objetí. „Byli u mě, dokud mi nebylo asi sedm nebo osm. Stvůry ke mně nemohly. Byli dva – zrzavá slečna a světlovlasý kluk,“ na chvíli se zamyslela. „Myslím, že měli křídla,“ pronesla po chvíli. „Ale tím si nejsem jistá, je to už strašně dávno. Pak mě naši vzali do pedagogicko psychologické poradny, kde mi jedna strašně hodná paní,“ při těch slovech se Magda zašklebila jak kdyby polykala citrón propíchaný hřebíky. „Kde mi ta hrozně hodná paní vysvětlila, že žádní neviditelní kamarádi nejsou, že jsem si Aerise a Mayree vymyslela a že už jsem velká holka a tak si mám najít normální kamarády. Za zády jí tehdy seděl obrovský démon s netopýřími křídly, strkal jí spáry do uší a strašně se u toho chechtal. A v ten den blonďatý Aeris a rusovlasá Mayree z mé hlavy zmizeli a už jsem je nedokázala zavolat zpátky. Ta ženská mi navykládala, že kdo vidí takové věci, je blázen a že by mě poslali pryč…“ Magda zavzlykala a její tělo se otřáslo v novém návalu bolesti, které se ze všech sil drala na povrch. Nehnutě upírala oči kamsi do prázdna a Kája jí stejně nehnutě naslouchala. „Prej by mě poslali pryč od mámy a táty do zkurvený nemocnice, aby mi ty věci dostaly z hlavy práškama. Ta piča plesnivá z tou zasranou zrůdou za krkem mě strašila i elektrošokama, jen aby pak mámě s tátou, co čekali venku na chodbě mohla říct, že už jsme si to vysvětlili a hodná Magdalenka už na takový věci nevěří. A hodná blbá Magdalenka šla domů a jak jí ta ženská řekla, tak taky udělala a roztrhala všecky obrázky s okřídlenejma kamarádama a vyházela je do koše a pak za ní v noci poprvé přišly stvůry a ona blbec blbá najednou nevěděla, jak se jim bránit, co dělat, když Mayree s Aerisem jsou pryč a brala to jako trest, trest za to, že si vymejšlí a nakonec přestala věřit úplně, že by ji moh’ mít někdo rád. Proč taky kurva, dyť jsem zrůda s dvojbarevnejma očima, který se každej bojí a proto se jí vyhýbá a když už jsem nemohla mít opravdový kamarády tak jsem si aspoň ňáký vymyslela a když se na mě vysrali i ti, tak dobře mi tak, jen ať si mě ty bestie hnusný sežerou!“
Kája jí položila prst na ústa. „Za prvý, strašně řveš, takže za chvíli přiletí Kraváčková,“ zašeptala a dívala se Magdě zpříma do očí. „A za druhý, kecáš naprostý kraviny. Ale dobře, že šly ven, teď už víš, co je tvůj problém – ty sama sis je k sobě každou noc volala, ty sama sis v hloubi své nešťastné duše přála trpět. Ale to už je pryč. Nastává doba boje a věř tomu, že já ti s tím pomůžu. Když už tu stejně není co jinýho dělat,“ Kája se usmála a Magda z veškerým úsilím, které svedla, nadzvedla levý koutek. V tu chvíli zazněly na chodbě rázné kroky a Kája jako by dostala elektrickou ránu skočila zpátky do postele. I Magda bleskurychle zalehla a v tu chvíli se rozletěly dveře a v nich stála sestra, šmejdící baterkou po pokoji.
„No jen si nemyslete, že o vás nevim,“ zabručela si pro sebe a zhasla baterku. Dveře vrzly a pokoj se zase ponořil do ticha a tmy, jen z umyvadla lehounce zářila červená světluška.
„Děkuju,“ zašeptala ještě Magda, než, příliš unavená, aby se tomu podivovala, usnula.
Tento díl byl o něco delší než předcházející části, takže se nedivte, pokud bude zveřejnění příští části trvat o něco déle. Hlavně už mám napsanou jen asi třetinu čtvrté kapitoly a musím nejprve napsat nějaký „náskok“, než vám budu moci přidat další porci;)
Moc se těším na další pokračování, tímhle dílem se všechno jakoby objasnilo. Je z toho cítit velká bolest, kterou by do toho nedokázal dát člověk, který by jí neprošel. To je v podstatě ta nejsilnější a zároveň nejsmutnější část téhle "jen" povídky.
děkuju že píšeš… pomáhá mi číst věci od člověka, kterej si tím prošel, protože nad sebevraždou dost často přemejšlim a až dneska jsem si uvědomila sílu hesla Život je boj, Tak bojuj!
Honem honem, já se do toho vždycky tak zahryžu… Každou kapitolu hltám, jak dobře je to napsané 🙂
Taky se do toho vždycky dost začtu, takže mě potěšila délka téhle části, už aby tu ale byla další ,)
pekné 🙂
btw http://www.youtube.com/watch?v=zUPFfmgOskI (video aj ambient hudba)
Tak musím říct, že je tahle povídka kapitolu od kapitoly, lepší. A hlavně ten popis boje s démonem byl vynikající. Jen jsem ze začátku měl dojem, že s tím démonem bojovala Karlička, ale nakonec jsem zjistil, že to byla jedna z těch anorektiček, které byly s Magdou na pokoji. Jsem fakt zvědav, jak se to bude vyvýjet dál, když Magda má konečně spojence.
Ani se Magdě nedivím, že došla až na samé dno svých sil. Vždyť tohle by přežil v psychickém zdraví, jen málokdo. Ale konečně našla někoho, kdo jí s tim pomůže. Kapitola je čtivě a hezky napsaná.
[5]: moc psycho i na mě…
Je to silné. Všechno to vylíčení Magdiny bolesti je tak silné, že se to přenáší i na čtenáře.
Píšeš nádherně, Lum 🙂
velmi sa mi páči ako píšeš, myslím že každá veta ktorú napíšeš by sa najlepšie vynímala na papieri niakej knižky ktorú by som našla niekde zastrčenú v knižnici a hrdo by som si ju odniesla domov…
to mal byť kompliment aj keˇto tak možno neznie… teším sa na ďaľší diel 😀
Nádherné a smutné a je to fakt nebité emocemi 🙂