Blázinec: Kapitola III. (2/3)

Co už jste četli: Magda, hubená dívka s jedním okem modrým a druhým hnědm vídá každou noc stvůry, jež k ní přicházejí ze tmy. Po jednom z nejhorších zážitků se pokusí o sebevraždu, přežije a v dost zuboženém stavu se nakonec dostane až na psychiatrii – místo, jehož se odjakživa děsí. Tam je vyšetřována primářem Nováčkem, který ačkoli je zkušeným psychiatrem, v Magdě vidí něco trochu jiného než běžného pacienta a bojí se s ní zůstat v místnosti o samotě. Nic z ní ale nevypáčí, Magda je rozhodnuta nechat si vše pro sebe a psychiatrům stejně nevěří.
Na pokoji se snaží vyhýbat svým spolunocležnicím, zejména anoretičkám, za niž je díky své hubenosti považována také. Když žádá sestru o kávu, setká se s postiženou dívkou, která zjevně stvůry také vidí…
Všechny předcházející části si můžete přečíst, kliknete-li na název tohoto příběhu na pokračování (Pracovní název: Blázinec) hned pod názvem této kapitoly.

„Tak budete chtít to kafe?“ sestra stála už hodnou chvíli nad Magdou a v ruce držela hrnek s kouřící kávou. Ta divná holka se dívala kamsi před sebe a nezdálo se, že by vnímala své okolí. Ponořená do sebe, s výrazem vyplašeného zajíce a očima jako bosorka.
Na P-33 už sestra Kraváčková spatřila hodně divných dětí – kluka, co se dokázal pořezat úplně vším, i rozbitou kachličkou, až nakonec vykrvácel, když si v noci rozkousal žíly. A nebo bulimičku, co zvracela tak dlouho a urputně, až si rozedřela krk do krve a tu pak museli smývat ze zdi v koupelně. A pak tu pětiletou holku, co mluvila pěti jazyky, ale neuměla ani slovo česky, ačkoli se ji to rodiče snažili od dětství naučit, a co malovala obrázky jako dospělá, která nakonec jednoho dne upadla to katatonického stavu a od té doby (už je to pět, ne počkat šest let) leží na JIPce a sestra Kraváčková za ní občas zajde a poptá se holek z interny, jestli už se probrala a ony vždycky řeknou, že ne, ale že už to určitě brzo přijde.
Měli tam už hodně divných dětí – postižené, co mlátili hlavou do stěn, puberťáky, co propadli gothické módě a každé ráno si pudrovali narudlé jizvy na zápěstích a nebo tiché náctileté feťáky, kteří jen koukali do prázdna a mluvili s neviditelnými lidmi kolem sebe.
Ty všechny už sestra Kraváčkoá viděla, slyšela a v noci k nim běhala s baterkou a příručním EKG nebo s injekcí sedativ a zřízencem a občas taky s čistým povlečením a pořádným lepancem za ucho, ale na kost vyhublá holka s dvojbarevnýma očima byla úplně jiný případ. Nebyla zlomená, jako sebevrazi bývají, nebo drzá a odmítavá, jako schizofrenici, přesvědčení o své pravdě, nebyla protivná, namyšlená a neodmítala jídlo, jako anoretička a dokonce se jí ani neklepaly ruce, jako feťačce. Ona prostě jen byla. Věděla, co chce a taky bylo nad slunce jasné, že odsud chce vypadnout co nejdřív. Ale chybělo jí takové to „něco“, co měl každý pacient – vzdor nebo naopak absolutní podřízení pravdě lékařů, stesk po domově nebo rezignace na všechno.
Magda se dívala na sesternu, na chodbu a na šlichtu (co nechutnala ani sestře Kraváčkové a to už bylo co říct), co měli k večeři, na lékaře, na okno ba dokonce i na hrnek s kafem úplně lhostejně. Bylo jí jedno, jestli v příště vteřině vybuchne svět nebo někdo přijde a řekne jí, že vyhrála deset miliónů. Magdě bylo všechno úplně jedno a to nikoli hraným a proto teatrálně neuvěřitelným způsobem, jakým se to snaží demonstrovat neúspěšní sebevrazi. Jí bylo všechno jedno celou její bytostí a to sestru Kraváčkovou děsilo k smrti, protože takoví lidé jsou schopni čehokoli.
„Díky,“ řekla Magda a levý koutek (nikdy ne pravý) se jí na okamžik zvedl v náznaku úsměvu. „Vypiju si to na chodbě, můžu? Ten hrnek vám za chvilku donesu.“
„Jo, jo, jen běž,“ řekla sestra a vyprovázela tmavovlasou dívku pohledem. Jak se za ní dívala, matně si vzpomněla na příběh, který kdysi vyprávěl primář Nováček, to když ještě nebyl primářem, jedné z mladých mediček. Tehdy si sestra Kraváčková myslela, že na tu dlouhonohou blondýnu jen dělá dojem a vymýšlí si, ale zvědavost jí nedala, poptala se a protože nemocniční drby se šíří rychle, brzy věděla, že nejenže si pan primář nevymýšlí, ale ta věc je natolik tajná a natolik se o ní nesmí mluvit, že ji sestra Kraváčková raději urychleně zapomněla – co kdyby náhodou!
Ale teď, jak se dívala na Magdina bledé, hubené prsty, které pevně svíraly hrnek s kafem, si na ten příběh vzpomněla. Primář Nováček ho slyšel ještě na fakultě, takže se musel stát za hlubokého komunismu tak v padesátých, šedesátých letech a to se o ničem moc nemluvilo. A už vůbec ne o tom, že socialističtí lékaři udělali chybu – velkou chybu.
A tak nemocnice lehla popelem a spolu s ní i pár pacientů, které se nepovedlo zachránit. Všechno to zapálil jeden kluk, hubený, bledý, tmavovlasý: nebýt to před více než čtyřiceti lety, řekla by si sestra Kraváčková, že musí mít Magda bratra.
Ale ono to bylo před čtyřiceti lety a nikdy se to nedostalo do novin, ani do zpráv. Ten kluk, co to tenkrát zapálil, neměl u sebe sirky – ani nemohl mít, na uzavřeném oddělní se to přísně kontrolovalo. Žádný zapalovač, žádný elektrický výboj, na nic tehdy hasiči nepřišli. A přesto tam ten hubený kluk stál a kostnatými prsty pevně obepínal do běla rozžhavené čelo nemocniční postele – a smál se. Křičel, že už je mu všechno jedno, že už je konec a smál se a prsty se mu škvařily na tom železe, ale jemu to bylo jedno. Hasiči se snažili vyrazit dveře, ale něco se v nich vzpříčilo a tak jen stáli před nimi a přes mřížoví viděli jak ten kluk cení zuby v šíleném úsměvu a řve: „Už všichni hoří, hoří, že mě to nenapadlo dřív! Už mi to může být jedno, už je mi to fuk, už hoří!“
Všude byla cítit spálenina, jak se jeho prsty postupně připekly k posteli i s kostmi a on se smál a řval, dokud se na něj nezřítila střecha. Prý na něm zkoušeli nějaké léky, snad to byly tehdejší přísně utajené pokusy s LSD, kdo ví, každopádně prý ten kluk začal vídat něco, co jiní ne a ono to na něj útočilo, i když byl v uzavřené vypolstrované místnosti ve svěrací kazajce, objevovaly se mu na těle podlitiny a škrábance. A nakonec, když se zdálo, že jeho vidiny ustaly, začal jednoho dne zničehonic hořet jeho pokoj i s ním a jeho dvěma spolunocležníky a všichni v něm nakonec zahynuli. Klukovu mrtvolu prý museli pohřbít i s kusem nemocniční postele, protože místy nešlo poznat, kde končí jeho tělo a začíná kov.
Ale to už bylo dávno a bůhví, kolik z toho je pravda. Sestra Kraváčková rozhodně zavrtěla hlavou, jako by se snažila myšlenku na škvařící se prsty puberťáka vytřepat z hlavy a dala se do úklidu kartotéky. Magdy, která jí přišla vrátit hrnek od kávy, si, zahloubaná do práce, ani nevšimla.
Další část očekávejte opět nejpozději za týden;)

9 komentáře “Blázinec: Kapitola III. (2/3)

  1. Člověk něco napíše a už mu sem lezou kravičky, které si povídku ani nepřečetly, jen aby sem hodily spam a začaly otravovat někoho jiného. Jinak příběh je vynikající a ten historický popis docela děsivý. Už se těším na další díl.

  2. Povídka je čím dál tím lepší, ta atmosféra toho prostředí je popsaná na výbornou. Sestra občas působí jako kr…, ale když se pak člověk začte do jejich pocitů a myšlenke, mínění si musí popravit.

  3. Ahoj Lúmenn, počuj 26.mája som Ti písala do "vy se ptáte, já odpovídám" a prosím aby si mi odpísala. Podpísala som sa tam ako "Elvena (Spring)", ale meno som si (ako je u mňa zvykom :D) znovu zmenila.:D

    Vďaka! 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.