Blázinec: Kapitola III. (1/3)

blázinec
Co už jste četli: Magda, hubená dívka s jedním okem modrým a druhým hnědm vídá každou noc stvůry, jež k ní přicházejí ze tmy. Po jednom z nejhorších zážitků se pokusí o sebevraždu, přežije a v dost zuboženém stavu se nakonec dostane až na psychiatrii – místo, jehož se odjakživa děsí. Tam je vyšetřována primářem Nováčkem, který ačkoli je zkušeným psychiatrem, v Magdě vidí něco trochu jiného než běžného pacienta a bojí se s ní zůstat v místnosti o samotě. Nic z ní ale nevypáčí, Magda je rozhodnuta nechat si vše pro sebe a psychiatrům stejně nevěří. Teď je ale čas seznámit se s oddělením a lidmi v něm…
Všechny předcházející části si můžete přečíst, kliknete-li na název tohoto příběhu na pokračování (Pracovní název: Blázinec) hned pod názvem této kapitoly.

„…a pak jsem prostě vzala ty rohlíky, strčila je do županu a když jsem se šla sprchovat, rozdrobila jsem je a spláchla do odpadu. Jsem vám říkala, že to nějak dám a že do mě ty tučný sračky nedostanou,“ pronesla hubená blondýnka, zatímco si pilně natírala pěstěné, ale roztřepené nehty, už druhou vrstvou růžového laku.
Ostatní anoretičky na pokoji (sotva dvanáctiletá brunetka a tak sedmnáctiletá pohledná černovláska s výrazně nalíčenýma očima) jí visely na rtech. „A nebojíš se, že ti na to přijdou?“ vyhrkla ta mladší, kterou ostatní „aniny“ kamarádky svorně nazývali Škvrně a vykulila svá bezelstná dětská kukadla z propadlého obličeje.
„A kdyby tak co? Naši mě tu nechávaj‘ věznit už druhý měsíc a už toho taky maj’ plný zuby, že jejich dcerunka nemůže vystrčit nos z nemocnice a výmluvy o babičkách a zahraničních stážích jim už před jejich zbohatlickejma kamarádíčkama začínají docházet, takže mám tak maximálně týden, co…“
Blondýnčin monolog přerušilo rytmické zaklepání na dveře a aniž by neznámý návštěvník počkal na odezvu, otevřel a dovnitř vetlačil invalidní vozík. „Slečny,“ pozdravil doktor Bláha a blondýnka koketně přehodila nohu přes nohu a opatrně, aby si nerozmazala čerstvý lak, si podepřela bradu.
„Dobrý den, pane doktore,“ zašumělo pokojem jako na hřadě, přičemž blondýnčin hlas byl samozřejmě nejvýraznější.
„Takže, Magdo, tohle bude vaše postel, do stolku už vám rodiče dali nějaké věci, když tak s nimi proberte, co ještě budete potřebovat. Návštěvy jsou od tří do půl šesté, ale dnes jste tu první den a tak můžeme udělat výjimku.“
Magda neznatelně kývla a pomalu se vyškrábala na postel. Chvíli koukala na osiřelý invalidní vozík a ticho v pokoji, provoněném několika různými parfémy, krémy na obličej a lakem na nehty, bylo téměř hmatatelné, stejně jako pohledy tří napjatých dívek, jejích budoucích spolunocležnic. Chuděrky, stihla si Magda ještě pomyslet, než se jako velká voda do pokoje vřítili mamka s tátou, které přivedl doktor Bláha, a jako opravdové povodně ji taky zaplavili. Otázkami.
„Co ti říkal pan primář? Jak dlouho tu budeš? Co ti je? A proč jsi to teda vlastně udělala? Magdi, máš nás ještě ráda?“
Nevěděla, co na to říct a tak mlčela. Příval pomalu ustával. Ticho se vrátilo zpět, jen blondýnka za hlasitého lupání pantoflí přešla k posteli a něco si šuškala s černovláskou.
„Vemte mi blok na kreslení,“ řekla konečně Magda a její vlastní hlas jí zněl cize, jako by mluvila přes pořádně nakřáplý hrnec. Odkašlala si. „A taky pastely a moje tužky, no prostě celé to černé pouzdro, co mám v šuplíku. A kupte mi prosím cigára.“ Při té větě konečně zvedla oči, doteď upřené na modré proužky na jinak bílé dece. Chtěla vědět jak se rodiče zatváří – čekala vztek, smutek, výčitky, ale v mamčiných očích se jen na okamžik objevil zmatek a pak přikývla.
„Dobře Magdalenko, chceš ještě…“
„Ne, děkuju,“ řekla rychle Magda. Šuškání anoretiček i pátravé oči doktora Bláhy jí začínaly být nepříjemné. „Dnes už nechoďte, jsem strašně unavená, budu asi celé odpoledne spát. Uvidíme se zítra,“ dodala tiše s očima už zase přepočítávajícíma klasické nemocniční pruhy (byly tři, ani o jeden navíc), než si lehla na polštář a nepřikrytá zavřela únavou těžká víčka.
Hlas doktora, který vyprovázel rodiče, ani štěbetání holek na pokoji už nevnímala. Věděla, že musí za každou cenu usnout a jejímu unavenému tělu to ani nedělalo nějak zvlášť velké potíže.
„Slečno Jurníčková, jestli budete ještě minutu spát, tak zavolám pana doktora aby vám píchl něco na povzbuzení. Tohle přece není normální toto! Slyšíte mě kruci vůbec?“
Do Magdiných snů pronikal ječák sestřičky jen velmi pozvolna. Za ty roky, kdy její lůžko noc co noc obklopovaly přízraky, si musela zvyknout spát přes den a to klidně i ve škole, na ulici, v tramvaji… Žádné zvuky, hlasy a dokonce ani vehementní buzení ji z jejího drahocenného, zoufale ukradeného spánku nemohlo vytrhnout.
Teď však na její tváři přistála pleskavá facka a vzápětí i druhá. Neochotně zamrkala a zpod ospalky slepených víček upřela pohled na sestřičku, rozmachující se k další ráně. Ta mimoděk ucouvla, pohled rozdílně zbarvených očí nesnášela každý den. Hned se však vzpamatovala, hluboce se ze své uniformované pozice zamračila a spustila naštvaný monolog na téma denní spánek, noční pomočování a dlouhé služby.
Magda už její lamentování neposlouchala. Další věcí, co ji stvůry naučily, je neslyšet, co někdo říká – mít svůj vlastní vnitřní svět, do něhož nic z vnějšku nemůže. Tedy kromě šťouchanců loktem.
„Promiňte, ale tohle je součást terapie nebo jste jenom takovej nervák?“ pronesla Magda pomalu, aniž by se na sestru podívala a po spánku zněl její hlas ještě nakřápleji a ochraptěněji než před tím. Sestra sklapla pusou na prázdno a její monolog se zastavil jako deska na gramofonu, kterému jste právě ukradli jehlu. A zlomili ji. A rozdupali.
Blonďatá anoretička se do náhle vzniknuvšího ticha zachichotala, ale okamžitě si přikryla tvář rukou a horečně se začala věnovat čemusi v šuplíku nočního stolku.
„Na tebe si dám pozor!“ zasyčela jedovatě sestra a prudce se rozhlédla po pokoji. „A vy jako čekáte na co?“ vyštěkla a hlas jí trochu poskočil. „Mazejte na večeři nebo bude zle!“
Jako bílá čára se ztratila v otevřených dveřích na chodbu, za nimiž už bylo slyšet hlasy a kroky skoro dvacítky dětí, směřujících do jídelny. Nevábná vůně nemocniční večeře se nesla chodbou stejně nepříjemně, jako vzdalující se klapání zdravotních sandálů.
„Dala’s jí to dobře, je to děsná kráva,“ přitočila se k Magdě blondýnka a s vědoucím výrazem „však já to tady už dobře znám“ na ni mrkla. Vzápětí se ale chytila za rámě Škvrněte a s černovláskou v závěsu vyrazily do jídelny.
,Když už nezískám jejich přátelství, mám aspoň jejich respekt,‘ řekla si Magda v duchu a rozhodla se být aspoň na pár minut bezproblémová, takže se vydala za nosem.
„Tohle není k žrádlu, já chcu řízeeek! ÁÁÁÁÁÁ, řízeeeek!!!“ ještě než stačila sestra se sanitářkou přiskočit k asi desetiletému tlustému chlapci, který řval na celé kolo, povedlo se mu rozházet celou svou večeři okolo, deformovat pár plastových příborů a vycákat čaj nevábné barvy a mdlé chuti všechny své spolustolovníky. V okamžiku, kdy by si začal rvát vlasy nebo mávat židličkou, k němu ale hbitě přiskočily a dobře mířenou injekcí ho poslaly k zemi.
„Tohle tu dělá furt,“ pronesla blondýnka směrem k Magdě, zatímco sanitářka táhla bezvládného chlapce k jeho pokoji. „Ale dneska s ním výjimečně souhlasím,“ dodala s povzdechem a asi posté obrátila šlichtu na talíři na vidličce a nechala ji stéct zpátky.
„Nechápu, proč nám dávají takový sračky, když chtějí abysme přibraly!“ mračila se černovláska a se zarputilým výrazem do sebe cpala téměř nepřekousnutelný knedlík namočený do světle zeleného, nemastného, neslaného zelí.
„Třeba když začnem vřískat jako Lukáš tak nám dají něco lepšího,“ rozesmála se Škvrně a úkosem pohlédla na Magdu. Ani jí necukly koutky, jen seděla a hypnotizovala talíř, jako by dovedla jíst pohledem.
Nedovedla. A tak sotva skončil čas večeře, byla předvolána na sesternu, kde jí byla učiněna přednáška o nitrožilní výživě, která jí hrozí, pokud bude nadále odmítat jídlo.
Magda celou dobu zírala do země. I na linoleu byly zajímavé vzory, ne ty nudné peřinové tři proužky, ale celé změti čar a propletenců, které se očima snažila bezúspěšně rozplést.
„…a to ti povídám, ty prostě budeš jíst, jinak ti tu kapačku fakt napíchnu, jasný?“
„Nemohla byste mi prosím udělat kafe? Silný, hodně mlíka, hodně cukru,“ Magda zvedla oči od linolea.
Sestra zalapala po dechu: „Děláš si srandu?“
„Proč bych měla? Potřebuju nějakou energii, ale to, co tu vydáváte za jídlo by můj žaludek vrátil do pár minut. Je mi jasné, že z anorexie mě podezříváte už i tak, takže o nálepku bulimičky jako bonus k tomu fakt nestojím. Mohla bych tedy, prosím, dostat tu kávu?“
Celou tu dobu se Magda dívala sestře do očí. Věděla, že tohle jediné zabírá. Na učitele s debilními dotazy, na šikanující spolužáky, na sociální pracovníky, na doktory. Stát zpříma, hledět do očí, mluvit pomalu, zřetelně a ani o píď neustoupit. Získat, co chce, přesvědčit je o své pravdě, nenechat sebou vláčet. Dost na tom, že s ní vláčely stvůry, nad lidmi chtěla mít moc, nebo alespoň pocit moci, ona.
Sestra si něco neidentifikovatelného zabručela, ale totálně odzbrojená Magdinou přímočarostí se otočila jako (hodně tlustá, těžká a tím pádem asi i nepraktická) korouhvička a jala se vařit kávu. Zatímco Magda přemýšlela, jestli baculaté zdravotní sestry lisují a nebo pár kilo navíc k tomuhle povolání prostě patří, zjevila se ve dveřích jedna z pacientek.
Dívka s mongoloidními rysy chvíli zírala na Magdu, pak na sestru a nakonec zase na Magdu. „A-dhó-pyč!“ zablekotala a ukázala na Magdu.
Sestřička ani nezvedla hlavu od oprýskaného hrnku, do kterého právě sypala pátou lžíci cukru a pronesla: „Karličko, běž si okamžitě lehnout nebo přijde bubák a nabacá ti.“
„NE!“ vřískla Karlička huhlavě a dupla si malou nožkou. „A-dhó-pyč! Povez, povez-im tho!“
Sestra se zamračila , podívala se na Karličku a zahrozila prstem. „Bubák už si jde pro tebe, ty jedna zlobivá holko, už ať ležíš v posteli, přikrytá až po bradu.“
Karlička vydala něco jako: „Heee.“ A šmatlavě se rozeběhla chodbou. Chvíli poté, co se Magdě i sestře ztratila z dohledu, zaslechly obě hlasité prásknutí dveří.
Magda tiše sledovala tohle divadlo a hlavou jí vířily myšlenky jedna přes druhou. ,Takže tahle debilní Karlička je taky vidí,‘ docházelo Magdě pomalu. Něčemu takovému nemohla uvěřit. Celý život měla za to, že jen ona je ta prokletá, že jen její život ničí noční návštěvy a děsivé vize na ulicích a potom tady, v blázinci, narazí na postiženou holku, která ví, že ona ví. Jakýmsi dětským instinktem nebo čím to poznala a prosí ji, Magdu, aby je poslala pryč.
,Kéž bych měla tu moc, kéž by…‘

15 komentáře “Blázinec: Kapitola III. (1/3)

  1. super díl a Karlička mě pobavila. A Lukáš též, btw, dobrý jméno pro blázna 😉
    akorát ty zlé sestry, hnusné jídlo… možná že někde to tak je, ale já v nemocnici zažila opak. Naštěstí 😉

  2. Není nad kouzlo drzého pohledu do očí 😀 dost možná bych ve špitále začala vyšilovat podobně jako Lukáš, protože pořádný řízek je lepší než deset doktorů. Jen tak dál, těším se na pokračování, jsem napjatá jak to dopadne.

  3. [7]: tak evidentně jsme zrovna my dva měli na nemocnice štěstí, a snad těch ústavů, kde je hnusné jídlo i personál, už ubývá. Rozhodně ale budou rozdíly mezi jednotlivými kraji/ústavy atd 🙂

  4. Krásná kapitola, jako vždy, ta sestřička je příjemná jako osinka v zadečku, ale potom co ve svém povolání viděla, se jí ais nemůžeme divit. Nicméně náhled do života anorektiček je taktéž zajímavý.

  5. Tahle povídka mě naprosto uchvátila, při jejím čtení mi běhal mráz po zádech.
    Jak je to se stravou v nemocnicích nevím, naposledy jsem tam jedla ve třech letech a zřejmě to bylo dost nepoživatelné, protože si to pamatuju dodnes. 😀
    Sestřičky jsou opravdu milé, ještě, že si Magda umí stát za svým. 🙂

  6. [2]: Lukáš je náhoda, až teď mi došla souvislost:D A jinak byla jsem za život v několika nemocnicích a na asi deseti různých odděleních a chutnalo mi jen v lázních v Pasece, jinak to byly blafy, které se nedaly za jídlo ani vydávat

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *