Blázinec: Kapitola II. (2/2)

Co už jste četli: Magda se po jednom z nejhorších zážitků se stvůrami pokusí o sebevraždu. Je převezena na JIPku, kde se pomalu probírá a nakonec je v dost zuboženém stavu převezena na psychiatrii – místo, jehož se odjakživa děsí. Tam je vyšetřována primářem Nováčkem, který ačkoli je zkušeným psychiatrem, v Magdě vidí něco trochu jiného než běžného pacienta a bojí se s ní zůstat v místnosti o samotě…

Všechny předcházející části si můžete přečíst, kliknete-li na název tohoto příběhu na pokračování (Pracovní název: Blázinec) hned pod názvem této kapitoly.

„Pane kolego, budu rád, když tady zůstanete, přece jen, mluvil jste s jejími rodiči, možná by budete užitečný. A vás tu vítám, slečno Jurníčková, jsem primář tohoto oddělení, Bedřich Nováček. Můžu vám říkat Magdaleno?“

Magda pokrčila rameny. Rozhlížela se po strohém lékařském pokoji a prsty jí nervózně bušily do kovových opěradel vozíku. Cítila se na něm nesvá, jako by to byl symbol její bezmocnosti a nemohoucnosti, ale svým nohám stále ještě nevěřila. Tak jen těkala očima po místnosti, jako malé ptáče v doupěti hada a doufala, že rozhovor s přísně vyhlížejícím primářem bude mít brzy za sebou.

Doktor Bláha se zatím posadil na kouřem páchnoucí pohovku a s krabičky na stolku si vzal cigaretu. „Dáte si taky?“ nabídl jen kvůli formalitě Magdě, ale ta k jeho překvapení přikývla, vytáhla jednu s cigaret z krabičky a nechala si zapálit.

„Kouříte?“ zvedl obočí Nováček a mrkl do papírů. „A vaši rodiče o tom vědí?“

Magda zavrtěla hlavou a lačně potáhla. Prospala celý týden a jejímu tělu nikotin už chyběl. Poválela na jazyku tu chuť a pomalu vyfoukla. Když kouřila, byla klidnější a snáze dokázala vypudit z hlavy všechno, co viděla, minimálně alespoň neměla návaly na zvracení kdykoli kolem ní prošel někdo s přízrakem zavěšeným kolem krku či když s ní v tramvaji jel duch oběti dopravní nehody. Znovu si potáhla a pozorovala kouř, jak se vznáší ke stropu a připojuje se k namodralému oparu, kterého už kolem lustru bylo požehnaně.

Primář ji chvíli pozoroval a pak složil ruce do stříšky. „Takže slečno Jurníčková, Magdaleno…“ nechal ve vzduchu viset otázku. Naznačila kývnutí.

„Magdaleno, kolega Bláha probral s vašimi rodiči to, co se stalo,“ dlaní ukázal na obvazy na její levé ruce. „A společně jsme se rozhodli, že bude nejvhodnější, když zůstanete nějaký čas tady. Potřebujeme zjistit vážnost situace a jistě dojdeme k nějakému řešení. Myslím, že je i ve vašem zájmu, abychom vám pomohli. Takže,“ odkašlal si a sundal si brýle, které pečlivě složené uložil do pouzdra. „bychom mohli začít otázkou, která je nasnadě. Co vás vedlo k tomu, abyste minulý týden sáhla po noži a …“ naznačil řez přes zápěstí a zase sevřel ruce do úhledné stříšky. Malýma očima, skrytýma pod hustým obočím, si měřil Magdin bezvýrazný obličej. Bezvýrazný? Zdálo se mu to, nebo se po její tváři opravdu mihl děs?

Vteřiny utíkaly. Tikot náramkových hodinek na primářově tučném zápěstí zněl místností hlasitěji a hlasitěji, ale Magda měla pocit, že její srdce bije ještě silněji a že je oba lékaři musí nutně slyšet. Má se osmělit a říct tomuhle tlustému upocenému fousáči to, co neřekla zatím nikomu? Ne, to nepřipadalo v úvahu. Mohla by si něco vymyslet, ale co?

Čas se táhl jako med visící na okraji lžičky. Jeho slizká kapka pomalu stékala dolů a ticho, rušené jen tikotem hodinek a pravidelným vyfukováním kouře, bylo nesnesitelné.

„No tak, Magdaleno,“ primář si promnul kořen nosu
a ruce otřel do kapesníku, který vzápětí ukryl v kapsách dlouhého bílého pláště. „Pokud s námi nebudete mluvit, nebudeme vám moct nijak pomoci, to přece víte. Tak mladý člověk jako vy jistě musí mít dost závažné problémy, když ho přivedou až k rozhodnutí vzít si život. Pokud si s námi o nich promluvíte, nejen, že se vám uleví, ale také můžeme společně začít pracovat na tom, aby se podobná zoufalá situace už nikdy neopakovala.“

Tikající hodinky. Srdce, které hrozí, že prorazí žebra a vyletí z hrudi ven, na nedopalky a popelem potřísněný stůl a pak dál a dál, až k rudozlatému slunci nad obzorem. Syčení típané cigarety, kolečka vozíku nedočkavě vržou, stejně jako pohovka pod zadnicí mladého lékaře, který nervózně těká očima z primáře na bledou hubenou dívku a zase naopak.

Magda si naposledy potáhla a nechala cigaretu zemřít na dně popelníku. Obláček kouře se vznesl ke stropu. Nikotinová mlha by se dala krájet, stejně jako ticho a nervozita, které naplňovaly místnost.

„Nemůžete mi nijak pomoct,“ řekla konečně dívka a upřela hnědo-modrý pohled na primáře. V tónu, jakým to pronesla bylo něco definitivního, něco, co znejistilo i zkušeného psychiatra.

Primář se oklepal z dalšího návalu chladu a zase nasadil profesionální úsměv. „Samozřejmě, že můžeme. Od toho tu přece jsme, Magdaleno. Takže se s námi zatím nechcete podělit o to, co vás trápí?“

Magda zavrtěla hlavou. Už se rozhodla. Už v tu noc, kdy její utrpení přesáhlo únosnou mez a myšlenka na sebevraždu, jež ji provázela roky, se stala realitou, se definitivně rozhodla pro smrt a nebylo nic, co by její rozhodnutí mohlo zvrátit. Viděla příliš mnoho, zažila příliš bolesti na to, aby někdy mohla normálně žít. Copak se dá normálně žít, když nad vaší hlavou neustále krouží stíny podivných bytostí a celý váš svět kromě lidí naplňují i příšery z těch nejděsivějších nočních můr? To, co spolužáci nadšeně sledovali v hororech, tvořilo její denní realitu a ona tu realitu chtěla za každou cenu opustit.

Tentokrát doletím až k tomu slunci, doletím k němu a jeho měkké, hřejivé světlo navěky zaplaší všechny stíny slíbila si v duchu a upřeně zírala do podlahy, aby se nemusela pohledem setkat s primářem.

Ten pokrčil rameny a roztáhl ruce. „Dobrá, Magdaleno. Pro dnešek tedy naše sezení skončíme a popovídáme si zase zítra, u vizity. Napíšu vám nějaké léky na lepší spaní a kolega Bláha vás doveze na pokoj.“

Doktor Bláha se jako na povel zvedl a otevřel dveře, aby mohl i s vozíkem projet. „A slečno,“ dodal ještě primář, než ji Bláha vytlačil z místnosti. „kdybyste měla cokoli na srdci, můžete se u mě beze všeho zastavit a probereme to spolu. Jsem rád, že jsem vás poznal.“ Nováček vstal a podal jí zpocenou ruku. Magda na ni chvíli bez zájmu upírala oči a pak sklonila pohled k opěradlům vozíku. Primář něco zabručel a zvolna ruku položil na kliku otevřených dveří. Mladý lékař vymanévroval z místnosti a kolečka se rozvrzala na bílé chodbě.