Dlouho jsem přemýšlela, jestli tuhle povídku zveřejnit. Jenomže dopsaná povídka je pro mě poslední dobou tak vzácný úkaz jako šestinohý sob, takže jsem se rozhodla ji nakonec vynést na světlo.Proč se mi do toho nechtělo? Inu, asi uvidíte sami. Nečte se to lehce. A přitom se to strašně lehce psalo – vylétlo to ze mě jednoho listopadového dne v tom okamžení, kdy jsem si přečetla mé milované verše Jiřího Ortena o listopadu a jeho ztrátách. Jako bych ji ani nestvořila já, jako by se vznášela již hotová někde v éteru a ke mě slétla jen proto, abych ji zapsala.
Tahle povídka je o ztrátě. Ztrátě, kterou jsem díky bohům sama osobně nezažila a snad ani nikdy nezažiji. A díky tomu jsem možná nedokázala přesně vystihnout pocity, jež tuto ztrátu provázejí – snad mi to všichni, kteří tuto bolestnou osobní zkušenost mají, prominou.
Vždy jednou za čas, za čas, který míjí
jako váš malý pláč, jak vaše touhy mladé,
přichází starý pán a sklání těžkou šíji.
Ztratil jsi něco snad a hledáš, listopade?
Kotouče páry, zimy, kterou saje
zavátý park a všechny jeho stromy
s jehlami deště, který naříkaje
rozehrál rozbité a dyšné gramofony.
Co hrají? Hrají list, čáry, jež nečarují,
list hrají, který se na slepé cesty klade,
zatím co dívky spí u draků v černé sluji.
Ztratil jsi, nenajdeš, ó běda, listopade!
Jiří Orten
„Nezkusíme TO ještě jednou?“
„A co když TO zase nevyjde?“
„Třeba TO tentokrát vyjde. Třeba TO přežije.“
„Ale já už TO znova nevydržím.“
Je mnohem jednodušší místo podstatných jmen užívat zájmena. Podstatná jména – už jen to, jak jim říkáme, znamená, že jsou pro nás podstatná, důležitá, že na nich záleží. Jenomže když vám na něčem opravdu, ale opravdu záleží, ztráta pak bolí mnohem víc.
A tak užíváme zájmena. Za jména. Za ta podstatná, silná, důležitá jména věcí a dějů, které nás provázejí poslední roky. Abychom je nemuseli říkat nahlas a tím jim dodávali sílu nám ublížit.
Té a ó. Dvě písmena, pod která ukryjete skoro cokoli. Umělé oplodnění. Těhotenství. Potrat. Bolest. Doufání. Ztrátu. Zklamání. Naději. Nebo taky dítě. Živé, dýchající, zdravé dítě, které na konci celého procesu má přijít. Mělo by přijít. Musí přijít.
Jenomže nepřišlo. A nejspíš ani nepřijde. Proto ta zájmena. Pouhé TO. Když ztratíte neosobní, neviditelné, nehmatatelné TO, bolest je o něco snesitelnější. O něco málo. Malounko.
Když TO umře, není to skutečná smrt. Není žádná malá rakvička ani malé tělíčko, žádné věnce a proslovy. Jen neosobní, studený porcelán záchodové mísy a pak ještě neosobnější a studenější chirurgické nástroje.
„Teď TO vyčistíme, abyste nedostala zánět. Možná TO trošku zabolí.“
Jenomže to nebolí trošku. Bolí to hodně. Člověk by si řekl, že si na bolest časem zvykne, že otupí a přestane ji tolik prožívat. Že mu prsty v gumových rukavicích už přijdou stejně známé, jako ruce milence. Že krev na kalhotkách, na stehnech, na povlečení, přijme stejně stoicky, jako ji ženy přijímají měsíc co měsíc již po celá tisíciletí.
Jenomže nezvykne. A nepřijme. Možná navenek, protože neslyšíte hlasitý, zoufalý křik (poprvé). Ani nevidíte pálící slzy, stékající po tvářích (podruhé). Ba ani rozšířené zorničky očí podlitých krví, které usilovně mrkají, aby zahnaly stoupající slaný příliv (potřetí).
Jenomže i když ho nevidíte, i když ho neslyšíte, uvnitř je ten křik a pláč tak hlasitý a úporný, že kdyby se náhodou prodral přes pevně sevřené rty, smetl by všechno kolem jako tsunami. Proto je uvnitř. A proto tam zůstane.
Tentokrát jsou oči suché. Klidné. Upřené na zářivku na stropě, která potichu bzučí a poblikává a v jejíchž skleněných útrobách je malý muší hřbitov. Při každé návštěvě je tam těch nebožaček s navždy nehybnými křídly o něco víc.
I v mých útrobách je takový malý hřbitov. A taky se s každou návštěvou na tomhle místě rozšiřuje. Kdybych ve své děloze vztyčovala pomníčky pokaždé, když TO nevyjde, už by tam nebylo místo pro nic jiného.
Možná tam ty pomníčky jsou. Možná právě jejich přítomnost varuje jako vztyčený prst každé další TO. Jdi pryč. Tady není místo pro život. Jenom pro smrt.
„Tentokrát TO bude stát sto tisíc.“
„Můžeme si TO dovolit?“
„Musíme TO přece ještě zkusit.“
Peníze z peněženky padají, jako listí ze stromů. Je listopad. Ale my bychom ho mohli překřtít na penězopad. Nevím, proč TO pokaždé vychází zrovna na tenhle tmavý, ponurý, vlhký měsíc, v jehož samotném názvu nezbývá moc místa pro naději. Peníze. Listy. Pády. Naděje.
A po nich prosinec. Čas modliteb. Čas proseb. Prosím, ať TO vyjde. Ať TO tentokrát vydrží.
A ono TO vyjde. A vydrží. Na chvíli. Než si TO vezme jarní tání. Tání naděje, kterou zmrazilo zimní ticho. Tání horkých rudých stružek, které i přesto studí víc, než voda z ledovců.
Čas na muší hřbitov. Čas na dotyk gumy a kovu. Čas na regeneraci. Pro další generaci. A než se nadějeme, v kalendáři další termín. Listopad. Penězopad. Pád.
„Já už TO nezvládnu podstoupit znovu.“
Té a ó. Dvě písmena, která svou mnohovýznamovostí nadělala zmatek v našich hlavách. V mojí hlavě. Podstatná jména se rozplynula. Zbylo jen TO. Jenomže které?
Nadějí se nadouvající, přibývající jako luna?
Chrastící kovem a pachem desinfekce, redukující akt zplození na dvě držící se ruce doufajících bláznů, zatímco skutečný proces obstarává mimo naši kontrolu někdo jiný?
Nebo snad krvavé a smrtící, jako modré pomrkávající světlo zářivky?
Umělé oplodnění. Těhotenství. Potrat. Bolest. Doufání. Ztráta. Zklamání. Naděje. Dítě.
„Já už chci, aby TO konečně přišlo.“
Děťátko přinese čáp, jen to chce zatím využívat postýlku!
Bohužel, někdy není souzeno, aby se narodilo dítě…. 🙁
Tak tohle nechci nikdy zažít a nezažiju. Ale ta zájmena často lidé používají, aby zazdili něco brutálního, nebo odosobnili něco velmi osobního.
Chci, aby děti nikdy nemusely podstoupit potrat a aby rodiče nebyli nikdy tak otráveni, aby jim hormony vypověděly službu. A aby společnost byla vychovaná natolik, že lůno bude zase posvátné.
Pravdivé a bohužiaľ aj časté. Najprv kariéra a užít si trochu života a potom dieťa- lenže ono to potom po rokoch antikoncepcie často už nejde – aj taká je dnešná spoločnosť…
Moc pěkná povídka. Tak držím palce, ať TO tobě vyjde 🙂
Podzim je pro spoustu lidí hodně smutný, já ho mám ráda 🙂
nádherý text. Plný něčeho správného, ačkoliv je o špatných věcech.
Souhlasím s Tinkou. Někdo dítě dostane a ani o něj nestojí a někomu se to bohužel nepodaří. Smutná povídka, dobře napsaná.
Silnej článek … díky za něj.
Porn photo of my ex here => https://vk.cc/8OGwS5